Olomouc – Ulaanbaatar. Jednosměrnou, prosím! – 4. díl

Návštěva Irkutska by byla neúplná, kdybyste při ní nepobyli také u Bajkalského jezera. Pro šotouše by pak bylo téměř hříchem neprojet se po Krugobajkalce, původní dráze vedoucí podél Bajkalu. Koleje dosáhly jezera v roce 1900, po výstavbě trati z Irkutska vedoucí podél řeky Angary, a aby byla Transsibiřská magistrála zprovozněna co nejdříve, mezi Port Bajkalem a protilehlou stanicí Mysovaja na druhém břehu začaly jezdit trajekty převážející železniční vozidla. K tomu sloužily dvě lodě, Bajkal a Angara. Druhá z nich dnes existuje jako muzeum v Irkutsku.

Schématické znázornění tratí kolem jezera Bajkal

Trajekty brzy přestaly stačit a navíc se v zimě nedalo přes jezero plout kvůli ledu vůbec. Informace o jízdách vlaků po kolejích položených na zamrzlém jezeře však patří do říše legend. Ve skutečnosti spojení zajišťovala koňská spřežení a celkem bylo zapojeno na tři tisíce koní. Pouze v roce 1904 na dobu necelého jednoho měsíce koleje skutečně položeny byly, ale vozy táhli koně a bylo-li nutno přepravit lokomotivy, musely být rozložené.

Port Bajkal, 12.8.2019 © Jiří Mazal

Již od roku 1899 se pokračovalo ve stavbě podél jezera Bajkal. Zatímco úsek ze Sljudjanky do Mysovaje šel docela rychle, opravdovým oříškem se ukázala trať Sljudjanka – Port Bajkal. Pracovalo tu devět tisíc dělníků, kteří museli vybudovat 522 inženýrských staveb na pouhých 89 kilometrech. Po zahájení rusko-japonské války se priorita výstavby ještě zvýšila, zapojeno bylo na 13,5 tisíc dělníků, kteří pracovali v nepřetržitém režimu. První vlak projel roku 1905 a druhá kolej vznikla v letech 1911 – 1914.

Zásah znamenala výstavba nové vodní nádrže na řece Angaře, která způsobila zatopení stávající tratě z Irkutska do Port Bajkalu. Nová přeložka spojovala Irkutsk přímo ze Sljudjankou, čímž se zkrátila délka spojení. Původní úsek, jehož se netýkala výstavba nádrže, tak ztratil své opodstatnění. Již za sovětských dob se ozývaly hlasy požadující jeho zrušení a nahrazení silnicí. To se však naštěstí nestalo, a tak se stále můžeme povozit po této unikátní dráze.

Port Bajkal, nádražní budova (km 72), 12.8.2019 © Jiří Mazal

Pravidelný provoz je tu v současnoti téměř mizivý. Jediný osobní vlak, jezdící čtyřikrát týdně, vyjíždí ze Sljudjanky odpoledne a vrací se z Port Bajkalu uprostřed noci. Jízda to může být zajímavá, ve vlaku je dokonce i pojízdná prodejna pro místní usedlíky, ale značně komplikovaná a časově náročná, takže vítězí volba v podobě jednoho z turistických vlaků. Dráha se rychle dočkala značné obliby a vedle „pravidelných“ vlaků pro turisty, do kterých si můžete koupit jízdenku, je také cílem řady zvláštních vlaků, brázdících ruské železnice. Jen při mé návštěvě jsme se křižovali s parní soupravou a motorovou jednotkou.

Vybírám si operátora Baikal Train, přičemž prodej zprostředkovává řada různých kanceláří, dnes lze vše vyřídit online. Rozhoduji se nešetřit, připlácím si tak za první třídu a zajistit si můžete i místo na straně k jezeru. Když už nic, toto jednoznačně doporučuji – sedět na druhé straně a celou jízdu koukat do zdi může být docela frustrující. Zakupuji i oběd a večeři, což se mi také vyplatilo – pokud se nechcete tahat s proviantem, možnosti k občerstvení nejsou a za rozumnou cenu dostanu bohatou porci v podobě polévky, hlavního jídla a oplatek.

Port Bajkal, lokomotiva TEM2A-481, 12.8.2019 © Jiří Mazal

Průběh cesty se liší podle dnů v týdnu. V pondělí je plán takový, že vás autobus zaveze do Listvjanky, odtud pokračujete lodí do Port Bajkalu, a pak už vlakem nejen po Krugobajkalce, ale až zpátky do Irkutska. Zábava na celý den do 20:30. Před osmou ráno tak s pár dalšími cestujícími čekám před irkutským divadlem, kde si mě operátorka „odškrtne“ a dostanu na zápěstí papírový kroužek, začleňující mě do příslušné skupiny. Celkem se nás shromáždí asi dvacet, jak Rusů, tak cizinců.

Autobus nás vezme zprvu po čtyřproudé, později jen po dvouproudé silnici až k jezeru do Listvjanky, kde nás zavedou do přístavu. Jímá mě hrůza, všude je neskutečné množství Číňanů, kteří nakonec tvoří většinu osazenstva vlaku. Není to ovšem žádná katastrofa, nedělají větší bordel, že slovenští důchodci posilnění borovičkou. Později registruji dokonce i celý český zájezd. Zcela zaplněná loď nás převeze na druhý břeh řeky Angary s pěknými výhledy na nádraží. Obeplujeme hromadu zrezivělých plavidel a vystoupíme kousek od vlaku.

Úsek Port Bajkal - Ulanovo, 12.8.2019 © Jiří Mazal

Nádraží v Port Bajkal bylo roku 2005 nově revitalizováno a vzniklo i malé muzeum, které jsem našel zavřené. Nechybí ani pomník parní lokomotivy řady L. Naši soupravu tvoří značně vytuněná „električka“ řady ED9MK z Demichovského závodu vyrobená roku 2000. Interiér však prošel kompletní proměnou. Jednotka tak disponuje první třídou v uspořádání 2+2 a druhou třídou v uspořádání 3+2, všechna sedadla jsou vybavena opěrkou hlavy. Dosazen byl i barový oddíl, pomocný dieselagregát a nová jsou též WC. Jelikož trať je neelektrifikovaná, veze nás až do Sljudjanky dieselová TEM2A-481.

Vyhledám své místo a mám pro sebe celou „čtyřku“, sednu si tak po směru a k tomu si otevřu výklopné okno. Jen to množství záclonek trochu vadí, ale to už je součástí ruského vkusu. Později ke mně usedá průvodce čínských turistů, a dostanu se tak k podrobnému a aktuálnímu jízdnímu řádu s pozměněnými odjezdy. Většinu Číňanů usadí na druhou stranu, „do skály“, zatímco na straně k jezeru sedí hlavně personál, a také francouzsky hovořící skupinka.

Italská opěrná zeď (km 102), 12.8.2019 © Jiří Mazal

Železnice vedla k obdivuhodnému přetvoření divokého bajkalského pobřeží v důmyslný systém kamenného zdiva, portálů, tunelů a opěrných stěn. Umělých staveb je tu nejvíce v celém Rusku, jenom mostů je 248, tunelů a galerií 57. Celý úsek dnes patří do Státního přírodního parku a zahrnuje také přírodní památky – geologické, mineralogické, zoologické a botanické. Původně dvoukolejná trať je dnes jednokolejná, a i když byla druhá kolej snesena, stále jsou patrné původní mosty a tunely. Předtím, než opustíme Port Bajkal, se ještě zmiňme o kilometráži – ta je totiž původní z Irkutska, proto Port Bajkal začíná v km 72 a kilometráž postupně narůstá až do Sljudjanky.

Pouze na chvíli se zdržíme v první stanici, Ulanovo (km 97), a naší první delší zastávkou se tak stává italská opěrná zeď v km 102. Jak již název napovídá, byla postavena italskými dělníky, mistry ve výstavbě umělých staveb. Vedle opěrné zdi se tu také nalézá opuštěný tunel, zatímco stávající trať si vystačí se zářezem. Záhy zjišťuji, na co jsou žebříky umístěné na nástupištních plošinách – jelikož zajímavá místa nástupiště nemají nebo nemají patřičnou délku, pasažéři jednoduše slézají po žebříku na pevnou zem.

Polovinnaja (km 110), 12.8.2019 © Jiří Mazal

Další zastávka nás čeká ve vsi Polovinnaja (km 110), kde jsou pro čínské turistky nachystány stany s jídlem. Všichni si pak zvěčňují opuštěný ocelový most či pomník parní lokomotivy. Nabízí se také hezké výhledy směrem do vnitrozemí. Ve stanici Marituj (km 119) slyším ostrý hvizd parní lokomotivy. A skutečně – v oblouku spatřuji hned dvě páry se třemi vozy. Vystoupit můžeme o pár kilometrů dále, v Kirkirej (km 123). Voda z hor je tu svedena do strouhy a za již nepoužívaným tunelem, jehož jeden vchod je již částečně zavalený, je jasně patrné původní těleso s mohutnou opěrnou zdí.

Pak nás čeká více jak hodina souvislé jízdy bez zastavení přes zastávku v km 137 a Šaryžalgaj, kde patrně jako ubytovna slouží vyřazený vagon. Koho nebaví pozorování jezera, tomu může posloužit monitor upevněný nad dveřmi do oddílu. Běží na něm kreslený dokument věnující se Transsibiřské magistrále, ovšem v poněkud svérázném pojetí. Zaměřuje se hlavně na to, co se v kterém městě za války vyrábělo s následnou ukázkou bomb padajících na Hitlerovu hlavu. Nejvíc mě dostává dokument o tuleňovi, kterého chová rodina ve své domácnosti. Potomek se tak máchá s tuleněm ve vaně a ještě se k tomu přidává domácí kočka.

Angasolka (km 149), 12.8.2019 © Jiří Mazal

Zastavujeme až v Angasolce (km 149), s dvěma mosty vedle sebe. Opuštěný kamenný se vypíná vedle novějšího betonového, po kterém se nyní jezdí. Nedaleko objevuji hned dva původní tunely. Svršek je zde nový na betonových pražcích, jeden z nich je už úplně rozpadlý – tak vedle něj doplnili dva dřevěné. Ve zdejších liduprázdných poměrech je osada poměrně velká, nachází se tu zotavovna, kostel i jakási galerie, kterou však před námi pro jistotu zavřou. Strávíme tu více než hodinu, než vyrazíme na konečnou dráhy, do Sljudjanky. Již dlouho před stanicí lze vidět různé odstavné koleje a spoustu lokomotiv se soupravami. Vlaky tu totiž musí vystoupat směrem k Irkutsku, a potřebují tak postrk.

Sljudljanka, projíždějící nákladní vlak s VL80^S, 12.8.2019 © Jiří Mazal

Nádraží ve Sljudjance je unikátní především tím, že jeho budova je postavena z mramoru, což byl nejdostupnější stavební materiál v okolí. Zatímco čínští pasažéři věnují pozornost nádražním stánkům, já vylezu na lávku nad kolejištěm. Konečně se mi daří zachytit VL80^S, což je dvoudílná VL80 doplněná o třetí sekci. V této části Ruska ji spatřuji velmi často. V nákladních vlacích převažují dlouhé soupravy s uhlím.

Jízda dále do Irkutska rozhodně není nijak nudná, právě naopak. V táhlých obloucích stoupáme od Bajkalu a nabíráme výšku. Z okna spatřuji trať na protější straně údolí, a za pár minut již po ní jedeme my. V podvečerním slunci pak naposled spatřuji hladinu Bajkalu a po třech hodinách jízdy končíme v Irkutsku. Čeká mě poslední noc v Rusku, ta další již bude v Mongolsku.

Irkutsk, lokomotiva ř. EP1 s vlakem do Ulaanbaataru, 13.8.2019 © Jiří Mazal

Ráno se vracím na nádraží, kde mě čeká rychlík Irkutsk – Ulaanbaatar. Souprava mongolských vozů má převážně červeno-modro-bílé zbarvení, část vagonů je oděna i do zelené. Všechny vozy jsou tradiční „Ammendorfy“, avšak vyrobené již počátkem 90. let v rámci koncernu DWA. V ničem se od svých předchůdců neliší, včetně značně archaicky vyhlížejících dřevěných rámů oken. Ve „vydečkovaném“ kupé jsou trochu nepříjemné polštáře, které navozují pocit, jako by je někdo nacpal hrachem. Jsou neskutečně tvrdé. Mongolské průvodčí jsou velmi čistotné a uklízí několikrát za den. Jelikož nemají vysavač, utírají koberce jakousi stěrkou. Striktně také hlídají dodržování „hygienických zón“.

Nejprve jedeme stejnou trasou jako včera do Sljudjanky, a dále podél břehu Bajkalu. Tento úsek se ovšem s Krugobajkalkou nedá vůbec srovnat, břeh zde má nížinatý charakter, navíc obrostlý vegetací. Po opuštění Bajkalu se přimykáme k řece Selenge, která nás doprovází až do Mongolska, a mohutným mostem dokonce přes ni přejíždíme. Dle ruských zvyklostí, z vojenských důvodů, jsou mosty dva s náležitou mezerou mezi nimi. Tok Selengy se rozlévá do několika ramen a v odpoledních hodinách dorazíme do Ulan-Ude, centra Burjatské republiky.

Most přes řeku Selenge mezi stanicemi Petuchovka - Mostovoj, 13.8.2019 © Jiří Mazal

Dále na jih je trať neelektrifikovaná, takže odstupuje naše EP1 a včele vlaku zaduní jeden díl dvoudílné dieselové 2TE10MK. Zároveň je na konec soupravy naposunována jedna „stodola“ bez označení, v modrém nátěru, pravděpodobně nějaké cestovní kanceláře. Ani uniforma průvodčího mi nic nepřipomíná. Doplňuji poslední zásoby za rubly, u rozkopaného prvního nástupiště je plno obchůdků a jejich obsluha umí dokonce i anglicky.

Krajina se rázem úplně mění. Žádné břízy a nudná placka. Nastupují jehličnany, obklopují nás divoké hory a rozlévající se Selenge. Nechybí pasoucí se krávy a muži na koních, jednoduše nádhera. V kupé jsem sám a ani zbytek vozu není příliš obsazen, převažují „západní“ cizinci, mongolská je snad jen obsluha. Objevuji mongolský železniční časopis, takové „ČD pro vás“, avšak v mongolsko-anglické jazykové mutaci. Je tam navíc spousta informací o mongolských železnicích. Každý mongolský vůz má také něco jako kroniku. Cestující do ní mohou napsat pozdrav, co se jim líbilo či naopak nelíbilo.

Ulan-Ude, jeden díl dvoudílné 2TE10M-K-3001, 13.8.2019 © Jiří Mazal

Ještě před příjezdem do pohraničního Nauški se objevuje ve dveřích průvodčí a podává mi obří tašku, která ukrývá meloun. Nechápu, proč mi dává meloun? Tak poděkuji, ale záhy mi dojde, že ho nemám sníst, nýbrž provézt přes hranice. Radši si ho prohlídnu, nikde žádné díry, váha akorát, snad v něm není heroin. V Nauški se ve vlaku vystřídají celé armády kontrolorů, dutiny vozu jsou prozkoumány, pohraničníci chodí s různými přístroji, co pípají či bzučí, naštěstí všechny dělají, jak mají a nic nezaznamenávají. Melounu si všímá jen jedna bdělá pohraničnice, stačí jí však ujištění, co v tašce je. Pak se objevuje chlap se „sabákem“. Si říkám, je zle, čokl vyčenichá v melounu drogu a já si pár let posedím v sibiřské base. No „sabák“ neštěká a jdou dál, uf. Po více jak hodině poctivých kontrol nám vrací pasy a vlak se rozjede směrem k mongolským hranicím.

Úsek Ulan-Ude - Nauški vede zčásti podél řeky Selenge, 13.8.2019 © Jiří Mazal

Sotva jsme v Mongolsku, objevuje se průvodčí a bere si meloun zpět. Já na ni jen spiklenecky mrknu jako Zeman na Reye Korantenga, vždyť na svých cestách přece hlavně pašuji melouny. Pohraniční Sukhbaatar je kousek a následuje další kolotoč, sice v rozvážnějším, ale snad ještě důslednějším tempu. Průvodčí předem rozdala vstupní kartičky a celní prohlášení, kde celník svým podpisem stvrdil, že opravdu nic k proclení nevezu. Soupravou také prochází veksláci. Měním zbylé rubly za mongolské tugriky, přeci jen se zdejší výměnou nemám žádné zkušenosti a nechci měnit moc. Později lituji, že jsem si nesměnil víc. Trochu s námi posunují až mimo nástupiště a celý vlak v pravidelných rozestupech střeží vojáci. Chci zde vystoupit, musím však počkat téměř dvě hodiny, než se konečně objeví úřednice s pasy a mohu ven.

Úsek Ulan-Ude - Nauški vede zčásti podél řeky Selenge, 13.8.2019 © Jiří Mazal

Po půlnoci tak vycházím na peron a mám jedinou starost – nalezení ubytování. Na internetu toho moc nezjistíte, pouze zmínku o hotelu Selenge, na který ale není žádný kontakt. Hned v nádražní budově svítí nápis „motel“, hurá. Bábuška v okénku mi ovšem sdělí jen „rooms no“. Nevadí, na ulici před nádražím zahlédnu další hotel. V jedné místnosti nacházím recepční, která mi ukazuje pokoj. Jenže bere jen tugriky. Dolary? To ani náhodou. Pro jistotu ještě volá šéfovi, jestli ty dolary opravdu nemá brát.

Odcházím s nepořízenou, veksláci jsou už pryč, co takhle bankomat? Ten před nádražím je, s nápisem „sorry, out of service“. Až ráno zjišťuji, že další bankomat je přímo v nádražní hale. Popojdu tak k původně plánovanému hotelu Selenge. Na internetu uváděl cenu 45 dolarů, proto jsem se do něj nehrnul. Pokoje mají, ale nad dolary mladá recepční jen spráskne ruce. Je třeba volat šéfovi. Kupodivu v jednu ráno není k zastižení. Naštěstí si všimnu, že berou karty, a už platím 55000 tugriků, což je dle mé banky přesně 487,14 Kč. Tak nějak úplně jinde než těch 45 dolarů (přes 1000 Kč).

Každý mongolský vůz je vybaven kronikou, 13.8.2019 © Jiří Mazal

Recepční mi ještě ukáže honosně vyhlížející pokoj s obrovským lustrem a jdu spát. Koupelna zato vypadá jak z ubytovny pro ukrajinské dělníky. Ráno je třeba brzy vstávat, vlak do Ulaanbaataru vyjíždí v sedm. V příštím díle se tak svezeme v místním vlaku nádhernou mongolskou krajinou.

Úvodní snímek: Úsek Šaryžalgaj - Angasolka, 12.8.2019 © Jiří Mazal