Olomouc – Ulaanbaatar. Jednosměrnou, prosím! – 5. díl

Ráno vyklouznu z hotelu kolem chrápajícího recepčního a ubírám se na nedaleké nádraží. Je mlha jako kafe a pár místních na mě vyjeveně zírá. Dokonce mi zastaví nějaké auto a ptá se, jestli něco nepotřebuji. Já však jen ukážu rukou, že jdu na „vokzal“, pro což je v mongolštině naštěstí stejné slovo jako v ruštině. Mongolština se sice zapisuje azbukou, ovšem brzy zjistíte, že i kdyby ji psali třeba hieroglyfy, vyšlo by to pomalu stejně. Pokud to není název stanice, vůbec netušíte, co se píše, a mongolština se hlavně čte jinak než v ruštině. Takže vám stejně nikdo nerozumí. Například čaj se píše velmi podobně jako v ruštině, цай, jenže se to čte jako „ce“ s neznělým e na konci, asi jako anglické „the“. Pro případné jazykozpytce – uvádím anglické názvy tak, jak jsou v mongolském jízdním řádu. Jistě, vím, že Ulaanbaatar má zaužívaný český název Ulánbátar, ale nebudu luštit, jak mám správně česky zapsat třeba Emeelt nebo Yeruu, proto nechávám všude jednotné anglické přepisy.

Sukhbaatar, zavazadlový vůz je plně vytížen, 14.8.2019 © Jiří Mazal

Mongolské vnitrostátní vlaky nabízí tři třídy. Jelikož mongolské názvy nám stejně nic neřeknou a ani za pomocí slovníku překlady nedávají moc smysl, pracovně budu hovořit o první až třetí třídě. Ta nejvyšší je klasický „kupejnyj“, čtyři lůžka v kupé. Druhá třída je „plackarta“, velkoprostorový oddíl, kde jsou vedle čtyř postelí ve fiktivním oddíle i další dvě lůžka na boku. Třetí třída je pak mongolskou specialitou. Jedná se o upravenou „plackartu“, kde je v boxu umístěno šest sedadel, a další tři místo bočních postelí.

Já měl jízdenku do „kupejného“, zakoupenou přes internet, což byla trošku bojovka. I po přepnutí do angličtiny se přeloží tak každé třetí slovo, a jelikož jízdenku šlo koupit až týden předem, musel jsem to zvládnout v mobilu. I přes problémy s platební kartou se podařilo a jízdenku mi vytiskli na recepci v moskevském hotelu. Velkou pomocí je, že přihlásit se můžete prostřednictvím Facebooku, ale psát cokoliv do nabízejícího se okénka (Hi! How can we help you?) je ztráta času, dodnes mi nikdo neodpověděl. V ceně 28200 tugriků (250 Kč) při vzdálenosti 389 km mám i ložní prádlo a dva čaje.

Úsek Sukhbaatar-Darkhan, 14.8.2019 © Jiří Mazal

Zmiňme se ještě historii Mongolských železnic. Jejich hlavní část (1108 km z celkových 1815 km) představuje Transmongolská magistrála od ruských po čínské hranice, která je jednokolejná a neelektrifikovaná, ruského širokého rozchodu. Vychází z ní několik odboček, část je pojížděna i osobními vlaky. Koleje dosáhly mongolských hranic v roce 1940 a roku 1956 došlo k napojení na čínskou železniční síť mezi stanicemi Zamyn-uud a Erenhod. Izolovaně vede trať z Ruska do Choibalsanu (Čojbalsanu), kde však nejezdí osobní vlaky. Mongolské železnice nesou označení UBTZ a správně se jmenují Ulánbátarská železnice, a nikoliv „Mongolská železnice“ (MTZ, což je úplně jiná společnost).

Jelikož výstavba probíhala pod sovětskou taktovkou, byly také převzaty sovětské normy a zvyklosti. I nádraží jsou klasické „zámky“ v duchu socialistického realismu, jak to známe ze zemí ex-SSSR. 93 % veškeré nákladní dopravy v zemi je přepravováno po železnici, na čemž má ovšem značný podíl tranzitní doprava mezi Ruskem a Čínou. Ani osobní doprava zastoupená 43 procenty není popelkou. Většina osobních vlaků má dálkový charakter, často jezdí přes noc, příměstská doprava v okolí Ulaanbaataru neexistuje. Budete-li chtít tak podniknout krátký vlakový výlet z hlavního města, abyste se jen „povozili“, zjistíte, že i když vlaků nejezdí úplně málo, je to téměř nemožné.

Tsaidam, protisměrný náklad včele s 2TE116UM-003, 14.8.2019 © Jiří Mazal

V areálu nádraží v Sukhbaaataru je parčík s vystaveným jedním dílem „Sergeje“, v nádražní hale lze najít pouze pokladny – není tu žádný obchod nebo možnost si koupit něco na cestu. Na mě čeká na nástupišti dlouhá souprava vozů včele se „Sergejem“, zde označeným jako M62UMM, což bude asi nějaká modernizovaná verze. Překvapí značný objem zboží, které se z přistavených dodávek překládá do služebního vozu. Ve zdejších poměrech je to opravdový „courák“, zastavující doslova na každé zastávce typu „km xy“. Není divu, že jeho jízdní doba dosahuje 9 a čtvrt hodiny, zatímco mezinárodní rychlíky potřebují téměř o tři hodiny méně.

Můj „kupejnyj“ mě překvapí čistotou i lehkou modernizací (nová okna a světla u každé postele). Trochu jsem se děsil, co pojede za vraky, avšak nic takového. Vlak se pomalu rozjede (nevýhoda Sergeje, moc rychle to prostě neumí) a po roztrhání ranní mlhy se přede mnou otevírá úchvatná mongolská krajina. Na obzoru ční hory, stále zahaleny bílým závojem, všude kolem se pase dobytek, kolem něhož se prohání Mongolové pěšky či na koních a samozřejmě nechybí všudypřítomné jurty. Krajina není vůbec vyprahlá, naopak, ale stromů je velice málo. Jedeme nejprve podél řeky Orkhon, a poté Kharaa, takže o vláhu je postaráno. Ve zdejší půdě toho ovšem moc nevyroste a dominantní je živočišná výroba.

Úsek Tunkh-Shatan vede podél řeky Kharaa, 14.8.2019 © Jiří Mazal

K průvodčí si jdu vyzvednout čaj a z krabičky plné zejména nescafé vybírám dva pytlíky, které by čajem být mohly. Jedná se o instantní čaj s mlékem, jedna z nejhnusnějších věcí, co jsem kdy pil. Ještě že mi zbyly zásoby z Ruska. Vozem také prochází bábuška s nákupním vozíkem nabízejícím občerstvení. Zaujmou mě jakési tyčinky na špejli, vyzkouším místní kuchyni. Je to párek naražený na špejli, obalený ve strouhance a osmažený, no recept jak z mimibazaru. První setkání s mongolskou kuchyní tedy nic moc!

V Darkhanu čekají na náš vlak davy lidí a máme tu delší pobyt. Do kupé přichází společnost – asi šestnáctiletá holka s malým bratrem. Hbitě vyskočí na své horní palandy a holka vytáhne učebnici angličtiny. Dám se s ní trochu do řeči, anglicky hovoří i kluk, který se baví sledováním různých videí na YouTube. Posléze si začnou pouštět nahlas písničky (obvyklý mezinárodní popík), do čehož jim pustím jedinou mongolskou skupinu, kterou znám, Hu. Okamžitě si je tím získávám, neboť její písničky jsou v Mongolsku nesmírně populární a kapela se prosadila i v zahraničí.

Emeelt, modernizovaný 2Zagal (v překladu dva bílí koně), 14.8.2019 © Jiří Mazal

Na trati panuje intenzivní nákladní doprava, a tak se téměř v každé výhybně křižujeme s dlouhou soupravou nákladních vozů. V jejich čele duní sovětské magistrální stroje – 2ТE116, 2TE10L, a samozřejmě dvojití „Sergejové“ 2M62. Mám štěstí i na modernizovanou řadu 2Zagal (v překladu „dva bílí koně“), která vznikla z původních „Sergejů“ nebo řady 2TE10M. Koně jsou ostatně všudypřítomní nejen v mongolské kultuře, ale i na železnici, a kůň se stal symbolem zdejších železnic již od jejich počátku. Překvapením je pro mě motorová jednotka RA2 od ruského Metrovagonmaše, následovník u nás známé RA1 alias „baby jagy“ (řada 835) či maďarské „usgyi“ (řada 6341). Celkem by měly být v Mongolsku tři kousky.

Zuunkharaa, motorový vůz RA2-001, 14.8.2019 © Jiří Mazal

Cestou do našeho kupé přistupuje ještě čtvrtý pasažér, drobná mongolská žena ve vysokých botách a s hromadou zavazadel. Na zdejších lidech nepoznáte, kolik jim ve skutečnosti je. Padesát nebo sedmdesát? Vypadají značně sedřeně a při zdejším klimatu ani není divu. Tiše sedí na své posteli a občas odchází na chodbičku pozorovat z okna krajinu. Náš vůz je zcela zaplněn a bzučí to v něm jako v úle. Na chodbičce běhají řvoucí děti, ani Mongolové nejsou zrovna potichu. Úsměvné mi přijdou „záchodové“ manévry našich průvodčích. Jedno WC je většinou zamčeno a funguje jen to druhé. Pořád se uklízí a více než hodinu před příjezdem do Ulaanbaataru se provede finální výtěr WC. To znamená jeho definitivní uzamčení (přece nám ho cestující opět nezašpiní) a průvodčí neobměkčí ani mé prosebné pohledy.

Zastávka mezi Salkhitem a Baruunkharaa s typizovanou architekturou vyskytující se u nádraží, 14.8.2019 © Jiří Mazal

Pozoruji mongolské vesnice, většinou z cihel, dřevo je zde přeci jen nedostatkové. Kolem stanic se nachází unifikované cihlové domy, možná postavené pro zdejší železničáře. Mou pozornost také upoutá výprava vlaku ve stanicích. Výpravčí má vyvýšený stupínek, na kterém stojí po celou dobu odjezdu a drží praporek.  Obzvláště krásný je úsek mezi stanicemi Tunkh a Shatan podél řeky Kharaa, která působí trochu rozvodněná.

Cestou občas nabereme kvůli křižování trochu zpoždění, na konečnou však přijíždíme včas. Předměstí hlavního města jsou viditelná již z dálky a před zastavením míjíme i vagonové depo s odstavenými vozy Čínských železnic. Přímo na nástupišti mě čeká řidič z hostelu (tedy, rádi tu používají výraz „Guesthouse“), neboť odvoz mám zdarma. Zprvu jedeme po hlavních bulvárech, až najednou zahneme na blátivou cestu, do které ještě zasahuje uskladněný stavební materiál, až zastavíme u největšího domu z okolí – Gana‘s Guest House and Tours.

Ulaanbaatar, vzhled uliček v širším centru, 15.8.2019 © Jiří Mazal

Po prozkoumání si říkám, co jsem si to rezervoval za ratejnu. Že mám za oknem naházenou hromadu dřeva a postele jsou oprýskané, to by ani nevadilo, spal jsem v horším. Sice mě zarazila zima, ale tak jsem v nejchladnějším hlavním městě světa, přece kvůli zhýčkanému Čechovi nebudou v létě topit. Navíc mám dvě pořádné duchny. Koupelna mi však vyrazí dech. Zprvu se zdá, že mám masážní sprchu – zdání klame. Je to jen skelet, ze kterého čouhají nefunkční trysky. Voda teče jedině z dodatečně přimontované sprchy u stropu. Aby celá podivná konstrukce držela, je podepřena dřevěnými špalíky a díry vyplněny kousky polystyrenu. Sáhnu u toaletní mísy na jednu z krycích lišt, a zůstane mi v ruce. Jsou jen tak pohozené. Nejvíc mě naštve, že v koupelně není ani kus mýdla, což je samozřejmé i u těch nejlacinějších hostelů. Cena byla opravdu nízká, 15 dolarů, a hodnocení vysoké. Asi od cestovatelských dobrodruhů, kteří se s nadšením vyspí i v příkopu. Trávit v tom dva dny se mi moc nechce. Peněz mi zbylo dost, zítra si vyhledám něco jiného. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se celý příští den cáral po městě a došel až v osm večer, pokoj už jsem tudíž neřešil.

Ulaanbaatar, celkový pohled na nádraží, 15.8.2019 © Jiří Mazal

V hostelu potkávám dvojici Čechů, co jsou na cestách po Asii již pět měsíců. Mongolsko je jejich konečnou destinací před návratem domů. Připadlo mi zajímavé, že se jim příliš nelíbilo na Bali – země je to sice krásná, neustále se vás však snaží obrat a nikde nemáte zastání. Třeba zastavíte auto, a už je u vás někdo místní s tím, že vybírá parkovné. Někam jdete, a už vás začnou přesvědčovat, že musíte mít průvodce, kterého si lze samozřejmě ihned pronajmout. Nejedná se o nijak závratné částky, ale zato se s nimi setkáte na každém kroku. Poradili mi také fintu, jak na to – jednoduše řekli, že poplatek už zaplatili někomu jinému, kdo zrovna odešel.

Zprvu odložím věci a mířím do ulic vyměnit nějaké peníze. Ochotná recepční (je to rodinný podnik s velmi příjemnými majiteli, to se musí nechat) mě nasměruje k jedné z hlavních ulic, kde má být hromada směnáren. Jenže jak se vlastně řekne směnárna v mongolštině? Všechno je tu pouze v místním jazyce a nikde nevidím jinak obvyklé signály – tabuli s kurzy či svítící displeje. Nakonec rezignuji a měním v bance. Paní přede mnou zaskládá úředníkův stůl balíky stodolarových bankovek. Připadám si trapně, měním 20 dolarů na tugriky…

Ulaanbaatar, posunovací TEM18DM-3005, 15.8.2019 © Jiří Mazal

Zdejší měna mi přijde jako mimořádně nepraktická. Mince neexistují, platí se pouze bankovkami. Ta nejmenší má hodnotu 10 tugriků (necelých 10 haléřů) a největší 200000 tugriků, tedy jen necelých 200 Kč. Místní tak chodí s hromadami bankovek. Cizinci navíc komplikuje počítání skutečnost, že čísla jsou uvedena v nějakých pozměněných arabských číslech (nula je stejná, první číslice nikoliv), takže jsem si bankovky vždycky musel pořádně prohlídnout, kolik to vlastně je.

Ulaanbaatar je relativně mladým městem, loni oslavil 380 let od založení. Jenže ještě dlouhou dobu od vzniku se jeho umístění měnilo, a poté jedinou stálou zástavbu představovaly kláštery. První zděný dům evropského typu se objevil až začátkem 20. století. Všichni si pamatujeme Mongolsko jako velkou říši, které vládli nejrůznější chánové typu Čingischána, Kublajchána a dalších, ale to je záležitost vrcholného středověku. Poté se dostalo Mongolsko do čínského područí a setrvalo v něm až do oslabení Číny v roce 1911. Samostatnost si země udržela pouhých 10 let, kdy se stala prakticky vazalem Sovětského svazu, až do jeho rozpadu. Tehdy hlavní město dostalo svůj dnešní název, který v překladu znamená „Rudý hrdina“.

Ulaanbaatar, Sukhbaataské náměstí, parlamentu vévodí socha  Čingischána , 15.8.2019 © Jiří Mazal

Sovětští plánovači také rozvrhli dnešní Ulaanbaatar, tvořený monumentálním Sukhbaatarským náměstím (Damdinii Sukhbaatar nebyl nikdo jiný než zakládající člen Mongolské národní revoluční strany, přezdívaný „mongolský Lenin“) a širokými prospekty. Dnes má metropole na 1,3 mil. obyvatel (téměř polovinu ze tří milionů Mongolů) a jeho charakter neodpovídá ničemu, co známe z Evropy. Zatímco v centru naleznete i nové mrakodrapy bank a různých společností, o kousek dále odbočuje z prospektu hliněná cesta. Všudypřítomným rysem jsou jurty. Nachází se na těch nejnemožnějších místech, třeba uprostřed panelákového sídliště, a zároveň tvoří i vlastní předměstské čtvrtě. Když se Mongol chce přestěhovat do metropole, jednoduše vezme jurtu a postaví ji na nejbližší volné místo za městem. Ještě nedávno nemělo město ani pojmenované ulice, lokace se prostě odvíjela od významného bodu v okolí.

Ulaabaatar, trolejbus na Sukhbaatarském náměstí, 15.8.2019 © Jiří Mazal

Doprava je naprosto šílená. Obrovská množství aut nezvládají pohltit ani široké prospekty a tvoří se zácpy. Semafory sice fungují, ale doplňuje je strážník uprostřed křižovatky, který reguluje dopravu. Jeho smysl jsem nepochopil. Klidně jsme stáli i pět minut na místě, aniž bychom se pohnuli, zatímco jiné směry projely i dvakrát. To se řidičům pochopitelně nelíbí, takže samozřejmostí je na policistu troubit a zasypat ho nadávkami.

Ačkoliv je největším obchodním mongolským partnerem Čína, její přítomnost v ulicích není moc znát. Naopak často jsou vidět jihokorejské vlajky včetně jihokorejských restaurací a výrobků v obchodech. V prodejnách najdete i evropské, ruské a japonské zboží, standardně jsou v nabídce evropské čokolády jako v každém našem obchodě. Zběžný pohled na auta napoví, že se jedná o japonské ojetiny – mají totiž volant vpravo, neboť v Japonsku se jezdí vlevo. Stará sovětská auta k vidění prakticky nejsou. Městské autobusy jsou ve většině případů z Jižní Koreje (Hyundai, Daewoo) a sem se dostaly jako ojetiny. Tudíž nepřekvapí, když usednete na sedačku s nápisem „Busan metropolitan city“, jinak už původní jihokorejské nápisy nejsou příliš patrné. Vyzdobení různými dečkami a záclonkami je nezbytností. Zahlédl jsem také čínské autobusy a nebýt levostranného řízení, určitě by se vyskytovaly i busy japonské.

Ulaanbaatar, Sukhbaatarské náměstí, trolejbus JEA 800D Monbus vzniklý přestavbou z autobusu, 15.8.2019 © Jiří Mazal

Tím jsme přeskočili k ulaanbaatarské MHD, tvořené z větší části autobusy a pár trolejbusovými linkami. Odbavení je kupodivu moderní, v četných stáncích označených symbolem „U Money“ si zakoupíte za 3600 tugriků čipovou kartu, na kterou uložíte peníze a při nástupu do vozidla si „pípnete“. Jízdenka stojí 300 tugriků (3 Kč) v trolejbusu a 500 tugriků (5 Kč) v autobusu. Zároveň platí, že jízdenka je i přestupní (do délky 30 minut), je třeba si však „pípnout“ i při výstupu. Já na to stejně vždycky zapomněl a při ceně cestovného mě to nijak netrápilo. Je možné platit i u řidiče, kterému podstrčíte pětisettugrikovou bankovku. Jízdenku ovšem nedostanete a řidič nejspíše ani žádné nemá. Otrlí cestující neměli problém cestovat načerno, i když na ně řidič hulákal. Než by zavolal policisty, prostě se jede dál.

Trolejbusy tu fungují teprve od roku 1987 a dnes zahrnují čtyři linky, část sítě je mimo provoz. Vedle sovětských trolejbusů typu ZiU-9 byl vozový park doplněn autobusy (převážně typu Hyundai Aero City 540) přestavěnými na trolejbusy, což si Mongolové dokonce zajistili vlastními silami.

Ulaanbaatar, autobus Hyundai místní MHD, 15.8.2019 © Jiří Mazal

Na zastávkách najdete (většinou) vyvěšené linky, které místem projíždí, a jakou má linka trasu. Výjimečně i s přepisem do latinky. Jízdní řády neexistují, asi by to ve zdejším provozu ani nemělo smysl. Protisměrné zastávky nejsou naproti sobě, jak jsme zvyklí, ale zastávku pro druhý směr často najdete až o několik set metrů dále. Specifickým rysem zdejší dopravy je „sdílené auto“ (nepoužil bych přímo výraz taxi). Vzhledem k problémové MHD totiž někteří řidiči zastavují u zastávek a vykřikují destinaci, kam jedou. Pak už záleží na zájemcích, zda nastoupí a dostanou se tak do cíle dříve (a za jinou cenu než lístek MHD), nebo mají nervy ze železa a budou čekat na některý ze zdejších autobusů, což nemusí být zrovna jednoduché. Vzhledem k chaotické dopravě bych nedoporučil jet MHD na jednu – dvě zastávky. Brzy totiž zjistíte, že pěšky jste v cíli rychleji.

Ulaanbaatar, staniční budova, 15.8.2019 © Jiří Mazal

Vraťme se na nádraží, které jsme při příjezdu poněkud zanedbali. Budova je typické stalinské nádraží v soc-realistickém stylu se spoustou štuk a velkými lustry. V čekárně je vyvěšena spousta historických obrázků včetně prvního vlaku vyzdobeného portréty Stalina, Mao-Ce-tunga a nějakého mongolského papaláše. V bistru jsou na pultech vyložena jídla zabalená v celofánu, nachystaná na ohřev v mikrovlnce. Hranolky s kuřetem servírované tímto způsobem mě dost odrazují, takže vycházím do patra prozkoumat honosně vyhlížející restauraci. Jídelní lístek nemají (stejně bych mu nerozuměl) a číšník cosi hovoří o „soup and noodles“ a já na něj mrknu, ať teda něco donese. Dostávám polévku plnou masa a jako druhý chod nudličky s masem, obojí výborné. Platím 10000 tugriků.

Ulaanbaatar, dvojitá 2TE116UD-076, 15.8.2019 © Jiří Mazal

Pokladny se nachází ve vedlejší moderní budově, kde to připomíná poměrně chaotický mumraj. Zrovna přijel vlak z Darkhanu včele se „Sergejem“ a zaujme mě poslední vůz, dle nápisů má být mazací. Přes obě zhlaví nádraží vedou lávky, ze kterých se celý areál dobře fotí, ale kromě posunující TEM18DM toho stejně moc k vidění není – dále lze ještě rozeznat depo plné vraků. Depo můžete také spatřit z druhé strany, z velkého mostu ozdobeného věžičkami, který vede do čtvrti Zaisan. Kousek od něj najdete železniční muzeum. To je sice trvale zavřené, avšak vzhledem k poloze u cesty a železnému plotu jsou exponáty velice dobře fotitelné. Vedle parních lokomotiv sovětské výroby je asi největší atrakcí lokomotiva TE2 s portrétem Stalina. Takřka nezbytný je jeden díl „Sergeje“ i posunovací TEM1. Úzkokolejná parní lokomotiva pochází z nějakého průmyslového provozu, možná se jedná o pamětníka úzkokolejky vozící uhlí do Ulaanbaataru, postavené roku 1938, a později nahrazené „širokou“ tratí.

Ulaabaatarské železniční muzeum, dieselová lokomotiva TE2-522, 15.8.2019 © Jiří Mazal

I když je mongolská metropole poměrně mladá, neznamená to, že by nebylo co prozkoumat. Kousek od hostelu se na vyvýšenině vypíná klášter Gandantegchinlen, největší a nejvýznamnější v Mongolsku. Ten původní byl ovšem komunisty zničen, jedná se o jeho repliku. Nachází se tu nejvyšší socha na světě umístěná v interiéru o výšce 26,5 m. Mnichům zaplatím (jako jeden z mála) vstupné 4000 tugriků (beru to jako humanitární příspěvek) a mohu se tak procházet kolem modlitebních válců. Alespoň pořizuji pár fotografií, ačkoliv oficiálně se může pouze za příplatek. Buddhů jsou tu celé vitríny a díky širokým šatům mi připomínají Pannu Marii. V areálu kláštera také objevuji knihovnu, náboženské školy a mnicha, který na věži právě tříská do gongu.

Centrální Sukhbaatarské náměstí je plné svateb, tradicí se stalo fotografování u Čingischánovy sochy. Trůní uprostřed kolonády, obklopen svými generály na koních, a na okrajích se nalézají další chánové. Kolonáda tvoří zadní stěnu parlamentu a až do roku 2005 zde bylo mauzoleum s komunistickými papaláši, které zbořili. Naproti na Čingischána mává z koně komunistický revolucionář Damdinii Sukhbaatar, který mi spíš připomíná čínského mandarína. Náměstí je obklopeno budovami stalinského střihu (opera, kulturní dům, univerzita, muzea) a moderní výstavbou.

Ulaanbaatar, Sukhbaataské náměstí, panorama nové zástavby , 15.8.2019 © Jiří Mazal

Vydávám se k paláci Bogd Khaan, sídlu mongolského vládce, osmého Bogd-chána (Bogdgegéna), vládnoucím v letech 1911-1921. Původem Tibeťan byl považován za osmé vtělení buddhy Čänräziga. Jelikož byl areál prohlášen po uchvácení moci komunisty za muzeum, dochoval se nám jako jeden z mála v původní podobě. Největší světskou stavbou je Zimní palác, nápadně připomínající ruský styl staveb – byl totiž darem cara Nikolaje II. Do fotek přidávám fotku paláce z Wikipedie, která mi doslova vyrazila dech – ještě v roce 2003 bylo kolem muzea pusto prázdno! Dnes je přitom široko daleko moderní zástavba. Kopce v pozadí staré fotky pak nejsou vůbec vidět.

Pokračujete-li autobusem dále z města, dorazíte do čtvrti Zaisan, kde se na stejnojmenném kopci vypíná památník věnovaný Sovětské armádě. Je z něj především výhled na celé město. Všude panelák, jurta, panelák, jurta… moderní budovy rostou jak houby po dešti. U pomníku také místní mladík nabízí fotografování s orlem. Vlastně se vůbec nevnucuje, chcete-li foto, musíte mu říct. Byl jsem sice v Mongolsku krátce, ale nestalo se mi, že by mě někdo lákal do „turistických pastí“, něco vnucoval či naháněl do nějakého obchodu. Mongolové v tomto mají prostě jinou náturu. Pouze v centru ke mně přišel jakýsi otrhaný chlap, který však nabízel staré mongolské mince výměnou za české koruny. Bohužel u sebe nosím jen to nejnutnější, takže výměna neproběhla.

Ulaanbaatar, Palác Bogd-chána , 15.8.2019 © Jiří Mazal

Každý průvodce a různé brožury vás „straší“ četností kapesních krádeží, taktéž se nedoporučuje chodit po ulicích po setmění. Vzhledem k tomu, že naše ulice osvětlení ani neměla a cesta tmou po hliněné cestě by nemusela dopadnout dobře, má taková rada své opodstatnění. Rozhodně je však dobré vyhnout se opilcům, kteří jsou relativně častí a tváří se, že by rádi někomu jednu vrazili. V metropoli se též příležitostně vyskytují rasistické útoky, zaměřené hlavně na Číňany, tak snad „bílá tlama“ nebude nikoho dráždit.

Ve čtvrti Zaisan také do dáli září zlatá socha Buddhy a nedaleko objevuji obchůdek s modely aut a autobusů. Dokonce tu prodávají Karosu v měřítku 1:43 a velmi se mi líbí překrásný model trolejbusu ZiU. Cena necelých 50 dolarů by mi ani nevadila, ale nemám u sebe dost peněz a zpátky do obchodu se mi už vracet nechtělo.

Výhled na Ulaanbaatar z kopce Zaisan - jurty střídají paneláky , 15.8.2019 © Jiří Mazal

Co mi v Ulaanbaataru vůbec nesedlo, tak nesmírně proměnlivé počasí. Chvíli svítí slunce a je teplo, že byste si sundali bundu, vzápětí se zatáhne a navlíkli byste si nejradši kožich. A takto dochází k neustálému střídání. V kombinaci s chladným ubytováním jsem již druhý den chytil pořádnou rýmu. Naštěstí po návratu domů do letních veder bylo brzo po ní.

Poslední den mého výletu mě čeká cesta domů. Raději si přivstanu, na letišti je lepší být dříve než později. Hostel nabízí odvoz za 20 dolarů, což se mi zdá trochu předražené – taxíky jezdí zhruba za půlku. Můžete však využít i MHD, a pak vás to přijde na v přepočtu 10 korun.

Ulaanbaatar, jízdní řád linky Ч:7, 15.8.2019 © Jiří Mazal

Sejdu na hlavní třídu města, „Třídu míru“, a s několika dalšími čekám na trolejbus. Prožene se první, nezastavuje. Zkusím mávat, nezabírá. Projíždí druhý, třetí, čtvrtý… žádný nestaví. Cestující si pomalu rozebírají „sdílená auta“. Lehce znervózním, ale nevzdávám to. Konečně zastavuje autobus a popojíždím na Sukhbaatarské náměstí. Na letiště jezdí linka Ч:7 (první písmeno – v češtině „č“), na jejíž zastávku je nutno popojít k Národní knihovně. Tentokráte nečekám dlouho a pro jistotu se řidiče zeptám, jestli jede na „airport“. Projíždíme řídnoucí zástavbou, až končíme kousek od letištní haly na „Nisekh terminal“.

Z osmihodinového letu jsem měl trochu obavy, uběhlo to však celkem v klidu, dost mě zabavil palubní zábavní systém, kdy jsem sledoval filmy. Sedím vedle mladého Číňana jedoucího na letní školu. V letadle je vůbec plno Číňanů, kteří využívají levnějších cen letenek, pokud to vezmou přes Ulaanbaatar. Čeká je sice mnohahodinové čekání v malém letištním terminálu s jednou předraženou kavárnou, no nemůžete chtít slevu zadarmo.

Ulaanbaatar, pomník 2. světové války, 15.8.2019 © Jiří Mazal

Problémy přichází příletem do „vyspělé“ Evropy. Na berlínském letišti Tegel to už v tubusu nějak vázne, jelikož stojím… na konci fronty. Strávím v ní 35 minut, než můj pas konečně prohlídne německá úřednice. Tak dlouho jsem při příletu nemusel čekat ani na rušných tureckých letištích. Přepážky jsou sice rozděleny na „EU“ a „non-EU“, neznalí pasažéři to nerespektují a není nikdo, kdo by je rozděloval (to by snad nějaký imigrant zvládnout mohl). Automatické odbavení jako v Praze tu nemají. Poté běžím k autobusům, jízdenka se dá koupit i u zřízence přímo před autobusem, kterému se nelíbí, že platím 5 € bankovkou a nemám přesně. V pátečních zácpách naše rychlost není nijak úžasná, takže můj EC do Prahy jednoduše zmeškám. Není to žádná tragédie, trochu jsem s tím počítal, jízdenku jsem měl tudíž pouze obyčejnou a na letišti jsem stihl zrušit místenku. Je třeba se vybavit místenkou novou, nebudu přece do Drážďan stát, a hlavně pořídit místenku na „Slovakii“. Na obrovském berlínském „Hauptbahnhofu“ se mi však nepodaří sehnat wifi, ta obvyklá nádražní nefunguje. Chci si koupit místenku v automatu, po vystání fronty ovšem zjišťuji, že to nelze – jen celou jízdenku. Tak jdu k pokladnám, a konečně se mi podaří wifi chytnout. S úlevou dokupuji co je třeba a zbytek času trávím v jídelním koutku.

Mé notně přecpané EC (ještě že jsem si koupil tu místenku!) sice vyjíždí celkem načas, bohužel jen do stanice Südkreuz. Tam stojíme a čekáme. Vlakový rozhlas hovoří o jakémsi „Störung“ a že pojedeme odklonem. Nakonec se zpožděním 25 minut vyjíždíme. V Drážďanech už máme jen 15 minut a v Praze 10, takže vše dopadá dobře. Až na úsek poslední – mám místenku ve Slovakii do vozu 351. V řazení ho nenacházím, kdepak asi je? Zcela vpředu, staré dobré „Béčko“, alespoň sedadla jsou „humanizovaná“. Vůz je téměř zaplněn a vlastně bych měl být Českým drahám ještě vděčný, že je napadlo nasadit tuto páteční posilu, jinak bych měl smůlu. S podivnou klientelou (hádající se manželé se psem, kterým bylo ještě uprostřed noci vedro a museli větrat) konečně vystupuji po třech hodinách v Olomouci.

Úvodní snímek: Darkhan, Sergej M62UMM-006 s vlakem do Ulaanbaataru, 14.8.2019 © Jiří Mazal