Drážní střípky ze služebních cest – 5. díl

Ve svém svěřeném regionu věnuji čím dál více času podpoře kolegů v Polsku, a sice jak lokální prodejní jednotce, tak evropskému týmu (tzv. TEC centru) který nabízí vysokonapěťové motory společně s měniči frekvence. Většina členů lokální jednotky a celý TEC jsou soustředěni v Aleksandrówě Łódzkim nedaleko Lodže, kde máme výrobní závod. Začátkem roku jsem přišel s návrhem realizovat o něco delší služební cestu do Polska, kdy bych měl čas prodiskutovat s každým, co je třeba, navštívit více zákazníků a důkladně proškolit stávající i nové kolegy. Nakonec padlo rozhodnutí pustit mě do Polska na tři týdny a na to jsem rovnou nabalil naše týmové školení ve Švédsku, takže v květnu jsem svůj pracovní stůl v Praze téměř neviděl a za celý měsíc jsem obdržel pak všehovšudy dvě stravenky, protože tolik dní jsem byl v pražské kanceláři.

Kraków Główny: Flirt se chystá do Ložde a vozy MÁV do Budapešti © Tomáš Kraus, 6.5.2019

Nastal den odjezdu, nebo spíše noc odjezdu. Cesta z Prahy do Lodže je poměrně dlouhá a nechtěl jsem zabít celou neděli ani celé pondělí, a tak jsem využil nočního vlaku. Ten od minulého roku jezdí do Varšavy přes Krakov, takže pro cestu přímo do Lodže není úplně vhodný, nejede přes odbočnou stanici Koluszki a i Katovicím se vyhýbá. V Krakově se nabízel ostrý přestup na IC Barbakan, který do Lodže jede (takové spojení existuje v podstatě ve čtyřhodinovém intervalu), pět minut na přestup jsem ale nechtěl riskovat, a tak jsem se domluvil s kolegy z krakovské kanceláře, že se u nich zastavím.

Večer jsem tedy se dvěma kufry nastoupil do Regionovy na S6, v Praze se přesunul na hlavní nádraží a nastoupil do přímých vozů na EN Slovakia. Protože jsem nemohl očekávat dlouhý spánek, stačilo mi lehátko a oddíl ve voze ČD jsem sdílel se dvěma Asiaty. Skutečně jsem se moc dobře nevyspal, na polském úseku vlak často prudce měnil rychlost, lokomotiva se soupravou škubala a podvozek v obloucích hlasitě hrkal. V šest ráno jsem si došel vyčistit zuby, pozoroval jsem, jak se dlouhá souprava EIC Chopin vlní přes novou spojku mimo stanici Kraków Plaszów a se zpožděním 5 minut přijíždí na hlavní nádraží v Krakově.

Krakov: Setkání Krakowiaka od Pesy a NGT6 od Bombardieru © Tomáš Kraus, 6.5.2019

Vlak IC Barbakan čekal, nejspíš by se stihnout dal, ale já jsem měl jízdenku až na IC Sukiennice, jedoucí za 4 hodiny. Došel jsem si do města na snídani, prošel se přes centrum a pak našel naši kancelář, která je situována nedaleko hlavní pošty, jen 10 minut chůze z náměstí nebo 15 minut z nádraží. Probral jsem s kolegy aktuální projekty a odebral se zpět na nádraží, kde jsem jako poslední symbol domova zahlédl vozy ČD v čekající soupravě IC Cracovia, doplněné o vozy MÁV do Budapešti. Na vnitrostátní vlaky kategorie InterCity nasazuje stejnojmenný dopravce z velké části své osmivozové elektrické jednotky Pesa Dart a Stadler Flirt. Od každé jich současně pořídil 20 kusů, s tím že nedávno objednal dalších 12 Flirtů. Darty se zpravidla soustřeďují na linii ze Slezska po staré magistrále do Varšavy a dále do Białystoku či Lublinu, zatímco Flirty jezdí tak nějak různě. Polohu Lodže na aktuální mapě dálkových vlaků zcela vystihuje pojem „tak nějak různě“, Flirty zde potkáme často a ani tento spoj nebyl výjimkou.

Trasa vlaku z Krakova do Lodže není úplně přímočará, ale díky využití magistrály CMK se jízdní doba vejde do 3 hodin, což je vůči silnici velmi konkurenceschopné a vlak byl také dosti zaplněn. Nejprve jsme po přípojné trati přes stanici Tunel dojeli na magistrálu a na ní jsme zastavili v obou stanicích, dodatečně upravených pro osobní dopravu, tedy Włoszczowa Północ a Opoczno Południe. Následuje stanice Idzikowice, asi největší neveřejná stanice na celé CMK, kde se nachází mimo jiné depo pro mechanismy údržby. Velmi rozpačitou rychlostí se vlak proplížil po vedlejší koleji v Idzikowicích a po spojce najel na jednokolejnou trať směr Tomaszów Mazowiecki, po další době jsme pak objeli stanici Koluszki na staré magistrále a rychle se blížili do Lodže, kde vlak zastavoval pouze ve stanici Łódż Widzew.

Zgierz: Vlak IC Sukiennice pokračuje dále do Gdyně © Tomáš Kraus, 6.5.2019

Současná železniční situace v Lodži je taková, že vlak od východu přijede na nádraží Widzew a potom je na výběr ze tří směrů. Dá se jet přímo na znovupostavenou stanici Łódż Fabryczna, která se nachází na východním okraji centra. Původní hlavové nádraží bylo odstraněno a na jeho místě vznikla v roce 2016 nová stanice zahloubená v tunelu, který má dále pokračovat pod centrem Lodže. Úsek tunelu od Fabryczné na západ se ovšem ještě nezačal stavět, a tak je stanice Fabryczna využita zatím jen částečně, převážně zde končícími vlaky. Když si chcete vyhledat spojení z této stanice, vyhledávač vám vyhodí hlášku, abyste zkusili i Łódż Widzew, kde by mohla být nabídka širší.

Pokud vlak nehodlá ukončit svou jízdu na Fabryczné, musí ve Widzewu odbočit a město objet. Ze severní strany vede jednokolejná trať přes periferie Lodže do Zgierze, odkud pak pokračují dvě jednokolejné tratě do Łowicze a Kutna. Pokud vlak objíždí Lodž velkým obloukem z jihu, projede stanicemi Łódż Dąbrowa a Łódż Chojny, odkud buď pokračuje ven z města směr Sieradz (a dále Wrocław či Poznaň), a nebo dojede na stanici Łódż Kaliska, která leží západně od centra a slouží převážně příměstské dopravě. Trať z jejího severního zhlaví pak pokračuje dvoukolejně do Zgierze, cestou je ještě zastávka Łódż Żabienec. Právě mezi Kaliskou a Żabienec má pak obousměrně vyústit trať z městského železničního tunelu. Ačkoliv dnes žádné z nádraží neobsluhuje Lodž úplně ideálně (buď svou polohou nebo nabídkou spojení), všechna jsou alespoň v obstojném dosahu tramvajové dopravy.

Lodž: Původní Konstaly na náměstí plac Wolności © Tomáš Kraus, 13.5.2019

Můj vlak pokračoval do Gdyně, proto jsem vystoupil až ve Zgierzi, odkud je to do naší kanceláře v Aleksandrówě mnohem blíž, než z Widzewa. Našel jsem si předtím nějaké taxi ve Zgierzi a vyplnil na internetu objednávku, ale protože mi nepřišla žádná odpověď, přistavený vůz jsem ani neočekával. Když jsem se přesvědčil, že se mnou skutečně nepočítali, zavolal jsem na jejich číslo z přístupné a víceméně prázdné čekárny. Za chvíli se přihnala notně opotřebovaná oktávka a po čtvrthodině jízdy už jsem se mohl přivítat s kolegy a „zabydlet“ se na pracovním stole, který mi byl na tři týdny přidělen.

To správné „zabydlení“ nastalo až večer. Na 20 nocí jsem si neobjednával hotel, ale přes Booking.com jsem si našel nabídky apartmánů, pronajímaných na delší období. V mém případě šlo o skromný pokoj s kuchyňskou linkou a vlastní koupelnou, ve společných prostorách (tj. v předsíni bývalého bytu) jsem mohl využít pračku a úklidovou místnost, ani žehlicí prkno nechybělo – nájemci ostatních pokojů asi nic takového nepotřebovali, protože jsem prkno musel vybalit ze smršťovací folie. Kolegové sice měli připomínky k tomu, že jsem si vybral nic moc lokalitu, ale v podstatě jsem si nemohl stěžovat – klidná ulice, jeden blok libovolným směrem byla k dispozici Žabka, dva bloky na pěší zónu na Piotrkowské, kde měl Carrefour otevřeno do půlnoci, na opačnou stranu 10 minut pěšky ke stanici Łódż Fabryczna.

Lodž: Konstaly s modernizovanou skříní před křížením Piotrkowské © Tomáš Kraus, 14.5.2019

Můj dotaz, zda se do našeho závodu v Aleksandrówě dá jezdit z města na kole, kolegy poněkud překvapil – vhodná trasa by se asi našla, ale nikdo mi nedokázal říct, zda v tomto areálu se dvěma výrobními halami jsou nějaké sprchy nebo šatny pro kancelářské zaměstnance. Někteří jezdili svozovými autobusy, ale naprostá většina využívá auta a denně se protlouká hustým provozem. Výrobní závod je v polích mimo obec, takže autem jezdí i kolegové bydlící přímo ve třicetitisícovém Aleksandrówě, ačkoliv jejich cesta je třeba jen 3 km dlouhá.

Já jsem dojížděl tím způsobem, že jsem 5 minut po sedmé ranní se snídaní v ruce zavíral domovní mříž a šel na zastávku tramvaje, abych popojel asi 8 zastávek ke kolegovi, který mě vzal s sebou autem, takže krátce před osmou jsme obvykle byli v kanceláři. První ráno jsem si koupil jízdenku v tramvaji (automat je v každém voze, resp. u dvouvozových souprav vždy v prvním) a jen co jsem si sedl, stál u mě revizor. Zaživa jsem čerstvě koupený lístek nemohl najít, takže po chvíli trapného šacování odešel se slovy, že mě viděl že si v automatu něco kupuji, takže asi v pořádku. Napříště jsem už využíval pro nákup jízdenek aplikaci v mobilu. Na plakátech dopravce se takových aplikací inzeruje hned šest, jde zpravidla o aplikace fungující v MHD po celém Polsku, u nás jsem nic podobného neviděl. Byla mi doporučena aplikace Zbiletem, ale tu jsem nemohl použít, protože pro registraci bylo třeba polské telefonní číslo. Používal jsem tedy aplikaci s poněkud otevřeným názvem Jakdojade. Její součástí byl vyhledávač spojení v reálném čase včetně pěšího přesunu na danou adresu, nabízela všechny druhy městských jízdenek a jejich nákup byl velmi rychlý. Číslo karty stačilo zadat jen poprvé, pak už se jen klikalo na požadovanou jízdenku a ta se aktivovala ihned, jak proběhla transakce, nebyla tam ani ta dvouminutová doba hájení jako u pražské Lítačky.

Lodž: Interiér tramvaje Pesa Swing se světélky v tyčích © Tomáš Kraus, 16.5.2019

Na mém spoji bylo každý den vypraveno to nejlepší, co má dopravní podnik MPK Łódż k dispozici, tedy nízkopodlažní Pesa Swing. Svezení bylo velmi příjemné a v interiéru mě upoutala nápaditá světélka přímo v tyčích, která svítila během stání. Ve městě dále najdeme jen nepatrně starší tramvaje Pesa Tramicus (s částečně žlutým čelem) a od počátku milénia také vozy Bombardier Cityrunner (dnes Flexity Outlook C), které si Lodž pořídila jako jediné východoevropské město. Nejvíce viditelné jsou však stále dvouvozové soupravy tramvají Konstal 805Na, mnohé s modernizovanými čely a některé modernizované kompletně, včetně nových dveří apod. Přehlédnout se nedají ani second hand tramvaje Duewag, kdy ve městě potkáme jak „Einheitswageny“ GT6 nebo GT8 (s nízkopodlažním středním článkem) z Freiburgu či Bielefeldu, tak „Stadtbahnwageny“ M6S a M8CN z tramvajových rychlodrah metrového rozchodu v Bielefeldu a Bochumi. Tradičně byly kratší Duewagy nasazovány hojně na příměstské linky (viz níže), což souviselo i s tím, že ještě nedávno měly příměstské tramvaje jiného provozovatele než MPK. Nejnověji jsem v Lodži zaregistroval i ojeté nízkopodlažní tramvaje NGT6, kterými jsem se dost najezdil během studijního pobytu v Rostocku a tehdy jsem je (zvláště vedle tamních Tater T6A2) pokládal za něco super moderního – pravda, uběhlo od té doby už 12 let.

Lodž: Duewag GT8N u zastávky Północna nedaleko Manufaktury © Tomáš Kraus, 13.5.2019

Na pátek v prvním týdnu padla moje první služební cesta, kterou jsem den předem domluvil s kolegou z naší kanceláře v Gdaňsku. Bylo potřeba vyřešit mou cestu k zákazníkovi do Gdaňsku, na což bylo třeba buď půjčit nějaké auto, nebo cestovat vlakem – to znamená přibližně 5 hodin cesty z Lodže, buď s přestupem ve Varšavě na Pendolino, nebo singulárním spojem IC Doker přes Bydhošť bez přestupu. Nakonec se to rozhodlo tím, že na dopoledne domluvil kolega ještě užitečný meeting v Grudziądzi, kam nebyla šance se bez auta za rozumný čas dostat.

Ve firmě jsem si auto zrovna půjčit nemohl, tak jsem začal shánět půjčovnu. Jediná v Lodži, kde jsem si mohl auto ještě v podvečer vyzvednout a v sobotu ho vrátit, byla trochu paradoxně na letišti. Místní letiště Władysława Reymonta v Lodži-Lublinku není příliš frekventované místo, přijíždíte k němu po úzké asfaltce lesíkem a nevěříte navigaci, když vám tvrdí, že po 300 metrech jste na místě. Kromě charterů se pravidelný provoz omezuje na Lufthansu do Mnichova a Ryanair na Britské Ostrovy, plus jednou týdně do Atén, což jsou v souhrnu 0 až 4 odlety denně (linka ČSA do Prahy existovala jen krátce někdy před pěti lety). Před šestou večer byla letištní hala liduprázdná a před stánkem mé půjčovny, která byla jako jediná otevřená, se společně nudili dva zaměstnanci, kteří mi bez problémů „samochod“ předali.

Lodž: Kloubový Solaris před odjezdem od letiště © Tomáš Kraus, 11.5.2019

Nebyl jsem si jistý, zda jim budu mít potom co vrátit – kvůli opravě křižovatky u mého domu mi navigace doporučila zaparkovat v souběžné ulici Włókiennicza, která je po městě docela proslulá, protože je tvořena z velké části domy v dezolátním stavu, a říkal jsem si, jestli zde po dvě noci zaparkované auto nevzbudí něčí nechtěnou pozornost. Nicméně ráno jsem ho zde našel a po šesté jsem vyrazil směrem k dálnici A1 na sever. Někde před Toruní jsem zkoumal, jak se zapínají mlhovky, ale jinak se jelo velmi dobře. Od Toruně dál je dálnice placená, jižní část je zatím k dispozici zdarma, snad kvůli chybějící kolaudaci – ovšem neobsazené výběrčí budky na svém místě jsou. Po dvou hodinách jízdy jsme se setkali v Grudziądzi a po jednání se zákazníkem jsme pokračovali společně další hodinu ke druhému zákazníkovi na okraji Gdaňsku. Poté jsme dojeli hustým provozem k naší kanceláři v Gdaňsku, dali si pozdní oběd a měl jsem volno.

Gdaňsk: Pesa ve stoupání před zastávkou Odrzanska © Tomáš Kraus, 10.5.2019

Neměl jsem důvod spěchat rovnou do Lodže, vždyť kolikrát má člověk možnost zakončit vnitrostátní služební cestu procházkou po břehu moře. Nechal jsem auto u kanceláře, převlékl se a vyrazil směrem k nedalekému nádraží Gdańsk Wrzeszcz, abych dojel do centra. Nakonec ještě dostupnější bylo použít tramvaj, která zde jede s vlakem v podstatě v souběhu. Lístek jsem si koupil v automatu na nástupišti a rovnou naskočil do tramvaje, které po této páteřní trati jedou každou chvíli. Nesedl jsem si a cesta příliš neutíkala, ale neubránil jsem se pousmání, když se přiblížila zpívající zastávka Opera Bałtycka. V centru jsem nevystoupil, protože jsem chtěl ještě aspoň zčásti projet strmou trať na sídliště Chełm, která je přirovnávána k pražskému Barrandovu. Stoupání je skutečně znatelné, staré Konstaly nahoru ani nesmí, ale protože trať vede středem výpadovky a moc nikam okolo není videt, zážitek je poněkud slabší.

Při návratu jsem zaregistroval zánovní uzel Gdańsk Śródmieście, kde byl vybudován přímý přístup od tramvaje na příměstskou železnici SKM (Szybka Kolej Miejska), která má nástupiště pod mostem. Tento přestup je bohužel poněkud jednostranný, protože všechny spoje SKM jsou odsud výchozí. Pro vlaky Polregia, které jedou i na jih směr Tczew, zde pro jistotu žádné nástupiště není. Prošel jsem pak pěkně opravené centrum města až k řece Motławě, kde mě zajímalo, zda bych odtud mohl cestovat lodí do Sopotu. Spoje „tramwaju wodnego“ po 17. Hodině byly v jízdním řádu uvedeny pod podmínkou dostatečného zájmu, který podle zamřížovaných pokladen patrně v tento den nikdo nepředpokládal. Šel jsem tedy pěšky po opačném břehu Motławy, přičemž mi uniklo, že nová pěší lávka je zvedací v režimu 30/30 minut, a tak jsem jako mnoho dalších lidí dal vydělat stánku s gofry, než se lávka sklopila a dalo se přejít na stranu řeky, kde se nachází mimo jiné hlavní nádraží.

Sopot: Trolejbus Solaris na lince z Gdyně © Tomáš Kraus, 10.5.2019

V podchodu jsem si koupil v automatu lístek na SKM do Sopotu a trochu bloudil při hledání nástupiště. Historicky je tady jedno nástupiště v úrovni staniční budovy pro dálkové spoje (kam řadím ovšem i dalekoběžné osobáky Polregia), zatímco nástupiště pro aglomerační síť SKM jsou kousek stranou. Protože všechny vlaky SKM jezdí nyní ze zastávky Gdańsk Śródmieście, kusé koleje na hlavním nádraží teď již nevyužité poněkud chátrají. Během cesty do Sopotu nás pronásledoval „kibel“ Polregia, který měl za sebou dlouhou cestu z Bydhoště. Po příjezdu do Sopotu jsem nejprve vyrazil na opačnou stranu od moře, protože při své první návštěvě jsem vynechal zdejší jezírko, přezdívané Morskie Oko. Nachází se asi kilometr od nádraží a nevypadá to tam špatně, bohužel je to ještě příliš mnoho ve městě. Cestou se podejde hlavní silnice, která vede souběžně s železnicí a ověšena je trolejbusovými dvoulinkami. Z Gdyně do Sopotu zajíždějí dvě „meziměstské“ trolejbusové linky, jedna z nich tak nějak spíše doplňkově.

Sopot: Pendolino na trase Krakov - Kołobrzeg © Tomáš Kraus, 10.5.2019

Chvíli jsem se poté procházel po pláži, objednal si dlouhou zapiekanku a odebral se zpět na nově přestavěnou železniční stanici, sloužící všem vlakům – SKM už zde nemá svůj separátní vstup a podchod. Dojel jsem na stanici Gdańsk Zaspa, přešel jsem po lávce směrem k autu a okolo 20. hodiny jsem nastartoval. Při odjezdu z Gdaňsku si nelze nevšimnout tratě Pomorske Koleje Metropolitalne, která se právě v těchto místech odpojuje od SKM, vede mimo jiné přes letiště Lecha Wałęsy a před Gdyní se k hlavní trati opět připojuje. Byla otevřena v roce 2015 na existujícím (a mnohdy dosti vysoko umístěném) tělese zrušené předválečné trati jakožto dvoukolejná a neelektrifikovaná, dvoudílné motorové Pesy zde využívají ETCS zabezpečení. S přestávkou na večeři na odpočívadle u Toruně a další bezpečnostní pauzou krátce před Lodží (řídit 3 hodiny za tmy po rovinaté polské dálnici docela uspává) jsem o půlnoci zamykal auto opět ve svérázné ulici v Lodži.

Další den byla sobota, kdy jsem se po neskutečně dlouhé době mohl podle potřeby vyspat – na dopoledne jsem měl jediný úkol, a sice vrátit auto na letiště. Neuniklo mi, že zhruba tímto směrem vede poslední provozovaná linka meziměstské tramvaje v Lodži. Historicky byla síť venkovských tramvají v okolí Lodže rozsáhlá, první takové tratě vznikly hned při zahájení tramvajového provozu na konci 19. století, Lodž měla tramvaje jako vůbec první město v tehdejším ruském záboru Polska. Mnohé příměstské tratě byly zrušeny už dávno, ale ještě v minulém roce byly provozované hned tři. Zdaleka nejdelší z nich vedla na sever do Zgierze a Ozorkówa (s krátkou odbočkou na náměstí ve Zgierzi), kde tramvaje dojezdily na jaře 2018. Nejromantičtější svezení pak bylo po trati, která vede na západ do Konstantynówa a Lutomierska. Tam nejprve došlo k přerušení provozu na koncovém úseku kvůli podemletí při jarním tání v roce 2017, takže asi osm měsíců se pak jezdilo jen do Konstantynówa. Poté byla opět celá trať zprovozněna (opravy byly ovšem pouze lokálního charakteru), až následně na jaře 2019 byl provoz tak nějak dle očekávání opětovně zrušen, a to rovnou v celé délce. Pravidelnou tramvajovou linkou se tedy už nedostanete k historické vozovně Brus a zároveň osiřela i smyčka Północna v Lodži, kde na sympatickém „nádražíčku“ v parku linky od Konstantynówa a Lutomierska končily.

Ksawerów: Meziměstská tramvaj opouští jednokolejný úsek © Tomáš Kraus, 11.5.2019

Příměstská tramvajová trať, po jejíž stopě jsem se vydal autem, vede na jihozápad do Pabianic. Z městské sítě se odpojuje ve smyčce Chocianowice Ikea a sotva si jde představit absurdnější místo pro začátek takové prehistorické venkovské električky, jako prostředí velkých parkovišť u moderních obchodních domů, kde tramvaj hned podjíždí rozplet frekventované výpadovky. Jednokolejná dráha vede nejprve travou podél silnice na jih přes Ksawerów, a potom se u velmi zchátralé smyčky Duży Skręt stočí na západ a již dvoukolejně prochází skutečně městským centrem Pabianic. Sice by trať zasloužila určitou rekonstrukci, ale o budoucnost se zatím snad bát nemusí, prakticky v celé délce se jede zástavbou a Pabianice nejsou zanedbatelné sídlo jako Lutomiersk nebo Ozorków. Předpokládám ale, že tramvaj slouží převážně lidem, kteří to mají blízko k zastávkám na trase, protože je přeci jen relativně pomalá, Pabianice se nacházejí nedaleko dvou dálnic a do Lodže odsud jezdí i vlak, včetně kategorie InterCity.

Na letišti nebylo v poledne ani živé duše, i moje půjčovna byla zatažena roletou a klíče od auta jsem vhodil do schránky. Přesto ale ze zastávky před terminálem odjíždí autobus MHD každých 10 nebo 20 minut. Nastoupil jsem, koupil si jízdenku přes aplikaci a cestou jsem pak přestupoval na jinou linku, podle toho jak mi aplikace poradila. Když přijel můj druhý autobus, spatřil jsem jak podle všeho revizorka právě vypisuje pokutu černé pasažérce na palubě. Pro jistotu jsem zkontroloval mobil, kde vyšlo najevo, že transakce neproběhla a žádnou jízdenkou nedisponuji... honem jsem všechno naklikal a nervózně porovnával, zda se pohybuje rychleji proužek s načítáním jízdenky, nebo revizorka uličkou autobusu, ale štěstí stálo při mně a mohl jsem jí vítězoslavně ukázat tři vteřiny starý jízdní doklad.

Ksawerów: Nejméně osídlený úsek tratě do Pabianic © Tomáš Kraus, 11.5.2019

Vystoupil jsem v lokalitě Księży Młyn, abych se i teď o víkendu setkal s některými kolegy. Tři z nich se o měsíc dříve účastnili školení, které jsem pořádal v Praze, a když zjistili že se do Lodže chystám, cestou zpět se domluvili, že se mi postarají o část volného času (nevím jestli pokládali školení za tak kvalitní, ale kachna u Fleků jim asi chutnala). Za tím účelem objednali oficiálního průvodce polského turistického klubu, pana Sergiusze, který nás měl provést po městě. Svérázný rodák z Oděsy věděl něco snad o každém domě a během pauzy u piva mě nutil zpívat s ním v češtině „Co jste hasiči“, ale znal více slok než já. Lokalita Księży Młyn je bývalým impériem průmyslníka Scheiblera, dnes zčásti využitá pro bydlení nebo kulturní akce. Existuje zde také budova Scheiblerova nádraží, odkud byly odesílány výrobky jeho textilních továren. Celá Lodž se ostatně rozvinula právě v souvislosti s textilním průmyslem, kdy ve vrcholných dobách toto město zásobovalo 80 % spotřeby celého ruského území.

Ačkoliv název města je odvozen od slova loď a jeho městským znakem je loďka na vodě, ve skutečnosti žádná řeka Lodží neprotéká. Voda, tolik potřebná pro textilní továrny, totiž pramení v podzemí. Lokalita Lodže na lehce vyvýšené plošině a lokálním rozvodí pro tento průmysl poskytovala ideální klimatické podmínky. Město, které je nyní třetí největší v Polsku (nedávno ještě druhé před Krakovem), se také poměrně specificky rozvíjelo. Nemá žádné centrální náměstí a dlouhou dobu ho tvořila vlastně jen hlavní obchodní třída, dnešní ulice Piotrkowska. Ta měří asi čtyři kilometry a její polovina je pěší zónou, považovanou za centrum města. Všechny ulice, které ji křižují, vždy na křižovatce mění své jméno. Ostatně takto po částech i vznikaly – každý odněkud na Piotrkowskou přijel, vyřídil své obchody a někudy zase odjel, nikdo nepotřeboval Piotrkowskou křížit. Ulice jménem Nawrot to dokazuje celkem výmluvně. Dalším specifikem Lodže jsou různé parky, které jsou v některých případech bývalými soukromými zahradami, vybudovanými u honosných sídel zde působících textilních baronů.

Lodž: Modernizované Konstaly před Białou Fabrykou na Piotrkowské © Tomáš Kraus, 11.5.2019

S panem Sergiuszem jsme prošli celou Piotrkowskou třídu od vůbec nejstarší textilní továrny (Biała Fabryka je dnes muzeem, ovšem uvnitř toho tolik k vidění není) kolem monumentální katedrály až přes celou pěší zónu na její severní konec, kde jsme mu po pěti hodinách za jeho služby poděkovali. Byli jsme v tzv. novém centru Lodže, konkrétně na náměstí plac Wolności, kde dnes tramvaje po kolejovém objezdu obkružují památník generála Kościuszka. Další kruh, a sice historický kanál zvaný Dętka, se ukrývá v podzemí, a je přístupný jako muzeum. Ulice, které prostor okolo tohoto náměstí orámovaly, byly pojmenovány jednoduše podle světových stran, jen Południowa časem své jméno změnila.

Dále jsme prošli přes park do areálu Manufaktury, dřívějšího království textilního magnáta Izraela Poznańskiego. Vůbec řada význačných osobností, spjatých s Lodží, měla vyloženě německy či židovsky znějící jména, takže když spatříte v jízdním řádu vlak s názvem Rubinstein, Zamenhof či Reymont, můžete si tipnout, že z/do Lodže jede. Areál Manufaktury zahrnuje mimo jiné obrovské nákupní centrum, dále spoustu restaurací a originální hotel, a toto místo zčásti převzalo úlohu hlavního náměstí, které Lodž nemá. Právě tento den slavili již 13 let existence, což bylo doprovázeno koncertem polské stárnoucí hvězdy Beaty Kozidrak, který jsme mohli poslouchat při večeři na zahrádce restaurace. Pak už jsme v menším počtu zašli na pivo na Piotrkowské a nakonec někdo rozhodl, že bychom měli podle místního zvyku zakončit večer v podniku výmluvně nazvaném Pijalnia wódki i piwa, kam se prý navíc stahují mladé „kobiety“. Ve věku kolem 35 let jsme tam však spíš patřili mezi mladší, moc dlouho jsme neseděli, jeden kolega pak najednou prohlásil, že je mu špatně, nechal pivo na stole, venku nasedl na sdílené kolo (tato služba je v Lodži dosti populární) a odjel domů, takže jsme se už také potom nezdrželi.

Lodž: Pesa Swing ve středu výpadovky nedaleko nádraží Widzew © Tomáš Kraus, 12.5.2019

V neděli ráno mě trochu bolela hlava, ale i tak jsem se před devátou ranní vydal na celodenní výlet. Chystal jsem se odjet výše zmíněným vlakem IC Barbakan (Kraków – Szczećin), musel jsem se tedy dopravit na stanici Łódż Widzew. Šlo to i osobákem z Fabryczné, ale zvolil jsem tramvaj, kterou jsem měl ještě blíže od domu. Nejprve jsme projeli kolem Fabryczné, poté jsme překřížili trať (zde ještě zahloubenou v tunelu, ale na povrchu patrnou) a napojili se na tramvajovou magistrálu, v roce 2015 opravenou a prodlouženou jakožto projekt W-Z (východ-západ). Během této modernizace vznikl také terminál Piotrkowska Centrum, který jsem zvěčnil už v předchozích dílech. V tomto místě, které je přezdívané jako „stanice jednorožců“ (mně připadá jako tramvajová verze nádraží Lisboa Oriente), osa W-Z kříží druhou důležitou osu, modernizovanou předtím v souvislosti s projektem Łódzki Tramwaj Regionalny. Jeho cílem bylo kompletně vylepšit předlouhou trať z Pabianic do Ozorkówa, ale nakonec byl navzdory názvu projektu řešen „pouze“ městský úsek z Chocianowic na Helenówek. Ostatní tramvajové tratě v Lodži jsou v různém stavu, ale dá se říci, že se to spíše zlepšuje. Narazíme na dost rozježděné výhybky a křižovatky, některé úseky vedené vozovkou jsou poněkud unavené (v centru města má tramvaj málokdy prostor na vlastní těleso, Lodž se rozvinula dost rychle a na široké výpadovky či okruhy nikdo moc nemyslel), narazíme i na travní „džungli“ kde se koleje ztrácí, ale nějaké extra významné pomalé úseky jsem nezaregistroval.

Łódż Widzew: Nádražní budova z ulice © Tomáš Kraus, 12.5.2019

Je pravda, že tramvají je to na Widzew z centra poměrně daleko. Ke konci jízdy se najednou místo standardního hlášení zastávky ozve pokřik o nejlepším mužstvu, protože míjíme svatostánek fotbalového klubu Widzew. Jeho odvěký rival, klub ŁKS, má stadion v západní části města, a třecí plochou je pochopitelně centrální ulice Piotrkowska. Tam můžete narazit na fanoušky, kteří pod dohledem policistů skandují, že jeden či druhý tým je nejlepší a ten druhý či první je „kurwa“. Nádraží Widzew se nachází asi 400 metrů od tramvaje, musí se projít malým sídlištěm, s tím že přístup není nijak značený. Jízdenku jsem si koupil cestou přes mobil na e-shopu, mohl jsem tedy rovnou nastoupit do již čekajícího IC Flirtu.

Poměrně prázdný vlak dojel opět do Zgierze, odkud by normálně pokračoval po trati na Kutno, ale protože její druhá polovina byla mimo provoz, podle výlukového jízdního řádu jsme jeli přes Łowicz. Nejprve se mírně klesá v obloucích a zde je skutečně patrné, že Lodž neleží v úplné placce. Až na plíživý průjezd přes výhybky ve stanici Łowicz Przedmieście se jelo slušně a v Łowiczi jsme se tedy napojili na hlavní trať z Varšavy do Poznaně a Berlína, po které jsme dojeli do Kutna, kde jsem vystoupil. Ve stanicích Łowicz i Kutno se právě stavěla nová nástupiště (myslel jsem, že toto už se zvládlo během „koridorizace“) a venkovní informační systém nebyl v Kutně vůbec žádný, musel jsem se tedy dojít podívat do budovy, kde mám čekat na svůj další vlak IC Rejewski v relaci Varšava – Bydhošť. Ten přijel za 10 minut a byl tvořen opět Flirtem, tentokrát o něco více obsazeným.

Vlak odbočil na severozápad a s několika zastávkami jsme dosáhli konečné stanice Bydgoszcz Główna. Předtím jsme stavěli ještě v zastávce Bydgoszcz Wschód, kde se přímo z nástupiště dá přejít k tramvaji, vedené po mostě přes trať. Vystoupil jsem na hlavním nádraží a vyrazil na prohlídku města, kterou mi bohužel poněkud pokazil dlouhodobý déšť. Obecně bylo počasí v první polovině května dost nepříznivé a zbytečně jsem si do Polska bral sandály, kraťasy a oblečení na kolo, místo toho jsem někdy ráno šel na tramvaj v čepici.

Bydhošť: Pětičlánková Pesa Swing na tramvajovém mostě přes Brdu © Tomáš Kraus, 12.5.2019

Prošel jsem po hlavní třídě do nedalekého centra a cestou jsem mohl pozorovat i v neděli často jezdící tramvaje. Na linkách k nádraží to byly samé nízkopodlažní Pesy (tří- i pětičlánkové), sem dodala Pesa vůbec první tramvaje pro metrový rozchod. Dále v centru jsem ovšem narazil i na staré Konstaly v polomáčeném nátěru. Překročil jsem řeku Brdu, která se pak za městem vlévá do Visly, a přešel hlavní náměstí, kde jsem se pak schoval před deštěm v pivovarské restauraci. Oběd mi zpříjemnil zde působící agent obchodu s deskovými hrami, který měl na stole rozloženo spoustu exemplářů, a hostům, kteří o to měli zájem, je předvedl a zahrál si s nimi. Po čtvrté hře už jsem se musel Arturovi omluvit, že mám ještě další program, a vyrazil jsem přes pohodový Mlýnský ostrov k zastávce tramvaje.

Aplikace Jakdojade poznala, že jsem v Bydhošti, a umožnila mi vyhledat spojení, neumožnila ovšem koupit jízdenku. Zkusil jsem to v automatu v tramvaji, ten se ale během platby zablokoval a žádným úkonem se mi nepovedlo jeho stav změnit, a tak nezbylo než si za podezřívavých pohledů některých cestujících sednout jen tak, a těšit se, až tramvaj s okny zamlženými od deště dorazí k nádraží. Komplikace s jízdenkou způsobila, že jsem si také včas nestihl koupit online lístek na vlak, proto jsem musel ještě k pokladně, ale svůj spoj jsem na nástupišti stihl. Opět jsem jel s dopravcem InterCity, ačkoliv zrovna v Bydhošti je k vidění spousta bývalých dánských motoráků v nátěru Arrivy – právě v Kujavsko-Pomořanském vojvodství, jako v jedné z prvních oblastí v Polsku, zadali část objednávky regionální dopravy nestátnímu dopravci.

Inowrocław: Přijíždí vlak regio z Poznaně do Toruně © Tomáš Kraus, 12.5.2019

Tentokrát jsem po nějaké době mohl opět okusit komfort kategorie TLK, čekala na mě čtyřvozová klasická souprava se „siódemkou“ v čele, jakožto vlak TLK Bachus z Gdyně do Zielone Góry. Podle své místenky jsem došel až na začátek soupravy, minul okénko od WC ze kterého se podezřele kouřilo, a nastoupil do svého vozu. Rozhodl jsem se ale svou sedačku ani nehledat, ulička byla neprůchozí, a tak jsem zůstal na představku u záchodu, kde se mnou takto cestovalo dalších pět lidí a velký pes. Naštěstí do Inowrocławi je to kousek, takže po 20 minutách rychlé jízdy jsem mohl z tohoto vlaku (doslova) vypadnout.

Inowrocław mi byla dříve doporučena jakožto zajímavé město k návštěvě, ale nakonec jsem byl trochu zklamaný. Když jsem šel vykachlíkovaným podchodem do mohutné staniční budovy, umístěné v klínu mezi dvěma tratěmi, připadal jsem si trochu jako ve východním Německu. Však toto místo bylo důležitým uzlem, kde se hlavní trať od Poznaně (Berlína) dělí na Bydhošť (Gdaňsk) a Toruň (Kaliningrad). Když jsem v budově spatřil občestvení s názvem Kebab Imbis, zaváhal jsem, jestli skutečně v Německu nejsem. Tento dojem pokračoval i venku, kdy jsem po nadjezdu přešel trať, kráčel podél hlavní ulice po poměrně liduprázdném chodníku z betonových dlaždic a míjel nepříliš mohutné, ale přesto předimenzované městské domy. V samotném centru nechyběla ani budova hlavní pošty z tmavých cihel. Hlavní náměstí není příliš monumentální a v neděli v podvečer bylo zcela mrtvé, ale potěšila mě aspoň vystavená tramvaj (provoz byl zrušen v roce 1962), stejně tak mě po městě zaujaly právě budované nabíjecí stožáry pro MHD, jelikož ta bude v blízké budoucnosti tvořena pouze elektrobusy a hybridy, rovněž s bateriemi.

Inowrocław: Vystavená tramvaj nakukuje do náměstí © Tomáš Kraus, 12.5.2019

Náměstí je kus cesty od nádraží, takže ta hodina času, kterou jsem měl na Inowrocław, byla tak akorát. Můj další vlak byl osobák do Toruně, na který jsem společně s dalšími cestujícími čekal na schodišti v podchodu, protože na nástupišti se nebylo kde schovat. Rekonstruovaný „kibel“ Polregia mě pak dovezl do dalšího cíle. Když vystoupíte na hlavním nádraží v Toruni, která je společně s Bydhoští hlavním městem Kujavsko-Pomořanského vojvodství, ocitnete se uprostřed listnatého lesa. Po straně akorát najdete malý autobusový terminál, napojený na silnici, která jakoby náhodou vede kolem. Centrum města je přitom nedaleko – stačí přejít silnici a pokračovat asi 300 metrů (neznačeno), až dojdete na břeh Visly a panorama Toruně máte před sebou jako na dlani. Podle mapy by zde měl fungovat přívoz, což je nejspíš pravda, stála zde cedule s provozními časy a telefonním číslem – ani naproti jsem ale žádnou loď neviděl a nechtělo se mi převozníka jen kvůli jednomu cestujícímu hnát do deště, a tak jsem zamířil k nedalekému mostu Piłsudskiego. Na něj se ale z břehu nedá vylézt a od jeho konce mě dělilo slepé rameno Visly, takže jsem po téměř půhodině opět potupně stanul na autobusové zastávce u nádraží.

Toruň: Panorama města z vyhlídkové plošiny na břehu Visly © Tomáš Kraus, 12.5.2019

I v neděli večer jede autobus každých několik minut a je to rozhodně použitelnější, než řídký grafikon na železničním úseku přes Vislu do zastávky Toruń Miasto. Jakmile jsem konečně do centra dorazil, bylo mi jasné, že zde strávím čas až do posledního vlaku domů. Pršet přestalo a mohl jsem prochodit krásně zachovalé město s hradbami, branami a kostely, kde jsem si připadal ještě více ve středověku, než třeba v Krakově. Toruň charakterizují dva snadno zapamatovatelné pojmy, a sice perník (který se zde tradičně vyrábí) a Koperník (který odsud pocházel také). Nedaleko hlavního náměstí je v dlažbě kus tramvajové koleje metrového rozchodu, Toruň dodnes nevelkou tramvajovou síť provozuje, což by ale mohlo někomu i snadno uniknout. Koleje obcházejí centrum z opačné strany, než je řeka, a rozbíhají se pak na různé směry, přes řeku k hlavnímu nádraží vůbec nevedou – dříve vedly, ale z mostu Piłsudskiego byly později odstraněny. Po prohlídce města a rychlé večeři jsem pak došel zpět na autobus, který mi aplikace Jakdojade zjistila, abych jím zcela sám dojel k nádraží. Tam jsem pak nastoupil do již zmíněného vlaku IC Doker, který jede z Gdyně do Lodže se dvěma úvratěmi, a už jsem ostatně věděl, že pojedu opět Flirtem. Po již projeté trase přes Kutno a Łowicz jsmě přijeli na Widzew, kde se dalo ještě přestoupit na Dart do Varšavy, a po úvrati jsem pak před půlnocí vystupoval na podzemní stanici Łódż Fabryczna.

Toruň: Rekonstruovaný sólo Konstal na okraji centra © Tomáš Kraus, 12.5.2019

Začal další pracovní týden, v jeho prostředku jsem s kolegou jel na jednání do železáren v Horním Slezsku, ale cesta nebyla příliš dopravně zajímavá. Většinou vedla po tzv. gierkówce, tedy hlavní silnici číslo 1, která měla mít původně podobu dálnice, ale nakonec byla postavena úsporněji bez jakýchkoliv mimoúrovňových křižovatek. V cíli jsem se mohl podívat na koncový úsek hornoslezských tramvají, doporučit kolegovi abychom zašli na pierogi do rázovitého podniku Chata z Zalipia a jeli jsme zpět. Večer jsem pak zašel do hospody, kde se každou středu koná pub quiz, abych opět doplnil tým našich kolegů, který soutěží i v celopolské lize. Příliš jsem nepřispěl, ale aspoň jsem jako jediný věděl, jak se jmenuje zlá chobotnice z Malé mořské víly. Chyták byl v koncové „dogrywce“ (tipovací otázka pro případ že více týmů má stejně bodů), kde se nás ptali, kolik stál hamburger v prvním otevřeném McDonalds v Polsku – náš kapitán se správně dovtípil, že to bylo ještě před měnovou reformou. Za třetí místo se tradičně vyhrává tuplák piva, se kterým jsme si museli poradit ve dvou, protože ostatní tři přijeli do centra autem, ale zvládlo se to.

Łódż Fabryczna: Flirty po příjezdu z Gdyně a Olsztyna © Tomáš Kraus, 12.5.2019

Další večer byl ještě o něco náročnější, protože probíhalo dvoudenní školení, kam přijeli i kolegové z jiných kanceláří v Polsku, a při té příležitosti byli všichni včetně mě pozvaní večer na bowling do obchodního centra Sukcesja. Po hře se ještě většině z nich nechtělo jít spát, takže jsem se asi po deseti letech ocitl na diskotéce. Po půlnoci jsem dopil Tyskie a začal jsem zjišťovat, jak jezdí v Lodži noční autobusy MHD, ale pár kolegů akorát zrovna odcházelo, a tak jsem šel s nimi pěšky. Docela jsem se z hudebního klubu Futurysta prošel, katovičtí kolegové měli hotel poblíž „stanice jednorožců“, ale já jsem musel ještě po téměř celé Piotrkowské až k sobě. V půl druhé ráno jsem měl na hodinkách za tento kalendářní den započteno už 4000 kroků, ale to byl teprve začátek velmi dlouhého dne, na jehož konci jsem plánoval usnout už ve své posteli v Česku. O tom ale až v příštím díle.

Úvodní snímek: Bydhošť: Pětičlánková Pesa Swing na tramvajovém mostě přes Brdu © Tomáš Kraus, 12.5.2019