Drážní střípky ze služebních cest – 6. díl

Pátek ve druhém týdnu byl dosti náročným dnem, protože jsem přislíbil dvě věci, které byly téměř v rozporu – že se budu podílet na školení pro celý polský tým a že ještě tento den dorazím domů, protože jsem se vracel na víkend. Když jsem začal zkoumat možnosti, jak v pátek po obědě dojet z Lodže do Prahy, docela jsem se zhrozil a snažil jsem se ještě nacpat do auta k jednomu švýcarskému šéfovi, který jel náhodou do Prahy na víkend s rodinou, ale bohužel jeli už o den dříve. Jak jsem psal v předminulém díle, loni bylo možné jet ve 14 hodin z Lodže vlakem IC Portowiec do Zawierce, odtud Sobieskim do Ostravy a dále Košičanem. Letos ovšem žádný spoj v čase IC Portowiec neexistuje. I jako železniční fanoušek musím říct, že způsob, jakým jsem domů nakonec cestoval vlakem, už znovu opakovat nechci.

Piotrków Trybunalski: Pohled z nadchodu © Tomáš Kraus, 17.5.2019

Můj den tedy začal tím, že jsem v půl druhé přitáhl z diskotéky, po krátkém vyspání jsem dobalil pár věcí a klasicky po sedmé ranní nastoupil do tramvaje, v níž jsem ještě dodělával prezentaci na svou část školení. V 12:30 jsem své přednášky zakončil a před naším závodem v Aleksandrówě naskočil do taxíku, který mě neměl odvézt do Lodže, ale do Piotrkówa Trybunalského. Zjistil jsem, že Sobieského v Zawiercích bych měl stihnout regionálními vlaky, počínaje osobákem, který už v tuto dobu opouští centrum Lodže a jede pak s úvratí v Koluszkách do Čenstochové. Do Lodže bych se tedy včas nedostal, ale v Piotrkówě bych ho takto stihnout mohl, protože jede relativně pomalu, resp. oklikou, a je tam až ve 14 hodin.

Taxikářem zvolená trasa vedla chvíli podél zrušené příměstské tramvaje od Lutomierska, potom okrajem Lodže a dále po staré silnici do Piotrkówa, protože na dálnici byl provoz omezen. Se zhruba desetiminutovou rezervou jsem vystoupil před pěknou budovou v Piotrkówě, uvnitř které jsem spatřil dlouhou a nehybnou frontu u jediné otevřené pokladny. Její vystání se vylučovalo se stihnutím vlaků Polregio v obou směrech, které se zde měly za pár minut potkat. Já jsem musel na ostrovní nástupiště, což znamená dojít na konec nástupiště před budovou a vylézt na vysoký nadchod – a nebo to vzít po přejezdu hned za nadchodem, stanicí prochází hlavní městská třída. Nástupiště byla nedávno rekonstruována, ale žádná kratší přístupová cesta vybudována nebyla.

Čenstochová: Nádražní budova © Tomáš Kraus, 17.5.2019

Modernizované EN57 Polregia jezdí na relaci Lodž – Čenstochová prakticky v dvouhodinovém intervalu. Musel jsem si dojít koupit lístek k průvodčí do přední části vlaku a pak jsem si našel v poměrně plné jednotce místo k sezení. Zkusil jsem se připojit k jedné probíhající telekonferenci, wifi šla dobře, ale mohl jsem jen poslouchat, hlukové poměry uvnitř „kiblu“ mi neumožnily přispět do diskuze tak, aby mě ostatní dobře slyšeli. V Čenstochové jsem měl asi 25 minut na přestup do „S-Bahnu“ Kolejí Śląských směr Gliwice, které jsem vyplnil nákupem jízdenky na něj a na Sobieského, a také nákupem nějaké bagety jakožto náhrady oběda. Do ní jsem se v plném Elfu ani nestačil zakousnout, můj kolega se mnou začal řešit po telefonu jeden problém, který už jsem stejně nemohl odvrátit, ale nakonec jsem ji ještě před příjezdem do Zawiercie zkonzumoval.

Zde jsem měl strávit jen 6 minut, takže jsem se bál, jestli přestup stihnu, ovšem po příjezdu jsem zjistil, že Sobieski si veze půlhodinové zpoždění. Tím byl poněkud ohrožen můj přestup v Ostravě na Košičana, jakožto posledního vlaku do Prahy, na kterého už jsem měl koupenou akční jízdenku. Trochu jsem se však mohl uklidnit tím, že ještě nějaký kus za Sobieskim zaostává IC Porta Moravica (na českém území tedy jedna z Varsovií), která měla být už hodinu pryč a jede přímo do Prahy. Nakonec jsem tedy ve městě, nedaleko něhož pramení důležitá polská řeka Warta (název Zawiercie vznikl od slovního spojení „za Wartou“), strávil asi hodinu, než jsem nastoupil do Sobieského, jehož zpoždění mezitím narostlo. Také zpoždění Porty se různě měnilo a teoreticky hrozil i katastrofický scénář, že se někde před Zębrzydowicemi ještě více zasekáme, a tudíž mi ujede jak Košičan, tak Porta, která to po trati přes Rybnik proletí rychle.

Zawiercie: Pesa Elf na slezské lince S1 © Tomáš Kraus, 17.5.2019

V Bohumíně jsme měli něco přes půl hodiny zpoždění, a když jsem vystoupil na nástupiště, abych se protáhl během výměny lokomotivy našeho vlaku, v dálce jsem zahlédl známý obrys Pendolina ČD. Košičan v Bohumíně nestaví (měl jsem za to, že přes něj ani nemá jet), takže jsem ani nepřebíhal na vedlejší nástupiště. Jednotka u něj zastavila asi na pět vteřin, mohl jsem se oknem podívat na sedačku, na kterou jsem držel v ruce místenku, a vlak dále vyrazil ku Praze. Samozřejmě v takové situaci si člověk položí otázku, zda by ten přepřah lokomotivy u vlaků z Polska (pokud k němu vůbec stále musí docházet) nemohl probíhat v místě, kde se nabízejí použitelnější přípoje. A nebo zda by prémiové SC v Bohumíně zastavit nemohlo, když je posledním vlakem do Prahy.

Vystoupil jsem tedy v Ostravě hl.n., Sobieski posílen o krakovské vozy pokračoval, a protože zpoždění Porty alias Varsovie se nezměnilo, měl jsem téměř hodinu času na případnou večeři. Bohužel, jak jsem zjistil, na této stanici se něco takového těsně po 20. hodině špatně shání. Nejprve jsem vyšel ven, ale pokřikující spoluobčané na jinak zcela pusté tramvajové smyčce moje kroky záhy obrátili nazpět. Uvnitř bylo otevřené občerstvení v mezipatře, akorát v tuto hodinu už podávali fast food jen studený, takže to opět řešila nějaká bageta, zatímco hostům u vedlejšího stolku stačil rum a zelená. Měl jsem se najíst něčeho v Sobieském, Varsovie žádný jídelní vůz nevozí, takže hodnotnějšího jídla jsem se již nedočkal. Více než dvě hodiny zpožděný vlak přijel do Prahy o půlnoci, akorát včas před nočním rozjezdem příměstských linek. Na Smíchově jsem tedy ještě musel přestoupit na S6, abych konečně dorazil domů „ochlastovlakem“, jak doma na základě seriálu Jak jsem poznal vaši matku nazýváme poslední spoj. Naštěstí tento název není příliš přiléhavý, v Regionovách na S6 jsem zatím problémy s pochybnými existencemi ve večerních spojích neměl. A koneckonců v pátek a sobotu večer je tím „ochlastovlakem“ vlastně až ten nově zavedený v půl třetí.

Katowice: Setkání generací v příměstské dopravě © Tomáš Kraus, 20.5.2019

Víkend jsem strávil doma s rodinou a v pondělí ráno jsem vyrážel opět do Polska. Tentokrát jsem jel nejprve do Katovic, takže jsem neřešil noční spoj a po 5. ranní se vyplížil z domu, abych pak v Praze stihl opět ranní Varsovii. Z nějakého důvodu jsem tento vlak vůbec nenašel v eshopu ČD, takže pro jízdenku za běžný tarif jsem si pak musel dojít na nádraží a firma trochu prodělala. Možná to souviselo s tím, že vlak byl nevím proč trasován přes Zębrzydowice, nikoliv přes Chałupki, na což eshop nebyl připraven. Místenku jsem dostal do exÖBB vozu bez wifi, což bylo ale docela pravděpodobné, protože takové vozy jsou na vlaku hned tři, zatímco wifi pro druhou třídu je poskytována na tomto mezinárodním vlaku v jednom jediném voze. Nicméně i tak jsem něco do práce udělal, přes telefon se i připojil na telekonferenci a včas jsem dorazil na hlavní nádraží do Katovic.

Naše katovická kancelář je nyní „dočasně“ přestěhována do nepříliš vhodné budovy, která se ovšem alespoň nachází v blízkosti tramvajové zastávky, a tak jsem poprvé použil hornoslezský tramvajový systém. Věděl jsem, že v podzemním autobusovém terminálu pod Galerií Katowickou se nachází automat na lístky MHD, a takový přístroj jsem očekával rovněž u tramvajové zastávky Dworzec PKP u předního vchodu Galerie. Nic takového jsem ovšem nenašel, a tak jsem si řekl že budu mít štěstí v tramvaji, nebo mi zbyde role nepoučeného cizince. V tramvaji na mě blikal akorát sofistikovaný přístroj, který umožňuje koupit jízdenku s pomocí čipové karty ŚKUP, takže jsem byl rád, že jízdenky cestou nikdo nekontroloval.

Katovice: Konstaly alias Moderus Alfa v zastávce Wełnowiec Kościół © Tomáš Kraus, 20.5.2019

Tramvají jsem projel přes katovické „náměstí“, zastávku Rondo nad silničním průtahem a kolem známé multifunkční haly Spodek až do smyčky Koszutka, za níž začínají na kolejích 60. léta. Vozidlo se kolébá po jednokolejném úseku, naboso položeném podél silnice, zastávky jsou tvořeny označníkem, zapíchnutým na nízkém nástupišti bez jakéhokoliv informačního systému – pravda, ten jsem v Katovicích neviděl nikde. Vyřešil jsem co bylo potřeba a k večeru se pro mě kolega zastavil, abychom dojeli autem do Kędzierzyna-Kożle, kde jsme měli večeři se zákazníkem a ráno návštěvu jejich rozsáhlého chemického závodu. Sice je to relativně nedaleko Katovic, ale už mimo hustý provoz hornoslezských „S-Bahnů“, spojení vlakem za moc nestojí. Kromě toho jsme spali dosti daleko od nádraží, ale to by asi řešily minibusy MHD, které jsem kolem malého hotelu viděl projíždět.

Návštěva u zákazníka byla docela dlouhá a město, kam se zatím nejdále dá doplout po řece Odře, jsme opouštěli až odpoledne. Kolega pak jel do Katovic po vedlejších silnicích, kde chtěl navštívit cestou svou oblíbenou restauraci, a mě zde překvapilo, že jména obcí jsou zde uváděna polsky i německy. Do kanceláře jsme se vrátili docela pozdě, takže ačkoliv jsem chtěl do Lodže odjet v rozumnější dobu, na tramvaj jsem vyrazil až po 17. hodině. Dovezla mě opět k nádraží, odkud je nedaleko její konečná na náměstí plac Wolności, což se dobře pamatuje, protože jak v Lodži, tak v Katovicích je na stejnojmenném náměstí tramvajový kruhový objezd. Po rychlé večeři v obchodním centru jsem absolvoval již známou pohodlnou cestu Dartem do Koluszek, odkud je to do Lodže už nedaleko. Prvním vhodným přípojem byl vlak IC Mazury z Olsztyna, který byl tvořený Flirtem, takže jsem ještě chvíli cestoval rychlostí 150 km/h a už za tmy jsem vystupoval na Fabryczné, abych o chvíli později se zvláštním pocitem, jako bych se vracel do dočasného domova, opět odemykal dveře svého pokoje.

Koluszki: Dart před odjezdem do Varšavy © Tomáš Kraus, 21.5.2019

Následovaly dva nabité dny v kanceláři, kdy jsem také pořádal další školení, ale večer jsem se vždy ještě došel někam podívat. Ve středu to byl rozsáhlý les Łagiewniki, zelené plíce Lodže, který se rozkládá na jejím severovýchodním okraji. Nejbližší tramvajovou zastávkou je smyčka Marysin Warszawska, ale mně se více hodilo jet na bližší konečnou Doły a pak kousek autobusem. Posledních několik zastávek před Doły si cestující připadá jako Tarzan, protože se Konstal mocně houpe ve vysokém porostu, ale velká tragédie to ještě není. Přešel jsem pak silnici na zastávku naproti tramvajové smyčce (která se v Lodži označuje specifickým slovem „krańcówka“), kde jsem nastoupil do kloubového autobusu. Ten jel až do Zgierze a provozoval ho jiný podnik než MPK Łódż. Prošel jsem pak pěkný kus lesa s několika rybníky na říčce Bzura, kde za lepšího počasí funguje i půjčovna loděk a různé stánky. Dá se sem přiblížit autobusem na konečnou Arturówek, ale tu jsem jen minul a pokračoval jsem až přes železniční trať u zastávky Łódż Arturówek na jinou autobusovou linku. V dálce bylo vidět poměrně moderní nástupiště této zastávky, však také trať z Widzewa do Zgierze regionální dopravě nesloužila téměř až do zavření původního nádraží Fabryczna.

Na čtvrtek jsem všem místním kolegům poslal pozvánku na malé pohoštění na rozloučenou, se slovy že připravím něco z českých produktů, ale z piva to bohužel nebude. Ve svém skromném pokoji jsem neměl pečící troubu, ale na banánovou střechu z Bebe sušenek stačí mít lednici, donesl jsem jim tedy toto. Trochu mě vyvedlo z rovnováhy, že v Polsku se moc nedá koupit klasický měkký tvaroh ve vaničce, to co jsem sehnal, mělo blízko k sýru, ale dostatečným množstvím cukru jsem to kompenzoval. Po práci jsem ještě zašel do planetária, které je součástí jakéhosi vědecko-technického centra EC1 v areálu bývalé historické elektrárny (zkratka znamená Elektro-Cieplownia 1) a nachází se hned vedle stanice Fabryczna, takže jsem si ještě trochu prošel tuto neobvyklou stanici.

V pátek jsem už do kanceláře nejel, dva kolegové mě brali k zákazníkům do měst Włocławek a Płock. Vyrazili jsme opět po pohodlné dálnici směr Gdaňsk – kolega, který řídil, tvrdí že do Gdaňsku jezdí raději než do mnohem bližší Varšavy, kde je ta dálnice mnohem více zasekaná. Mezi dvěma meetingy jsme cestovali podél břehu Visly, která je zde neobyčejně mohutná, protože se rozlévá do přehradního jezera Włocławek, zatím jediného vybudovaného stupně na uvažované kaskádě. Krásné cihlové panorama Płocku se pak ukáže při jízdě přes vysoký most, po kterém kromě silnice vede také elektrifikovaná železniční trať z Kutna. Pozdní oběd na cestě zpět jsme si dali ve stylové krčmě Babskie Jadło a po příjezdu na pokoj jsem si dal krátkou siestu.

Lodž: Konstaly před nádražím Fabryczna © Tomáš Kraus, 23.5.2019

Koncem svého pobytu v Lodži už jsem byl docela unavený, protože sice jsem nemusel koupat děti a dělat další domácí práce, ale kvůli různým cestám za zákazníky a školením se mi hromadila moje standardní práce, takže někdy jsem v podvečer na chvíli zapadl do postele, než mi začala „noční směna“. Teď byl ale pátek, takže večer jsem nepracoval, ale místo toho jsem se dvěma kolegy zašel ještě čistě soukromě na večeři v centru. Tam padl nápad zkusit ještě únikovou hru (přestože byly v Polsku stále živé vzpomínky na tragédii v Koszalinu) a při přesunu se nám postavila do cesty opět proslulá Pijalnia wódki i piwa. Tam jsme do sebe hodili drink zvaný Wściekły pies, kam patří kapka tabasca, bohužel barmanka to s ním poněkud přehnala. Později jsem se dozvěděl, že „vzteklý pes“ je oblíbené polské pití, předtím jsem myslel že jde o invenci místního podniku – s odkazem na motivy z filmu Země zaslíbená, kde Andrzej Wajda zachytil přerod Lodže v průmyslové město. Lodž je ostatně hlavním centrem polské kinematografie a nejen Wajda má svou hvězdu na „chodníku slávy“ v části Piotrkowské. Strašidelnou únikovou místnost Redrum (pozpátku murder) jsme úplně nezvládli, nicméně přežili, a poté jsme už dal polským kolegům nadobro sbohem.

Měl jsem ještě volnou sobotu v Lodži, takže jsem se ještě vydal na malý výlet. Okolí Lodže neoplývá zrovna mnoha turistickými lákadly, nedá se tu sednout na vlak a za rozumný čas dojet někam do hor a podobně. Jedním z dosažitelných cílů je město Łęczyca (česky Lučice), které se nachází severně od města, na trati směr Kutno. Zastavují tam i vlaky IC, ale protože stále trvala výluka v úseku Łęczyca – Kutno a vlaky IC byly odkloněny, nezbylo než využít regionální dopravu a tudíž dojet nejprve na stanici Łódż Kaliska.

Łódż Kaliska: Jízdenkový automat ZTM Warszawa © Tomáš Kraus, 25.5.2019

Kloubovým autobusem MHD (nízkopodlažním jako téměř všechny) jsem dojel k nádraží, které leží západně od centra u městského silničního okruhu. V autobusech, stejně jako ve velké části tramvají, najdeme vnitřní obrazovky, kde se kromě nejpotřebnějších informací pro cestující promítají také různé reklamy, a mimo jiné i krátké spoty o tom, že riziko srážky s tramvají nelze podceňovat. Autentické záběry z kabiny řidiče tramvaje ukazují několik různých nehod s automobily, kdy pak letí vzduchem třeba uražené zpětné zrcátko nebo automobil celý. Poslední záběr, kdy tramvaji přímo do cesty zabočí zájezdový autobus, naštěstí před momentem kolize končí.

Poloha stanice Kaliska je na místě docela patrná, koleje vedou ve výšce nad terénem, není ale příliš patrné, kudy se na nádraží dostat. Nejprve jsem minul autobusové nádraží, které zde funguje i po otevření podzemních autobusových stanovišť na Fabryczné, a prý sem stále jezdí například různé linky z Ukrajiny. Vchod do železniční stanice je mezi dvěma mosty a před ním se nachází malý terminál autobusů MHD, odkud jezdí mimo jiné linka do Lutomierska, která s obrovskou časovou úsporou nahrazuje zrušenou meziměstskou tramvaj. Uvnitř stanice jsem nalezl asi dvě otevřené pokladny a dlouhou frontu u každé z nich, prodejní automaty do Polska zatím příliš nedorazily. Jediný automat zde byl na jízdenky MHD, ovšem ne na tu zdejší – prodával lístky na MHD ve 130 km vzdálené Varšavě. Jednalo se asi o pozůstatek z doby, kdy pro přestavbu neexistovala stanice Fabryczna a úlohu nádraží pro veškerou důležitou dopravu musela převzít právě Kaliska.

Většinu regionální dopravy v okolí Lodže, resp. spojů které neopouštějí území Lodžského vojvodství, zajišťuje dopravce Łódzka Kolej Aglomeracyjna (ŁKA) svými Flirty, ale můj spoj byl zrovna v režii dopravce Polregio, takže na mě čekal klasický vínový „kibel“, který podle pragotronu na nástupišti normálně jede až do Toruně. Vyhledal jsem průvodčího v přední části vlaku a zařadil se do fronty za jednu cestující, která rovněž kupovala jízdenku do Łeczyce. Na údiv průvodčího, proč jízdenkou odsud už nedisponuje, jsem odpověděl za nás oba, že „tam jest kolejka“ a vlak by nám jinak ujel. Cestou jsem chtěl poslouchat audioknihu, což ale v tomto vozidle dost dobře nešlo, a tak jsem cestu strávil pozorováním nepříliš záživné krajiny.

Łęczyca: Pozůstatek nádraží na úzkokolejce © Tomáš Kraus, 25.5.2019

Většina cestujících přestoupila pak v Łęczyci do autobusu NAD, kterou si samozřejmě každý dopravce organizuje sám, a já jsem jako jeden z mála zamířil pěšky do centra. To není nijak daleko, ale od nádraží se prochází po nepříliš magistrální cestě přes malé sídliště. Dále je potřeba překročit bývalou úzkorozchodnou trať, která je v podstatě prodloužením lodžské tramvajové trati do Ozorkówa, jelikož ta byla napojena na dřívější systém Krosniewických úzkokolejek, přičemž Łęczyca je zhruba v polovině trasy z Lodže do Krosniewic (ty jsou na hlavní varšavsko-poznaňské trati kousek vedle uzlového Kutna). Koleje vedou v jednom úseku v blízkém souběhu s normálněrozchodnou tratí a jsou pořád dobře zachovalé, v Łęczyci se trasa úzkokolejky hojně využívá pěšími. Ve městě, kde podle pověsti žil (nebo stále žije) nepříliš přátelský „ diabeł Boruta“, za návštěvu stojí kromě pěkného náměstí mohutný hrad, bohužel poněkud schovaný ve vegetaci.

Na zpáteční cestu do Lodže jsem využil spoje zde převládajícího dopravce ŁKA, tvořeného moderním Flirtem. Tyto dvouvozové jednotky nasazuje všude v okolí Lodže nejčastěji sólo, ale na zrychleném vlaku do Varšavy jezdí i ve trojici. Pro další rozšíření provozu měly být na základě vítězství Stadleru dodány další Flirty, ale jelikož bylo prokázáno, že výrobce udal nereálné hodnoty spotřeby energie, novým vítězem byl jmenován Newag – nevím tedy přesně, jak to bylo, každopádně nové Impulsy ŁKA už jsem na kolejích viděl. Ve Flirtu je prodejní automat, a protože jsem před odjezdem z Polska už nepotřeboval hotovost, vložil jsem bankovku 20 Zł, abych si koupil jízdenku za 9,90 Zł. S tím problém nebyl, ale automat mi vrátil pouze v mincích hodnoty 10 a 5 Grošů. Větší zlatý poklad jsem si půl dne před opuštěním Polska nemohl přát, část této hromady jsem ani nevysbíral.

Łęczyca: Flirt připravený k odjezdu a odstavená EN57 © Tomáš Kraus, 25.5.2019

Když se za oknem ukázaly odstavené klasické soupravy Intercity pro vlaky, které pak v pracovní den ráno vyrážejí do Varšavy, znamenalo to, že se opět vracíme na stanici Łódż Kaliska. Odtud jsem pěšky došel do nedaleké zoo, která je bohužel z velké části v rekonstrukci, takže lepší bude zavítat sem znovu později, kdy už bude otevřené budované Orientarium. Po opuštění zoo jsem přešel křižovatku, kde začíná už osiřelá příměstská trať do Lutomierska, a naskočil jsem do Duewagu, který právě přijel do nástupní zastávky v této velmi přírodní „krańcówce“ jménem Zdrowie. Večer už jsem jen došel do Manufaktury vrátit nevhodně koupenou košili, pořídit v lékárně něco proti alergii, která mě v Łęczyci začala obtěžovat, poté jsem uklidil svůj příbytek a naposledy vynesl odpadky na potemnělý dvůr, abych ráno mohlo z Polska odjet – nikoliv domů, ale ještě na dvoudenní školení do Švédska.

Pro cesty mezi Lodží a letištěm Frederica Chopina ve Varšavě kolegové často využívají taxi, kde platí nějaká smluvní cena pro naši firmu. Když jsem se asistentky ptal, na kolikátou bych si ho měl rezervovat, když letím v 9:45, odpověděla, že i v neděli ráno raději na šestou hodinu. Tím pádem jsem v taxíku nespatřoval velkou přidanou hodnotu, a tak jsem raději po šesté hodině dotáhl svoje dva kufry na nedalekou železniční stanici Fabryczna. Tam na mě čekal už známý vlak IC Mazury směr Olsztyn, tvořený hned dvěma Flirty. Monumentální souprava byla v neděli patrně prvním spojem do Varšavy a zrovna prázdná nebyla. Poprvé jsem si projel trať od Koluszek dál, která je poměrně zajímavá, protože vlak se různě vlní mezi nízkými návršími ve svěží zelené krajině. Na stanici Warszawa Zachodnia jsem si v nevábném podchodu jednoduše koupil lístek na letiště a nastoupil do prvního Elfu, který tím směrem jel – v něm jsem poznal i několik lidí, kteří jeli se mnou vlakem už z Lodže. Na přepážce odbavení jsem byl méně než dvě hodiny od zabouchnutí mříže ve vchodu mého domu v Lodži.

Lodž: Duewag v nástupní zastávce smyčky Zdrowie © Tomáš Kraus, 25.5.2019

Do automatu na kávu jsem naházel velkou část mincí z Flirtu a za chvíli jsem nastupoval do letadla Wizzairu na lince do Stockholmu. Letenka stála doslova pár stovek a komfort přepravy tomu odpovídal, ale byla to nejlepší možnost, jak se do Švédska dostat. Nízkonákladové linky obvykle přistávají na letišti Skavsta, které se nachází asi 100 km od Stockholmu. Má podobu malé plechové haly, umístěné v polích nedaleko přístavního města Nyköping. Před terminálem stály autobusy, kterými se dá dojet mimo jiné do centra Stockholmu, jízdenky se dají koupit přímo v terminálu. Protože jsem ale nepospíchal, rozhodl jsem se vyzkoušet, jak moc použitelné je cestovat odsud do Stockholmu vlakem. Město Nyköping je pár kilometrů od letiště a jezdí zde linka MHD přibližně jednou až dvakrát za hodinu. Zastávku jsem našel jednoduše a starší pán s kufrem mi potvrdil, že do odjezdu mám ještě asi 45 minut čas. Zeptal jsem se ho, kde se kupují lístky, on nejprve reagoval, že přece můžu mluvit „normálně polsky“, takže jsem se tedy zeptal na „bilety“. Odpovědí bylo, že přece „w Pressbyrånie“.

Národní síť prodejen Pressbyrån nenabízí jen tiskoviny, jak by se dalo usoudit z názvu, ale prakticky všechno, co by člověk mohl při cestování veřejnou dopravou potřebovat. A tak jsem u jedné pokladny koupil jak lístek na autobus, tak nějaké pití a velkou mísu salátu na váhu, který jsem si mohl sám nabrat z pultu. Po obědě v hale jsem se vrátil na zastávku a za chvíli nastoupil do autobusu. Pán s kufrem tady už nestál, nakonec jsme v autobuse seděli čtyři, s tím že já jediný jsem neměl na sobě bundu s nápisem Ryanair. Ostatně tato linka asi především slouží pro cesty zaměstnanců aerolinek a letiště samotného, protože jsem si nevšiml nějakých návazností ani na letadla, ani na vlaky – jakmile jsme zastavili u nádraží, na ostrovním nástupišti strojvůdce čekajícího vlaku směr Norrköping zatroubil, že už je asi čas odjezdu. Autobus z letiště k nádraží je tedy vedený tak, že cestující nemá jistotu, zda mu vlak před nosem neujede. Já jsem měl ještě půl hodiny času – odjezdová tabule byla v neděli poměrně jednoduchá, každé 2 hodiny vlak směr Stockholm a totéž na opačnou stranu směr Norrköping.

Nyköping: Nádražní budova © Tomáš Kraus, 26.5.2019

Staniční budova je malý cihlový domeček, ve kterém se poměrně dost lidí schovávalo před větrem venku. Jedinou službou pro cestující zde byl jízdenkový automat, kde jsem si koupil lístek do Stockholmu na nejbližší vlak. Mohl bych zde i počkat na další a projít si město a okolí, ale protože nebylo kam uschovat moje dva kufry, jen jsem s nimi rychle došel do samotného centra a vrátil se zpět. Vlak, který mě pak vezl, mohl stejně tak vypadat i před 30 lety – elektrická lokomotiva se třemi mohutnými vozy (bez řídicího), s ručně otevíranými dveřmi a umarkatem obloženým interiérem, kde cestující zapadne do pohodlného křesla jako v babiččině obýváku. Jediné, co bylo asi novější, byly zásuvky a trhací igelitové pytlíky, kterými v severských zemích nahrazují odpadkové koše.

Vlak to poměrně vysokou rychlostí švihal po jednokolejné trati, která se vlnila mezi barevnými „Bullerbyny“, až potom od Södertälje byla dvoukolejná a okolí vypadalo více městsky. Po výstupu na konečné ve Stockholmu trochu pršelo, ale i tak jsem chtěl ještě nějaký čas v tomto městě strávit, než budu pokračovat do Västerås. Nejprve jsem si hodil kufry do skříňky, aniž bych musel řešit, že nemám žádné švédské koruny, protože ty už na takové cesty prakticky nejsou potřeba. Však ve fast foodu v nádražním podchodu visela cedule, že už od minulého roku je tato prodejna kompletně bezhotovostní, ve jménu zvýšení bezpečnosti a ohledů na životní prostředí.

Stockholm: Loď MHD v přístavišti Slussen © Tomáš Kraus, 26.5.2019

Neměl jsem připravený program, co ve Stockholmu dělat, projíždět příměstské električky se mi tentokrát nechtělo, ale napadlo mě, že jsem ještě nebyl na ostrově Djurgården. Podle plánku MHD jsem se rozhodl, že jednu cestu pojedu (jedinou skutečně městskou) tramvají číslo 7 a druhou autobusem číslo 69. Obojí odjíždí z téže zastávky před nádražím, kde akorát jeden autobus stál, a tak jsem ho doběhl. Asi to nebylo tak nutné, protože jsem pak viděl, že autobusy v neděli na této lince jezdí skutečně často. Během pár minut jsem opustil rušné centrum a mohl se projít přes lesoparky na břehu zálivu, pršet naštěstí přestalo.

Tramvajová linka končí u nádraží na kusých kolejích, ale na Djurgårdenu projíždí velkou smyčkou a nedá se říci, že by měla jednu konečnou zastávku. Zdálo se, že tramvaje zrovna nějak nejezdí, a tak jsem vyrazil podél trati pěšky a až po chvíli je začal potkávat. Cestou k centru bylo okolí stále rušnější a reprodukovaná hudba před muzeem Abby mě přiměla podívat se do boční ulice, kde jsem zahlédl přístaviště lodí, které jezdí v rámci MHD. Rozhodl jsem se tedy tramvaj nakonec nevyužít a pokračovat po vodě. Na můj dotaz, zda můžu nastoupit, když mojí jízdence končí platnost asi za dvě minuty, mi paní v okénku popřála šťastnou plavbu a pustila mě na palubu. Naproti na terminálu Slussen jsem vystoupil, pěšky pak prošel centrum, koupil si v severní Evropě populární churros a pomalu se vrátil na hlavní nádraží.

Stockholm: Tramvaj bez cestujících se vrací z Djurgårdenu © Tomáš Kraus, 26.5.2019

Na vlaku do Västerås jsem se podle očekávání svezl opět dvoupodlažní X40, která i po letech provozu vypadá stále dobře, a ačkoliv jde vlastně o regionální vlak, na této trati sviští pěkně. Tentokrát jsem nemusel využívat MHD ve Västerås, školení se nekonalo v našem závodě, ale v cihlovém komplexu přímo u nádraží. První večer jsem trochu prochodil centrum a podíval se na břeh jezera Mälaren, město je docela příjemné, ale na to že patří mezi největší ve Švédsku, centrum je i za pěkného počasí takové opuštěné.

Po druhém dni školení jsem odjížděl na letiště Arlanda, odkud jsem se pak vracel do Prahy. Potřeboval jsem být doma další den dopoledne, což znamenalo letět časně ráno přes Helsinky, a tak jsem si u letiště našel nocleh. Existuje více možností, jak z Västerås na Arlandu dojet. Hned několik autobusových dopravců provozuje svoje přímé linky, které po cestě párkrát zastavují. Bohužel jsem nikde nenašel žádný souhrnný jízdní řád, nejspíš je potřeba podívat se u každého zvlášť, nebo zajít na nádraží do pokladny. Dále se dá jet vlakem přes Stockholm nebo vrchem přes Salu a Uppsalu, ale nakonec jsem nevyužil an jedno z toho. Asistentka dělala průzkum, kdo z přespolních se bude jak vracet, a zjistila že jeden kolega z USA jede do téhož hotelu, a tak nám v rámci „šetření nákladů“ objednala společné taxi. Nebo možná neobjednala, protože jsme si ho po chvíli čekání museli vykomunikovat nějak sami.

Västerås: Dvojice jednotek řady X40 na vlaku Stockholm - Göteborg © Tomáš Kraus, 26.5.2019

Můj americký kolega, jehož angličtině jsem příliš nerozuměl, ještě na večer naplánoval schůzku s naším hlavním produktovým manažerem, který dříve působil také ve Västerås, ale teď žije ve Stockholmu. Zúčastnil jsem se také, takže po ubytování v hotelu jsme popojeli autobusem k letištnímu terminálu, kde jsme si koupili jízdenky na Arlanda Expres. Sice zpáteční stála 570 SEK, ale přece jen čas jízdy 20 minut do centra Stockholmu je bezkonkurenční, interval byl i takhle večer 15 minut. Navíc regionální vlaky v IDS tarifu, které jedou 45 minut, nejsou o tolik levnější, protože jen 120 SEK stojí „ošlapné“ za nástup na letišti.

Obě cesty jsme se tedy vezli poměrně prázdnou 4-vozovou jednotkou, která podle displeje dosahovala rychlosti 180 km/h, ale prý umí i 210. Večer po návratu na hotel jsem se rozloučil s Američanem a dopřál si krátký spánek, než jsem pak vstal na snídani, která se v tomto hotelu podává už od 4:30. To se mi hodilo, protože už po 5. hodině jsem naskakoval do místního kyvadlového autobusu, abych s rezervou stihl svůj let. Ten proběhl bez problémů, akorát příště už nebudu z Polska vozit letecky zbylou šťávu ve skleněné láhvi v jednom zavazadle s oblekem a kravatou. Po návratu do Česka jsem najel na svůj běžný režim a v následujících měsících jsem se vydal opět na několik kratších služebních cest, které popíšu příště. Další díl bude obsahovat i něco ze Slovenska nebo například noční vlaky v Rusku.

Úvodní snímek: Łęczyca: Dva Flirty ŁKA a "kibel" Polregia © Tomáš Kraus, 25.5.2019