Hromadná doprava v Lucku a Rovně

12.1.2020 8:00 Libor Peltan, Tomáš Pokorný

Luck a Rovno, dvě zhruba dvousettisícové oblastní metropole, leží nedaleko od sebe v severozápadní Ukrajině. Obě disponují zajímavými trolejbusovými provozy: zatímco Rovno je poslední baštou Škody 9Tr, Luck zaujme pestrým vozovým parkem i tratěmi do nejzapadlejších míst. Podíváme se pochopitelně i na železnice vůkol.

Ze stanice Zdolbuniv, ležící na jedné ze spojnic Lvova z Kyjevem, vychází první hlavní trať: Zdolbuniv – Rovno – Kiverce – Kovel – Brest – Białystok. Kvůli běloruské hranici je pochopitelně dnes vytížená hlavně po Kovel, kam je také elektrifikovaná soustavou 25 kV, po Kiverce je navíc dvojkolejná. Druhá hlavní trať, (Kyjev –) Korosteň – Sarny – Kovel – Chełm (– Varšava), vede poněkud územím nikoho. Proč je nádraží ve vesničce Kiverce důležité? Odbočuje tu vedlejší trať do blízkého Lucku, která pak pokračuje už neelektrifikovaně do Kamjanky, a tam zaúsťuje do rovněž vedlejší tratě Kovel – Lvov. V Rovně taky odbočuje trať, a to přes Sarny do Běloruska (teoreticky přes Nidu až do Vilniusu).

Zdolbuniv, ER9 na osobáku, 14. 3. 2019 © Libor Peltan

V regionální dopravě převažují na elektrifikovaných tratích jednotky ER9 nebo jejich modifikace, vedlejší tratě jsou zpravidla obsluhovány jen párkrát denně Ganzy D1, DR1 nebo krátkými klasickými soupravami. Vnitrostátní rychlíky pochopitelně sestávají z lokomotivy ČS4 nebo VL80 a dlouhé řady stodol, typickými relacemi jsou Kovel – Kyjev, Kovel – Oděsa nebo Kovel – Charkov a tyto vždy zajíždějí do Lucku. Diesel 2M62U potkáme na rychlíku Kovel – Luck – Lvov – Černovice a také na pozoruhodném spoji Lvov – Kovel – Sarny – Korosteň – Žitomír – Kyjev – Charkov – Bachmut. Mezinárodní doprava skomírá: jeden pár Zdolbuniv – Kiverce – Kovel – Chełm, vedený motorovou jednotkou Pesa 630M, byl v roce 2019 zrušen a noční rychlík Varšava – Kyjev, projížděnící stejnou trasou, na ukrajinském území nikde nestaví. Do Běloruska míří jediný noční pár Lvov – Rovno – Sarny – Minsk – Mohylev.

Trolejbusová síť v Lucku se zdá být značně rozvinutá, dokud neprozkoumáme intervaly spojů na linkách. V nejvíce urbanizované severovýchodní části města, kde páteřní trasy tvoří jakýsi trojúhelník, krouží trolejbusy linky 15 i mnoha dalších poměrně nahusto; kolem centra, jež objíždějí každým směrem jinou ulicí situaci ještě zachraňují jednička s dvojkou vedoucí kolem vozovny do sídliště Hnidava; na ostatních linkách předepisuje jízdní řád jen dva až tři spoje za hodinu, což se týká pohříchu i nádraží, stejně jako meziměstské trati do Veresnova. Ještě horší je situace ve smyčce Garažda na hlavní silnici do Rovna, ač tam vedou dvě linky, a nejméně obsluhovaná je trať do vilkových předměstí na Lisnictvo, kam trolejbus zavítá přesně šestkrát denně.

Luck, Bohdan E231, 15. 3. 2019 © Libor Peltan

Kromě četných ZiU-9, tuctových (i midi-) Bohdanů a na Ukrajině běžných JuMZ T2 můžeme v ulicích Lucku lovit všechny myslitelné ex-polské trolejbusy: od klasického Jelcze PR110E přes modernější 120MT a M121E až po Mercedesy O405ME vzniklé v Gdyni instalací výzbroje Jelcz do ojetých autobusů. Za pozornost stojí patnáctimetrové Bohdany E231, kterých bylo vyrobeno jen osm.

V údolí potoka Sapalajivka se ukrývá krátká dětská železnice s dvěma koncovými stanicemi.

Nádražní budova je umístěna v strmém svahu, v prvním nadzemním / podzemním podlaží se nachází výstava drážních artefaktů z malé i velké železnice, přístupná (i s výkladem) během provozu železnice. Železnice je obsluhována jednou soupravou tvořenou TU7 a dvěma Pafawagy, provoz jen o víkendu.

Luck, pionýrská dráha, 18. 8. 2018 © Tomáš Pokorný

Stejně jako město Rovno (Rivne) má jeho trolejbusová síť těžiště v hlavní východo-západní ulici, a několika odbočnými tratěmi pokrývá rozumně všechna sídliště, čemuž napomáhá i nedávný rozvoj linek provozovaných pomocí parciálních trolejbusů, resp. trolejbusu s dieselagregátem. Intervaly jsou příjemně krátké, což se netýká okrajových linek 4 a 7, které operují jen sporadicky ve východních předměstích a nevedou do centra, a meziměstské trasy do Obariva, kam trolejbus veze zaměstnance jen desetkrát denně.

Majoritou pod dvojitým trakčním vedením jsou Škody 14Tr původně dodané sem nebo ojeté z Česka, zaostřeno je však pochopitelně na 9Tr stejných původů, které už nikde jinde v takovém počtu nenajdeme (a subjektivně i v Rovně jejich nasazení zvolna klesá). Stejně jako v Lucku narazíme na ex-polské Jelcze, nečetné JuMZ T2 a Bohdany. Na parciálních linkách 11 a 12 vládnou Dnipra T203, zajímavěší je však jediný běloruský Belkommunmaš Vitovt Max, pro jaký bychom jinak museli do Moskvy nebo Petrohradu. Šocení značně usnadňuje on-line poloha všech vozů včetně evidenčního čísla, pročež naznačím, že 9Tr jsou v intervalech 001 - 100 a 122 - 139; Vitovt je označen 182.

Rovno: ve vozovně 9Tr, jenž je nyní už v Brně, 16. 8. 2018 © Tomáš Pokorný

I v Rovně najdeme víkendovou dětskou železnici, vedoucí od tržiště k přehradní nádrži. Drážka má jen dvě koncové stanice, mezi nimi vede podél řeky loukami a rákosím. Nemá kryté depo, přes týden jsou lokomotiva TU2 a vozy odstavené ve významnější stanici u tržiště. Stanice u jezera je jen jednoduchá dvoukolejná.

Bonusovou kapitolu věnujeme úzkokolejce Antonivka - Zarične, která odbočuje z trati Sarny - Kovel. Podle jízdního řádu ji obsluhuje jeden pár v celé délce a druhý do stanice Bile denně, ale možná je v provozu jen ve středu a v neděli (?). Na železničce operuje lokomotiva TU7 nebo TU2 se soupravou vozů PV40.

Zarične: TU7 se soupravou úzkokolejky do Antonivky, 17. 8. 2018 © Tomáš Pokorný

Z počátku vede trať listnatými lesy, záhy se objeví v lesích podél trati hluboké jámy a rýhy svědčící o nelegální těžbě jantaru. Tyto jámy, někde čerstvé, jinde již hustě zarostlé vegetací provází trať několik kilometrů, ve vesnicích podél trati se kromě tradičních chalup objevují moderní domy západního střihu těch, kteří na těžbě vydělávají. Trať dále pokračuje mezi loukami a lesy přes několik kratších dřevěných mostů až do rozsáhlého borového lesa, kterým vede až do cílové stanice Zarične, před kterou je nejdelší rovný úsek celé trati.

Vlak jel (léto 2018) středně obsazený, na “poslední míli” jsou nezřídka využívány povozy s koňmi, zastávky jsou často zapadlé v lese. Trať je udržovaná, traťová rychlost do 40 km/h, jezdí se často i na schodech, nevybouřená mládež i na přechodovém můstku posledního vozu. Cílová stanice Zarične má nevelké nádraží, nádražní budova je poněkud vybydlená. Ve vesnici je obchod, stánek s pirohy a poměrně čistá řeka s mnoha místy ke koupání, avšak poměrně silným proudem. V Antonivce by stálo za to prozkoumat rozsáhlé kolejiště směrem na Zarične, kde se různě proplétají koleje normálního a úzkého rozchodu, všechny mimo hlavních tratí však vypadaly značně zarostle.

Samotná hlavní trať Sarny – Kovel není příliš zajímavá, v létě 2018 byly na osobních vlacích jednotky Ganz D1 a nebo polovina 2M62 + 2 stodoly, jedna v původní plackartové úpravě, jedna s dřevěnými lavicemi. Stanice Sarny je poměrně rozsáhlá s mnoha ostavenými vozy.

Druhá bonusová kapitola prozradí existenci Tunelu lásky. Na opačném konci obce Orživ, která má železniční zastávku na trati do Kovelu kousek od Rovna, je vlečka do fabriky ze všech stran obklopena vegetací, prakticky i shora. Rády se zde fotí zamilované páry, jen bych doporučil činiti tak nikoli v březnu a za deště.

Odkazy: