Vánoční Itálie – 1. díl

V pátek 27. prosince uháním do Břeclavi a dále osobním vlakem do Vídně. K přesnosti dálkových vlaků pojímám po letitých zkušenostech značnou nedůvěru, kdy ani půlhodina na přestup nemusí stačit, proto se raději svezu patrovou „lasičkou“. Přípoje od Olomouce jsou ve směru na Vídeň takřka dokonale rozvázány, takže časově to vyjde nastejno. Navíc lze ušetřit díky jízdence Euregio. Při jednotné ceně 222 Kč za úsek Břeclav – Vídeň nemusíte řešit včasný nákup ani kterým osobním vlakem pojedete.

Na vídeňském „Hauptbahnhofu“ přicházím na nástupiště právě ve chvíli, kdy je připosunována dlouhá souprava Nightjetu skládající se ze dvou částí – jedna míří do Říma, druhá do Milana. Kvůli výlukám se však nekončí na Milano Centrale, ale na vedlejším nádraží Milano Porta Garibaldi. Uvelebuji se v lehátkovém voze řady Bcmz z roku 2001, který mě zaujme svým uspořádáním – na představku se nachází umývárna, teprve za ní WC, pak oddíl pro průvodčího, a nakonec druhá umývárna. Na druhém konci vozu je pak druhé WC. V chodbičce objevuji nejen obligátní sklopné sedačky, ale i stolky, což mi přijde docela praktické.

Lehátkový vůz ř. Bcmz, zajímavý stolek na chodbičce, 28.12.2019 © Jiří Mazal

Zatímco se uvelebuji na horní posteli, přičemž vedlejší zabírá rakouský mladík Moritz, dole se objevuje americká dáma důchodového věku, které její doprovod nacpe pod postel objemný kufr. Dáma za chvíli přichází vlekoucí průvodčí a vyděšeně se dotazuje, zdali je opravdu dobře, že se v jejím kupé nachází dva muži. Je ubezpečena, že vše je v pořádku a kupé je určeno pro šest cestujících. To už dáma nepobírá vůbec. Neuspokojí ji ani odpověď, že ve vlaku není k dispozici wifi.

Američanka se s námi pouští do družného hovoru. Zjišťujeme, že je z Oklahomy a ve Vídni navštívila příbuzné. Míří do Benátek a v pět ráno musí vystupovat v Padově. Ptám se jí, proč nevyužije přímý vlak do Benátek. Že si chce ještě prohlédnout Padovu. V pět ráno? Dáma jen pokrčí rameny. Řeč se mimo jiné stočí i na uprchlíky a Američanka pořád nechápe, jak se do Evropy mohli lidé získat bez dokladů. Vždyť přece každý musí předložit při přechodu hranic pas! My je jaksi vzali bez dokladů, načež se dáma prostoduše dotáže: Proč? Dobrá otázka pro některé evropské politky… se zajímavým názorem přichází Moritz, že se tak prý Frau Merkel snažila srazit cenu německé pracovní síly.

Brescia, odjezdová tabule, předposlední sloupec rit=ritardo (zpoždění); všimněte si také cestujících v šortkách, 28.12.2019 © Jiří Mazal

Čtvrtý nocležník jede do Brescie vyzvednout dceru a nočním vlakem se týž den vrací zpět. Moc toho nenaspím, zbytek se totiž nalodí o půlnoci ve Villachu. Zato americká dáma bez problémů usíná natažená v zimních botách a mobilem na hrudi. S úpravou postele se ani nezabývala. Alespoň jsme s Moritzem dbali na uzamčení kupé, aby se nám lady neprobudila bez kabelky. Po čtvrté ranní již nesou Američance snídani a ráno kdesi dlouze postáváme. Od průvodčí zjišťuji, že na trati je nějaká nehoda a zpoždění bude dvě hodiny.

S původním plánem se loučím – chtěl jsem totiž dojet do Janova a projet si úzkokolejku do Caselly, takhle bych to už nestihl. Když se se 170 minutami zpoždění rozjíždíme, nechám se nalákat cestujícím jedoucím do Brescie, který o ní básní jako o nádherném městu, a vystupuji tam. Naše odjezdová tabule ani neukazuje výši zpoždění, pouze nápis „RIT“ (ritardo = zpoždění). Praktické mi přijdou v Itálii obvyklé monitory ukazující číslo vozu, které výrazně usnadňují orientaci cestujících. Včele naší soupravy, kde vozy do Říma nahradily vozy z Mnichova, trůní řada E.402B. Na rozdíl od starší E.402 je schopna provozu jak pod 3000 V ss, tak i pod 25 kV 50 Hz střídavých, čehož využívá při jízdě po vysokorychlostních tratích.

Brescia, lokomotiva ř. E.464 společnosti Trenord s jedním stanovištěm strojvedoucího, 28.12.2019 © Jiří Mazal

Na nádraží jinak dominuje dopravce Trenord, provozující regionální dopravu v Lombardii. Vlastníky jsou však stejně Trenitalia spolu s Ferrovie Nord Milano. Nátěr je ostatně Trenitalii podobný, doplněný názvem „Trenord“. Včele dlouhých souprav patrových nebo jednopodlažních vozů dominuje nejrozšířenější italská lokomotiva řady E.464, vyráběná v letech 1999 – 2015 Bombardierem (celkem úctyhodných 728 kusů). Stroje mají pouze jednu kabinu strojvedoucího a spřáhla Scharfenberg, klasické nárazníky chybí. Místo druhého stanoviště je služební oddíl a pouze pomocný řídící pult pro posun.

Nádražní budova v Brescii pochází již z doby otevření první tratě, roku 1854, a vyznačuje se nezvyklou směsicí neoklasicismu a prvky středověkého opevnění. Výsledek každopádně působí úchvatně. I v Itálii berou bezpečnost vážně, takže přímo u budovy stojí vojenský džíp a hlídkují vojáci se samopaly.

Výstava betlémů ve staré katedrále – betlém s Osvětimí, 28.12.2019 © Jiří Mazal

Procházím Brescií a obdivuji se tomuto nádhernému dvousettisícovému městu. Centrální náměstí jsou plná stánků, ale vánoční atmosféru nečekejte – samé oblečení, ve kterém se přehrabují davy žen s výrazem blížícím se orgasmu. Vedle velkolepých historických náměstí, jako Piazza della Loggia, tu objevíte i ukázku fašistických 30. let na Piazza della Vittoria včetně jednoho z prvních italských mrakodrapů. Ve staré katedrále (rotondo) zrovna vystavují betlémy, ale jaké! Nějakou nudu s pannou Marií a Ježíškem nečekejte. V jednom dioramatu vidíte klasickou bránu z Auschwitz i s nápisem „Arbeit macht frei“, vlak u rampy, ostnatý drát i baráky s vězni. A nad tím vévodí panna Marie s Ježíškem. Jiné dioráma zase zobrazuje svatopetrské náměstí, kde se pod duhovou vlajkou ukrývají klasické postavičky z Betléma.

Brescia zahrnuje i řadu památek UNESCO a k mému překvapení byly všechny přístupné zdarma. Zmíním alespoň zdejší hrad, na jehož nádvoří se nachází parní lokomotiva číslo 1 společnosti S.N.F.T. (Società Nazionale Ferrovie e Tramvie) z roku 1906, která jezdila v okolí Brescie. Na neobvyklé místo se dostala zásluhou místního modelářského klubu, který má na hradě své sídlo.

Brescia, hrad, 28.12.2019 © Jiří Mazal

Brescia má však co nabídnout i po dopravní stránce. Provozuje totiž automatické metro, resp. je označováno jako lehké metro. Jedna linka o délce 13,7 km funguje od roku 2013. Pro projetí mi stačí jedna jízdenka na 90 minut, ani není třeba celodenní. Nejprve se vydávám z centra, stanice Vittoria, na konečnou Prealpino. Stanice mi přijde poněkud nepraktická, je docela hluboko, ale musíte projít postupně několika schodišti, jako když jdete v domě z jednoho patra do druhého, nikoliv jak jsme zvyklí z pražského metra. Eskalátory jsou navíc pouze ve směru nahoru.

Všechny stanice jsou vybaveny automatickými dveřmi, které se otevírají pouze po příjezdu soupravy. Můžete si usednout na místě, kam by jinde mohl jen strojvedoucí, ale stejně se není na co dívat – celá trasa je v podzemí. Zajímavější je až jízda na druhou konečnou, Sant’Eufemia Buffalora, kde je několik posledních stanic na povrchu. Většina trasy tu vede po estakádě. Zatímco všechny stanice v podzemí mají nástupiště na vnější straně kolejí, některé nadzemní stanice disponují jedním ostrovním nástupištěm.

Brescia, povrchový úsek metra, 28.12.2019 © Jiří Mazal

Pln dojmů strávím v Brescii celý den a opouštím ji až o půl páté odpoledne, v dlouhé řadě patrových vozů společnosti Trenord, které jsou velmi slušně vytíženy. V Miláně vystupuji již na nádraží Lambrate a hledám něco ke klidné večeři. Úspěšný jsem na kulatém náměstí Rimembranze di Lambrate, které zároveň slouží jako tramvajová smyčka. Krouží po ní historické, ale stále pravidelně sloužící tramvaje Peter Witt. Kvůli tmě se mi však nedaří fotografovat. Jelikož neznám trasování a na jízdních řádech jsou uvedeny jen odjezdy, raději se nezkouším svézt a na Milano Centrale se přesouvám vlakem. Tentokráte mám štěstí na jednotku řady ETR521 „Caravaggio“ vyrobenou v italské pobočce firmy Hitachi. Pětivozové patrové jednotky jsou dodávány od roku 2018 jednak Trenitalii a jednak Ferrovie Nord Milano. U Trenitalie nesou pojmenování „Rock“.

Na milánském hlavním nádraží si chci vyzvednout jízdenku z Říma do Vídně, což by mělo jít bez problémů z automatu. Jízdenku si můžete i vytisknout sami doma, ale já chtěl v dnešní době ještě něco památečního do sbírky. Po zadání údajů mi však automat nekompromisně tvrdí, že kód a příjmení se neshodují. Vyzkouším ještě další dva, se stejným výsledkem. Zajdu do pokladny, ale když se dlouhá fronta pět minut nijak nehýbe, vzdávám to. Vracím se k nástupištím s řadou informačních kiosků (u každého slušná fronta), jeho zaměstnanec mě ale jen odkáže na pokladnu. Nu což, vyřeším později. Jízdenku nakonec vyzvedávám v Bari, kde mi ji v pokladně bez mrknutí oka vytisknou (evidentně se to stává poměrně často).

Bari, jednotky ř. ELT 200 z rodiny Alstom Coradia, 29.12.2019 © Jiří Mazal

Můj noční vlak (kategorie Intercity Notte) do Bari tvoří souprava čítající kolem deseti vozů vyvedených v tmavě modré barvě. Zahrnuje zejména vozy k sezení (označované jako „Basic“), lehátka („Comfort“) a jediné lůžko („Deluxe“), kde také nacházím útočiště. Postarší vůz řady WLABm vypadá udržovaně a v dobrém stavu, každý cestující dostává krabičku s různými blbinkami (trepky, mýdlo, zubní pasta apod.) a lahev vody. Kupé je zcela obsazeno a míříme dosti nevšední cestou na jih – nejspíše kvůli výluce totiž nejedeme podél jadranského pobřeží přes Anconu, ale přes Řím, vyhneme se Neapoli a po přejezdu Apenin se přiblížíme k moři ve Foggii. Díky tomu máme jízdní dobu o zhruba dvě hodiny delší než normálně.

V Bari se střetávají tratě hned několika společností. Z „hlavního“ nádraží Bari Centrale odjíždějí vlaky Trenitalie a společnosti Ferrovie del Sud Est (FSE), která provozuje (mimo dalších) trať do Taranta. FSE byla v roce 2016 kvůli velkým dluhům převzata Trenitalií, ale značka nadále zůstává. Její vlaky odjíždějí od nejvzdálenějších nástupišť, s úrovňovým přístupem z protější ulice. Před nádražní budovou stojí bokem další dvě malá nádraží. V moderní stavbě s nápisem Ferrovie Nord Barese sídlí společnost Ferrotramviaria, která zajišťuje dopravu na trati do Barletty a metropolitní linky v okolí Bari. Jsou celkem čtyři, označené jako FM1, FM1, FR 1 a FR2 a všechny jsou ze stanice Bari Centrale výchozí. Na nástupišti právě nacházím jednotky ELT 200 od Alstomu (rodina Coradia Meridian), jinak v parku dopravce najdete i „Minuetta“ známá od Trenitalie a čtyřvozové FLIRTy od Stadlera.

Bari, nádraží společnosti Ferrotramviaria, napravo úzkokolejné Ferrovie Appulo Lucane, 29.12.2019 © Jiří Mazal

Mě však více zajímá úzkokolejné nádraží Ferrovie Appulo Lucane (FAL), které se mi nejprve nedaří najít. Pak zjistím, že se jedná o neoznačenou vedlejší budovu. Všechna tři nádraží jsou spojena podchodem (resp. u FAL jsem objevil jen výtah), ale jelikož úzkokolejné vlaky v neděli nejezdí, byl výtah uzavřen a budova uzamčena. Naštěstí společnost FAL provozuje náhradní autobusovou dopravu.

Nejprve se zastavíme v samotném Bari, již kolem nádraží upoutají pozornost trolejbusové dráty. Vvyskytují se i na řadě dalších míst ve městě. Trolejbus byste tu ovšem hledali marně. Trolejbusy tu začaly jezdit v roce 1939 a v dobách největší slávy jezdilo 8 linek v délce 36 km. Provoz byl zastaven roku 1987 s opakovanými snahami o zprovoznění. Roku 1997 bylo dokonce zakoupeno pět nových trolejbusů od Bredy. V roce 2013 se uskutečnily testovací jízdy a kromě nich trolejbusy pravděpodobně nikdy nevyjely. Práce na trolejbusové síti nicméně stále probíhají.

Bari, Castello Normanno-Svevo, 29.12.2019 © Jiří Mazal

Raději se od zdejších trolejbusů, dokládajících naprostou neschopnost místních radních, podívejme do historického jádra. Vévodí mu Normansko-švábský hrad (Castello Normanno-Svevo), nebo spíš pořádná pevnost. Z řady expozic mě zaujala mapa na výstavě o svatém Mikuláši. Zobrazovala rozšíření kultu tohoto světce. Zatímco „kacířské“ Česko bylo z mapy zcela vypuštěno, u Slovenska nechyběla doplňující informace, že v předvečer sv. Mikuláše tu chodí spolu s čertem a andělem a rozdává dětem dárky. Ostatky svatého Mikuláše naleznete právě v Bari v mohutné stejnojmenné katedrále, která je v obležení zejména Rusů – světec je v pravoslavných církvích velmi oblíben. Nechybí ani pamětní deska v azbuce s Putinovým jménem.

Bari, Teatro Margherita, 29.12.2019 © Jiří Mazal

Po poledni mě čeká menší „bojovka“ v podobě nalezení stanoviště náhradní autobusové dopravy. Jízdního řádu se nedopátráte (ten je v uzamčené budově společnosti…). V něm je mimochodem u některých spojů zajímavá poznámka, že vlak je garantován v případě stávky. Inu, není na adaptaci na zdejší kolorit. Jízdenku zakoupíte v automatu nebo v trafice na nádraží Ferrotramviarie a zároveň mi poradí, kde stojí autobus – je nutno jít podchodem přes celé nádraží na druhou stranu, potom vpravo, a jak později zjišťuji, ještě hodný kus podél silnice, než dojdete k označníku s nápisem Ferrovie Appulo Lucane (k nalezení též na google mapách). Oficiální název zní Bari Via Capruzzi (fronte civ. 236) a vtipné mi přišlo, že v internetovém jízdním řádu je u této zastávky proškrtnut čas odjezdu.

Řidič jízdenky asi neprodává, a jelikož část cestujících je nemá, jednoduše postojí na jedné zastávce ve městě trochu déle a „hříšníci“ si odskočí pro lístky do trafiky. Cesta na konečnou do Matery trvá necelé dvě hodiny a víceméně kopírujeme železnici, rozhodně však nezajíždíme ke každému nádraží a zastavujeme v centrech městeček. Příjezd do Matery nás přivítá nepříjemným deštivým počasím, které mě pak střídavě doprovází po zbytek dne.

Matera Centrale, původní staniční budova, v pozadí nová, 29.12.2019 © Jiří Mazal

Ferrovie Appulo Lucane, neboli Apulsko-Lukánská železnice, představuje úzkokolejnou síť (950 mm) neelektrifikovaných tratí:

• Bari Centrale – Toritto – Altamura – Matera, 76 km, otevřená v roce 1915
• Altamura – Gravina – Genzano – Avigliano Lucania – Potenza Inferiore Scalo, 100 km, zprovozňována v letech 1930-1934
• Avigliano Lucania – Avigliano Città, 8 km, otevřena v roce 1930.

Tratě jsou rozvrženy do dvou provozních celků:

• Bari Centrale – Altamura, s odbočkami do Matery a Graviny. V Gravině je nutno přesednout na vlaky do Genzana. Do Graviny dojedete až 19 páry vlaků (některé s přestupem v Altamuře), do Matery 16 páry vlaků (někdy nutno taktéž přestupovat v Altamuře). Naproti tomu do Genzana jezdí pouhé čtyři páry.
• Potenza Inferiore Scalo –Avigliano Lucania – Avigliano Città, 15 párů vlaků.

Úsek Genzano – Avigliano Lucania s řídkým osídlením je bez pravidelné železniční dopravy a provoz tu zajišťují autobusy jedoucí až do Potenzy. Depa se nachází v Bari Scalo a v Potenze.

Mapa Ferrovie Appulo Lucane (převzato a upraveno z wikipedie)

Některé tratě prošly v uplynulých letech nákladnou modernizací, nákupem nových vozidel, a jak už to tak v Itálii bývá, výstavbou poněkud předimenzované architektury. V Mateře tak byla trať v centru zahloubena pod zem a místo původní malé stanice vznikla podzemní zastávka s jedinou kolejí, avšak obřím zázemím na povrchu, kdy je celý prostor zakryt jakýmsi „poklopem“. Těžko říci, jak bude vypadat po pár letech italské (ne)údržby. I když v létě bude zastávka turisty hojně využívána, přijde mi to poněkud zbytečné.

Matera patří k nejpodivuhodnějším italským městům. Historické části města, tzv. Sassi, byly totiž doslova vytesány do skály. Místo patří k nejstarším známým městům na světě, nepřetržitě osídlené už asi 7000 let. Jednoduché přírodní jeskyně, jimiž byl proděravěn svah rokle, byly upraveny na domy. Ještě v 50. letech žila v Sassi polovina materských obyvatel, často ve zcela nevyhovujících hygienických podmínkách, než byli přestěhováni do nových bytovek. Díky zdejší chudobě se nám však dodnes dochovalo unikátní historické centrum a současně velká turistická atrakce. Lépe než jakýkoliv popis napoví snímky ve fotogalerii. Díky brzkému stmívání jsem město zastihl v kontrastu dne a noci, a i když později začalo silně pršet, podařilo se mi pár nočních snímků.

Matera, Sassi, 29.12.2019 © Jiří Mazal

Měl jsem pronajatý pokoj nedaleko nádraží a jak je v Itálii koloritem, recepční neuměla slovo anglicky a měla velký problém s přepisem údajů z občanského průkazu. Nakonec ho ofotila a přes WhatsApp se radila s přítelem na telefonu. Pak kartičkou zamávala a zeptala se, jestli je to „passaporto“. Na to jsem jen rezignovaně kývl, však je to její evidence. Snídaně byla typicky italská – dostal jsem poukázku do vedlejší kafeterie na jednu housku a kapučíno. Naštěstí jsem měl v pokoji rychlovarnou konvici.

Úvodní snímek: nádherně osvětlený vánoční strom v Mateře se díky silnému dešti odráží v chodníku, 29.12.2019 © Jiří Mazal