Muzejní železnice a železniční archeologie v létě 2019

Po roce 1989 postupně zanikly briketárny Haselbach a Regis a hnědouhelné doly. Vznikl spolek, který úspěšně usiloval o to, aby aspoň 12,6 km dlouhý úsek toho rozvětveného systému nebyl snesen. Meuselwitz sice leží na normálněrozchodné trati Zeitz – Altenburg, osobní doprava tam ale v roce 2002 zanikla. Jediná možnost, jak se tam dostat veřejnou dopravou, je proto bud‘ autobusem anebo vlakem do stanice Regis-Breitingen, ležící na druhém konci muzejní dráhy.

Akumulační lokomotiva jako upoutávka před nádražím Meuselwitz

Opuštěná výpravní budova stanice Meuselwitz zanechá v návštěvníkovi pochmurný dojem.

Nádraží Meuselwitz „oživují“ odstavené nákladní vozy

Spolek převzal také sbírku normálněrozchodných vozidel. Mezi nimi je i archaická konstrukce z dob bývalé NDR: proudový motor sovětského letadla MIG sloužil pro odstraňování sněhu a ledu v hnědouhelných dolech.

Odfukovač sněhu a rozmrazovač výhybek

V areálu jsou ve výtopně odstavené lokomotivy normálního a úzkého rozchodu. V určených dnech je tam v provozu i modelová železnice.

Dvourozchodová točna

Ve vybraných dnech, většinou v neděli, jedou po muzejní dráze dva páry vlaků podle jízdního řádu. Málem ale provoz zanikl, protože objevili pod trati dutinu po těžbě uhlí. Naštěstí se to podařilo vyřešit.

Informace pro cestující muzejní dráhy

Protože trať asi v polovině překračuje durynsko-saskou hranici, vtipálci tam postavili budku pro celní kontrolu.

Celnice

Vlak jede nejprve až na konečnou, čeká na případné cestující, kteří přestupují z S-Bahnu, a potom je sunut zpět na nádraží Haselbach Western City, kde je delší pobyt pro občerstvení. Oběd anebo svačina se musí ale aspoň den předem objednat.

Kusá kolej na konečné Regis-Breitingen

Jízdu po muzejní dráze jsem také filmoval a další fotografie umístil do veřejné galerie.

Tím ale náš výlet nekončil. Na cestě domů jsme se ještě věnovali železniční archeologii. Nejprve jsme se vydali na bývalou trať Ronneburg – Meuselwitz, konkrétně na někdejší zastávku Starkenberg (původně Kostitz), jejíž výpravní budova nyní slouží jako obytný dům a restaurace.

Někdejší zastávka Kostitz resp. Starkenberg

I když tam koleje už dávno nejsou, zánovní cedule informuje o tom, že jde o „drážní zařízení“.

Střet byrokracie s realitou

Oproti tomu nádraží Dobitschen koleje má. Sice byly v roce 1974 demontované, v roce 1978 ale kvůli zapojení vlečky do pískovny Kayna zase položené. I zde je nádražní budova obývaná.

Přejezd poblíž stanice Dobitschen

Potom jsme odbočili na bývalou úzkorozchodku Gera-Pforten – Wuitz-Mumsdorf, kde ji ve vesnici Pölzig připomíná nákladní vůz před restaurovanou budovou nádraží. Původně se plánovalo zastavení provozu v roce 1970, předčasný konec dráhy však přišel již 3.5.1969, protože nepohoda zničila trať tak silně, že se oprava už nevyplatila. Do 28.12.1969 ovšem ještě fungovala nákladní doprava z pískovny Kayna do stanice Wuitz-Mumsdorf. Ta pískovna byla potom zapojena do zmíněné trati Ronneburg – Meuselwitz.

Pomníkové nádražíčko Pölzig

Na onu trať jsme se poté vrátili, a to na nádraží Großenstein, odkud se po zastavení osobní dopravy dopravoval písek do Löbichau, kde probíhala sanace bývalého uranového dolu firmy Wismut.

Stanice Großenstein

Jako poslední jsme navštívili trat' Altenburg – Narsdorf, kde skončila veškerá doprava 27.5.1995. Na jejím durynském úseku plánuje jistý spolek zřízení cyklostezky.

Jeden z viaduktů na trati Altenburg – Narsdorf u Frohnsdorfu

Pak už jsme se vydali na cestu k domovu. Výlet do železniční historie se nám podařil, paradoxně díky tomu, že jsme jej absolvovali po silnici.

Přepracoval PhDr. Zbyněk Zlinský