Podzimní Mallorka nejen pod trolejí

Někdy v poslední zářijový den jsem seděl v klidu doma, když za mnou přišla žena s překvapivým dotazem, jestli s ní poletím na Mallorku. Náhodou po dlouhé době spustila svůj starý tablet, kde na ni vyskočila nějaká aplikace s levnými letenkami. Musel jsem uznat, že cena v daném termínu byla skutečně nemravně nízká, až mě to s ohledem na životní prostředí mrzelo. Odlet byl tedy z Berlína, ale to zase tolik nevadilo, stejně bylo před odletem i po příletu půl dne času, a celkově jsem za asi 3500 korun dostal dva lidi z Prahy do Palmy de Mallorca a zpět. K tomu tedy domluvit hlídání dětí, rezervovat hotel za výhodnou cenu v těžce mimosezónním období a mohli jsme se těšit na výlet do míst, kde jsme zatím nikdy nebyli.

Pro cestování po největším baleárském ostrově si mnoho turistů půjčuje auta, která zde ani nevycházejí nijak draho. Rozhodli jsme se ale bez auta obejít, protože ostrov je poměrně slušně pokrytý veřejnou dopravou, která navíc samozřejmě zvláště pro mě skýtá řadu zajímavostí. Je pravda, že dvě věci jsem při předběžném plánování výletů trochu podcenil. Zaprvé to, že jízdní řády s koncem sezóny lehce prořídnou – při pohledu na schéma regionálních autobusových linek člověka potěší husté svazky čar v různých směrech, ale při bližším zkoumání pak vyplyne, že všechny linky v tom svazku kromě jedné jezdí například jen jednou denně, nebo jen v létě, nebo obojí zároveň. Zadruhé jsem si neuvědomil, že sice jedeme k moři, ale na konci listopadu bude i tady od půl šesté večer tma jako v pytli.

Berlín: Nádraží Südkreuz s autobusovými stanovišti © https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Berlin_S%C3%BCdkreuz_2008.jpg, x.5.2008

Večer před odjezdem jsem odvezl děti a psa rodičům, ale přespat jsme museli u tchána v Praze, protože k autobusu s odjezdem v 5:00 z Florence bylo potřeba dojet nočními linkami. Odlet měl být v půl jedné z letiště Tegel a trochu jsme se báli jet prvním Berlinerem, kdyby se náhodou někde zasekal. Přímý autobus z Vídně do Berlína nebyl příliš plný a nemohli jsme si stěžovat na nepohodlí, bohužel dvakrát zastavoval u benzínky a zajížděl i na letiště v Drážďanech a Berlíně-Schönefeldu, načež trochu zabředl do dopolední zácpy, takže jsme u nádraží Südkreuz vystupovali se zhruba hodinovým zpožděním někdy po 10. hodině – tedy ve stejný čas, kdy by tam mohl dorazit Berliner s odjezdem z Prahy hodinu a půl po nás, ale aktuálně jsme si to ověřit nemohli, protože kvůli plánované výluce přes tuto stanici nejel.

Lístky na autobus jsme měli až do „zobu“ (jak to nazvala stevardka, když se zároveň omlouvala za nefunkční kávovar), ale přece jen nebylo tak pozdě, a tak jsme ze Südkreuz jeli S-Bahnem k Braniborské bráně. Prošli jsme potom pěšky k hlavnímu nádraží, odkud jezdí autobusová linka TXL k letišti Tegel. Velký plakát u vchodu informoval, kterým východem z nádraží se k její zastávce dostaneme, ale nebylo hned poznat, kterým směrem se daný východ nachází, což jsme ale odhadli správně a za chvíli jsme byli na letišti.

Dali jsme si rychlý oběd v postranním low-costovém terminálu C, který byl kdysi obležený letadly společnosti Air Berlin, než zkrachovala. Na cestu tam jsem neřešil ani rezervace sedadel, takže jsme seděli každý někde jinde, a pochopitelně jsme za tuto bezkonkurenční cenu měli nárok jen na malé batohy, což nám stačilo. Zakoupením Eisenbahn Revue na nádraží Südkreuz jsem napravil to, že jsem si nevzal na cestu nic na čtení. Včas jsme přiletěli na velké letiště v Palmě a mohli jsme začít poznávat Mallorku.

Palma de Mallorca: Autobusová část terminálu Estació Intermodal © Tomáš Kraus, 23.11.2019

Regionální autobusy systému TIB (Transports de les Illes Balears), jejichž mapku jsem výše odkazoval, pokrývají letiště v Palmě několika expresními linkami Axx, které zajíždějí rovnou do vzdálenějších částí ostrova. V tuto dobu se ale jednalo tak o jeden až čtyři páry spojů na každé lince, zpravidla jen v pracovní dny. Jinak se na letiště dá dojet z města linkami MHD města Palma. Městský dopravce EMT má sice pokročilý vyhledávač aktuálního spojení s mapou a dopočítáním docházkové vzdálenosti, ale nějaký plán sítě nebo tabulkové jízdní řády jsem hledal marně. Před letištěm akorát jeden autobus stál a viděli jsme, že lístky prodává i řidič, takže jsme nemuseli zápasit s otlučeným zeleným automatem bez displeje, který snad pamatoval ještě Pesety. Tarif jednotlivých jízdenek EMT je jednoduchý, letištní spoj 5 EUR, ostatní linky 1,50 EUR.

Brzy jsme přijeli do města a autobus postupně stavěl na objezdu vnitřního centra, který má tvar takového lámaného kruhu. Drobnou komplikací je, že chybí jakékoliv informace o názvech zastávek, protože v autobuse se nic nehlásí a zastávky samotné sice mají klasické přístřešky včetně vyvěšených jízdních řádů, ale nikde není napsané, jak se zastávka jmenuje. Jedinou šancí je zahlédnout z okna autobusu nakreslené nebo nalepené červené kolečko o průměru asi 3 cm, které na svislém schématu trasy linky označuje danou zastávku. Proto jsme u centrálního uzlu veřejné dopravy Estació Intermodal (pro linky MHD se tomu zde ovšem říká Plaça d’Espanya), který se sám o sobě ukrývá v podzemí, vystoupili správně spíše náhodou.

Portals Nous: Nedělní ráno na zastávce Plaça Alcàsser © Tomáš Kraus, 24.11.2019

Při západu slunce jsme si prošli živé centrum města až ke slavné katedrále a pak jsme se vrátili na Estació Intermodal, abychom dojeli autobusem do hotelu. Ten se nacházel už mimo dosah MHD v obci Portals Nous, což je v praxi jedno z míst v souvislé zástavbě podél pobřeží. Obsluhováno je dvěma linkami MHD, z nichž jedna jezdí v pracovní dny a sobotu prakticky stále po půlhodině, druhá je taková doplňková. Na Estació Intermodal se nacházejí jak pokladny, tak jízdenkové automaty, ale pro autobusy platí nákup jízdenek výhradně u řidiče. Náš spoj se vymotal z centra a pokračoval na západ podél moře, minul nájezd na výpadovku, a projížděl ulicí, lemovanou téměř beze zbytku různými obchody a restauracemi, teď z velké části opuštěnými. Zastávky TIB jsou sice popsané malým písmem na červeném sloupku, ale za tmy jsme raději zapnuli v mobilu mapu s naší aktuální polohou, abychom vystoupili správně.

V sobotu po snídani jsme stanuli opět na zastávce autobusu, abychom nejprve dojeli do Palmy. Klid na téměř liduprázdném náměstíčku najednou přerušilo zahřmění motoru a přes kopeček se přehoupla kloubová vysokopodlažní Setra. Na sobotní frekvenci byl autobus poněkud předimenzovaný, ale hlavní bylo, že na Estació Intermodal přijel včas – nejprve tedy bez zastavení projede kolem zastávek MHD Plaça d’Espanya před terminálem, pak objede pár bloků, aby se dostal na sjezdovou rampu do podzemí. Bylo ale i tak ještě dost času stihnout vlak do města Sa Pobla.

Palma de Mallorca: Nástupiště vlaků a metra na Estació Intermodal © Tomáš Kraus, 23.11.2019

Program jsme vymýšleli částečně za pochodu pomocí stažených jízdních řádů TIB a také s použitím tipů na výlet veřejnou dopravou – na této stránce se dá najít inspirace na různé výlety, od prosté návštěvy nějakého města až po horskou turistiku nebo cyklistiku. Četli jsme, že lístky na vlak se prodávají v pokladně, nebo na palubě u průvodčího, ale to už nebyla aktuální informace, protože všechny zastávky už jsou obestavěny turnikety a automaty, navíc na palubě žádný průvodčí není. Minuli jsme pokladny, na jejichž okna si obsluha vylepila poměrně agresivně znějící cedule, že žádné informace o vlacích do Sólleru se tady prostě nepodávají !!! (aniž by ale rovnou poradili, kde hledat nádraží této turistické dráhy), a koupili si zónové lístky do Sa Pobla v automatu.

Zahloubení koncového úseku železnice v Palmě bylo otevřeno v roce 2007 v souvislosti s novou tratí metra k nedaleké univerzitě (UIB), kam nyní linka metra M1 jezdí každých 20 minut, v sobotu po 30 minutách a v neděli vůbec. Ostatní vlakové linky společným tunelem burácely v motorové trakci, a tak mě trochu překvapilo, že na nás čekala souprava se zvednutým pantografem. Uniklo mi, že veškerá železniční síť na Mallorce byla nedávno elektrifikována, poslední úsek před rokem. O víkendu jede každou půlhodinu vlak na úseku Palma – Inca, odkud střídavě jede jako linka T2 do Sa Pobla, nebo T3 do Manacoru. V pracovní dny platí jiný jízdní řád, kdy linky T2 a T3 jedou do Incy jako zrychlené, k tomu existuje zastávková linka T1 pouze do Incy (také s několika expresními spoji), a navíc na městském úseku po Marratxí operují spoje metra M2, jak je vidět na přehledném jízdním řádu. Dopravcem vlaků a metra je společnost SFM.

Sa Pobla: Elektrická jednotka CAF na konečné stanici linky T2 © Tomáš Kraus, 23.11.2019

Poměrně obsazený vlak nejprve stavěl na dvojkolejce v Palmě skutečně často, až mimo město se mohl více rozjet. Trochu jsme se přiblížili k horám, v zastávce Consell/Alaró čekal návazný minibus do blízké vesnice Alaró, odkud se dá vyšplhat na stejnojmenný hrad, což ale trvá tak dvě hodiny, přičemž naše cíle byly dnes jiné – konkrétně město Sa Pobla a dále Dračí jeskyně u pobřeží. Po necelé hodině jsme mezi kamennými podstavci bývalých větrných mlýnů přijeli na konečnou stanici. Trať do Sa Pobla sloužila zejména k odvozu zemědělských plodin, osobní doprava byla druhořadá, řadu let byla trať zcela zrušena. Nové nádraží se nyní nachází na kraji města v podobě jednoduchého jazykového nástupiště se dvěma kolejemi. Bývalé pokračování tratě do města je stále patrné, široký chodník šikmo protíná uliční síť, až po asi kilometru dojdeme k bývalé nádražní budově, která nyní slouží jako občerstvovna. Odtud je centrální náměstí jen pár bloků, takže jsme si prochodili městečko (aniž bychom ovšem narazili na nějaké památky po zdejší tradiční výrobě perel), sedli si na kávu a po poledni stáli opět na nádraží.

Nyní jsme chtěli projet druhou větev sítě do Manacoru, ale nejprve jsme si koupili lístek jen do Incy, abychom se tam mohli dostat během čekání na návazný vlak i za turnikety. Fyzicky se obě jednokolejné tratě spojují v jednu dvojkolejnou už v předchozí staničce Enllaç, ale pro přestup se to využít nedá, protože manacorské vlaky tam nestaví. Sympatické nádražíčko v Ince se nachází pár kroků od centrálního náměstí tohoto městečka, které charakterizovalo obuvnické řemeslo. Tam jsme sehnali objemný churros jakožto náhradu oběda a za chvíli jsme seděli opět ve vlaku. V koncovém úseku linky do Manacoru vlak uhání opravdu rychle (hádám až 100 km/h na úzkém rozchodu 1000 mm) a staví po dlouhých úsecích ve dvou z daleka viditelných městečkách. Trakční vlastnosti čtyřvozových jednotek CAF jsou slušné, interiér je ovšem poměrně strohý a k dispozici není WC, třebaže T3 jede celou trasu přes hodinu.

Inca: Vlak na nástupišti směr Palma © Tomáš Kraus, 23.11.2019

Když vlak otevřel dveře na konečné v Manacoru, vstoupili jsme do vodní stěny, protože zrovna přišla průtrž mračen. Jelikož vlak jel za pár minut zpět do Palmy, v dešti jsme se střetávali s cestujícími v protisměru, a to zejména před malým domečkem s turnikety, které zde nejsou v nádražní budově. Došli jsme pak na autobusovou zastávku za rohem, odkud jsme měli jet asi 15 minut autobusem linky 412 ke Dračím jeskyním. Tato linka je vedena už z Palmy, ale některé autobusy jsou z Manacoru výchozí, jako byl i tento, takže jsme čekali, že se vyjede včas, což se ale nestalo.

Dračí jeskyně mimo sezónu pořádají prohlídky jen 4x denně a měli jsme koupené lístky online, čímž se dá něco málo ušetřit. Linka 412 má přímo u nich zastávku Coves Drac, ale zjevně je vedena bez ohledu na otevírací hodiny jeskyní, někdy to až nelogicky těsně ujíždí. Aspoň náš spoj byl náhodou veden s dobrým přípojem od vlaku i na prohlídku ve 14 hodin, což jsme si pochvalovali do té doby, než nabral 10 minut zpoždění už na začátku. Mladý pár sedící přes uličku nejspíš myslel na totéž, když se nervózně dívali na hodinky a naši aktuální polohu v mapě. Společně jsme pak vyběhli a naštěstí jsme se ještě stihli zařadit do štrůdlu lidí, vstupujícího do jeskyně.

Manacor: Turniketový domeček mezi staniční budovou a nástupištěm © Tomáš Kraus, 23.11.2019

Návštěvníci procházejí Dračí jeskyně ve velkém průvodu samostatně, nějaké informace poskytne papírový letáček, ale průvodci zde mají jen roli hlídačů. Krápníková výzdoba je skutečně bohatá a překvapí vnitřní teplota cca 20 °C, tedy více než kolik bylo venku. Vrcholem je posezení u podzemního jezírka, na které vypluje lodička se čtyřmi hudebníky, načež po skončení koncertu jsou i návštěvníci kousek popovezeni loďkou.

Když jsme po hodině vyšli ven, bylo po dešti, takže jsme pěšky došli do městečka Portocristo, které se nachází hned za malou zátokou. První autobus linky 412 zpět do Palmy jel za více než dvě hodiny, takže jsme se nejprve prošli po pláži a potom středem této obce. Jinak zde nebylo moc co dělat a s občerstvením to bylo také slabší, jedna restaurace byla navzdory otevírací době zavřená a Burger King byl v rekonstrukci. Po posezení v kavárně jsem pak ještě aspoň našel supermarket a už se nachýlil čas odjezdu. Na zastávce Coves Drac pak přistoupil opět mladý pár, který jel s námi předtím, poté co tedy nejspíš přes dvě hodiny čekali u jeskyní v lese, kde kromě jedné restaurace není vůbec nic.

Manacor: Autobusová zastávka u nádraží © Tomáš Kraus, 23.11.2019

Cesta do Palmy po silnici vede jižněji od železnice, nejprve se stavělo ve vesničce Vilafranca, a potom jsme už za úplné tmy najeli na dálnici. Baleárská dálnice je poměrně úzká a klikatá, více než 100 km/h se tam ani autem moc jet nedá, ale samozřejmě i tak je dosti užitečná. Přijeli jsme do Palmy zadem kolem letiště a autobus opět zaplul do podzemního terminálu Estació Intermodal. Byla sobota, takže naše linka 104 do Portals Nous měla půlhodinový interval, stejně jako v pracovní dny. Byli jsme trochu nervózní, když i 10 minut po pravidelném odjezdu nebyl žádný autobus na příslušné stanoviště přistaven. Vtom přišel řidič autobusu na vedlejším stanovišti, který měl jako linka 105 odjet za dalších 10 minut, odehnal cestující, kteří chtěli nastoupit za ním, vycouval, „převlékl“ se za linku 104 a nabral potom nás.

V neděli jsme měli v plánu návštěvu města Sóller, samozřejmě včetně svezení historickou železnicí. Bohužel řidší provoz příměstských linek způsobil, že jsme po příjezdu do Palmy měli více než hodinu času, ať už jsme chtěli pokračovat jakkoliv. Tu jsme strávili u kávy v parku, který vznikl na povrchu nad podzemním terminálem. Vedle zatím posunovala lokomotiva železnice do Sólleru, která vychází z města na sever a tunelem pak protíná pohoří Serra de Tramuntana. My jsme ale měli v plánu jet jednu cestu autobusem, zaprvé kvůli vysokému turistickému jízdnému na železnici, zadruhé aby to samozřejmě bylo zajímavější.

Jsou tři cesty, jak dojet autobusem z Palmy do Sólleru. Nejjednodušší je přímá linka 211, která prochází paralelním silničním tunelem a cesta trvá jen 35 minut, ale teď například měla tříhodinovou díru mezi spoji. Naopak nejexotičtější je vzít to východněji přes horskou vesničku Lluc, ovšem spojení není přímé, resp. z obou stran do Llucu dojedou autobusy jen párkrát za den a bez plánovaných návazností, takže je vhodné to spojit s nějakou horskou túrou. Jedna z linek jezdí jen v létě, takže tuto variantu jsme uvažovat ani nemohli. Využili jsme třetí způsob a nastoupili jsme do autobusu linky 210, která jede do Sólleru sice přímo, ale západněji přes město Valldemossa.

Valldemossa: Pohled z autobusu linky 210 na moře © Tomáš Kraus, 24.11.2019

V neděli dopoledne byl sice terminál poměrně vylidněný, ale v Crosswayi už jsme našli poslední volnou dvojsedačku, navíc do Valldemossy jel před námi posilový vůz. Silnice stoupá horským údolím až do tohoto zajímavého kamenného městečka, načež se potom klikatí přímo po útesech nad mořem, kde je možné vystoupit a dojít na jednu z četných vyhlídek. Projeli jsme vesnicí Deià na svahu nad mořem a klesli do Sólleru, kde autobus po hodině jízdy z Palmy (stejně dlouho jako vlak) staví na poměrně zapadlé zastávce. Stejně jako všechny ostatní linky, pokračuje pak tunelem ještě do přístavu Port de Sóller.

Když jsme zastavili na nějakém kruhovém objezdu u zastávky označené Port de Sóller nord, musel nám řidič vysvětlit, že toto už je konečná a máme vystoupit. Je pravda, že k pobřeží to odtud bylo tři bloky pěšky. Přístavní městečko bylo v listopadovou neděli poměrně opuštěné a pláž zajímala jen surfaře v neoprenech. Počet lidí na nábřežní promenádě se ale znásobil, jakmile přijela po střechu nacpaná třívozová tramvaj, asi hlavně protože tento spoj tvořil přípoj od prvního vlaku z Palmy.

Tramvaj z roku 1913 je vlastně fyzickým pokračováním o rok starší železnice z Palmy do Sólleru, provozuje je stejná společnost jakožto čistě turistickou věc a v Sólleru má obojí společné depo. Ani jsem se nemusel nutně tramvají svézt, navíc normální jízdné na těch 20 minut je 7 EUR, ale žena mi to chtěla dopřát, zčásti protože se mylně domnívala, že potom ten vlak ze Sólleru do Palmy bude stejná nudná CAFka jako včera. V tramvaji jsme nakonec seděli téměř sami (resp. chvílemi jsem stál na otevřené plošině středního nemotorového vozu) a průvodčí nás potěšila tím, že mají nějaký propagační den a tudíž se platí pouze 1 EUR za osobu.

Port de Sóller: Přijíždí tramvaj ze Sólleru © Tomáš Kraus, 24.11.2019

Tramvajová trať je dlouhá asi 5 km, po odklonu od pobřeží prochází podél silnice a později mezi zadními dvorky města Sóller, kde rostou téměř na dosah ruky pomeranče a občas se ukáže nějaké hospodářské zvíře. Nástupiště zastávek, často umístěných u nějaké křižovatky, jsou nenápadná až žádná. Na trati je pár výhyben, ale v zimě obíhá jedna souprava s hodinovým intervalem, a tak nejsou potřeba.

Po příjezdu k pěkně udržovanému nádraží v Sólleru jsme zjistili, že lístky na vlak do Palmy se kupují až v něm (aspoň mimo sezónu), a šli jsme si ještě projít kamenné uličky města a něco poobědvat. Tramvaj během toho se skřípěním projížděla přímo přes hlavní náměstí mezi stolečky kavárny. Když se čas nachýlil k odjezdu vlaku ve 14 hodin, nastoupili jsme do soupravy, tvořené zachovalým elektrickým vozem číslo 1 a přibližně šesti vozy, rovněž s otevřenými plošinami, a uvnitř s přestavitelnými opěradly lavic podle směru jízdy. Vlak svižně opustil město a v působivých obloucích nejprve stoupal jakoby směrem k moři, aby se později otočil a po rampě nad městem dále nabíral výšku směrem k vrcholovému tunelu. Ani tady nebylo potřeba využít výhyben, protože mimo sezónu obíhá jedna souprava 4x za den tam a zpět. Zajímavý mohl být vlak s odjezdem v 17 hodin, kdy se už nad Sóllerem začíná stmívat.

Sóller: Elektrický vůz číslo 1 v čele vlaku do Palmy © Tomáš Kraus, 24.11.2019

Doufali jsme, že propagační den má společnost Ferrocarril de Sóller také na železnici, a nemýlili jsme se, jelikož jsme platili 7 EUR na osobu, zatímco běžné jednosměrné jízdné činí celých 18 EUR. Komu se nechce vysolit tolik peněz, doporučuji koupit jízdenku za polovičních 9 EUR do stanice Bunyola, která se nachází zhruba v polovině jízdy, kousek za tunelem, kde už vlak jede v úrovni terénu, a hory ustupují. Dále do Palmy se dá pokračovat buď autobusem linky 220 přímo z Bunyoly, nebo už zmíněnou sóllerskou přímou linkou 211, která staví na zastávce Can Penasso asi půl kilometru od nádraží v Bunyole.

Naproti tomu značně neefektivní je cestovat pouze mezi Bunyolou a Palmou rovněž za 9 EUR, protože vlak jede rovinou, rychlost lehce poklesne a okolí tratě není místy nijak pěkné na pohled. Před městem jsme podjeli estakádu dvoukolejné tratě metra (v neděli bez provozu) a za chvíli jsme stavěli v zastávce Son Sardina, v úrovni stejnojmenné stanice metra, aniž by se ovšem dalo mluvit o nějakém společném terminálu. Trať sóllerské železnice a tramvaje není se zbytkem kolejové sítě nijak propojena, už kvůli tomu, že si ponechala rozchod 914 mm (3 stopy), zatímco zbytek byl přestavěn na 1000 mm.

Sóller: Výhybna Mirador Pujol de'n Banya © Tomáš Kraus, 24.11.2019

Poslední úsek tratě v Palmě vede přímo po ulici a náš vlak na nenápadné koncové nádraží přijel s malým náskokem, takže jsme ještě mohli přeběhnout ulici k Estació Intermodal a stihnout autobus do Portals Nous, protože v neděli jezdí tak po hodině a půl. Místo toho jsme ale využili ještě jeden tip na výlet z webu TIB, a sice hrad Bellver na kopci západně od centra. Je snadno dosažitelný linkami MHD, konkrétně jsme nastoupili do kloubového Citelisu na lince 3. Web ETM nám pomohl na detailní mapě najít správnou zastávku na Estació Intermodal (totiž pro MHD Plaça d’Espanya), protože po obou stranách ulice jich je vícero, a za chvíli jsme po zaplacení 1,50 EUR odjížděli. Výstupní zastávku Plaça Gomila bylo opět vhodné trefovat s pomocí online polohy na telefonu.

Vyšli jsme kopec k hradu Bellver, podívali se na město i na hory na opačné straně a po kávě jsme pomalu sešli dolů, tentokrát až přímo na nábřeží, kde jsme našli zastávku naší příměstské linky. Měli jsme ještě čas využít hotelový bazén a chystali jsme se k odjezdu další den. Odlet jsme měli někdy po 9. hodině, což by s použitím veřejné dopravy znamenalo obětovat snídani, takže efektivnější bylo si zamluvit taxi. Díky existenci rychlostní silnice, která obkružuje Palmu, jsme byli na letišti za 20 minut.

Palma de Mallorca: Výhled na město včetně katedrály od hradu Bellver © Tomáš Kraus, 24.11.2019

Po příletu do Berlína jsme použili autobus ke stanici Zoogarten, abychom právě navštívili ještě onu zoologickou zahradu, která je poměrně známá zejména díky chovu pandy velké. Jinak ale její návštěvu moc nedoporučuji, aspoň ne v listopadu, kdy je taková ponurá a nedá se tam sehnat téměř nic k jídlu. Některé pavilony jsou docela moderní, ale například u nosorožců se to zastavilo v 60. letech, takže celkově mi těch 16,50 EUR přišlo dost.

Dojeli jsme pak ještě S-Bahnem na Alexanderplatz, kde akorát začínaly adventní trhy. Nebyly špatné, ale na velkém novodobém prostranství, kde procházející dav každou chvíli rozrazí tramvaj, to nemělo úplně atmosféru. O poznání útulnější byly pak trhy na Gendarmermarkt, kde se platí vstupné a kontroluje se horních 5 cm obsahu batohu, ale nic z jejich nabídky nás neuchvátilo. Od zdejší stanice metra Stadtmitte jsme chtěli jet na Südkreuz s přestupem na S-Bahn na Potsdamer Platz. Nástupiště metra na Potsdamer Platz v našem směru bylo uzavřené kvůli rekonstrukci, takže jsme měli jet o stanici dál a vrátit se. Jediný způsob, jak bylo toto cestujícím komunikováno, byl běhající text pouze v němčině na jednořádkovém displeji ve stanici Stadtmitte. V soupravě metra, kterou byl novotou vonící Stadler s vnitřními barevnými displeji, se to nijak nepsalo ani nehlásilo, ukazatel na displeji pak nenápadně poskočil o dvě stanice naráz, takže uzavřené nástupiště na Potsdamer Platz jsme minuli velmi nenápadně. Aspoň jsem se díky tomu mohl svézt ještě i soupravou přezdívanou Gisela.

Berlín: Stanice metra Stadtmitte se soupravami řady GI (Gisela) a HK © https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Berlin_-_U-Bahnhof_Stadtmitte_(9548211997).jpg, 14.8.2013

Zpáteční autobus do Prahy přijel tentokrát s velkým náskokem, protože nestavěl ani na jednom letišti, díky tomu jsme stihli o hodinu dřívější S6, než jsme plánovali. Byla za námi rychlá návštěva destinace, která je taková vděčná pro šotouše se závazky, protože vedle skutečných přírodních i kulturních památek, či míst k odpočinku, na Mallorce existují zajímavé dopravní systémy, na Španělsko vlastně docela dobře použitelné a celkem přehledně zorganizované.

Úvodní snímek: Sóller: Tramvaj projíždí skrz hlavní náměstí © Tomáš Kraus, 24.11.2019