Muzejní železnice Schwichtenberg – Uhlenhorst

Jak se můžeme dočíst v příslušném hesle Wikipedie, trať byla proto obnovena a 7.11.1947 uvedena do provozu. Současně se však pracovalo na obnově silniční sítě a ta postupně přebírala dopravní roli úzkokolejky, 30.11.1960 byl zrušen úsek Ferdinandshof – Uh­lenhorst, 29.5.1965 byla v úseku Uhlenhorst – Friedland zastavena osobní doprava a 1.6.1966 i doprava nákladní. V roce 1999 železniční nadšenci obnovili úsek Schwichtenberg – Uhlenhorst. Rádi by zachovali i úseky Friedland – Uhlenhorst a Ferdinandshof – myslivna Rameloh na bývalé trati do Jarmenu, což ale v epoše budování socialismu Ředitel­ství Říšské dráhy Greifswald odmítlo s tím, že příliš lpí na starých vě­cech.

Dnešní muzejní dráha se kvůli koronaviru nebojí návštěvníků, a tak se mi 31.5.2020 naskytla možnost ji navštívit, i když jsem se tím dopustil přestupku, protože spolková země Meklenbursko-Přední Pomořansko zakázala jednodenní tu­ristiku. Otravuje mne, že každá spolková země v tomto směru stanovila jiná pravidla. Ať nechají radši jako v Švédsku každého, aby se sám rozhodl, zda se chce vy­stavit nebezpečí nákazy anebo ne.

Jako jediný cestující jsem tehdy o 7:02 hod. vyrazil z Weixdorfu do Dresden-Neustadt, odtud v 7:26 hod. soupravou KISS do Berlína a dál spěšným vlakem do Ferdinandshof. Protože o víkendu žádná osobní doprava do cílového Schwichtenbergu nefunguje, vezl jsem si jízdní kolo. Za kolo s rezervaci jsem zaplatil tam a zpět 16 €. Ve spěšňáku z Berlína mi sice průvodčí vnucoval myšlenku, že musím zase zaplatit 6,50 € za kolo, protože má jízdenka na dálkovou dopravou neplatí ve vlaku regionálním, ale dokázal jsem mu to rozmluvit. Vždyť jsem při nákupu na internetu uvedl, že pojedu celou trasu s kolem, a kdyby tomu tak opravdu bylo, musela by cena být ještě vyšší.

Před cestou jsem se na internetu informoval, zda by se po tak dlouhé době od zrušení tratí ještě najít po nich v terénu nějaké stopy. Google maps asi nemají tu krajinu v oblibě, ale na Openstreetmap jsem potřebné údaje našel a mohl se jimi na místě řídit. Svůj „výzkum“ jsem začal na začátku obce Mariawerth.

Trať kdysi vedla vlevo od silnice

Oproti poslední fotografii na už odkázané stránce jsem našel kdysi zkrášlenou kiploru už jenom rezavou a zarostlou křovím.

O „pomníkové“ vozidlo v Mariawerthu se nikdo nestará

Jiným pozůstatkem trati je nákladní rampa a betonové zarážedlo.

Další nenápadný „památník“

Severním směrem jsem se potom vydal na hlavní silnici, kde jsem hledal, ale nenašel, odbočku ke stanici Uhlenhorst. Aspoň že v obci Schwichtenberg byla cesta na nádraží označena.

Nádražíčko Schwichtenberg

Koupil jsem si zpáteční jízdenku a úderem 14. hodiny jsme vyrazili na muzejní trať.

Jízdenka

Vlak jede nejprve do areálu Findlingsgarten (Balvanová zahrada), kde jsou k vidění kameny z doby ledové, které rolnici odstranili z poli. Odbočka k tomu zajímavému místu vychází z trianglu na „hlavní trati“ a je ukončena smyčkou, jak je vidět na mapě.

Triangl s překřížením kolejí na odbočce,

Po návratu z odbočky pokračuje vlak do Uhlenhorstu.

Konečná stanice Uhlenhorst

Tam mají v osobním voze občerstvení, kde se dá koupit zmrzlina, koláče, klobásy, káva, čaj a jiné nápoje. Souprava tam má čtvrthodinový pobyt. Vlaky jezdí podle současného jízdního řádu od 1.5. do 4.10. v sobotu, neděli a o svátcích v hodinovém taktu. Protože podél trati je cyklistická stezka, po návratu do Schwichtenberg jsem po ní zajel do Uhlenhorstu a přitom pořídil další snímky pohyblivé i statické.

Vláček na trati

U Uhlenhorstu stojí informační tabule, na níž jsou uvedeny dvě humorné historky z dávného provozu na dráze.

Tabule s anekdotami

Ta vlevo vypráví o tom, jak se jednou lokomotivní osádka pomstila průvodčímu. Tehdy byl v Uhlenhorstu na nádraží ještě hostinec, do kterého celá vlaková četa chodívala během pobytu ve stanici na skleničku. Toho dne však strojvůdce a topič záměrně zůstali na lokomotivě a do pohybu ji uvedli na vteřinu přesně podle jízdního řádu. Průvodčí vyběhl z hostince v naději, že mu ještě zastaví, ale mýlil se. K velkému pobavení cestujících pak musel za vlakem utíkat až do dva kilometry vzdáleného Schwichtenbergu, kam posléze dorazil příslušně schvácený a na své proradné kamarády mocně nadávající.

Vpravo je zase řeč o tom, kterak se jedna žena v Schwichtenbergu vdávala a na svatbu pozvala své sestry z Friedlandu. Ty by ale prvním ranním vlakem obřad nestihly, tak si objednaly za 10 marek mimořádný spoj vedený motorovou drezínou. Jedna z nich byla učitelkou angličtiny a učila i děti friedlandského výpravčího. A on se bál slavnostně vymóděné dámy posadit do drezíny, která zrovna nebyla v nejlepší technické kondici, aby se jim něco nepřihodilo a on neměl v obci ostudu. Tak pro ně raději s dovolením ředitelství vypravil zálohovou lokomotivu se služebním vozem 3. třídy a osobním vozem 2. třídy za stejnou cenu.

Ale vraťme se do současnosti: Navštívil jsem i výstavy, které jsou instalovány na obou nádražích. Potom jsem se už vrátil „kolmo“ do Ferdinandshofu a odtud v 17:25 hod. vyrazil vlakem na cestu k domovu. Další fotografie z toho „epidemiologicky ilegálního“ výletu najdete v mé veřejné galerii, souhrnné video pak na obvyklém portálu.

Úvodní snímek: Dopravní ruch ve stanici Schwichtenberg

Přepracoval PhDr. Zbyněk Zlinský