Poslední jarní den pod dohledem zmoklého Pernera

5.7.2020 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Vždycky všechno nevyjde tak, jak si to člověk naplánuje. V tomto konkrétním případě nastalo selhání přímo v nebi, které se rozplakalo nad Pardubicemi, jejich hlavní nádraží, střežené slavným místním občanem, nevyjímaje. A také nad záměrem dvou přátel, kteří nedokázali poručit větru, dešti a byli posléze rádi, že si pro své dlouho odkládané setkání našli náhradní program místo toho původně domluveného. Toto je jejich příběh, jak by řekli v televizi ...

A na počátku toho příběhu byl můj ostravský přítel Karel, jemuž bytostně vadilo, že na rozdíl od let minulých jsme se z různých subjektivních i objektivních důvodů už dlouho nesetkali. Naposledy se tak stalo koncem loňského léta na hradeckém Nábřeží paromilů a tak jej napadlo zopakovat si to začátkem léta letošního na obdobně zaměřené akci v Rosicích nad Labem. Při brouzdání po internetu narazil na plakátek tamních muzejníků a nabídl mi společnou návštěvu jejich podniku. Rád jsem souhlasil a navíc přizval k účasti kde koho. Vzhledem k tomu, že dálkovými vlaky se obecně cestuje lépe v sobotu než v neděli, dal Karel přednost prvnímu dnu akce a dokonce si předem obstaral místenku. Což byla chyba, jak se posléze ukázalo – sobota propršela, zatímco v neděli by nám plánovaný program přírodní hydratace nezhatila.

Hydrometeorologické rosničky se nemýlily; zdroj: iDNES.cz

Vzhledem k vyhlídce lepšího počasí na následující den jsem ještě v pátek zkusil Karlovo rozhodnutí zvrátit, ale on měl v neděli nějakou rodinnou povinnost, tak jsme nechali původní domluvu v platnosti s tím, že si s rozmary počasí nějak poradíme. Probuzení do posledního jarního dne však ukazovalo, že to nebude snadné. V Hradci Králové vytrvale mžilo, když jsem vstával, vydatně pršelo, když jsem se chystal na svou misi, a přímo lilo, když jsem šel na autobus MHD. Naštěstí to mám na jeho zastávku pár kroků a stejně daleko je to pak z autobusu pod střechu hlavního nádraží. Tam jsem si opatřil jízdenky až na hlavní nádraží pardubické a zpět (do Rosic to stejně levnější není) a u nástupiště 1A mne už čekal vlak, přesně podle IDOSem vyhledaného a mnou uloženého spojení. Ještě jsem stihl snímek „vláčku, co mne vezl“.

Os 6233 do Pardubic, vlevo souprava pro výlukou přerušený R 1363 Liberec – Pardubice
© PhDr. Zbyněk Zlinský

RegioPanter.byl natolik málo obsazen, že mi nečinilo žádné potíže zachovat se v něm podle televizí šířených odborných rad. Tedy až na tu jednu, kterou tituly ověnčený a zajisté zasloužilý odborník zcela obrátil použitím dvojího záporu. (Člověk by si myslel, že tak důležitou věc, která jistě daňové poplatníky stála nemalý peníz, zpracovatel připraví bez podobných úletů. Ostatně nesmyslné výroky obsahuje i obdobný spot o chování v obchodech.) Počasí za oknem se spíš horšilo než lepšilo, tak jsem zavolal Karlovi, blížícímu se k Pardubicím z opačné strany, aby zůstal na hlavním nádraží, kde budeme moci pozorovat a dokumentovat dopravní ruch z pod zastřešení nástupišť. V Rosicích jsem pak jen vystrčil makovici ze dveří, abych spatřil a dílem i fotograficky zachytil stav příprav na akci. Odpovídal mým předpokladům.

Vnější exponáty Musea, chystajícího se na Rosický parní víkend © PhDr. Zbyněk Zlinský

Po vystoupení z vlaku mne praštil do očí na vedlejší koleji odstavený stroj 742.112-6 v barvách skupiny SPEDICA, opatřený tabulkou (nikoliv však jakýmkoliv kódem vlastníka) společnosti RM Lines. Jenže na jiných kolejích se vyskytovala vozidla svou přítomností pomíjivější a tudíž přitažlivější, takže jsem zachycení tohoto kocoura z fotogeničtější strany odložil na dobu pozdější, která však bohužel pak už (ani při poněkud kvapném návratu domů) nenastala. Po několika kvapných a nepříliš povedených pokusech zachytit dění u „dálkových“ nástupišť jsem se vydal blíže k centru pro mne přitažlivého dění. Za své stanoviště jsem si vybral před deštěm i poněkud protivným větrem chráněné místečko na západním konci zastřešení 3. nástupiště, kde jsem také hodlal vyčkat příjezdu Ex 548 Ostravan Návsí - Praha hl.n.

151.019-7 přiváží opožděný Ex 548 „Ostravan“ a Karla Furiše © PhDr. Zbyněk Zlinský

Že ten spoj přivezl mého kamaráda o deset minut později, než měl podle svého jízdního řádu, to samo o sobě nemělo být ničemu na závadu. Jenže v daný okamžik se z opačného směru blížil rovněž opožděný RJ 1003 RegioJet Praha hl.n. – Košice, takže jsem se točil jako čamrda a snažil se zaznamenat oba děje. A když jsem se chystal zvěčnit přicházejícího Karla, koutkem oka jsem zachytil na konci žlutého vlaku cosi nezvyklého, barevně netypického. Šlo o nečinnou lokomotivu Siemens Vectron s označením 91 80 6193 628-5 D-DISPO v barvách společnosti MRCE a toho času ve službách páně Jančurových, Později jsem se snažil vypátrat, odkud, kam a proč se vezla a s pomocí „kamaráda na telefonu“ (tedy spíš internetu), jsem zjistil aspoň odpověď na otázku prostřední – z vlaku byla odvěšena ve stanici Ostrava-Svinov.

193.628-5 na konci RJ 1003 „RegioJet“ Praha hl.n. - Košice © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když ten momentální ruch utichl (nikoliv však nadlouho, protože podobné šotoušsky hektické chvíle se pak opakovaly mnohem častěji, než svědčilo dvěma už nepříliš čiperným seniorům), přivítali jsme se, narychlo poklábosili a věnovali se čilému provozu v osobní a kupodivu i nákladní dopravě. Vzhledem k narychlo pozměněnému plánu činnosti jsme neměli žádnou přípravu, nevyhlíželi jsme konkrétní vlaky ani zajímavá vozidla na nich. Byli jsme zkrátka jako (pandemická) smrt – brali jsme vše, co nám přišlo „pod ruku“. A přesto (nebo možná právě proto) to byl občas i nějaký poklad. V čele EC 282 Metropolitan Slovenská strela Bratislava hl.st. - Praha hl.n. se našim objektivům vystavil „koronavirový“ Vectron slovenského národního dopravce, který jsme zatím znali jen z tiskové zprávy ZSSK o jeho novém polepu.

383.110-4 na vlaku, strojvedoucí na obchůzce a autor za rohem © Karel Furiš

Naše další úlovky samozřejmě takto popisovat nehodlám, daleko lépe tak učiní fotografie v připojené galerii (o Karlově videu na konci textu nemluvě). Zmíním se jen o některých zvláštnostech, vyčnívajících z našeho celkem stereotypního počínání. Pořád jsme měli na mysli svůj původní plán zdokumentovat dění v Rosicích a předpokládali jsme, že tam v případě polevení srážek zajedeme alespoň na skok. Jenže vytrvalý a vesměs stále vydatný déšť neustával a poměrně čilé proudění vzduchu z něj činilo dost nepříjemnou záležitost, takže jsme se rozhodli pokračovat v načaté práci. Přesto jsme drobný dílek rosického programu zachytili – v podobě motorového vozu M 131.133, který postál u 3. nástupiště a od něj posléze (nepříliš zaplněn) odjel jako zvláštní Os 11897 k Rosickému parnímu víkendu do Rosic a Slatiňan.

M 131.133 jako zvláštní Os 11897 do Pardubic-Rosic n.L. a Slatiňan © Karel Furiš

Ač jsme se chcačky nechcačky skoro sále pohybovali a posléze přemístili na východní konec nástupišť 3 a 4, výhodnější z hlediska přecházení mezi nimi, Karel začal pociťovat chlad a lákal mne na teplý nápoj do odbavovací haly. Já jsem přestávku neodmítl, ale dal jsem přednost dokumentaci nové podoby náměstí Jana Pernera. Tedy pro mne nové, ve skutečnosti byla výstavba multimodálního uzlu veřejné dopravy dokončena už před třemi lety. V Pardubicích jsem od té doby sice byl, ale nádraží neopustil. A nesledoval jsem ani výstavbu – nakonec tak coby novinář činil můj syn. Na náměstí mne zaujala v dešti nehybně na chodníku stojící a k centru města hledící postava. Vyklubal se z ní Ing. Jan Perner, jako živý, ale přesto vysochaný z bronzu - akademickým sochařem Jaroslavem Brožem, jak světu zvěstoval můj potomek.

Neušlo umělci, že Ing. Perner zemřel v pouhých 30 letech? © PhDr. Zbyněk Zlinský

Zatímco nešťastnému staviteli tratí déšť nevadil, já jsem byl rád, že zrovna nelilo, rychle jsem pořídil dokumentační snímky dalších objektů a čile jsem se vrátil do relativního sucha nádraží. Karel už byl opět ve stavu provozním, a tak jsme se vrátili do „palpostů“ a pokračovali v „canonádě“. Když už jsem u ní, můj přítel si opatřil novou zbraň, sice stejné značky, ale pokročilejšího provedení - Canon EOS 2000D. A také nové udělátko, umožňující mu pohodlnější současné ovládání fotoaparátu a kamery. Ještě se musí naučit ovládat počasí. A protože to neumím ani já, před polednem jsme usoudili, že toho máme dost a rozjeli jsme se k domovu – Karel spojem EC 115 Cracovia Praha hl.n. – Bohumín a já podle IDOSovitého itineráře. Oba spokojeni, že jsme se zase viděli a prožili spolu pár hodin při oblíbené činnosti. Vzdor dešti.