Švýcarskem pod rouškou – 1. díl

Již začátek cesty probíhal adrenalinově. EC Sobieski z daleké Gdynie si už z Polska vezl 40 minut zpoždění, což mi při cestě do Vídně příliš nevadilo - měl jsem tam čas 70 minut. Při "hraní" si s mobilem však s hrůzou zjišťuji, že NightJet z Vídně do Bregenzu má posunutý odjezd - z 22:55 na 22:25. Hlavně že ještě dva týdny před odjezdem jsem měl na vytištěné jízdence původní čas... Jelikož EC neměl zpoždění prakticky kde dohnat a naopak jízdou přes rozkopané Prosenice ještě něco nabral, čas na přestup se dostával do záporných hodnot. Za Břeclaví žádám rakouského průvodčího o zpožděnku a ukazuji mu návaznou jízdenku, vše poctivě opíše a vystaví mi oblíbený lístek "Zugbindung aufgehoben", který vás opravňuje k využití kteréhokoliv vlaku na trati.

Situace ještě nebyla úplně zoufalá, neboť byla možnost stihnout pozdější vlak, který ten můj "dohoní" v Linci. K mé úlevě přichází průvodčí, že vlak bude čekat, což je vyhlášeno i vlakovým rozhlasem. Ve Vídni stojí NightJet hned na vedlejší koleji, takže přestup je velmi rychlý a se mnou přebíhá i pár Poláků. Mé lůžkové kupé je upraveno pouze pro jednoho, z čehož mám pochopitelně radost, jen mě zaujmou kožené trepky pod oknem. Že by nějaké nové vybavení? Obvyklé látkové pantofle jsou k mání také. V kupé také občas zaslechnu lehký šramot. Až později zjišťuji, že horní postel je obsazená - thajským buddhistickým mnichem. Tak šikovně si zalezl, že nebyl vůbec vidět. Jediným jeho zavazadlem byla malá taška a šat tvořily ikonické pruhy oranžové látky, které si omotal kolem sebe. Na nohy pak obul ony kožené trepky. Tomu říkám minimalismus!

Bregenz Hbf, Taurus ř. 1116 v zajímavém reklamním nátěru, 26.7.2020 © Jiří Mazal

Jelikož si kupoval jízdenku na poslední chvíli, průvodčí ho ani neměla na seznamu. I s domluvou to bylo horší, mnich anglicky neuměl a německy mizerně. Záhy jsem se uvelebil ke spánku a budím se ve Feldkirchu - odpojujeme tu autovozy, které jsou téměř zaplněné. Upravuji postel, ať se můžeme posadit a v klidu se nasnídat. U Newrestu, rakouského provozovatele ubytovacích vozů, si v lůžkovém vagonu vybíráte z menu šest položek, ale trochu mě zklamalo, že jako pečivo donesli pouze finský chléb. Asi posedlost zdravou výživou, už žádné rozpečené houstičky...

V nedělním ránu vystupuji v Bregenzu a procházím liduprázdným centrem, které je právě po dešti. Maličké historické jádro je nahoře na kopci a je patrné, že původní hradby byly použity jako zdi dnešních domů. Vše je typicky rakousky čisté a upravené a mohu se dokonce podívat do Martinsturm (Martinovy věže), jednoho ze symbolů města, kde je ukryta kaple. Jelikož mám ještě čas, vyjíždím lanovkou Pfänderbahn na vrch Pfänder. Jezdí tu pouze jedna velkokapacitní prosklená kabina, do níž se vejde až 80 lidí. Lanovka stoupá z dolní stanice ve výšce 419 m. n. m. na vrchol hory vysoké 1022 m. n. m. Zahájila provoz již v roce 1927 a původně tu jezdilo kabinek více - jedna je vystavena nedaleko horní stanice. Redukcí prošel i počet podpěr, ze čtyř na dvě. Rozsáhlá modernizace proběhla roku 1994. V dolní stanici se nachází také muzeum, to jsem však z důvodu coronaviru našel zavřené.

Bregenz, Pfänderbahn, všimněte si servisního pracovníka, 26.7.2020 © Jiří Mazal

Z vrcholu se naskýtá nádherný výhled na Bodamské jezero a spatřit lze nejen Bregenz, ale též německé Lindau rozprostírající se na ostrově. Bregenz je trochu zasunutý, takže lépe se prohlíží při samotné jízdě lanovkou. Po návratu ještě stíhám dojít k přístavu se zastávkou Bregenz Hafen a obdivuji futuristicky vyhlížející jezerní lodě. Následuje přesun do švýcarského St. Margrethen, přičemž většina trasy vede po rakouském území a hranici tvoří řeka Rýn vlévající se do Bodamského jezera. V plánu mám objet jeho celý jižní břeh až do Schaffhausenu. Cestu můžete sledovat na mapě Švýcarských železnic na tomto odkazu.

V St. Margrethen nás symbolicky vítají policisté (kontrolu neprovádí) a před další cestou vybírám něco hotovosti z bankomatu. Platit kartou je ve Švýcarsku celkem bezproblémové, ale stále existují různá malá místa, kde karty neberou, asi jako u nás. Hojně jsou akceptována Eura, ovšem v kurzu 1:1, takže se to příliš nevyplatí (1 CHF se přitom rovná ca 25 Kč). Patrovou jednotkou RABe 502, která tu jezdí na spojích InterRegio do Curychu, popojedu kousek do Rorschachu. Tyto jednotky pochází od Bombardieru a používá se pro ně též označení TWINDEXX Swiss Express.

St. Margrethen, patrová jednotka ř. RABe 502, 26.7.2020 © Jiří Mazal

V Rorschachu začíná trať příznačně přezdívaná Seeline (jezerní linie), vedoucí podél Bodamského jezera a poté Rýnu do Schaffhausenu. Kraluje tu dopravce THURBO, který z 90 % patří SBB a z 10 % kantonu Thurgau, v jehož vozidlovém parku dominují jednotky domácího výrobce Stadler typu GTW, ať již GTW 2/6 nebo 2/8. Já usedám do téměř prázdné řady RABe 526, což je čtyřdílná GTW 2/8. Díky krátkým článkům vozy zaujmou značnou šířkou a motorový prostor není dveřmi oddělen, což vůbec nevadí – stejně není nic slyšet. Cestujících je velmi málo a jen neochotně si nasazují povinné roušky, vlaky přitom jezdí bez průvodčích.

Mezi stanicemi Rorschach a Rorschach Hafen vede trať dvoukolejně spolu se zubačkou Rorschach-Heiden-Bergbahn. Průběh tratě přímo podél nábřeží působí velmi malebně. Brzy mě čeká další přestup, v Romanshornu, opět do vlaku společnosti THURBO. V Romanshornu s rozsáhlým nádražím se spojujeme s hlavní tratí od Winterthuru. Spojovací kolej pro nákladní vlaky z Winterthuru tu vytváří trojúhelník a umožňuje přímou jízdu Winterthur – Rorschach. Uprostřed trojúhelníku se nachází depo. Až do Kreuzlingenu uháníme podél části Bodamského jezera nazývané Obersee (Horní jezero). U Kreuzlingenu lze odbočit na německou Konstanz a trať tu vytváří trojúhelník, do Německa můžete bezúvraťově z obou směrů. Přejíždíme k další části jezera, tzv. Untersee (Dolní jezero) s ostrovem Reichenau. Pokračujeme víceméně podél Rýna (není však vidět), který tu tvoří hranici, končíme v Schaffhausenu. Před ním přejíždíme obě nejvýznamnější umělé stavby, 761 m dlouhý Emmersbergtunnel pod stejnojmennou čtvrtí a 262 m dlouhý Rheinbrücke přes Horní Rýn.

Železniční most Rheinbrücke z pevnosti Munot, 26.7.2020 © Jiří Mazal

Již na mapě zaujme Schaffhausen svým nezvyklým tvarem, tvoří výběžek v německém území. Právě z toho důvodu bylo 1. dubna 1944 omylem bombardováno americkým letectvem. I nádraží zaujme skutečností, že zatímco na levém křídle ční nápis „Schweizerische Bundesbahnen“, na pravém „Deutsche Bundesbahnen“. Centrum představuje nádherný zachovalý soubor historických budov, postavených převážně v renesančním období, se spoustou unikátních maleb. Například dům Zum grossen Käfig (U velké klece) znázorňuje průvod mongolského chána Tamerlána, který veze v kleci sultána Bayezida. Vyšplháte-li k obří kruhové pevnosti Munot (vstup zdarma), naskytne se vám pěkný pohled nejen na město, ale také na most Rheinbrücke tratě do Rorschachu.

Tím hlavním důvodem, proč do Schaffhausenu míří každoročně davy turistů, jsou však nedaleké Rýnské vodopády. K nejmohutnějšímu vodopádu v Evropě se dostanete přímo vlakem, a to linkami S12, S33 po trati přezdívané Rheinfallbahn. Nejprve vlak překoná Rýn přes 177 metrů dlouhý most Rheinfallbrücke. Ten lze zároveň projít pěšky a vodopády z něj vidíte z druhé strany. Následuje 153 metrů dlouhý tunel, na jehož vršku ční zámek, a již vlak zastavuje v zastávce Schloss Laufen am Rheinfall.

Rýnské vodopády (v pozadí projíždějící vlak), 26.7.2020 © Jiří Mazal

Můžete se vypravit k plošině přímo u vodopádů a všem 5 CHF za vstup doporučuji obětovat. Pohled na rozběsněnou vodu valící se přímo před nosem je úchvatný zážitek. Za vodopády se zároveň vypíná hlavní trať do Winterthuru i s viaduktem, takže lze pořizovat fotogenické záběry. Využít též lze několik lodních tras, od pouhého přejezdu na druhý břeh (červená, za 6 CHF) až po půlhodinovou plavbu (žlutá, za 20 CHF). Já se spokojil jen s přeplutím Rýna a byl jsem spokojený. Pěšky jsem se pak vrátil podél druhého břehu až k mostu Rheinfallbrücke, abych se dostal opět k zastávce Schloss Laufen am Rheinfall. Musíte jít přitom vrchem přes zámek.

Všude bylo značné množství lidí a zaujala mě početnost arabsky vyhlížející klientely (těžko říci, jestli to byli „noví“ Evropané, či turisti odjinud), nicméně šátky na hlavách či tetování přes celou paži „I am muslim, not terrorist“ byly jednoznačným identifikátorem. Vlakem pokračuji do Winterthuru, trať se však Rýnu vzdaluje a projíždíme celkem fádní krajinou, tentokráte S-Bahnem řady RABe 511. Tyto jednotky jsou též označovány jako Regio-Dosto a patří do Stadlerovy rodiny jednotek KISS.

Ve Winterthuru s trolejbusovým provozem, kterému se nijak nevěnuji, hledám něco k snědku, až nedaleko nádraží nacházím útulnou kavárnu-restauraci, hlásající nabídku řízku a špaget. Číšník mě tedy zklame, že řízky jsou jen v pracovní dny, tak si aspoň dávám špagety. Také si všímám, že je původem z Chorvatska. Po návratu na nádraží si vybírám přímý spoj InterRegio až do Lucernu, abych se vyhnul přestupu v Curychu, a večer dorazím do cíle.

Lucern, třídílný trolejbus výrobce Hess typu BGGT-N2D před fragmentem původního nádraží, 27.7.2020 © Jiří Mazal

Můj hotel Alpha v nevelké vzdálenosti od nádraží patří k nejlacinějším ve městě (84 CHF), ale jednoduše zařízené pokoje a společné sociální zařízení na chodbě působí čistě a docela útulně. Recepce končí už v pět odpoledne, takže dostanu kód do schránky s klíči. V pokoji dokonce nacházím denní jízdenku na MHD (je mi k ničemu, mám Swiss Pass). Hotelová idyla brzy končí. Mám okno do dvora, přičemž hotel tvoří jen jedno křídlo, zbytek je obytná zástavba. Nejprve si někdo přímo na dvoře pouští jakýsi švýcarský TV šlágr a ještě přidává na hlasitosti. O půl desáté ho to konečně přestane bavit a pro změnu nastupuje večeřící rodinka. Jsou při tom docela hluční a nádobí umývají daleko přes půlnoc. Ve vedru se zavřít okno moc nehodí, a když už tak učiním, zjišťuji, že starý dřevěný rám žádný hluk neutlumí. Po půlnoci pak dorazí klientela vedlejšího pokoje a já konečně usnu… dokud se v pět ráno někomu nerozeřve budík, který ne a ne vypnout.

Relativně brzy tak vstávám, v sedm se servíruje snídaně. Kvůli coronaviru nefunguje švédský stůl a každý host je obsloužen zvlášť. Dostanu papírek s jednotlivými položkami, zaškrtnu, na co mám chuť, a za chvíli se mi to nese. Nevěřícně zírám na to, co mělo být „Würstchen“ (páreček). Dostanu zabalený válec masa o velikosti poloviční rtěnky. Taková degustační porce, ještě že jsem si položek zaškrtnul víc. Před osmou přichází recepční, rychle platím a spěchám na nádraží.

Společný úsek zubaček Rigi Staffel - Rigi Kulm, 27.7.2020 © Jiří Mazal

Mým prvním cílem je hora Rigi Kulm a nejprve se hodlám přiblížit lodí. Přístav je přímo naproti vlakovému nádraží a na linkové lodě, stejně jako na zubačky, mi platí Swiss Pass. Plujeme tak po Vierwaldstättersee (česky Lucernského jezera) a po celou dobu na nás majestátně shlíží hora Pilatus, kam zamířím odpoledne. Ve Vitznau je to pouze pár kroků z mola na nádraží Vitznau-Rigi Bahn, přičemž procházíte přímo kolem ozubnicové točny. V depu lze spatřit spoustu historických i současných vozidel. Získávám místo na služebním sedátku u okna, náš vlak se ovšem k odjezdu nemá. Záhy se ozve staniční rozhlas, který se omlouvá za mimořádnost – na trati je vlak vezoucí zraněného. Po chvíli se vskutku objeví vůz z protisměru s nosítky a my můžeme vyjet.

Vitznau-Rigi Bahn je první horská dráha v Evropě normálního rozchodu, dlouhá 6,85 km, v celé délce v provozu od roku 1873, později elektrifikovaná. Za využití Riggenbachovy ozubnice dráha dosahuje maximálního sklonu 250 promile. Z výšky 435 m. n. m. u jezera stoupá až na vrchol Rigi Kulm (1752 m. n. m.). Prudce tak stoupáme četnými malými staničkami. Před zastávkou Rigi Scheidegg projedeme 31 metrů dlouhým tunelem Stepfegg a následně 80 metrovým mostem Schnurtobel. Mezi Freibergen a Rigi Kaltbad-First je trať dokonce dvoukolejná. Zde se také připojuje lanovka z Weggisu, nacházejícím se dole na břehu Lucernského jezera.

Rigi Kulm, jednotka BDhe 2/4 č. 12 Arth-Rigi Bahn, 27.7.2020 © Jiří Mazal

U stanice Rigi Staffel lze spatřit druhou zubačku, Arth-Rigi-Bahn. Obě vedou společně do koncové Rigi Kulm (každá po vlastní koleji). Propojení mezi nimi existuje, ale užívá se jen pro služební účely. Dnes obě zubačky provozuje stejná společnost, Rigi Bahn.

První parní lokomotivy Vitznau-Rigi Bahn měly stojatý parní kotel. Dnes lze nejčastěji spatřit elektrické vozy BDhe 4/4 21–22 z roku 1986, jezdící s řídícím vozem. Stejnou jednotku má i Arth-Rigi-Bahn.

Arth-Rigi-Bahn vede z Arth-Goldau ve výšce 543 m. n. m. Je o trošku mladší, z roku 1875, a také je normálněrozchodná, využívající systém Riggenbach. Dosahuje délky 8,55 km a maximálního sklonu 201 promile. Vedle jednoho vozu BDhe 4/4 15 spočívá hlavní tíha dopravy na čtyřech vozech CFeh 2/4 11–14, z let 1949, 1954 a 1967, jezdících s řídícím vozem. Ten jede směrem do kopce vždy jako první. Při jízdě z kopce se otevírají nádherná panoramata východního Švýcarska, až svou jízdu ukončíme na rozsáhlém nádraží Arth-Goldau, toho času v rekonstrukci. Spatřit lze i nákladní vozy zásobující hotely na hoře.

Arth-Goldau, jednotka ř. RABe 526 Traverso dopravce SOB, 27.7.2020 © Jiří Mazal

Vracím se zpátky do Lucernu, přičemž ještě stíhám obhlédnout nejnovější přírůstek v parku dopravce SOB, jednotku Traverso RABe 526. Vyniká efektním měděným nátěrem a nadstandardním komfortním uspořádáním. Do Lucernu potřebuji dorazit co nejdříve, takže se spokojím s obyčejným příměstským S-Bahnen.

Na Lucern mám necelé tři hodiny, které bych sice mohl věnovat zdejším trolejbusům, ty jsou však na okraji mého zájmu, a tak vyrážím do historického centra. Vždyť Lucern patří k deseti nejnavštěvovanějším evropským městům a byla jedinečná příležitost si ho prohlédnout bez davů turistů. Tedy turisté nechyběli, ale všiml jsem si, že prakticky vymizely skupiny s průvodcem. Za světoznámým dřevěným mostem Kapellbrücke se nachází další, neméně zajímavý Spreuerbrücke, přičemž vás na mapě zaujme zakreslená železnice – a skutečně vede u mostu jakási drážka sloužící nejspíše vodohospodářům.

Lucern, původní opevnění, 27.7.2020 © Jiří Mazal

Čeká mě procházka po útulných náměstích plných nazdobených domů a vyplatí se i vystoupat k místním hradbám. Stíhám i Lví pomník, postavený na počest švýcarské gardy, kdy téměř celý oddíl (900 mužů) padl při obraně Tuilerijského paláce během Francouzské revoluce. Lucern, jakožto centrum katolického Švýcarska, mimochodem bohatl i na prodeji svých žoldáků. Pomník umírajícího lva je vytesán do skály a z fotografií nejsou znát jeho značně nadživotní rozměry.

Úvodní snímek: Arth, jednotky ř. BDhe 2/4, 27.7.2020 © Jiří Mazal