Reportážní splítka zážitků na dvou rozchodech

Na rozdíl od oné široké definice, uvedené v německé Wikipedii, se v češtině (a podobně ve slovenštině) tyto drážky uvádějí častěji pod názvem podle jejich určení (lesní, rašelinová, cihlářská, rybnikářská, řepařská atd.) a pojem polní dráha je spojován spíš s polem válečným. Ale dosti teorie a pojďme se zabývat mým prvním výletem. Ten směřoval na Strube-Bahn, drážku existující v sasko-anhaltské vesnici Schlanstedt, na kterou jsem vás zavedl už před třemi lety.

Když jsem se letos dozvěděl, že si tam na víkend 26. a 27.9. půjčili parní lokomotivu od firmy Feldbahnmanufaktur, nemohl jsem takové příležitosti odolat. Původně jsem chtěl jet v sobotu, od toho jsem ale ustoupil, protože podle předpovědi toho dne nepřetržitě pršelo. Nedělní počasí bylo mému záměru příznivější. Z Drážďan do Halberstadtu jsem cestoval vlakem, dál pak „taxíkem“, který bylo třeba objednat aspoň hodinu před odjezdem za cenu 3,90 €, tedy jako kdybych jel v pracovních dnech autobusem. Ten systém Rufbus (autobus na zavolání) funguje v Sasku-Anhaltsku poměrně dobře a je pro dopravní podniky ekonomicky výhodný – dispečer podle objednávek rozhodne, zda na spoj stačí malé vozidlo anebo je třeba nasadit velký autobus; když není objednávka žádná, prostě nic nejede a uspoří se plat pro řidiče i výdaje za pohonné hmoty.

Před odjezdem jsem ještě zvěčnil mikrobus a tramvaj před nádražím. Nedávno se v Halberstadtu srazily dvě tramvaje, asi jeden z řidičů chybně přestavil výhybku. Kvůli chybějícím vozidlům tam teď v pracovních dnech jezdí i starší, už historické tramvaje a tím se město stalo Mekkou fotografů pouličních drah. Pro tak malý dopravní podnik, stále bojující se ztrátami, je to ovšem katastrofa a ještě není rozhodnuto, zda poškozená vozidla nechá opravit anebo sešrotovat.

Tramvaj před nádražím Halberstadt

Cesta Rufbusem byla sice pohodlná, ale ne moc zábavná, protože řidič byl nemluva. Na nádražíčku polní dráhy jsem zastihl hlavní aktérku akce při zbrojení, po kterém vyrazila na trať. Kromě ní tak učinila i její motorová kolegyně a vláčky byly vypravovány takřka nepřetržitě, takže jsem měl co filmovat.

Nádražíčko Schlanstedt

Oproti roku 2017 trochu prodloužili kolejiště a upravili koleje k točně. Fotogalerii z roku 2017 jsem tak mohl doplnit novými záběry.

Rozšířené kolejiště

Tím můj výlet ovšem nekončil. Na cestu zpět do Halberstadtu mi přijel jiný řidič, který se chtěl oproti tomu málomluvnému z rána bavit, proti čemuž jsem nic neměl. Vlakem firmy Abellio jsem potom jel do Güstenu, kde kdysi byla velká výtopna. Její budovy jsou vesměs zbourané, zůstala jen nefunkční vodárna. I nádražní budova je zavřená a chátrá.

Připomínka depa Güsten

Z Güstenu mi měl jet přípoj do Staßfurtu za 5 minut, z internetu jsem už ale věděl, že má odjet se zpožděním 15 minut, které se ještě zvětšilo na 20 minut. Potom ale spoj z ukazatele zmizel a ani se nehlásilo, co se děje. Vlak prostě nejel a museli jsme 50 minut čekat na další. Kupodivu se nikdo nerozčiloval, asi se to stává častěji. Jenom matky musely uklidnit fňukající děti a když přijel další vlak, někteří cestující nadšeně mávali strojvedoucímu, který vůbec nepochopil, proč ho tak bouřlivě vítají.

Ale všechno špatné je pro něco dobré. Při tom čekání jsem zachytil nevšední lokomotivní vlak. Dva parní stroje se předčasně vracely z bývalé výtopny v Staßfurtu, kde toho dne probíhala velká výstava parních a motorových lokomotiv, kterou jsem původně chtěl navštívit.

Parní lokomotivy projíždějí stanicí Güsten

Protože bylo relativně pozdě, šel jsem ve Staßfurtu jenom podél trati, kde pendlovaly parní lokomotivy mezi nádražím a výtopnou.

Staßfurt

Z nádraží se dalo také jet motorovou soupravou do výtopny.

Staßfurtuské stavědlo a pendl do výtopny

Na následující cestě domů se nic dopravně zajímavého nestalo, jenom v patrové soupravě mezi Schönebeckem a Halle(Saale) jsem byl svědkem podivné události. Když přišel průvodčí kontrolovat jízdenky, jedna (asi duševně chorá) paní se psíkem v náručí se hystericky rozkřičela „Nezatýkejte mne prosím, já mám jízdenku, jenom jsem utekla z jiného vozu, protože takový divný muž na mne stále zíral“. Průvodčí měl co dělat, aby ji přesvědčil, že není policajt a nemá ani právo ani v úmyslu něco takového udělat.

●●●●●

V neděli 4. října jsem zase vyrazil na výlet. První etapa mé cesty vedla do Chemnitzu, z jehož hlavního nádraží se právě chystal odjet vyprodaný parní vlak do Stollbergu. Při takových příležitostech mne dost otravují rodiče, kteří postaví své ratolesti na parní lokomotivu a dlouze je tam fotí.

Setkání historie se současností na Chemnitz Hbf

Já jsem ale měl namířeno vlakem dopravce Mitteldeutsche Regiobahn (MRB) do města Waldheim. Odtud vede od roku 1896 vlečka do údolí Kriebetal, kde je velká papírna. Od léta roku 1897 do 1919 byla na 3,7 km dlouhé trati o nedělích i osobní doprava pro turisty mířící na hrad Kriebstein. V letech 1927 – 1929 vlečka sloužila i pro dopravu stavebního materiálu na stavbu přehrady. V dubnu 1945 Wehrmacht vyhodila do povětří dva mosty, které byly sice do srpna obnoveny, papírna byla ale v roce 1946 jako válečná reparace demontována. Nicméně už v období 1953 -1954 byla papírna zase znovu postavena a vlečka sloužila dál až do roku 2003. Podrobnosti o tom všem najdete třeba v německé Wikipedii. Vlečka byla potom prodána spolku, který ji přestavěl z normálního rozchodu na 600 mm. K velké nelibosti veřejnosti šéf spolku roku 2011 uzavřel chodcům most přes řeku Zschopau, což je jediná možnost, jak se dostat z Unterrauschenbachthalu do Kriebethalu. Proti tomu se postavili dokonce ostatní členové spolku, takže původní spolek zanikl a byl založen nový.

I když na Google maps je vlečka ještě nakreslená od nádraží Waldheim, všiml jsem si z vlaku, že před nádražím Waldheim postavili nový železniční viadukt s jenom dvěma kolejemi, takže z plánu spolku tu úzkokolejnou dráhu dotáhnout až na nádraží nic nebude. DB Netz se bude sotva namáhat dodatečně tam zřídit splítku. Vydal jsem se po trase vlečky. Začátek ještě existující dráhy jsem sice našel, jenomže …

Původní začátek muzejní dráhy na cestě Schillerhöhe

… při vichřici spadly na most stromy, chodník je poškozený a kromě toho úřady stanovily, že mřížkové rošty je třeba nahradit pro případ, že drážní vozidlo na mostě uvázne a bude nutno evakuovat cestující.

Uzavřený most

Když jsem údolí nemohl překonat po mostě, musel jsem tak učinit pod ním. Dolů po turistické cestě to bylo jednoduché, na druhé straně nahoru skrz kopřivy a trní ale velmi namáhavé.

Most zdola

Nahoře jsem posléze narazil na zjevně pojížděné koleje.

Až sem se momentálně jezdí

A po nich jsem pokračoval dál, až jsem dorazil na nádražíčko Kleinmockritz. Jeho výpravní budova sem byla přenesena ze zrušené trati Döbeln – Lommatzsch, jak se můžete (mimo jiné) dočíst na této stránce. To modré vozidlo na následujícím snímku vlevo je moped Simson KR 50 z výroby NDR, s kterým přijel jako host pán z Vogtlandu.

Centrum úzkorozchodky

Nádražíčku vládl výpravčí a prodavač jízdenek v jedné osobě.

Vlak vypraven

Dal jsem mu také vydělat, vláčkem jsem se svezl a přitom pořídil další záběry do svého videa. Poté jsem se věnoval opět drážní archeologii.

Až sem se dá jezdit, trať vede ovšem dál

Prozkoumal jsem přitom ten výše zmíněný (ne)slavný most, který původní šéf spolku nechal zavřít. Vlevo jsou patrné zbytky původní nástupiště.

Smutný pohled na chátrající most

Kdyby se ještě jezdilo přes most, naskytl by se cestujícím krásný pohled na řeku Zschopau.

Mnohem radostnější pohled na řeku

Dorazil jsem až ke konci někdejší papírenské vlečky, kterou připomíná kolej normálního rozchodu.

Pozůstatek vlečky s papírnou v pozadí

Zpět domů jsem se vrátil přes Riesu, kde se na dobu od 5. října připravovaly velké výlukové práce, ke kterým už přivezla Ludmilla nové pražce.

Stroj z Vorošilovgradu přežil i přejmenování svého rodiště na Luhansk

Další fotky z tohoto druhého výletu jsou k dispozici na obvyklém portálu. Když jsem začal tuto reportáž připravovat, zdálo se mi, že pouze jediné téma by na ni bylo málo – a když jsem ji dokončil, tak mi ta „tématická splítka“ připadá skoro moc dlouhá. Snad vás přesto zaujala.

Úvodní snímek: Schlanstedt má polní dráhu hodnou svého názvu

Přepracoval PhDr. Zbyněk Zlinský