Vratná souprava na Saském Semmeringu

31.10.2020 8:00 Helmut Böhme

Před branami saského zemského hlavního města Drážďany vede od roku 1857 nejstarší německá horská železnice, takzvaný „Sächsische Semmeringbahn®“ (Saský Semerink), z údolí Plauenscher Grund přes četné oblouky s malými poloměry a velkými stoupáními do dnešní konečné stanice Dresden-Gittersee. Cestující si za jízdy mohou užít krásu okolí. Znovuoživení vlakového provozu v roce 2012 je výsledkem osmnáctiletého boje železničního sdružení, který došel do úspěšného konce v roce 2010.

Ve stanici Dresden-Gittersee čeká na Vaši návštěvu železniční muzeum. Stanice je zároveň východiskem pro pěší túru po bývalé trase až do obce Possendorf, kde můžete ještě spatřit několik zrekonstruovaných nádražních budov. To se můžeme dočíst na stránce o historicky první saské horské dráze zvané Windbergbahn (Dráha Větrné hory) dokonce v češtině. Více informací o ní se samozřejmě dovíte v německé Wikipedii. Popudem pro stavbu tratě byly doly na černé uhlí a jeho problematický odvoz koňskými potahy. Po dokončení tratě Dresden – Tharandt v roce 1855 se začalo se stavbou tratě odbočující z nádraží Freital Ost do uhelného revíru kolem obce Hänichen. První osobní vlak po ní vyjel už 10.3.1857 (dál jen o nedělích) a první nákladní vlak 1.4.1857. Dráha byla roku 1866 zestátněna. Už okolo roku 1900 byly zásoby uhlí skoro vyčerpané. Protože z výšky jsou nádherné výhledy na Labské údolí a město Drážďany, byla dráha jako výletní do roku 1908 prodloužená do obce Possendorf.

Windbergbahn na mapě © Maximilian Dörrbecker; zdroj: de.wikipedia.org
(kliknutí do náhledu otevře celou)

Roku 1951 byly koleje v úseku Kleinnaundorf – Possendorf kvůli všeobecnému nedostatku materiálu v poválečné době sneseny a použity na trati Frose – Quedlinburg. O rok později byl u nádraží Gittersee vybudován závod na zpracování uranové rudy z durynských ložisek. Firma SDAG Wismut tam roku 1956 navíc zahájila těžbu černého uhlí. Protože tak potřebovala celou kapacitu dráhy pro (strategicky významnou) nákladní dopravu, byla doprava osobní dne 9.11.1957 zastavena. Po uzavření uranového závodu v roce 1965 skončila o dva roky později nákladní doprava do Kleinnaundorfu a roku 1993 do Gittersee. V letech 1993 - 1998 provozoval spolek Windbergbahn e. V. turistické vlaky v úseku Dresden Hbf – Dresden-Gittersee, které potom skončily pro zlý stav železničního svršku. Deutsche Bahn poté žádala o odstranění výhybky na nádraží Freital-Ost, což ale Železniční spolkový úřad zamítl (to tam asi měli zrovna dobrou náladu, jinak totiž takové věci velmi rádi schvalují). Trať je od roku 2011 v úseku Dresden-Gittersee - Freital-Birkigt postupně obnovována, ale až loni na ní znovu začaly turistické jízdy.

Jízdní řád na září a říjen 2020; zdroj: Windbergbahn e.V.
(kliknutí do náhledu otevře celý v PDF)

Na ně je nasazována značně kuriózní vratná souprava. Její základ tvoří pečlivě restaurovaný osobní vůz 3. třídy v barvách Královských saských státních drah typu C Sa 12 (140a) a s označením Dresden 70 252 z roku 1911, zvaný Windbergwagen. Na jeho jednom konci je řazena malá posunovací lokomotiva typu DG 65 R z roku 1934, historicky označená Kö 4500, ve skutečnosti 310 500-4. Druhé hnací vozidlo tvoří její mladší příbuzná z roku 1960, původního označení Köf 6644, dnes však nesoucí číslo 98 80 3323 270-9. Přes historickou nesourodost vozidel jde o vláček oblíbený a na zatím provozovaném úseku tratě nepochybně účelný.

Vratná souprava a její obdivovatelé

V tomto roce se kvůli koronaviru ale moc nejezdilo, tak jsem byl rád, že jsem se v provozní den 25.10.2020 za nádherného podzimního počasí mohl na dráhu vydat. Protože jsem jako student v 70. letech minulého století několikrát jel na kole po zrušené části trati a kochal jsem se krásnou přírodou, chtěl jsem se podívat, co se tam od té doby změnilo. Protože z Labského údolí je to do Gittersee přece jen strmé stoupání, nechal jsem se i s bicyklem vyvézt nahoru autobusem linky 66.

Zastávka autobusové linky 66 Kleinnaundorfer Strasse – kdysi až sem jela tramvaj

Na nádraží Gittersee jsem nejprve zdokumentoval výletní vlak a potom jsem pokračoval na kole směrem na Possendorf.

Vratná souprava opouští stanici Gittersee

Zatímco jsem v 70. letech musel občas sesednout z kola, protože na trati byl místy štěrk a pražce, nachází se tam teď pěkná asfaltovaná cyklostezka.

Bývalý strážní domek „Posten 77“ na odbočce k šachtě Reiboldschacht

Pár set metrů od nádraží je vzpomínka na projektanta tratě Guido Bresciuse.

Jedno ze zastavení naučné stezky

Velkým obloukem jsem se potom dostal k zastávce Kleinnaundorf, kde poutač upozorňuje na možnost občerstvení.

Vzorně udržovaná budova zastávky

I když na trase dráhy je cyklostezka, má trať status technické památky, a proto jsou aspoň bývalé budovy zastávek památkově chráněné a udržované. Další zastávka nesla název Boderitz-Cunersdorf a měla význam nejen pro horníky k cestě na šachtu a zpět, ale i jako výchozí bod pro výlety,

Ani zastávka Boderitz-Cunersdorf není omšelá

Hänichen-Goldene Höhe (Zlatý vrch) dostala název podle dodnes existující výletní restaurace.

Bylo by pěkné zajet si vláčkem na pivko

Ve výpravní budově stanice Possendorf je dnes mateřská škola.

Školku na nádraží lze Possendorfanům jen závidět

Za školkou je ještě patrná nákladní rampa a tam, kde byly nákladná koleje, využilo prostor za časů NDR Agrochemické centrum, které tam ale už očividně není.

Obrázek běžný i v českých poměrech

Stejnou cestou jsem se potom vrátil do městské části Dresden-Gittersee, kde jsem opět filmoval vratnou soupravu. Potom jsem ještě pořídil záběry u nádraží Freital-Birkigt. Než výletní vlak jednou dorazí zase až sem, uplynou kvůli omezeným finančním možnostem spolku bohužel ještě dlouhá léta.

Vysněný cíl členů Windbergbahn e. V.