2011: Slovenská odysea

Toho roku jsem byl zhruba uprostřed svého chudého studentského života, jenž jsem v rámci možností naplňoval i poznáváním své domoviny, což mi umožňovaly tarifní nabídky jako Junior pas (levná obdoba IN 50 pro mladé), SONE+ na osobní a spěšné vlaky (předchůdce Skupinové víkendové) a také nepravidelně opakovaná akce ČD Net Lidl, jednodenní jízdenky platné v předem vyhlášený den prodávané v supermarketu a ne na nádraží. Když mě můj cestovatelský kamarád Jethro upozornil, že kromě českých na 3., 4. nebo 5. července 2011 bude na třetí uvedený den k mání i Lídlenka slovenská, nezbývalo, než vymyslet plán, jak výjimečnou příležitost cestovatelsky využít. Obdivuhodně precizně zpracovaný harmonogram se dochoval dodnes [1].

Brno, z nedlouhého působení RT6N, 3. 7. 2011 © Libor Peltan

Výchozím bodem se stalo sídelní město mého souputníka, kam jsem přicestoval od své tehdejší přítelkyně z Bratislavy, a kde jsem před i po dvoudenním cestovatelském maratonu trávil odpoledna třeba naháněním tramvají RT6N1 a K3R-N. Nabízelo se tudíž využít pracovnědenní českou Lídlenku k projetí jihomoravských spojovacích lokálek Zaječí – Hodonín, Rohatec – Sudoměřice – Veselí a Bzenec – Moravský Písek, na nichž jsem obdivoval krásné charakteristické zdobení mnohých staničních budov.

Projeli jsme také celou Horní Vláru včetně zajížďky a návštěvy lázeňských Luhačovic, načež mě svou malebností překvapila lokálka Bylnice – Horní Lideč. K trati ValMez – Ostrava, lemované štíty Beskyd, nás přivezl Košičan, jediné to EC řazené ze slovenských vozů. Toho dne skutečně impozantní: za 150 226 nejprve přehlídka ZSSK s funglnovým Bmpeer, oběma řadami Bpeer (20-70 i 29-70), dvojicí Beer a podivným BDsheer. Plánovaný WRm nahradilo nové ARmpee a za Apeer se odkudsi kamsi převážela dvě zelenokrémová Ds ČD. Jedenáctivozovou sestavu uzavíral autovůz ZSSK.

Újezdec u Luhačovic, osobáková skupina v jedenáct, 4. 7. 2011 © Libor Peltan

Z mnoha možností tramvajového trávení omezeného času v Ostravě jsme se tenkrát nechali někým zlákat na “minimetro” v Hrabůvce, které moc zajímavé není, ale aspoň jsme se projeli podél Dolních Vítkovic. Cvak a už sedíme v Orchestrionu do Petrovic u Karviné, kam jsme i přes Závadu dorazili včas. Pozdní západ slunce umožnil projít si z pohledu Jihočecha nejodlehlejší naši zrušenou trať do Karviné-města. Ani po setmění však neleníme a prohlížíme centrum i nádraží v Cieszynie. V Karviné nakoupený proviant doplňujeme v těšínském mlékomatu dlouho očekávaným nápojem a nečekaným sýrem a upalujeme do Čadce, mého do té doby nejvýchodnějšího osobně dosaženého bodu světa.

Obě využité Lídlenky na sebe skoro plynule navázaly, na půlnoční osobák do Žiliny jsme si však museli koupit extra jízdenku. Zatímco Jethro i při krátké jízdě nabírá síly roztažen přes koženku červeného Béčka, já mžourám do tmy skrz parádní akvárium v okně, jehož hladina se naklání podle derivace rychlosti vlaku a po cukavém zastavení se divoce rozbouří. Říkám si, že se pak prospím v nočním vlaku, vychytáme-li vhodné kupé…

Horní Lideč, setkání jedné epochy, 4. 7. 2011 © Libor Peltan

Dočkavše se asi deset minut zpožděného Zemplínu, musel jsem na žilinském peronu sbírat bradu, neb otázku možného spánku vystřídala otázka možné přepravy v bangladéšsky obsazeném rychlíku. Takticky volíme porouchané dveře, na jejich představku se totiž logicky tísní méně lidí, a tak je aspoň kde stát v pozoru.

Atmosféra ve voze byla většinu cesty hutná, vzduchotechnika klimatizovaného vozu totiž není na takové počty lidí dimenzovaná. Tak se větralo aspoň ve stanicích druhými dveřmi směrem do kolejiště, které otevřít šly a zavíraly se až během rozjezdu v určité rychlosti, což se zas nelíbilo policajtům, bůhvíjak se probíjejícím občas vlakem. Atmosféru v obrazném slova smyslu však vylepšovala výletní nálada i kolující exotická lihovina.

Lochneská lokálka Petrovice u Karviné – Karviná-město, 4. 7. 2011 © Libor Peltan

Odpočítával jsem stanice, abychom nezmeškali vystoupit v Popradu, protože ven vidět nebylo a k funkčním dveřím daleko. Nakonec ale ve stejné stanici vystoupila větší část sardinkujících, naštěstí pro nás mířících jinam než my, totiž na první TEŽku. My jsme, spolu s několika dalšími skupinkami šotoušů, zaujali pozice v jednotce stejného výrobce i koncepce, ale jiného rozchodu a trakce. Delfín nás po zřídka provozované trati přes Plaveč dovezl až do Lipan, a s hladkým přestupem jsme snadno dosáhli Prešova. Jethro přitom většinu cesty tvrdě spal, zatímco já jsem s neznámými šotouši rozebíral co a jak by šlo projet, a zhlédnul nejhezčí úsek nad Lipanmi ozdobený krásnou duhou. Při příjezdu do Prešova jsme sledovali kterak Peršing přejíždí dvojici křížení s trolejbusovými tratěmi, přičemž mám zafixováno, že při tom nestahoval sběrač. Je to možné?

Přestupní hodinu v Prešově jsme jen promotali kolem nádraží, objevivše notorickou úzkorozchodnou malletku a nevalně se věnujíc tehdejšíma očima nepříliš vzrušujícím trolejbusům. V přívěšáku řečeném Akvárko zaujímáme vyhlídková místa a už sledujeme hezkou krajinu kolem trati zdobené úchvatnými viadukty, návěstními mechanikami a telegrafními sloupy.

Hanušovce nad Topľou: viadukt z vlaku, 5. 7. 2011 © Tomáš Pokorný

V Strážském měníme plán a místo stakčínské trati, jíž bychom stejně stihli projet jen půl, volíme zrychlený útok osobním vlakem do Košic. Na brčálově zelených slovenských Bymákách mě zaujalo jejich přesmyčkové označení a omezená maximální rychlost; rozpálená koženka a trpasličí rozteče však nezklamaly, když se spoj zaplnil i přičiněním houfů tmavých Slováků v Michalovcích. Přepřah se realizoval už v Bánovcích (v příštím GVD se měl přesunout do Trebišova) a do čela překvapivě nastoupil najbrtí Banán, vtipně zase 150 226. Pro nás značně exotická ŠRTka nám připravila zklamání, když na ní místo těžkých rudných vlaků operovaly různé věžky.

V Košicích stíháme od všeho trochu: autobusové nádraží, trolejbusy, centrum, električky i s tratí do železáren. Souprava Horehronce, sestavená z českých vozů doplněných o jediné slovenské humpolácky humanizované Béčko, přijela na jednom z dalších osobáků od Humenného, a schválně s větším předstihem v ní zaujímáme místa, jenže co je to v zas nad naše očekávání přeplněném rychlíku platné, když nás z nich povyhazují jiní s místenkami. Sedíme však, tedy až po úvrať v Margecanech, pak už nám zbylo jen jedno místo na střídačku. Už úvodní sekce po Košicko-bohumínské dráze je lemovaná hezkými kopci a říkám si, jak se asi žije Slovákům, když kamkoli jejich nohy vykročí, tam je krpál.

Bánovce nad Ondavou: osobák do Košic po přepřahu, 5. 7. 2011 © Libor Peltan

Čím výš nás údolím Hnilce vyváží nablýskaný bleskový Brejlovec, tím méně cestujících vydrží v klidu sedět a vystrkují z oken hlavy i foťáky. Krásné letní odpoledne na Horehroní v nás zanechalo doživotní vzpomínku. Za Červenou Skalou se však hlásí o slovo únava a nepohodlí z dlouhého stání, a tak si krátíme chvíli sofistikovaným zaplétáním vlasů krásné spolucestující. Ani po přepřahu na Plecháče (vtipné, kolik vozidel ČD se podílelo na vnitro výkonech ZSSK) v Bystrici se vlak nevyprázdnil, a tak hrajeme s náhodnou mládeží na chodbičce improvizované společenské hry. Se soumrakem sledujeme, že i kolem trati Zvolen - Šurany je co sledovat, třeba industriál v Tlmačích.

Využití poslední hodinky slovenské Lídlenky a hlavně efektivní návrat do Brna nám umožnil tradiční Metropol, v němž jsme v českém Bmee, jaké na něm bývaly řazeny snad až do svého zániku pravidelně, našli dokonce volné kupé.

Banská Bystrica: Horehronec po přepřahu, 5. 7. 2011 © Libor Peltan

Dosažení města na Svitavě a Svratce by bylo završením putování, kdybych příštího dne hloupě asi o dvacet sekund nezmeškal poslední rychlík do Českých Budějovic, a tak jsem, nemaje lepší plán, musel, pamětliv litery o prvním dnu platnosti už zakoupené jízdenky, vyrazit týmž směrem pomocí osobáků. Vedle stojící “hydrograf” mne posunul do Náměšti, kde se mi po prostudování další cesty na vylepených traťových jízdních řádech však únavou nechtělo šlapat na zámek a jinak zabít hodinu tam moc nebylo jak. Konečně usedám do hezky vynoveného Bdtee řazeného za krásným bleskovým Brejlovcem a šinu se ku Jihlavě, užívajíc si otevřeného okna na trati dobře mi známé, ale nikdy neomrzející. A to mě prosím nevzrušovaly telegrafní dráty ani VÚD výstražníky, které teď překvapeně nacházím na pořízených snímcích.

Studenec: přejezd s VÚD výstražníky a silniční souprava se Škodou 706 RT, 6. 7. 2011 © Libor Peltan

Půlhodina v setmělé revitalizované čekárně jihlavského hlaváku se vlekla jako nekonečno, alespoň mě pak probrala premiérová jízda modernizovaným Bdmteeo294 do Horní Cerekve. Po svých jsem pak, navigován jen dopravním značením, nocí dokráčel na stanici Počátky-Žirovnice, kde jsem přes cinkání přejezdu při občasném průjezdu nákladu nebo samotné Laminátky v pohodě přespal na rampě nákladiště, a tak jsem už v pět ráno mohl cestovat ku Hradci Plecháčem se dvěma, které po decentní pauze pokračovaly jako spěšňák i se šťastným cestovatelem do cílových Budějic. Pranic mi při tom nevadilo, že má zážitková mezikrajská cesta trvala bezmála 14 hodin.

Co dodat? Snad redakce i přes mírné opoždění ocení mou reportáž slíbenou odměnou (viz Súvisiace odkazy).

Úvodní snímek: Horní Lideč, Košičan do Prahy, 4. 7. 2011 © Libor Peltan

Odkazy

[1] https://docs.google.com/spreadsheets/d/1pm8kTjfjj4W790w5Zre81R-gN8XulA1Gnpl90imYHl0/edit?usp=sharing