Slovinské střídání generací v praxi

Má šotovýprava do Slovinska má poněkud delší osobně-historický úvod. V roce 2016 jsem se v rámci jednoho ze svých interrailových šílenství na ta místa dostal v rozporu s plánem a prakticky proti své vůli. Díky K-Reportu jsem měl tenkrát povědomí o unikátní lanovkotramvaji v Terstu, která hnutím osudu ten samý den, pár hodin před mou návštěvou utrpěla srážku, po níž místo obnovení provozu následovala rekonstrukce celé trati, která pohříchu (italském) není dodnes hotova. Tuším aktuálně běží soudní spor mezi investorem a zhotovitelem…

Novo Mesto center: trojkanarček do Metliky na mostě přes Krku, 20. 6. 2021 © Libor Peltan

Každopádně, sledujíc italská periodika, plánoval jsem celá ta léta navštívit Slovinsko, až to půjde spojit se smysluplnou návštěvou blízkého italského přístavu. Své plány jsem musel změnit, když prosáklo, že nejzajímavější řady endemitních vozidel každou chvíli dojezdí, čehož vyvrcholením byly precizní články páně Krausovy (viz Súvisiace odkazy). Následující řádky popisují stav věcí v druhé polovině června 2021.

Epesní a luxusní Mercedesy řady 711 nebylo těžké vystopovat, neboť jejich nasazení částečně prozrazuje Vagonweb. V depu Divača jedna jednotka zajišťuje jediný pár rychlíků do chorvatské Puly, druhá miniaturní oběh osobáků do pohraničního Buzetu, kam jí z Puly přijede naproti řada 7122, neboli ex-švédská Y1. Zaznamenal jsem i (asi v roli náhrady?) Mercedes na ranním spoji do Koperu.

Divača: Mercedes připraven na podřadný výkon do Buzetu, 22. 6. 2021 © Libor Peltan

Kanarček řady 713/715 byl k zahlédnutí na stanici Murska Sobota, ale jejich hlavní a jedinou baštou je depo Novo Mesto, pročež ovládají trať Ljubljana – Metlika i s odbočnou spojovací lokálkou Trebnje – Sevnica. Jeden exemplář se chlubí slušivým retronátěrem. Právě jenom na trati do Metliky jsem se však také svezl funglnovým dieselovým Flirtem.

Zbytek slovinských neelektrifikovaných drah je dosud podřízen hegemonii všudypřítomných Rekofiatů řady 813.1/814.1. Tento vergl disponuje původním pohonným ústrojím ze 70. let, proto se se čtenáři podělím o emoční impakt ze svezení.

Prevalje: Rekofiat přijíždí z rakouského Bleiburgu, 19. 6. 2021 © Libor Peltan

Ozve se zapípání jako v Solarisu a s tichým zasyčením se zavřou výklopné dveře (jako v Karose), které jsou zespoda kvůli vysokým nástupištím zkrácené, a tudíž ještě zapadnou gilotinky, utěsňující škvíry pod nimi. Výpravčí dává návěst výpravkou a úkon doprovodí vtipným gestem směrem ke strojvedoucímu.

Pak se stanou dvě věci v jediném okamžiku. Dosud příjemně volnoběžně brumlající motor zcela ztichne a vůz se z klidu skokově uvede v pohyb asi rychlostí kroku, jediným rázem, bez jakéhokoli náznaku zrychlování. Následuje několik nerozhodných okamžiků, s to znejistět i největší odborníky na termodynamiku.

Dobře zaběhlý agregát se však začne postupně sbírat a motorák docela přirozeně zrychluje. Kultivovaný zvuk pokračuje se stále, až do zázračných výšin rostoucími otáčkami, jejichž rozsah by záviděla i závodní Buggyra. Nakonec je přece jen potřeba přeřadit.

Pragersko: setkání Brižit v klasickém a retronátěru, 19. 6. 2021 © Libor Peltan

Spojka rozepne, motor sjede z otáček, třikrát si odpšoukne jako stará IFA a pokusí se trefit vyšší stupeň. To se na první pokus nedaří a tak si odpšoukne ještě jednou a trvá dalších pár vteřin, než se konečně chytí a pokračuje se v jízdě. K dosažení traťové rychlosti není většinou nutné už víckrát řadit.

Moc se mi nechce věřit, že by Rekofiaty měly po nasazení všech objednaných Flirtů zmizet. Snad jedině, když budou v provozu nahrazeny odjinud vytlačenými Kanarčeky.

Řadou 813.0/814.0 jsou označeny Fiaty zcela původního provedení a interiéru (až na vybourání části sedaček asi pro kola). V depu Maribor Studenci, které by mimochodem stálo i jinak za řádné prozkoumání, jsem jich pár viděl, ale při víkendu nebylo jasné, kolik jich bývá nasazeno. Jeden se, brumlaje, zřejmě chystal na obskurní výkon do stanice Maribor.

Celje: Fiat odjíždí na odstavnou kolej, 21. 6. 2021 © Libor Peltan

Další exemplář byl k zastižení na školním spoji z hraniční zastávky Sveti Rok ob Sotli do Celje, počemž odjel k odstavení, takže zde asi také slouží na pokrytí turnusů s minimálními proběhy. Poslední aktivní Fiat sídlí v depu Nova Gorica, kde je zařazen do společného oběhu s Rekofiaty na celé trati Sežana – Jesenice, takže jeho ulovení si žádá více náhody než dumání.

Gomulku řady 311/315 jsem jednoho odpoledne vychytal na příměstském pendlu Litija – Kranj, příště byl ale zas k vidění na osobáku z Lublaně do Jesenice, výlukově ovšem zkráceném opět po Kranj. Katastrofálně posprejovaný sourozenec je vystaven v kolejišti stanice Laze a ještě jeden podobně zneuctěný jsem zahlédl manipulovat po hlaváku... Smečka k akci nachystaných Flirtů v depu Ljubljana už si ale protahuje nápravy a tyto mohykány brzy zpreduje. Jednoho jsem zahlédl už v akci. Oproti tomu patrové KISSy ještě zřejmě krouží po zkušebních polygonech.

Kresnice: Gomulka stanicuje v oblouku, 21. 6. 2021 © Libor Peltan

Pendolina řady 310/316 plní své neambiciózní úkoly na prémiových spojích Ljubljana – Maribor tak spolehlivě, že jedno zbývající zvládá odjezdit nejdelší myslitelnou vnitrorelaci Hodoš – Koper v kategorii IC. Tím je sice efektivně turnusově využito, ale disponuje nižší kapacitou, než by na těchto spojích bylo zdrávo. Elektrická desira, dvou- i třívozová, jsou zcela všudypřítomná na prakticky všech osobácích v závislé trakci, proto nemá smysl ztrácet o nich více slov.

Na poli elektrických lokomotiv je a zřejmě zůstane vše při starém: Mopedy řady 342 na lehčích vlacích osobní přepravy (byť jde třeba o mezinárodní EC), Brižity řady 363 si od plnění zásadních úkolů v nákladní přepravě taky na nějaký ten rychlík odskočí, a pro Taurusy platí prakticky to samé, i když po ukončení výluky v Karawankentunnelu (Jesenice – Villach) se zřejmě vrátí především tam. Mehovku řady 361 si lze prohlédnout ponechanou na dešti v železničním muzeu v Lublani, které je jinak výrazně zaměřeno na parní trakci a odpovídající epochu zabezpečovacích zařízení.

Muzeum Ljubljana: Mehovka řady 362, 23. 6. 2021 © Libor Peltan

SŽ disponují značným množstvím osobních rychlíkových vozů, ovšem poněkud vyššího věku – Goša 80. a 90. let. Po mnohých stanicích (např. Pragersko) jsou poodstavovány nevyužitelné zásoby různých ABl a Bl, další se však drží v provozu na všech možných rychlících, a také spěšných vlacích (kategorie RG) v relaci Ljubljana – Dobova, nebo páru v okrajových časech jedoucích, ale dost využívaných koupáků Maribor – Koper. Většina vozů má viditelné označení RIC, jiné však na jeho místě hlásají NE, což nevím, jestli je jiná zkratka, nebo prostě nejsou RIC :) Časté je vybourání jednoho záchodku a dvou kupé ve prospěch prostoru a háků na kola (ABlv, Blv). Občas lze zahlédnout exemplář s předsuvnými dveřmi. O něco modernější konstrukce ABeelmt, Beelm a WReelmt jsou početně málem nevýznamné.

Základem parku motorových lokomotiv jsou jednak lehké lokotraktory řady 642 (a výkonnější 643), sloužící na staničních zálohách a lehčích nákladech, těžké vlaky dopravují (třeba i ve dvojici) americké 664 (EMD G26 vyrobené licenčně u Đuro Đaković). Balkánskou klasiku, “Kenedi” řady 661 (EMD G16) jsem zhlédnul jen ve studeném stavu. Jediná živá 644 (EMD G22 licenčně od španělské MACOSA) vozí Avtovlak do stanice Bohinjska Bistrica (z Podbrda, Mostu na Soči, či rovnou z Nové Gorice), řazený z jediného turisticky polepeného ABlv (Baat už je odstaven) a několika plošinových vozů na auta.

Podbrdo: Macosa odstupuje z avtovlaku, 22. 6. 2021 © Libor Peltan

Tím se dostáváme k popisu zajímavých slovinských tratí. Kromě samotného, silně zamlženého a mohutně odvodňovaného tunelu u Podbrda je zajímavá celá trať z Jesenice do Nové Gorice s výhledy na Bledské jezero, pohoří Triglavského národního parku i řeku Soču barvy modrobílé. Středobodem trati je stanice Most na Soči s velkým mostem a plnohodnotnou návěstní mechanikou.

Na opačném konci státu stojí za projetí trať Maribor – Bleiburg, vinoucí se za zvuku chřestění mechanických vjezdů a předvěstí dlouho podél Drávy, včetně vystoupání nad několik přehradních hrází. V uzlu Dravograd, kde se odkloní do užšího údolí přítoku Meža, se setkávala se zde úvraťující již zrušenou železnicí Celje – St. Paul im Lavanttal, jíž je v provozu již malý zlomek po Velenje, vedoucí zprvu širokou krajinou, pak úzkou průrvou řeky Paka a nakonec podél uhelných dolů.

Dravograd: rychlíková pára upomíná někdejší význam stanice, 19. 6. 2021 © Libor Peltan

Mezi působivé úseky slovinské sítě patří Novo Mesto – Črnomelj a pak hlavní tratě v okolí odříznuté údolní uzlové stanice Zidani Most, ty však projíždějící návštěvník jen stěží vynechá.

Specifickým rysem zdejších železnic je naprostá všudypřítomnost pomníků parních lokomotiv na větších i menších stanicích. Výjimkou je nádraží Ilisrka Bistrica, kde je vystavena lokomotiva elektrická, jejímž snímkem však vlivem vlastní hlouposti v jinak bohaté fotogalerii posloužit nemohu. Ke zhlédnutí modernějších vozidel z větší části postačí projít se po posledním nástupišti stanice Ljubljana, neboť kolem něj bývají poodstatovány různé lokomotivy, jednotky a vozy.