Léto u Severního moře - 2. díl

V pondělí se za celý den nesvezeme ničím po kolejích ani po silnici, po snídani v hotelu nás čeká asi tříkilometrová procházka novějším centrem Cuxhavenu, až dorazíme do přístaviště společnosti Cassen Eils. Ta odtud pluje denně na Helgoland, a dále nabízí svezení na blízký ostrov Neuwerk (kam se dá za odlivu dojít pěšky po mořském dně vykolíkovanou trasou z cuxhavenské čtvrti Duhnen), nebo na pozorování tuleňů. Nějaký čas před akcí bylo na výběr ze dvou spojů, ale když jsme kupovali jízdenky, nabízela se pouze loď MS Helgoland v 10:15. Předtím tam byl ještě katamarán, ale pochopili jsme, že právě dochází k jeho výměně za novější, který ovšem cestující ještě nevozí. Nikde se nepíše, jak dlouho má plavba trvat, ale vyhledávač DB napovídá, že asi 2,5 hodiny.

Cuxhaven, loď Helgoland, 16.8.2021 © Jiří Mazal

Když se v mírném dešti s několika dalšími cestujícími asi 20 minut před odjezdem naloďujeme, máme mylný pocit, že loď nebude tak plná, jako včerejší Langeoog. Jsme ale rádi, že se na dolní palubě ještě vmáčkneme ke třem lidem u nepříliš šikovně umístěného stolku. Plavidlo s LNG pohonem z roku 2015 má kapacitu 1040 cestujících a na čtyřech vkusně zařízených palubách nabízí občerstvení, suvenýry a další aktivity, vše je propojené schodišti a výtahem. Protože i tak není na lodi moc co dělat, a dokola promítané reklamy a sdělení na obrazovkách nás nebaví, chodíme občas na vnější paluby, i když trochu prší a hodně fouká. Za sebou necháváme frontu nákladních lodí, opouštějících široké ústí Labe. Zpočátku loď pluje po moři tiše a poklidně, ale dále od pobřeží se vlny zvětšují, a s plavidlem to začíná docela házet. Hlášení o tom, že rozdávané pytlíky na zvracení se nemáme zdráhat použít, a nezkoušet doběhnout na WC, protože to stejně nestihneme, se setkává s pobaveným smíchem, ale později několik cestujících s provinilým výrazem odevzdává řádně zalepené sáčky posádce. Ještě, že roušky při sezení u stolku se zde hromadně neřeší.

Kousek před cílem nás předjíždí katamarán Halunder Jet z Hamburku, kromě něj kotví na Helgolandu i loď Funny Girl, která společně s kolegyní Lady von Büsum zajišťuje jeden či dva spoje denně do šlesvického přístavu Büsum. Letos společnost Cassen Eils bohužel nenabízí pravidelné plavby z přístavu Hooksiel nedaleko Wilhelmshavenu, což by se nám cestou z Langeoogu velmi hodilo, a nemuseli bychom objíždět vlakem celou zátoku. Téměř denně však plují z Bremerhavenu, ale v době našeho výletu měli nějakou třídenní pauzu. Za zpáteční jízdenku z Cuxhavenu na Helgoland, koupenou přes internet, jsme každý zaplatili 49 €. Kdybychom chtěli každou cestu jinak, zvýšilo by se to ještě asi o polovinu.

Helgoland, Unterland, 16.8.2021 © Jiří Mazal

Přestože jsou cestující při vylodění směřováni dvěma štrůdly přes dva můstky, trvá nám asi půl hodiny, než se dostaneme ven. A vzhledem k tomu, že odjezd z Cuxhavenu se posunul o 20 minut kvůli zdravotním potížím cestujícího, kdy se rozhlasem sháněli po lékaři, přicházíme skrz celý přístavní areál do městečka před 14. hodinou. Zpět odplouvá MS Helgoland v 17:00, a tak nakonec tolik času na ostrově nemáme (ačkoliv výlet zabere prakticky celý den), ale ve výsledku je to tak akorát. Jsme rádi, že i počasí se na odpoledne udobřilo.

Unikátní německý ostrov jsou vlastně dva ostrovy, vedle toho hlavního se nachází plochý ostrov Düne, sloužící zejména ke koupání. Nachází se na něm také letiště a je dostupný přívozem. Hlavní ostrov je naopak převážně vysoký, rozlišuje se Unterland u hladiny moře a Oberland na skalních útesech až 60 metrů vysokých. Od roku 1948, kdy zde Britové provedli historicky největší nejaderný výbuch (za války měl ostrov strategický význam a jeho podzemí bylo napěchované municí), existuje i Mittelland na místě dřívější jižní špičky, která vyletěla do povětří. Jinak se ostrov naštěstí zachoval, byť původní lázeňské domy nahradila modernější zástavba. Dole na Unterlandu jsou to kromě velkých hotelů zejména barevné boudy Hummerbuden, sloužící převážně jako obchůdky, jedna z nich nese název „nejnebezpečnější rybí restaurace v Severním moři“.

Helgoland, Unterland, 16.8.2021 © Jiří Mazal

Na Helgolandu nejen že nejezdí auta, zákaz platí i pro kola (ta se tolerují u dětí, zvláště v zimě), proto zdejší uličky ani nehyzdí dopravní značky. Jediným veřejným dopravním prostředkem je výtah, spojující obě části města. Jízdné 1 € se vybírá v dolní stanici a dostáváme utrženou papírovou jízdenku. Ze dvou kabin je v provozu jedna, musíme čekat frontu, než asi čtyřikrát odjede a přijede. Svezeme se jen tak ze zvědavosti, schodiště je hned vedle. Oberland je spíše rezidenční, nachází se zde mimo jiné dva kostely a základní škola. Vyrážíme na asi tříkilometrový okruh po chodníčku po okraji útesů. Pod sebou vidíme nejprve malou pláž, kam vedou dlouhé schody, a míříme stále vpřed až k vyhlídce na zdejší symbol, osamocenou skálu Lange Anna.

Doslova z čistého nebe přichází dešťová přeháňka, silný vítr nám kapky žene do tváře tak rychle, že máme teď v srpnu pocit zimní námrazy. Naštěstí je brzy po dešti, na stezce se není kde schovat, ani stromy zde nerostou. Několik kusů dobytka se choulí v dolících, z nichž některé byly tvarovány bombardováním. Na západní straně ostrova procházíme přes několik vyhlídek na velmi pěkné skalnaté panorama, z nichž některé jsou doslova obležené racky, a vracíme se do městečka. Chceme se něčeho najíst, i když v tuto hodinu je to trochu problém, který nakonec řeší jedna cukrárna, nabízející současně i hlavní jídla z ryb.

Helgoland, útesy, 16.8.2021 © Jiří Mazal

Návštěva nepříliš vábného ostrovního supermarketu Edeka nás možná stojí lepší místa na lodi, ale je pravda, že většina stolků na horní palubě je rezervovaných. Půl hodiny před odplutím si tedy opět sedáme dolů, loď tentokrát vyráží včas. Jakmile opustíme přístavní hráze, loď se opět mohutně rozhoupe, až se kelímky s nápoji rozběhnou po stolech. Moře se však časem docela uklidní, a bez zpoždění nás vítá navigační věž Kugelbacke, kterou má Cuxhaven i v městském erbu. Po přistání můžeme přes kameru pozorovat, jak lodní jeřáb vykládá na břeh dva kontejnery se zavazadly, která pak v dešti čekají na své majitele. Vylodění nám opět trvá asi půl hodiny, takže na svých místech sedíme celkem 3,5 hodiny, a už se těšíme ven. Před osmou večerní míříme od lodi k historickému molu Alte Liebe s majáky, ale silný déšť nakonec naše kroky obrací rovnou směr hotel, kam si doneseme večeři od Turků.

Program na poslední den jsme nějaký čas vymýšleli, nechtělo se nám ho celý strávit jen cestou domů, ale nenapadlo nás nic v okolí, co bychom ještě před ní stihli. Příhodný NightJet do Vídně nás zase zrazoval svou cenou. Nakonec jsme si tedy našli jednu východoněmeckou úzkorozchodku a noční návrat jsme realizovali přes Polsko. Před devátou ranní přicházíme na nádraží v Cuxhavenu s jízdenkou Quer-durchs-Land Ticket, která se v našem případě za svůj název skutečně stydět nemusí, protože projedeme doslova napříč Německem.

Cuxhaven, lokomotivy ř. 246 (typ Traxx P160 DE) dopravce Start, 17.8.2021 © Jiří Mazal

Vlak linky RE5 do Hamburku je tvořen patrovými vozy od Bombardieru, taženými motorovým Traxxem, protože trať až po Stade není elektrifikovaná. Na soupravě jsou stopy po nápisech Metronom, překryté novými logy dopravce Start Deutschland. Vzhledem k tomu, že vozidla jsou majetkem spolkové země a v Německu už není dopravce poznat podle označení kategorie vlaku, pro cestující se vlastně vůbec nic nezměnilo. Po necelých dvou hodinách jízdy po převážně dvoukolejné trati s úvratí ve stanici Hamburg-Harburg nás vlak do cíle doveze včas, takže akorát stihneme přestoupit do vlaku linky RE8 směr Lübeck. Patrová souprava DB Regio s východoněmeckou lokomotivou řady 112 v čele nás svižně vyveze z deštivého počasí a v Lübecku nás čeká další ostrý přestup. Tentokrát jedeme v motorové trakci vlakem linky RE4, kterou si ještě popíšeme, nyní vystupujeme po necelé půlhodině ve stanici Grevesmühlen.

Odtud vedla kdysi odbočná trať na sever do Klützu, v jejíž koncovém úseku nyní existuje právě ona úzkorozchodka, která je naším cílem. Za půl hodiny nám jede autobus, a protože nádražní kavárna má zrovna zavřeno, projdeme se kousek do městečka. Autobus linky 320 směr Boltenhagen přijíždí na poklidné autobusové nádraží prakticky zaplněn školními dětmi, protože v Meklenbursku je již po prázdninách. Celou cestu tedy visíme na tyči, děti nepouštějí sednout ani starší cestující. Vystupujeme na zastávce Klütz, Wismarsche Straße, většina dětí se zde přesouvá přes křižovatku na zastávku Klütz, Kirche, kde jim navazuje něco dalšího. My projdeme centrem do dokonale oploceného areálu nádraží Klütz, kde parkuje docela dost aut.

Obnovená stanice Klütz, 17.8.2021 © Jiří Mazal

Zdejší úzkokolejka, přezdívaná „Kaffeebrenner“, vznikla ve skutečnosti nedávnou přestavbou tratě normálního rozchodu. Roku 1905 otevřela společnost Großherzoglich-Mecklenburgische Friedrich-Franz Eisenbahn trať z Klützu do Grevesmühlenu, které se mezi místními říkalo právě „Kaffeebrenner“, jelikož na obou koncích stály sladovny, produkující sladovou kávu (meltu). Dráha vedla zejména zemědělskou oblastí a byla používána především při žních, pro svoz obilí. Ve 20. a 30. letech se stala oblíbenou při dopravě výletníků k pobřeží, které je od Klützu jen pár kilometrů vzdáleno. Východoněmecké panování dráha přežila, ale již v režii DB znamenal rok 1995 ukončení provozu. O rok později vznikla Klützer-Ostsee-Eisenbahn a zahájila turistický provoz. Ten však skončil roku 2005. Až rok 2012 znamenal nový start a o dva roky později poprvé vyjely vlaky na rozchodu 600 mm, a to do 4,5 km vzdáleného Reppenhagenu.

Provozovatelem je společnost s poněkud krkolomným názvem Stiftung Deutsche Kleinbahnen (Nadace německých malodrah). Nádražní areál v Klützu tvoří zrenovovaná výpravní budova, výtopna a poměrně rozsáhlá vozovna, kde jsou uschována muzeální vozidla. V provozu jsou nasazovány především dieselové lokomotivy, příležitostně parní. Stylové otevřené a uzavřené osobní vozy jsou patrně vlastní výroby. Jezdí se poněkud zvláštně v pracovních dnech třikrát denně, a musíme uznat, že náš spoj je prakticky zaplněn, ačkoliv od autobusu jsme přišli sami.

Klütz, lokomotiva Schöma č. 1, 17.8.2021 © Jiří Mazal

Po nákupu jízdenky usedáme v jednom z vozů a zjišťujeme, že jediným přítomným zaměstnancem je strojvedoucí. U jízdenek se tak nějak předpokládá, že jste si je zakoupili a nesnažíte se nastoupit bez nich, a obrat v koncových stanicích zajišťuje strojvedoucí sám. Roušky nejen personál, ale i část pasažérů ignoruje, čímž se „nakazí“ i ti zbývající, doposud roušky mající, takže vládne příjemná pohodová atmosféra, Obecně se sice ve „východoněmeckém“ Meklenbursku pravidla dodržují, ale zdaleka se nejedná o takovou korona hysterii, jakou jsme zažili v (západoněmeckém) Dolním Sasku.

Webové stránky dráhy sice hýří výrazy o nádherné krajině plné stromů a polí, realita je však poněkud skromnější. Zkrátka taková ta severoněmecká nudná nížina, trať vede prakticky v celé délce v polích. Alespoň že souprava je netradiční. Na mezilehlé zastávce Stellshagen uprostřed polí (kde se zámková dlažba nástupiště vyjímá obzvlášt zajímavě) láká cestující „Kaffeebrenner“ na vypití kávy reklamní cedule nedalekého hostince, ale pochopitelně nikdo nevystupuje. Na konečné v Reppenhagenu, odkud se také všichni cestující vracejí zpět, nám neunikne propojení mezi vozy. Používá se středový nárazník, spřahovací ústrojí je složeno ze dvou šroubovek a vzduchové hadice. Na úzký rozchod, kde vozy někde ani nejsou brzděny, docela luxus.

Reppenhagen, lokomotiva Schöma č. 1, 17.8.2021 © Jiří Mazal

V Klützu máme asi hodinu času na nějaké občerstvení, protože po zbytek dne už nebude možnost. Uprostřed odpoledne máme opět trochu problém, v restauraci uspějeme jen s nápoji a dezerty, ale zachraňuje nás znovu Turek. Zdejší bistro Khan je držitelem nějakého místního ocenění, bohužel si uvnitř není ani kde sednout, a tak své kebaby sníme na zastávce Kirche. Autobus, tentokrát téměř prázdný, nás z Wismarsche Straße odveze zpět do Grevesmühlenu. Jízdenku Quer-durchs-Land Ticket autobusy uznávají, což nám předtím nebylo zřejmé. Vůbec poskytované informace o platnosti zemských jízdenek se trochu zhoršily – u Mecklenburg-Vorpommern-Ticketu se uvádí jeho platnost v Hamburku, ale není patrné, kudy se do Hamburku smí z nesousedícího Meklenburska dojet. Stejně tak jaksi zmizela informace o platnosti do Štětína včetně tamní MHD (a podle vyhledávače už tam skutečně neplatí), proto jsme si ke Quer-durchs-Land Ticketu dokoupili přeshraniční lístek.

Dlouhá linka RE4 z Lübecku do Štětína není takovou novinkou, dříve zde jezdily motorové jednotky řady 628 DB Regio. Ve výběrovém řízení si tento dopravce linku obhájil a od roku 2016 zde nasazuje nízkopodlažní LINTy. Ty nám přišly docela povedené, jen jsme seznali, že u nás by v té době byla požadována wi-fi. Při modernizaci vozového parku byla linka pokřtěna názvem Stadttore-Linie s odkazem na zachovalé městské brány v asi sedmi městech, která vlak spojuje. Ve většině trasy jezdí vlak každou hodinu, někde po dvou hodinách. Celá cesta motorákem „linky městských bran“ trvá téměř 5 hodin a postupně nás kontrolují 3 průvodčí. Dohromady asi hodinu ovšem vlak prostojí kvůli křižování a čekání na taktové přípoje, přičemž už na pětiminutový pobyt vypíná strojvedoucí motory.

Güstrow, jednotka ř. 623 (LINT 41) na spoji do Szczecinu, 17.8.2021 © Jiří Mazal

Nejprve v Bad Kleinen potkáme Flirty DB Regio, které sem byly předisponovány z Rujany. Později v Güstrow, kde stojíme podle plánu 22 minut, sdílíme stanici s Talenty 2, které v rámci rostockého S-Bahnu pojedou každý jinudy do Warnemünde. Zatímco městské brány stojí za vidění, nádraží v roli bran do měst často příliš reprezentativní nejsou – většina je neobsazených, bez jakýchkoliv služeb, někde jsou zatlučená okna, kolejiště je optimalizované a za ruinami bývalých dep a nákladišť občas vykukují nezateplené paneláky daného sídla.

Pokud zrovna nestojíme s vypnutým motorem, je jízda docela svižná, ale nepříliš zábavná, a tak uvítáme zastavení v pohraniční stanici Grambow uprostřed lesa. Do Polska s námi jedou na devátou večerní celkem 4 další cestující, z toho dva jsou britští šotouši, třímající Interraily a letáček z úzkokolejky na Rujaně, kterou zřejmě ten den navštívili. Na polském úseku jedeme také relativně rychle, brzy se objeví světla Štětína a trochu nás zpomalí výhybky stanice Szczecin-Gumience. Na hlavní nádraží přijíždíme včas a opouštíme LINT, který se bude ještě vracet do Neubrandenburgu.

Reuterstadt Stavenhagen, jednotka ř. 623 (LINT 41), 17.8.2021 © Tomáš Kraus

Máme hodinu času, kterou strávíme nákupem v Žabce a posezením u „frytek“ v módním podniku nad nádražím. Přijíždí nám noční TLK Wolin ze Świnoujście do Bohumína, kde za lokomotivou jede polské lůžko a zbytek soupravy tvoří „Béčka“ ČD. Protože PKP Intercity prodávají lístky na internetu teprve měsíc dopředu, báli jsme se před nákupem, jestli na nás v tom jednom lůžku zbydou místa, ale uspěli jsme. Horní lůžko už je obsazené a my také rychle zaléháme. Po úvrati v Katovicích nás trochu budí mohutné poskakování celého vozu na špatném svršku, ale jsme rádi, že jedeme víceméně včas. V Bohumíně tedy stíháme pětiminutový přestup na Ostravana, který nás doveze do našich domovů.

Úvodní snímek: Helgoland, útesy s Lange Anna, 16.8.2021 © Jiří Mazal