Švýcarské doplňky (2): Luzern a okolí

15.12.2021 8:00 Libor Peltan

V minulém díle tohoto dvoudílného miniseriálu, v němž dávám přednost archivem Vlaky.net dosud spíše pomíjeným pozoruhodnostem Švýcarska, jsme prokřižovali celou zemi a projeli si větší část jejích úzkokolejek. Tentokrát se budeme motat hlavně kolem Luzernu a zaměříme se na lanovky na jih od něj, které jsou na rozdíl od stejně lákavých zubaček na Pilatus a Rigi poněkud opomíjené. Pohříchu však vynecháme luzernské velké dopravní muzeum.

Jako jediný příplatek k našim SwissPassům jsem prosadil Pilatus, neb původní (i když porůznu nenápadně zmodernizované) motoráky nejstrmnější zubačky měly být v řádu měsíců nahrazeny zcela moderními, jež jsem na trati též zahlédl.

Pozoruhodná je mimojiné organizace celého provozu, připravená na návaly. Přesuvnou se k nástupišti, na které je propuštěno jen předem vypočítané množství cestujících, postupně přistaví tolik vozů, kolik jich pojme výhybna v Ämsigenu, a jedou pak v následu na dohled od sebe. O to hůře se však cestou šotí, a tak nezbývá než vychutnávat sklony, které jsou v úvodní části trochu více dechberoucí než v závěru trasy.

Alpnachstad: nový vůz na koleji k depu, 22. 7. 2021 © Libor Peltan

Na vrcholu nemá smysl se moc zdržovat v zástupech neoutdoorových turistů, a tak se dá jet zas zpět, nebo zvolit lanovkování přímo do Luzernu, přičemž zvolit jste to museli už dole při nákupu jízdenky/příplatku. V horní sekci jede klasická velkokabinokvá lanovka (dvě kabiny proti sobě; doporučuju zafrontit se s předstihem, bývá plná), pak se přestupuje na malé kabinky (velké množství připínané na oběžné lano), které zvládají na další mezistanici přímo přejet, takže se už přestupovat nemusí, až pak dole na trolejbus z předměstí do centra, které bezpochyby stojí za procházku.

Pilatus Kulm: starý vůz se spouští se staženými sběrači... 22. 7. 2021 © Libor Peltan

Jednou z nemnoha (relativně k jejich celkovému počtu) lanovek, na nichž platí SwissPass bez příplatku, je nedaleká Stanserhornbahn a patří mezi nejlepší zážitky z celé dovolené. S výhodou jsme přitom využili její večerní provoz, který je naplánován v závislosti na roční době buď ve čtvrtek nebo naopak o víkendu, neboť po šesté hodině se ostatní podobné atrakce už ukládají k spánku. V úvodní sekci se jedná o historický funikulár, který dodnes vypadá k nerozeznání od roku 1893 a romanticky se vine mezi zahrádkami, staveními a loukami, dokonce s jedním přejezdem, přičemž je dovoleno stát na otevřené plošince a vychutnávat výhled.

Stans: funikulár první sekce na Stanserhorn, 22. 7. 2021 © Libor Peltan

K vrcholu pak pokračovaly další dvě navazující sekce postavené ve stejném designu, ale v drsnějším terénu a ostřejším sklonu, avšak roku 1975 je nahradila lanovka visutá a od roku 2012 tu pendluje unikátní CabriO, což je velká kabina s točitým schodištěm uprostřed a možností cestovat na její střeše na otevřené plošině, nad úrovní nosných lan. Zážitek je to silný a inženýrský majstrštyk také, neboť si řešení vynutilo nějaký blíže neprozkoumaný systém naklápění, kompenzující silné hupy po průjezdu přes podpěru.

Pozůstatky dávných funikulárů jsou přitom cestou dobře vidět: tunel, z kamenů zbudované těleso poničené lavinou, mezistanice s patrnými nástupišti, v některých úsecích dokonce dodnes leží koleje.

Výhled z horní plošiny CabriO na Stans, Stansstad a Vierwaldstättersee, 22. 7. 2021 © Libor Peltan

Na vrcholu je samozřejmě krásně a mnohem příjemněji než na Pilatu, najdeme tu také rozsáhlou občerstvovnu, kde ceny nejsou, řekl bych, zbytečně přemrštěné. Lanovkou se sem (a odsud) vozí i nejrůznější materiály, včetně tekutých.

Dolní stanice Stans leží na úzkokolejné příměstské trati (Luzern –) Hergiswil – Engelberg, která je provozně sloučená s ZentralBahn. Ve své závěrečné části je dokonce ozubnicová, a to vzdor faktu, že je vrcholový úsek nahrazen dlouhým tunelem.

Stans: Spatz ZentralBahn, 22. 7. 2021 © Libor Peltan

Na trati operují elektrické jednotky Spatz (ABe 130) a novější Fink (ABeh 160) od Staldera, místo dlouhé sedmidílné verze Adler (ABeh 150), která asi spíš zajíždí do Interlakenu, se tu zatím lze svézt zajímavou, přibližně následující sestavou: lokomotiva HGe 4/4 II, panoramatická první třída ex GoldenPass, dva úzkorozchodné Einheitswageny různých generací a humanizací, jeden vůz mně neznámého původu s okny v bočnicích širokými přes dva fiktivní oddíly a nakonec třídílná netrakční jednotka odpovídající Spatzům (řada ABt 8). Dopravce těmto soupravám říká familiárně HGe-Pendel.

Grafenort: HGe-Pendel s netrakčním ne-Spatzem v čele, 23. 7. 2021 © Libor Peltan

Lokálka vede, s výjimkou závěrečné divočiny, většinu délky pohodlně širokým údolím, které je však lemováno strmými a poměrně zabydlenými svahy, jež jsou sešňěrovány pavučinou lanovek a lanovčiček, velkých, turistických, malých, soukromých a často nákladních, někdy dokonce smíšených. Někteří majitelé umožňují svezení občasným návštěvníkům, a dojem z takové jízdy je v mnohém odlišný od klasických profesionálních drah. (Spolu)výrobcem mnoha lanových drah je místní firma z Dallenwilu. Není divu, že jsme se do střediska tohoto fenoménu, romantického městečka Wolfenschiessen, vypravili.

Podobně jako v gruzínské Čiatuře [1], i zde si pro účely povídání vypomůžu arbitrárním očíslováním popisovaných lanovek čísly, ale ve skutečnosti se identifikují svými jmény, někdy ovšem mírně zmatečnými, hlavně u vícesekčních. Samozřejmě jsme prozkoumali jen zlomek lanovek a dodatečné informace na internetu se hledají obtížně, takže jsem očísloval jen některé.

Lanovky v okolí Wolfenschiessen popsané v článku © přispěvatelé OpenStreetMap CC-BY-SA https://www.openstreetmap.org

Lanovka 1 na Wissiflue vypadá provozovatelně, ale její dolní stanice, ukrývající plechovou kabinku, je užívána spíše jako skladiště či kůlna. Lanovka 2 na Walibalm je zřejmě ryze nákladní, i když její vozíček působí bytelně. Lanovka 3 je první, kterou jsme se svezli. V dolní stanici stačí přečíst návod a stisknout tlačítko, a po rychlém přeskupení do kabinky neurčitého stáří se jede, jízdné se pak zaplatí až nahoře vousatému dědovi. Nákladní lanovka 4 na Burgholz už neexistuje a ani moc památek po ní zřejmě nezbylo.

Wolfenschiessen: lanovka 3 na Brändlen, 23. 7. 2021 © Libor Peltan

Tím se dostáváme do Oberrickenbachu, vesničce se snad větším počtem lanovek než obyvatel, již s Wolfenschiessen spojuje autobusová linka. Lanovka 5 na Haldiwald by měla podle fotek na internetu mít zajímavou kabinku, ale ve stanici na mě čekalo jen prázdné lano. Sousední 6 na Schmidsboden má vizuálně moderní kabinku a obsluha bude v horní stanici, k dosažení telefonem. Nákladní 7 na Ribimatt je jenom hodně jednoduchý vozíček na laně, zatímco dvojice dalších nákladních 8 a 9 na Vogelsmatt, respektive Eggeli, jež sdílejí dolní stanici, vypadají solidně, i když jejich vozíky působí vpravdě historickým dojmem.

Oberrickenbach: lanovka 10 na Spis, 23. 7. 2021 © Libor Peltan

To už jsme ale u jedné z nejdelších drah v okolí, dvousekční 10 + 11 na Spis a Sinsgau. Klasická, i když staře vypadající kabinka nás po zavolání obsluhy telefonem, umístěným přímo ve stanici (jako záloha slouží uvedené číslo na mobil) přiveze do mezistanice, kde od nás paní vybere jízdné 8€ za obě sekce (zpáteční by asi bylo za 10€), a přesedáme do krutopřísné osobo-nákladní kombinované kabinky (i když sedět se dá i na korbičce) v horní sekci. V horní stanici přitom není žádné zařízení, snad jen štítek s číslem na mobil.

Lanovky 12 a 13 k Chrüzhütte, respektive Bannalpsee, jsou spíše turistické, což obnáší lepší informace na webu [2], dražší jízdné, moderní konstrukci (i když kabinky jsou navzájem dost odlišné) a celkově profesionální provoz s jízdním řádem a obsluhou v obou stanicích. Jedna je modrá, druhá červená, a proto se jim říká hezkou švýcarskou němčinou “s`blaiä Bähnli” a “s`rotä Bähnli".

Oberrickenbach: lanovky 13 (v popředí) a 12 (v pozadí), 23. 7. 2021 © Libor Peltan

U Chrüzhütte najdeme dvě další lehkotonážní nákladní lanovky 14 a 15 a také funkční a provozovanou modelovou lanovku, která jako by z oka vypadla té na Sinsgau. Je to nejoblíbenější, ba ikonický design. Od vrcholové stanice Bannalpsee taky pokračuje strmá nákladní 16 na Oberfeld. Tamtéž lze však materiál přivézt odspodu z Fellbodenu (koncová část oberrickenbachu) i bedničkovými lanovkami 17 + 18 přes Firnhütt.

Odtud se dá přes les dojít do Brunniswaldu, kam vede pěkná kabinka 19 od vlaku z Grafenortu, ale ta byla právě neprovozní snad z důvodu dovolené.

Grafenort: lanovka 19 na Brunniswald, 23. 7. 2021 © Libor Peltan

Dál na jih jsme se, stejně jako na protější svah Aawasserského údolí, nedostali, ovšem z mnou pominutých lanovek je většina nákladních, kterých už beztak bylo pro dnešek dost. Informace o některých z nich jsem pro vás alespoň dohledal na internetu. 20 + 21 na Rugisbalm a Edden (Luttersee) by podle vygooglených obrázků [3] měla mít obě sekce vybavené též oněmi kabinkami napůl osobními a napůl korbičkovými. Dvaadvacítka na Bielen/Bühlen (jízdné 5€ v každém směru) vypadá designem kabinky i stanice na chlup shodná s šestkou v Oberrickenbachu. Nakonec máme dvojici 23 a 24 na Diegisbalm a Oberalp, které sice na sebe navazují, ale provozovány jsou zřejmě odděleně, včetně cen (6/10€, respektive 5/8€). 23 vypadá opět jako 6 a 24 má ještě subtilnější a romantičtější kabinku.

Bannalpsee: nákladní lanovka 16 na Oberfeld, 23. 7. 2021 © Libor Peltan

Jako turistický zážitek nabízí engelberská turistická kancelář předplánovanou horskou túru se startem a cílem v Engelbergu, spojenou s projetím některých lanovek (21, 20, 22, 23, 3, 10, 11) se slevou a 47 km výšlapem po okolního stráních, pod jménem Buiräbähnli-Safari (překlad: Buirä = Bauer = sedlák; Bahn = dráha; -li = -chen = přípona označující zdrobnělinu; Safari = dole se pasou krávy, a při velkém štěstí v trávě zašustí vzdálený svist sviště). My si ale radši dovču organizujeme po svém.

Zbytek dovolené a článku patří zas dobře popsaným atrakcím: centru Lucernu; svezení parníkem po Vierwaldstättersee, kdy lze během cesty kromě okolní krajiny pozorovat práci parního stroje a strojníků o něj neustále pečujících; výjezd jednou zubačkou na Rigi a druhou zas dolů, přičemž jejich navýsost zajímavý vozový park je silně ohrožen novými Stadlery; výlet k povodní rozdováděným rýnským vodopádům v Schaffhausenu a přejezd Bodamského jezera trajektem.

Závěrečné odstavce tudíž věnuju krátké návštěvě Zurichu, kde jsem si nejdříve projel tramvajovou linku 12 od letiště do Stettbachu, která je zajímavá estakádami, přejezdy se závorami, a mimojiné i nasazeným druhem tramvají: endemitními a oceňovanými Cobrami. Pak jsem přestupoval v terminálu Stettbach, kde jsme však při příjezdu prostáli dvě minuty na semaforu, přičemž jsem mohl sledovat stanicování a ujetí návazného spoje s o to větší ironií, že jsem se při tom díval přímo na reklamní heslo zdejšího dopravního podniku “Umsteigen lohnt sich.”

Po projetí krátkého premetro úseku Schörlistrasse – Waldgarten – Tierspital jsem plánoval vyjet si zajímavou příměstskou tratí na kopec Uetliberg, což však zhatila výluka, a tak jsem si mohl jedině vyfotit Stadlera s excentricky umístěnými pantografy na zastávce Triemli. S potěšením jsem akorát zakvitoval, že klasických Tram2000 brousí koleje v ulicích největšího města ještě slušné množství. Bombardiery Flexity už si na ně však brousí zuby.

Odkazy

[1] https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/7377-Gruzie-dopravni/

[2] https://www.bannalp.ch/index.php/fahrplan

[3] https://www.bergbahnen.org/gallery/thumbnails.php?album=278