Železniční okruh Faurei a cesta domů

Bylo asi 12 hodin v pátek 6. července. Volá dispečer, že Angličani chtějí v pondělí 9.7. odjíždět. Pokud tam nebudu, platíme penále atd. To víte, Anglie (Velká Británie pro kontrolory textu) je velká země a malí Češi musí skákat, jak si zákazník přikáže. Domluvený týden byl zapomenut. Každá cesta má svůj začátek i cíl, jehož má být dosaženo, a snad také šťastný konec. Začátek, sice trochu hektický, byl 7.7.2018. Přece jenom výbava, jídlo minimálně na týden, pití, dokumentace, objednání jízdenek do Vídně, z Vídně do Budapesti Keleti a lůžko na noční rychlík ze stejné stanice do Bukurešti něco zabere. Při cestě na nádraží v České Třebové jsem se pozdravil s „uměleckým dílem“ znázorňujícím významného stavitele tratě Olomouc – Praha Janem Pernerem, který, obrácen „zadkem“ k železnici, kterou stavěl, se svého ztvárnění naštěstí nedožil. Proto také, mimo toho, že má Česká Třebová ve znaku kohouta s lidskou hlavou, kterým se město pyšní, jsme v železničářských kruzích nazýváni hanlivě. Městečko u Kostlivce. Raději ani nezmiňuji přibližnou částku, co toto dílo stálo. Zdůrazňuji, že se jedná o můj subjektivní názor.

Jan Perner, kontroverzní symbol železnice v České Třebové 1.4.2022 © Miloslav Bednář

Cesta ovšem začala trochu divoce. V Praze byl smrtelný úraz na kolejích v Libni, takže můj vídeňský rychlík má +60 minut, což znamená, že přípoj ve Vídni je pryč. A když se něco má podělat (panMurphy a jeho zákony), tak se to podaří. U bufetu ve Vídni jsem na sebe vylil kávu, do dalšího rychlíku do Budapesti nastoupili (a já jsem byl poctěn jejich přítomností) občané Indie s asi 4-5letým budoucím „Maharádžou“, který řádil jako černá ruka a já bych ho nejraději přetrhl. Další cesta byla do Budapesti, Bukurešti a města Buzau, asi 30 km před Faurei. Tam jsem měl zajištěný nocleh.

Do Faurei jsem přijel tedy ráno v den odjezdu 9.7.2018. To, že mě nechali sedět ještě asi 3 hodiny na lavičce ve stanici spolu z bezdomovci a toulavými psy, snad nemohlo mít ani jiné vyústění než telefonát s majiteli jednotky a personálem okruhu, kteří chtěli, ať počkám na soupravu na nádraží ve Faurei. Prostě Balkán se vším všudy, jen když nemusí nic dělat. Už dopředu předesílám, že jsme odjeli až 11.7.2018 v 11.01, z Faurei to znamená za 2 dny.

Auta, psi a nudící se zaměstnanci 10.7.2018 © Miloslav Bednář

Samotný okruh Faurei byl postaven v roce 1978, zmodernizován mezi lety 2003 – 2008 a má dva okruhy podobně jako VUZ ve Velimi. Větší 13,7 km dlouhý s poloměry 2 x 1800 metrů, 4 mimoúrovňové přejezdy, 6 lávek, maximální rychlost 200 km/hod, a také, asi naprosto volný přístup do prostoru. Byl jsem svědkem, jak - naštěstí před pomalu jedoucí jednotkou Stadler - přecházelo stádo krav. Menší okruh má délku 2,2 km, rychlost 60 km/h, poloměry od 800 až po 180 metrů, ale je zarostlý a koleje rezavé a není elektrifikován. Na velkém je pouze napětí 25 kV 50 Hz střídavého.

Hala má údajně 600 m², 2 jeřáby, 4 zvedáky a asi 15 lidí v práci, kteří se vůbec nepřetrhli. V pondělí, když jsem se konečně dostal na okruh, to bylo asi ve 12 hodin, jel ještě asi 3 okruhy zmiňovaný Stadler, naštěstí pomalu, tak proto nesebral ty krávy. V úterý klídek a pohoda, opravují se tam auta a nikdo nic nedělá. Dokonce jim dělalo velký problém pustit kompresorek, aby mi nafoukli matraci, abych to nemusel foukat hu...!

Vybavení okruhu 10.7.2018 © Miloslav Bednář

Stadler, jak jsem zjistil teď, když jsem připravoval text, byla hybridní jednotka Flirt UK 755 401 pro Společnost Abellio East Anglia ze závodu Stadler v Busnangu. Mě tam, když tam stála, hnali od jednotky jako, no měl bych hezké přirovnání na současné dění, ale musel bych vzít v potaz českou vládu a občany ruské národnosti ve služebním poměru.

Když jsem se tedy vydal na cestu po stejné trase a stejnou rychlostí až na hranici Rumunska a Maďarska, probíhalo vše v zaběhlých kolejích. Až v Karpatech před námi „zdechnul“ vlak a to, co se na té trati dělo, by každého našeho dopraváka přivedlo do infarktového stavu. Nejdříve projeté návěstidlo mého vlaku, poté snad 300 metrů couvání zpět. A opět dopředu, tlačit ten vlak až na vrchol stoupání a jako nezavěšený s ním vjet do stanice.

Menší dopravní problém vlaku před námi s pánem, který ho asi řeší 12.7.2018 © Miloslav Bednář

A potom klídek v Curtici, 45 hodin čekání na něco, to jsem se nikdy nedověděl. A potom problém! Stačí, když si rumunským celníkům a policistům dovolíte nedat pivo (já už opravdu žádné neměl), jste zarostlý, dá se říci i špinavý a teplota byla víc jak + 30°. Na druhé straně hranice narazíte na nově metoucí koště, v tomto případě, na mladou, docela hezkou maďarskou celnici. Ta viděla něco, co vypadalo jako kosovský utečenec, který si honem si nemohl vzpomenout na heslo, které má v pasu. Vše se podařilo a já jel dál. O kvalitě infrastuktury si udělejte obrázek sami. Ještě malou poznámku. Nepořádek a vraky byly už v roce 2019 uklizeny, viz video na YouTube.

Úvodní snímek: Jediný zkoušený exponát na okruhu 9.7.2018 © Miloslav Bednář