Třikrát Sonderzug v Podkrušnohoří

První jmenovaná trať, spojující stanice Annaberg-Buchholz Süd “na vejprtské trati” a Schwarzenberg “na nejdecké trati”, byla už na Vlaky.net dobře popsána (v příslušné diskuzi se zdejší mazáci shodli, že tam vesměs byli), a tak se nebudu zdržovat s její historií, monumentálním viaduktem v Markersbachu ani stopováním zrušených odboček. Protože však článek, který naleznete v sekci Súvisace odkazy, je takřka dekádu starý, dovolím si převyprávět, co se od té doby změnilo.

Stejně jako kdysi lze vejprtskou trať projet dvěma páry vlaků o víkendech v letním období, přičemž pro výlet do Německa vhodně v Chomutově navazují na první a poslední rychlík z/do Prahy. Místo Orchestrionu ČD však jezdí RegioSprinter dopravce Die Länderbahn CZ, který neuznává zažité přeshraniční síťové tarify a pro úsek Vejprty – Cranzahl vydá jízdenku za 60 Kč.

Vejprty: RegioSprinter DLBCZ na spoji z Chomutova do Cranzahlu, 7. 5. 2022 © Libor Peltan

Samotná možnost svezení po této malebností ničemu nepodobné trati však stojí za to i na poněkolikáté, jen je potřeba smířit se s pozorováním proběhlých a probíhajících demolic nádražních a důlních budov po trase. V Cranzahlu výhodně vychází přestup na ostře tu obracející Desiro, přivezší mnohé výletníky za parní úzkokolejkou Fichtelbergbahn, přičemž se stíhá rychle obhlédnout krásu mechanických návěstidel i úzké vagonky, podvalníky a další.

Do dvojměstí Annaberg-Buchholz, roztahaného po příkrých svazích údolí Sehmy, je to už jen kousek, a tak nezbývá než vyhlížet první obrat historického vláčku EAB. S výjimkou jinak organizovaných vánočních jízd ožívá trať jen pět víkendů v roce, když jsou v sobotu i neděli vypraveny tři (v případě nasazení motoráků Ferkeltaxe), respektive dva (v případě parního vlaku) páry spojů.

Annaberg-Buchholz unt Bf: Desiro na pravidelném spoji míjí páru, 7. 5. 2022 © Libor Peltan

Na mě vychází parní víkend a tak k jednosměrné jízdence za 11€ připlácím Dampfzuschlag za 7€. Rezervaci lze provést jen s týdenním předstihem, čehož jsem nevyužil, ale volná sedadla se ve třech velkoprostorových vozech našla, tak či tak bych se však tísnil s cizími lidmi na honeckerácké čtyřce, a proto radši volím “na stojáka” v jídeláku, který, ač stylově designovaný, východním Němcům lepší komfort při stravování nenabízel.

V kdysi uzlové stanici Schlettau je plánována skoro půlhodinová pauza, kterou lze vyplnit Bratwurstem, mechanickými návěstidly, hrstkou odstavených dalších historických vozidel či dopravní kanceláří s archaickým zabezpečovacím zařízením.

Dál už nás pára řady 50 (Krupp 1941), která i tendrem (Babelsberg 1959) vpřed smí jet plnou rychlostí, a která je domovem v muzeu Chemnitz-Hilbersdorf, veze bez průtahů, a bohužel i bez zastávky na viaduktu, až do Schwarzenbergu, kde musí objet soupravu, aby ji zatlačila s cestujícími až do muzea. To už jsem však navštívil (a pro vás popsal) dříve, takže místo toho odjíždím navazujícím Desirem a zároveň opouštím chronologické povídání, neboť kousek odsud leží městečko pojmenované samými samohláskami a jím vede další trať, o níž bude další stať.

Schwarzenberg: Einheitslok objíždí soupravu, 7. 5. 2022 © Libor Peltan

Železnice Chemnitz – Adorf byla i s odbočkou do Kraslic po velmi rychlé výstavbě otevřena roku 1875. V koncové stanici se napojila na existující trať Plauen – Cheb a mezi lety 1906 – 1945 odtud šlo také dojet až po Aš přes Hranice v Čechách, kde bylo kvůli přeshraničnímu spojení dokonce zcela přestěhováno dříve koncové nádraží.

Naše dráha je zajímavá tím, jak odlišné osudy mají její jednotlivé úseky. Počáteční z Chemnitz do Aue byl vleklou rekonstrukcí, završenou až letos, přestavěn na vlakotramvaj. Navazující sekce k Eibenstocku je zrušena a vede po ní cyklostezka, a to včetně třísetmetrového tunelu u Bockau. Následuje přehradní nádrž Eibenstock, pod jejíž hladinou zůstalo nejen několik kilometrů drážního tělesa, ale i stejnojmenné nádraží. Do městečka, které je situované opodál a o dost výše, tu dokonce vedla krátká, ale mezi normálněrozchodnými tratěmi v Sasku nejstrmější, dodatečná odbočka.

Za vodou následuje další úsek Schönheide Ost – Muldenburg, kde ještě koleje leží, ale pojížděné zřejmě jen sporadickou nákladní dopravou. Ve stanici Schönheide Süd několik kolejí připomíná úzkorozchodnou trať Wilkau-Haßlau – Carlsfeld, která ji zde křížila, a na niž kromě další památky v koncové stanici upomíná nadšenci obnovený a provozovaný kousek Schönheide Mitte – Stützengrün, jemuž se však už věnovaly jiné články. Mimochodem, všechna nádraží pojmenovaná po Schönheide jsou vzájemně vzdálena několik kilomterů.

Schlettau: mechanická návěstidla ve stanici, 7. 5. 2022 © Libor Peltan

Další úsek námi sledované trati od Muldenburgu po Zwotental, včetně odbočky do Kraslic, se stal, spolu s později dostavěnou spojkou z Falkensteinu, součástí meziregionálního spojení Sokolov – Zwickau/Plauen, kde se v současnosti prohánějí Stadlery RS1 Vogtlandbahn, a u něhož by jeden nevěřil, z jak různých lokálek bylo historicky poslepováno.

Zbývá už popsat jen strmě klesající úsek Zwotental – Adorf, který je sice bez pravidelného provozu, ale nadšenci, kteří své “muzeum” ve výtopně uzlové stanice otevírají veřejnosti snad jen jeden-dva víkendy ročně, tudy alespoň příležitostně (letos asi 7x) vypraví zvláštní vlaky.

V neděli ráno nastupuju na první pár z dokonce tří, když dva jsou navíc protaženy až do Kraslic. Souprava je sestavena z řídícího a motorového vozu Ferkeltaxe, takže si můžu vybrat, jestli chci pohodlně sledovat krajinu z prakticky prázdného motoráku a poslouchat při tom endéerácký šestiválec, nebo se tísnit v obsazeném (částečně krojovanými družinami) řidičáku poslouchat lidovky hrané na akordeon značky Weltmeister z Klingentalu, kudy po úvrati ve Zwotentalu brzy bez zastavení profrčíme.

Čtyřicetiminutový obrat v Kraslicích stačí tak akorát na návštěvu zdejší železniční expozice, která ač malá, je nacpaná exempláři různého druhu a za prohlídku bezesporu stojí.

Kraslice: část nahuštěné expozice Muzea kraslické dráhy, 8. 5. 2022 © Libor Peltan

Do třetice zajímavých neprovozovaných tratí vám představím lokálku Schönberg – Schleiz. Její výchozí stanice sice leží na hlavní trati mezi Hofem a Plauen, ale zastavují tu jen řídce jezdící motoráky Erfurter Bahn v relaci Hof – Gera. Čtyři páry spojů do Schleizu, které jsou naplánovány v letním období zhruba každou první a třetí sobotu v měsíci (někdy odlišně), na ně však vhodně navazují. Horší je to se spojením do Schleizu, a především z něj, přijedete-li posledním spojem, který zatáhne do depa, a protože už jsme v Durynsku, jediný podvečerní autobus míří do Jeny.

Schleiz West: souprava Wisentatalbahn na současné konečné dráhy, 7. 5. 2022 © Libor Peltan

Na trati operuje souprava motorového a řídícího vozu řady 798+998, tedy západoněmecký Schienenbus. Podle slov strojvůdce to není ani tak nostalgický záměr, jako ekonomika jeho pořízení a provozu. Zatímco interiér “řidičáku” je až na malý cyklooddíl původní včetně sedaček s přestavitelnými opěradly, motorák je uvnitř hodně přebudovaný a množství almar zaslepilo i většinu oken (v minulosti sloužil jako měřící vůz). Nadšenci ze Schleizu se prý chystají se svou soupravou vyrazit i do Adorfu, Kraslic a snad někdy i Karlových Varů.

Téměř celá trať je klasickou lokálkou, až těsně před Schleiz, kde přímý směr výhybky vede do depa, které bylo dříve koncovým nádražím a kde jsou poodstavovány rakouské pantografy řady 4030 v nedobrém stavu. Posledních několik stovek metrů se jede po počátečním úseku zrušené elektrické malodráhy Schleiz – Saalburg (1930 – 1969, pak až do 1996 motorový provoz), na jejíchž 1200 V upomínají dochované stožáry za depem. Jeden z elektrických vozů, později včleněných do nesourodé řady ET188, by měl být zachován jakožto kabina asymetrického funikuláru v Lichtenhainu. To už je však jiný, snad ještě zajímavější Durynský šotopříběh…

Odkazy

• https://www.erzgebirgische-aussichtsbahn.de/1
• https://oveb.de/
• https://www.wisentatalbahn.de/start/

Úvodní snímek: Adorf: Ferkeltaxe se chystají na zvláštní jízdu do Kraslic, 8. 5. 2022 © Libor Peltan