Velikonoce na nizozemských kolejích – 1. díl

29.5.2022 8:00 Tomáš Kraus

V tomto cestopise se podíváme na čtyři dny do Nizozemska, země s výborně fungující veřejnou dopravou a plné zajímavých vlaků. V prvním díle se zaměřím zejména na regionální vlaky a kromě toho se budu věnovat místním specifikům pro cestování s dětmi.

Původní nápad byl využít velikonoční prodloužený víkend k tomu, vycestovat někam za teplem. A tak teď o chladném večeru na zelený čtvrtek vyhlížíme v bundách náš vlak na podzemním nádraží letiště Schiphol. Ono přeci jen v dubnu je opravdové teplo zatím jen ve vzdálenějších destinacích, a tak jsme to změnili na zemi, kde sice teplo být nemusí, ale kvetou tam tulipány. V lednu jsme tedy rezervovali ubytování s výhodnou polohou přímo u nádraží v Rotterdamu, které stačilo zaplatit týden před cestou, a k tomu jsme koupili letenky s docela flexibilní možností storna.

Schiphol Airport: Patrová jednotka řady VIRM v podzemní stanici © Tomáš Kraus, 14.4.2022

Přeci jen jsme si nemohli být jistí, jak se situace bude vyvíjet. Až do konce února byly v Nizozemsku prakticky všechny volnočasové aktivity zrušené a roušky byly nařízené téměř všude, ale situace se pak zlepšila, a již koncem března odpadla povinnost nosit roušku ve veřejné dopravě a vlastně i dalších vnitřních prostorách (v letadle KLM a na letišti Schiphol stále povinné byly, ale nikdo to nevymáhal). Také pro přicestování přestala platit veškerá nařízení, stačilo jen při odbavení naklikat, že nikdo nemá rýmu a za posledních 10 dní nejspíš nepotkal nikoho covid-pozitivního. Ačkoliv jsme se do posledního dne klepali, jestli budeme moct odjet, ačkoliv si den před odjezdem starší dcera rozštípla zub a v den odjezdu se u obou projevila nějaká alergie, do Nizozemska jsme v 8 večer přiletěli podle plánu.

S jízdenkami, koupenými v letištní hale přes mobilní aplikaci NS app, sestupujeme do podzemí, kde se k mému potěšení nenacházejí obávané turnikety. Aplikaci jsem měl už předtím docela nastudovanou, ale reálný nákup jsem otestoval poprvé. Každý cestující dostane na jméno jízdenku s QR kódem, který slouží na otevření turniketu (většina jich QR kód číst umí), tudíž na příslušných stanicích jsme se museli postupným otevíráním jízdenek po jednom pouštět. Nevýhodou je, že v seznamu jízdenek jsou všechny doklady toho dne, včetně těch projetých, seřazené zdánlivě náhodně, a bez rozkliknutí není poznat, čí je která jízdenka. Když tedy čtyřčlenná rodina jede za den 4x vlakem, v aplikaci je pak seznam 10 jízdenek. Průchodu posledního člena turniketem pak typicky předchází scrollování po displeji a hledání, která jízdenka je zatím ta poslední nepoužítá.

Leiden Centraal: Čekající jednotky CAF Civity (SNG) © Tomáš Kraus, 14.4.2022

Počty v předposlední větě se vztahují k tomu, že dospělí jezdí podle normálního (poměrně vysokého) tarifu na danou trasu, zatímco děti mají na celý den velmi výhodnou jízdenku za 2,50 €, která platí na vlaky všech dopravců. Ačkoliv název tomu vůbec nenapovídá, jmenuje se to Railrunner ticket, a aplikace to nabídne automaticky. Drobnou nevýhodou je, že aplikace si sice pamatuje naposledy zadaná jména cestujících, ale pokud člověk pro druhou a další jízdu kupuje jízdenky jen pro dospělé, následující den musí pro nákup dětské celodenní jízdenky zadat jméno dítěte znovu. Tady by se slušelo dodat, že dítětem jste v Nizozemsku jen do 12 let, alespoň tedy v dopravě, ale i pro vstupné na některá místa. Do této věkové hranice se naše dcery zatím vejdou, Pavlínce je 7 a Danielka oslavila 5. narozeniny právě během tohoto výletu.

Nyní tedy nastupujeme do vlaku směr Leiden, který je tvořený elektrickou jednotkou CAF Civity, u NS označovanou jako Sprinter Nieuwe Generatie (SNG). Tyto nejnovější vlaky NS pro regionální dopravu jsou v provozu od roku 2018. Protože předchozí vlak stejným směrem odjel před pár minutami, téměř nikdo s námi nejede a vlak pohodlně uhání po trati, od níž se po chvíli odpojí VRT na Rotterdam. Do Leidenu se jede okolo 20 minut a chystáme se k výstupu – zde máme první nocleh, protože ubytování v Rotterdamu jsme nakonec zrušili, když jsme zjistili, že většina našich cílů je spíše jinde. Na hlavním nádraží v Leidenu jsou použita dlouhá a široká nástupiště, kam se díky kolejovým spojkám uprostřed nastrkají v jednom směru jak dva Sprinteři, tak dva vlaky InterCity (v této oblasti tvořené zpravidla patrovými jednotkami VIRM), a mezi vším se dá přestoupit hrana-hrana. Jeden VIRM nás předjíždel na trati a druhý se kolem naší soupravy prosmýkl ve stanici a zajel na stejnou kolej před ni.

Leiden: Autobus MHD a typický nepořádek na ulici po ránu © Tomáš Kraus, 15.4.2022

Danielka, kterou během večerního letu neuspala ani poměrně ložená kombinace kinedrilu, zyrtecu a roušky, ve vlaku důkladně vytuhla, a tak jsme ji poprvé přes turniket pronesli, a pokračovali takto do hotelu. Na ulici jsme potkávali jen pěší, cyklisty a autobusy, město bylo i při setmění velice živé. Univerzitní Leiden, dříve Leyden, proslavil kromě Rembrandta van Rijn i vynález Leydenské láhve, prototypu elektrického kondenzátoru. Nám posloužil ale jen jako výhodné místo noclehu, a nevadilo nám, že hotel v centru je už poměrně sešlý a musel jsem mít samostatný pokoj.

Nádraží Leiden Centraal je také jedním z míst, odkud odjíždějí autobusové linky k tulipánovému parku Keukenhof, který už jsme znali a chtěli jsme si to zopakovat i s dětmi. Na rozdíl od minulé návštěvy, kdy jsme si kombiticket koupili až u autobusu, jsme tentokrát měli zakoupeno předem, což se vyžaduje (zřejmě z pandemických důvodů) vlastně u všech hlavních atrakcí, které jsme navštívili. Vstupenky do Keukenhofu se kupují na konkrétní den a hodinu (což je u kombiticketu čas odjezdu autobusu s hodinovou tolerancí) a změna je poměrně komplikovaná a těsně před návštěvou nemožná, a tak se při nepřízni počasí nedá nic dělat. Jízdenka na autobusovou linku se dá koupit i samostatně bez vstupného do parku, u ní se pak děti počítají jen do 12 let, jinak s parkem od 18 let.

Leiden Centraal: Nádražní budova © Tomáš Kraus, 15.4.2022

Příslušné autobusové linky zajišťuje Arriva a jezdí na nich všechno možné, některé autobusy jsou vyzdobené obrázky tulipánů. Naše linka 854 z Leidenu jezdí každých 15 minut a už po osmé ranní byl na autobusovém stanovišti docela nával. Přítomný „coördinator“ načítá kódy jízdenek a vpouští cestující do ohrádky, prodej na místě je také možný, ovšem u řidiče, což zdržuje odjezd. V autobuse jsme si ani všichni nesedli, ale necelá půlhodina se dala vydržet. Před parkem míjíme nádraží Lisse na trati z Leidenu do Haarlemu (park se dokonce nachází na ulici Stationsweg), ale to už osobní dopravě dlouho neslouží, pro příjezd zbývá tedy autobusový terminál a obří parkoviště.

Unikátní zahrady plné tulipánů a hyacintů jsou velmi známé, a překvapivě i přes aktuální situaci s cestováním do Asie potkáváme velké počty turistů pocházejících právě odtamtud. Už od rána je park docela zaplněn a občas je potřeba vystát nějakou dlouhou frontu. Všechno se platí kartou, ani přívěs s hranolky hotovost neakceptuje. Poté, co si všechno projdeme, včetně zvláštních odrůd ve sklenících, děti si pohrají na hřišti a v bludišti, kolem 13. hodiny vyzvedneme batohy ze skříňky a jdeme opět na autobus. Není problém použít kombiticket každou cestu na jiné lince, tentokrát se nám nejvíce hodí číslo 858 na letiště Schiphol. Volný průchod máme dokonce i do ohrádky pro linku 852 směr Amsterdam RAI, kde se jinak platí o pár Euro navíc. Od zadního vchodu do parku pak odjíždějí ještě běžné autobusové linky do Haarlemu a Katwijku, zatímco ty výše zmíněné jsou expresní spoje, fungující pouze když je park otevřen, tedy zhruba od poloviny března do poloviny května.

Lisse: Park Keukenhof © Tomáš Kraus, 15.4.2022

Jízdní řády zde nevisí a „coördinator“ převlečený za květinu je také nezná, ale to nevadí, protože se podle nich stejně nejezdí. Silnice v okolí jsou zacpané, a tak autobusy přijíždějí a odjíždějí jak se dá, navíc přecházejí i mezi linkami. Linka 858 má mít interval 10 minut a my se naštěstí po téměr čtvrthodině čekání nevejdeme do lowcostového autobusu VDL, kde se i stojí, protože hned po jeho odjezdu se ukáže pohodlná Setra a ihned se s námi vydá k letišti, ačkoliv některé sedačky zůstávají volné. Přes první dva kruhové objezdy se posouváme v koloně, ale následná cesta převážně po dálnici už ubíhá rychle, a tak plánovanou jízdní dobu 35 minut o moc nepřekročíme. Na letišti nás autobus vyhodí bokem u nějakého obrubníku a my můžeme pokračovat rovnou za dalším známým cílem, kterým je skanzen Zaanse Schans.

Už podruhé v podzemní stanici Schiphol nastupujeme do elektrické jednotky CAF Civity (SNG) a tentokrát jedeme směr Amsterdam. Převážně v souběhu s metrem dojedeme do uzlu Sloterdijk, kde musíme sejít do dolního podlaží. Spojení včetně aktuální polohy vlaků a čísel nástupišť při přestupu samozřejmě poradí aplikace NS, která u vlaků dokonce graficky znázorňuje jejich řazení včetně inventárních čísel vozidel. Tyto údaje se v ní objeví den až dva dny předem a fungují poměrně spolehlivě, ačkoliv data občas chybí pro nějaký spoj, který už je na cestě, případně to pro Sprinter ukáže nepravděpodobnou soupravu InterCity Direct.

Zaandijk Zaanse Schans: Odjíždějící Sprinter LighTTrain © Tomáš Kraus, 15.4.2022

Podle informací z aplikace se tedy u nástupiště objeví souprava Sprinter LighTTrain (SLT). Protože v minulém roce definitivně dojezdily vysokopodlažní jednotky od Talbotu, které představovaly první generaci Sprinterů (označovaly se SGM), jsou vlaky SLT z roku 2009 vlastně u NS tím nejstarším typem. Konsorcium Siemens-Bombardier je odvodilo od jednotek řady 425 DB Regio a zajímavostí je, že zpočátku neměly toaletu, přestože například na této lince Rotterdam – Breukelen – Amsterdam – Uitgeest je vlak v pohybu bezmála dvě hodiny. Záchody byly sice později doplněny, ale bylo to poměrně komplikované, a možná i proto byla další vozidla objednána od jiných výrobců.

Kromě SLT od Siemens-Bombardier a SNG od CAF jezdí u NS ještě jednotky Stadler Flirt 3. generace, které začaly být dodávány těsně před SNG. Těmi jsme se ale nesvezli, protože se soustřeďují na jihovýchodě okolo Eindhovenu a Nijmegenu. Prvními Flirty pro NS byly de facto jednotky pro jeho dceřinnou firmu Abellio, nasazené na trati Gouda – Alphen an den Rijn, a dále můžeme potkat Flirty u jiných nizozemských dopravců. Arriva je nasazuje v okolí Maastrichtu (včetně spojů do belgického Liège/Lutychu a německého Aachenu/Cách), Keolis je provozuje u Zwolle a dva kousky má také Connexion na trati Valleilijn. V elektrické trakci navíc dopravci Arriva a Qbuzz (což je také bývalá Arriva) operují i s jednotkami Stadler GTW, označovanými jako Spurt.

Amersfoort Centraal: Třívozový Flirt dopravce Connexion © Tomáš Kraus, 17.4.2022

My teď vystupujeme ze SLT v zastávce Zaandijk Zaanse Schans (dříve Koog-Zaandijk), odkud je to ke skanzenu necelý kilometr. Vůni kakaa nejprve přikládáme malé kavárničce přímo na nástupišti, ale poté zjišťujeme, že pochází z průmyslové čokoládovny, kterou pak míjíme. Ta bohužel trochu narušuje panorama skanzenu, který se rozkládá hned za mostem přes řeku Zaan, a ulicemi se probíjejí kamiony se surovinami pro výrobu. Skanzen Zaanse Schans je přístupný volně a zdarma, akorát pro vstup do větrných mlýnů, které jsou jeho dominantou, se něco platí. Jinak si můžeme ale prohlédnout výrobu dřeváků, ochutnat nějaké sýry nebo si namíchat vlastní kakao. Přes množství turistů se všechno snaží vypadat alespoň zvenku co nejvíce autenticky a docela se to daří.

Kolem 17. hodiny už je čas pomyslet na přesun na naši budoucí základnu. K tomu nám může posloužit autobusová zastávka Zaandam Zaanse Schans (aby se to nepletlo), ležící hned u vstupu do skanzenu na druhé straně. Linka 316 jede na amsterdamské hlavní nádraží asi 40 minut, takže ve výsledku to vychází stejně jako vzdálenější vlak, kterému to trvá asi půlhodinu. Přestože máme celou dobu batohy, nejen z obavy před nebezpečnou kombinací autobusu a goudy s kakaem v dětském žaludku se rozhodneme opět pro chůzi na vlak. Na zastávce Zaandijk Zaanse Schans nastupujeme znovu do SLT, které jezdí v půlhodinovém intervalu. Ačkoliv jede spojená šestivozová a čtyřvozová jednotka, na začátku si sednou jen děti, až později se vlak trochu uvolní. Obecně jsme během dovolené v Holandsku zažili většinu vlaků „plných tak akorát“, na čtyřku pohromadě jsme si sedli zpravidla, když nás někdo pustil. Akorát první třídu jsme nevídali příliš využitou, u regionálních vlaků často zcela prázdnou.

Zaandijk: Skanzen Zaanse Schans © Tomáš Kraus, 15.4.2022

V hlavním městě se tentokrát vůbec nezdržujeme a na stanici Amsterdam Centraal přestupujeme do nejbližšího spoje směr Amersfoort. Toto město a dopravní uzel se nachází v těžišti mezi našimi cíli pro zbytek dovolené, a tak jsme si 3 noci rezervovali právě tam. Cesta vlakem InterCity trvá asi půlhodinu a nechám si ji na druhý díl, teď ještě dokončím krátký exkurs po typech regionálních elektrických jednotek v Nizozemsku. Právě v Amersfoortu se dá totiž snadno potkat opravdu endemitní vozidlo, které se vyskytuje na jedné jediné trati.

V roce 2006 jsem v rámci práce pro redakci Railvolution dával dohromady článek o nové elektrické jednotce, pojmenované Protos. Již neexistující německý výrobce Fahrzeugtechnik Dessau, který stál mimo jiné za dvěma prototypy vlaku Metropolitan, představil na veletrhu Innotrans prototyp dvoudílné nízkopodlažní jednotky. V té době už měl také podepsanou objednávku na pětikusovou sérii, která od té doby jezdí na trati Valleilijn, což je jednokolejka z Amersfoortu do Ede-Wageningen. Vlaky s elektrickou výzbrojí Vossloh Kiepe vypadají stále k světu, ale ačkoliv koncept vozidla nabízel řadu variantních provedení, žádné další jednotky už vyrobeny nebyly. Časem dopravce Connexion odkoupil od výrobce i prototyp, ale pro další rozšíření provozu (po Barneveld-Zuid se jezdí po čtvrthodině) už musel sáhnout jinam, a tudíž pořídil ony dva výše zmíněné Flirty.

Náš hotel v Amersfoortu neleží přímo u nádraží, a proto nás čeká první cesta autobusem (tulipánové linky se speciální jízdenkou nepočítám). Zatímco pro vlaky NS lze jednoduše kupovat jízdenky včetně dětského Railrunner ticketu přes aplikaci NS, u ostatních prostředků veřejné dopravy je to složitější. Dostatečně známá je karta OV Chipkaart, kterou lze v Nizozemsku použít opravdu na téměř veškerou dopravu. Neznamená to však, že jde o nějaký integrovaný systém – karta je pouze nosičem jízdenky a strhávají se z ní peníze podle tarifu daného dopravce. V praxi je tedy potřeba vždy pípnout kartou při nástupu i výstupu z autobusu, případně při příchodu a odchodu z nádraží. Pokud se přestupuje mezi vlaky různých dopravců, a občas i mezi dvěma vlaky NS, je potřeba na nástupišti provést „overcheck“ a pípnout si u dvou sousedících sloupků (ve správném pořadí).

Celé to vypadá jednoduše, ale komplikace nastávají při cestování s dětmi. Existuje OV Chipkaart vydaná na jméno, cizinci si ji mohou objednat předem, ale musejí být občany Belgie, Německa nebo Francie, a využít platební metodu iDEAL. Ostatním zbývá možnost koupit si anonymní OV Chipkaart za 7,50 €, která platí 5 let. Karta je opravdu anonymní a přenosná, ale to má za důsledek, že nelze využít žádné slevy na základě věku. To mi potvrdili i na klientském centru, že to není nijak vyřešeno a anonymní karta pálí dětem dospělácké jízdné, ať už jde o vlak, autobus nebo MHD. Podobně existují některé celodenní jízdenky městských dopravních podniků, které se dají koupit v automatu, ale pro dětskou verzi se musí na prodejní místo s živou obsluhou.

Poradili nám, ať si na autobusy pořídíme anonymní OV Chipkaart pouze pro dospělé a dětem kupujeme jízdenky vždy u řidiče (to lze i pro dospělé, ale je to dražší než s čipovkou). Protože autobusem budeme jezdit jen krátké úseky a protože se mi nechce nizozemského řidiče vícekrát žádat o dvě dětské jízdenky do zastávky Hendrik van Viandenstraat a zjišťovat možné platební metody, rozhodli jsme se to neřešit a koupit OV Chipkaart všem. Na přepážce v Amersfoortu teď přesvědčuji pokladní, ať mi vydá čtyři anonymní kartičky, nabité na nějakých 15 €, zatímco ona se mi snaží doporučit, abychom děti neřešili vůbec. Poté hned vyzkoušíme pípání čipovkou v autobuse, což holky velice baví, a linkou MHD popojedeme okolo centra k našemu hotelu. Ten se nachází mezi hradbami a parkem Randenbroek a v klidné uličce nevypadá o nic nápadněji než všechny okolní domy.

Na závěr prvního dílu zmíním ještě druhou užitečnou mobilní aplikaci, která se nazývá 9292, stejně jako už dříve existující vyhledávač spojení. Základní funkce, tedy vyhledání spojení všemi dostupnými dopravními prostředky mezi dvěma místy, je zvládnutá podobně kvalitně jako u aplikace NS, s tím že každá aplikace někdy vymyslí odlišnou kombinaci spojů. Zatímco aplikace NS umožňuje koupit jízdenku jen na část trasy, realizovanou vlakem NS, v aplikaci 9292 to jde na celou trasu, a tudíž není ani nutná OV Chipkaart. Bohužel, umí to jen dospělý tarif, dětské jízdné se navolit nedá a vlakový Railrunner ticket pro děti to také nenabídne. Určitou nevýhodou aplikace 9292 je, že zobrazí trasu spoje pouze pro úsek, který vyplynul ze zadání, a tudíž je lepší použít aplikaci NS, když chce člověk zjistit, jestli se dá vystoupit a nastoupit také kousek vedle. Informace o spojích jsou do aplikace 9292 zřejmě přidávány postupně, proto jsem se nejprve trochu zklamal, že k hotelu těch autobusů moc nejezdí – ale tehdy se mi ukázaly jen příměstské linky, zatímco ty městské se tam objevily asi dva týdny před cestou.