Velikonoce na nizozemských kolejích – 2. díl

Vrátím se teď k naší cestě z Amsterdamu do Amersfoortu vlakem InterCity, kde jsme se mohli seznámit s jednotkou řady ICM (jednoduše InterCity Materieel), oficiálně zvanou též Koploper. To se dá přeložit jako „ten co běží vpředu“, ale zároveň to znamená i něco jako „průchozí hlava“, což odkazovalo na charakteristický rys těchto jednopodlažních jednotek. Vlaky z 80. a 90. let od výrobce Talbot mají totiž stanoviště strojvedoucího ve střeše, aby pod ním cestující mohli procházet do sousední jednotky. To už ale neplatí po modernizaci na konci nultých let, kdy byly málo využívané a problematické přechody zaslepeny. Tehdy byl také kompletně přestavěn interiér v obou třídách a vlaky obdržely klimatizaci, jedná se také o první vozidla NS s palubní wi-fi.

Amersfoort Centraal: Přijíždějící ICM na vlaku do Enschede © Tomáš Kraus, 16.4.2022

Přestože jde o modernizované a v zásadě pohodlné vlaky, celkový dojem je docela retro. Otevřou se výklopné dveře jako v autobuse Karosa a cestující stoupá po schodech pokrytých šedým kobercem nebo prošoupaným linem. V nástupním prostoru, laděném do tmavších barev, jsou k dispozici kulatá kovová tlačítka pro otevření dveří, jako v nějakém starém výtahu. V interiéru byly dvoumístné lavice nahrazeny sedadly, které na dnešní dobu působí vlastně také až příliš pohodlně. Uvnitř jsou cestujícím k dispozici informační displeje, ale jedinou vnější orientací je světelný panel s názvem cílové stanice, nacházející se jen na samotných koncích jednotky. Za jízdy to vydává zvuk, podobný našemu „peršingu“, ale po kvalitním nizozemském svršku se v Koploperu cestuje příjemně, nejvyšší dovolené rychlosti 140 km/h to stejně nemá téměř kde dosáhnout.

Na bílou sobotu ráno se opět svezeme amersfoortskou MHD k nádraží, abychom před devátou hodinou odjeli do města Apeldoorn. Na vlaku InterCity směr Enschede očekávám patrovou jednotku DDZ, na kterou jsem se těšil. Tyto specifické soupravy vznikly rekonstrukcí vratných patrových souprav DD-AR z 80. let pro regionální dopravu, které byly určené buď pro provoz s elektrickou lokomotivou, nebo s hnacím vozem. A právě ten je na celém vlaku nejzajímavější, jedná se o vůz se třemi podvozky a oddílem pro cestující pouze v horním patře, které je ovšem o něco níže než horní patro ostatních vozů. Okolo roku 2010 byly novější vlaky (všechny s hnacím vozem) rekonstruovány na typ DDZ a nasazeny na méně významné vlaky InterCity. Zajímavostí bylo, že později bylo potřeba dočasně vrátit do provozu několik původních souprav DD-AR s lokomotivami, aby se pokryl nedostatek souprav pro regionální dopravu.

Amersfoort Vathorst: Čtyřvozová jednotka řady DDZ © https://commons.wikimedia.org/wiki/File:DDZ_7515_(13945723898).jpg, 7.5.2014

Bohužel, ačkoliv ještě večer aplikace NS slibovala DDZ, u nástupiště se zjeví opět „průchozí hlava“ ICM. Děti ji zrovna přejmenují na „muškohlavu“, protože se začínajícím jarem je žluté čelo hustě poseto hmyzem, který byl ve špatnou dobu na špatném místě. Místo šestivozové patrové soupravy jede tedy třívozová jednopodlažní, ale nějak se vejdeme, spíš cyklisté mají trochu stres. Vyrážíme na východ po dvoukolejce, po několika kilometrech se z ní odpojuje trať Valleilijn, kde akorát vidíme Protos, čekající na volný průjezd. Jedeme zčásti podél dálnice a krajina už není podmáčená jako u moře, objevují se jehličnaté lesy na písčité půdě. Vlak do Apeldoornu jede necelou půlhodinu a nikde nestaví, ono není ani kde, v tomto úseku regionální vrstva neexistuje.

Po této trati však jezdí docela pestrá paleta souprav na vlacích InterCity, protože kromě ICM a DDZ by se měl na pár spojích ukázat i VIRM, který je jinak doma spíše u západního pobřeží. Tento symbol nizozemských železnic jsme už z minulé návštěvy znali, soupravy jsou charakteristické zaobleným tvarem skříně a čelem, které jim vysloužilo přezdívku „bizon“. I v tomto případě jde o rekonstrukci, základem byly patrové vlaky Interregiomaterieel (IRM) z 90. let, které byly po roce 2000 modernizovány a prodlouženy o další vozy (V značí verlengd, prodloužený). Později následovaly i dodávky vlaků VIRM druhé generace. A aby těch typů souprav nebylo málo, jezdí tudy také každé 2 hodiny mezistátní vlaky z Amsterdamu do Berlína, které staví na obvyklých InterCity zastávkách a nevyžadují žádný příplatek. Nasazeny jsou pořád staré známé IC vozy DB Fernverkehr, jen ta žlutá lokomotiva řady 1700 v čele, která veze vlak až do německé pohraniční stanice Bad Bentheim, s nimi působí trochu nezvykle.

Leiden Centraal: Setkání patrových jednotek VIRM © Tomáš Kraus, 14.4.2022

V Apeldoornu vystupujeme a někteří cestující provedou „overcheck“ na Arrivu, protože k odjezdu je připraven její dieselový Spurt (Stadler GTW) do Zutphen, jediný motorák co jsme za celou dobu potkali. My jsme přijeli do Apeldoornu kvůli opičí zoo Apenheul, která se nachází na severozápadním okraji města. Protože od nádraží je to 4 km daleko, využijeme linku MHD číslo 12, která jezdí každou půlhodinu a končí tam. Alternativně se dá jet i jinými linkami na zastávku Waltersingel a kousek pak dojít. Na MHD jsme viděli samé elektrobusy, u nádraží je několik nabíjecích stožárů, za kterými hučí napájecí trafo. Náš elektrobus, na který jsme čekali 20 minut a nejspíš netvořil na nic přípoj, veze kromě nás jen 2 lidi. U zastávky Apenheul pak přijíždíme k parkovišti, které je poměrně zaplněné, ale tentokrát převážně nizozemskými auty.

Do vlastního areálu Apenheul se musí ještě projít asi 10 minut lesoparkem, což je potřeba mít na paměti, protože vstupenky se předem kupují na konkrétní půlhodinový interval, kdy se může vstoupit dovnitř (od rána do odpoledne cena klesá). Tato zoo je unikátní nejen počtem druhů chovaných opic, ale především tím, že většina z nich pobíhá volně mezi návštěvníky. Každý si musí povinně zdarma zapůjčit slušivou primátovzdornou zapínací brašnu, jídlo a kouření jsou povoleny jen v zónách, kam se opice nedostanou. Stačí, že se kotulové snaží nechat se provézt do sousední zóny v dětských kočárcích. Rozměrově obtížnější druhy, jako gorily a orangutani, už samozřejmě mezi lidmi volně neběhají, ale za mřížemi nejsou. Pro děti jsou připravena nápaditá hřiště a samozřejmě mimo opičí zóny funguje několik restaurací, kde mě akorát zklamalo, že nabídka je pouze holandsky (s různými opičími názvy menu) a na tabulích přeblikává, a tak po pár pokusech o zachycení slov pro překladač nezbylo než všechno vykomunikovat u pultu od nuly.

Apeldoorn: Elektrobusy MHD na nabíječkách © Tomáš Kraus, 16.4.2022

Zpět na zastávce Apenheul jsme až před 15. hodinou a i tentokrát pojedeme elektrobusem přes celé město téměř sami. Řidič nás nabádá, abychom dětem OV Chipkaart ani nepípali. Podle jízdního řádu nám na nádraží má vlak o minutu ujet, ale protože už z výchozí zastávky odjíždíme o 2 minuty dříve a další čas naženeme, pohodlně vlak stihneme. Jedná se o InterCity směr letiště Schiphol, tvořené tentokrát čtyřvozovým ICM. Po dobrovolném odsunu dvou cestujících se všichni usadíme se na čtyřku a až po chvíli nás podezřelé ticho a zdvižená obočí pár lidí upozorní na to, že jsme s malými dětmi nastoupili do tichého oddílu. Ten u čtyřvozového Koploperu zabírá jeden celý vložený vůz. Naštěstí ale pak děti hra na pantomimu bavila a nebylo potřeba hledat si místo jinde.

Díky mimoúrovňovému rozpletu přijíždíme do Amersfoortu současně s InterCity ze Zwolle do Haagu a zastavujeme u stejného nástupiště. Právě tyto dobře vyřešené vjezdy do uzlů jsou klíčem ke spolehlivé kapacitní železniční dopravě v Nizozemsku. Kromě jedné vysokorychlostní trati se většinou všude vystačí s rychlostmi do 130 km/h, ale přesto všechno kmitá svižně. U nás sice rekonstruujeme (některé) koridory na slušné rychlosti, ale pak vlak stojí u vjezdového návěstidla, protože mu zrovna kříží vlakovou cestu lokálka, a následně se čtyřicítkou proplétá přes výhybky.

Amersfoort Centraal: Lokomotiva řady 1700 s vlakem IC směr Berlín © Tomáš Kraus, 18.4.2022

Po zbytek dne zůstáváme v Amersfoortu, nejprve se chceme zastavit v hotelu, ale nakonec zůstaneme v autobuse sedět pár dalších zastávek a jdeme si odpočinout do parku Randenbroek. Poté se svezeme zpátky do centra, které si chceme projít, protože ačkoliv Amersfoort nepatří mezi propagované „must see“, za návštěvu stojí. Historické centrum obepíná pás bývalých hradeb s bránami (ta největší, Koppelpoort, je také dobře vidět z vlaku), nechybí ani vodní kanály a velmi poklidné uličky. Nebýt toho, že děti už mají jít dávno spát (ačkoliv síly mají stále dost), zdrželi bychom se i déle.

Na velikonoční neděli, kdy má Danielka narozeniny (náhodou se narodila na velikonoční pondělí), začínáme návštěvou delfinária v Harderwijku. Na otevíračku stačí odjíždět vlakem po 9. hodině, a protože jsme ráno přichystaní včas, dojdeme ty necelé dva kilometry na nádraží přes probouzející se město pěšky. Po trati směr Zwolle jezdí každou půlhodinu InterCity i Sprinter, ale v Harderwijku staví jen ten druhý, a tak se opět svezeme elektrickou jednotkou CAF Civity (SNG). Jízda trvá opět necelou půlhodinu, nejprve projedeme velkými amersfoortskými sídlišti a následně pokračujeme zemědělsky využívanou krajinou.

Amersfoort: Brána Koppelpoort ze strany od města © Tomáš Kraus, 16.4.2022

Nádraží v Harderwijku tvoří jediné ostrovní nástupiště s podchodem, dokonce bez turniketů. Nacházejí se tam automaty NS, kde zkouším dobít nějaké peníze na naše čipovky, ale automat toto neumí. Navýšení konta na anonymní OV Chipkaart se musí provést předem (nejspíš platební metodou iDEAL) a automat pak zvládne platbu akorát validovat. Naše čipovky nejsou ještě zcela vybité, ale stav konta se pomalu blíží potřebnému minimu 4 € pro nástup do autobusu (u vlaků je to 20 €). Automat čipovku načte, zkonstatuje, že na ní nezbývá potřebný zůstatek pro cestu vlakem, a tím jeho služby končí.

Delfinárium se nachází něco přes dva kilometry od nádraží, takže autobus není úplně nutný, ale protože dobře navazuje na vlak, s malými dětmi si kroky ušetříme - byť to znamená 1,3 € za dvě zastávky na každého. Jiná česká rodina, kterou jsme potkali už na nádraží v Amersfoortu, jde pěšky a dorazí několik minut po nás. Harderwijk nemá MHD, ale dají se využít linkové autobusy, které pak jedou přes vodu do nedalekých měst Lelystad nebo Dronten na kusu pevniny nazvaném Flevopolder. Tato města mimochodem leží na trati Hanzelijn, která teprve v roce 2012 propojila Lelystad a Zwolle, a tím umožnila zkrátit cestu ze Zwolle do Amsterdamu asi o 15 minut oproti jízdě přes Amersfoort. Stavebně je Hanzelijn dimenzovaná na 200 km/h, ovšem použitý zabezpečovač ani nasazená vozidla tuto rychlost neumožňují.

Harderwijk: Autobusová stanoviště před nádražím © Tomáš Kraus, 17.4.2022

Naše výstupní zastávka se sice jmenuje přímo Dolfinarium, ale to je od ní ještě asi půl kilometru vzdáleno. To ale vůbec nevadí, protože můžeme projít samotným historickým centrem Harderwijku. Za městským přístavem pak vstupujeme do prozatím prázdného areálu. Lístky se tentokrát kupovaly předem na konkrétní datum, ale bez přesnějšího určení času, ostatně rozpis jednotlivých představení návštěvník dostane až při vstupu. Proto nás trochu překvapí, že největší lákadlo, kterým je vystoupení s delfíny v kryté hale, se poprvé koná až odpoledne, ale nevadí. Předtím stihneme navštívit většinu ostatních nádrží, a kdybychom uměli holandsky, víme, že máme poodstoupit dále, aby nás ten devítisetkilový lachtan nepocákal.

Ve 14 hodin opět nastupujeme do autobusu a vracíme se Sprinterem zpět. Po cestě zažijeme jedinou, zato docela důkladnou kontrolu jízdenek průvodčí. Jinak je hlavní náplní práce průvodčího v regionálních vlacích vypravování v zastávkách, které spočívá v tom, že do rámu dveří zevnitř zarazí služební kličku, aby se následně rozezněl signál k ukončení výstupu a nástupu. Ve vlacích InterCity jsme žádný personál snad ani nepotkali. V Amersfoortu tentokrát nevystupujeme, regionální vlaky ze Zwolle pokračují dále do Utrechtu, který se chystáme také ještě navštívit.

Utrecht Centraal: Jednotky SNG na kusých kolejích © Tomáš Kraus, 17.4.2022

Pokračujeme lesnatou krajinou a po chvíli se objevují další koleje a mimoúrovňová křížení, Utrecht je důležitým uzlem železniční, silniční i vodní dopravy. Přednádraží se zajímavým zastřešením je od nedalekého centra odděleno velkým obchodním centrem, které je nejspíš průchozí, ale jdeme raději okolo. Po hlavní ulici jezdí jen autobusy a cyklisté, kromě toho má Utrecht něco jako rychlodrážní tramvaj, ale ničím z toho se svézt nepotřebujeme. V současné době je rychlodráha rozdělena na dvě sekce a pracuje se na jejich propojení (v podobě přímé linky, kolejově propojené byly). Starší a rozsáhlejší část vede od opačné strany nádraží do sídlišť na jih a prochází úpravami, aby na ni mohla vyjet nízkopodlažní vozidla namísto modernizovaných švýcarských souprav (zajímavou etapou byl i provoz tramvajových souprav z Vídně). Novější linka spojuje nádraží s areálem univerzity na východě, ale její trať ani nespatříme, protože začíná vedle železničních nástupišť (tedy z pohledu od přednádraží v podzemí) a vede nejprve paralelně s vlaky, blíž k historickému centru se tím dojet nedá a navíc to jezdí pouze v pracovní dny.

Akorát máme čas sejít na náplavku kanálu Oudegracht, kde jsem nám předtím po telefonu z nádraží v Harderwijku rezervoval hodinovou plavbu lodí. Původně jsme na ni chtěli jít v Amsterdamu, ale Utrecht jsme ještě neznali a navíc byl blíž než hlavní město. Loď s otevřenou střechou se musí po hlavní městské vodní tepně trochu proplétat, potkáváme spoustu soukromých člunů, stejně jako asijské turisty, snažící se zvládnout šlapadlo. Druhá část okruhu vede již širším kanálem východně od centra, okolí je už více parkové a vidět je například nádraží Maliebaan, sloužící jako velké železniční muzeum. Holky plavba už moc nebaví, a tak využívají omalovánky, které dostaly i včetně pastelek k jízdence. Danielka dokonce před přistáním na lodi usne, ale zmrzlina na břehu ji probere a před návratem do Amersfoortu si ještě jdeme projít kus živého centra pěšky.

Utrecht: Městský kanál Oudegracht © Tomáš Kraus, 17.4.2022

Jak jsem se v prvním díle zmiňoval o tom, že v Nizozemsku mnohde odmítají hotovost a vyžadují platební karty, trochu jiná situace je ve velkých obchodech s potravinami. Tam jsem se setkal s tím, že akceptují jen karty Maestro a nebo hotovost. V Albertu před nádražím v Utrechtu funguje asi deset samoobslužných pokladen, ale cizinec bez Maestra je využít nemůže, a nezbývá než si potupně stoupnout do fronty k jediné pokladně s lidskou obsluhou. Tam je mu ještě vyčteno, že nákup za 4,80 € chce zaplatit bankovkou 10 € a nemá to přesněji.

Pro návrat do Amersfoortu preferujeme vlak InterCity, který to má ujet bez zastávky za pouhých 13 minut. Čeká na nás sedmivozová souprava „průchozích hlav“ ICM, ovšem i v neděli večer je dlouhý vlak směr Enschede zaplněn tak, že se musíme rozesadit po dvojicích. Po chvíli stání se ozve holandské a anglické hlášení o tom, že z důvodu omezení kapacity trati bude vlak odřeknut. Přeci jen, když se má po této trati i v neděli provézt 6 párů vlaků za hodinu, výluka jedné koleje v části trasy znemožní propustit všechny. Cestující jsou požádáni, aby počkali půl hodiny na další spoj, s tím že do Amersfoortu se dá také odjet už za několik minut vlakem InterCity směr Zwolle, který stojí šikovně hned u protější hrany. Vysvětlím tedy Danielce, že si ten sešit se samolepkami z opičí zoo musí zase sbalit, ačkoliv vlak se zatím nepohnul, a opouštíme soupravu, která už je prezentována jako vlak do Haagu.

Utrecht Centraal: Zastřešené přednádraží © Tomáš Kraus, 17.4.2022

Přejdeme k vlaku směr Zwolle, přičemž na této lince jezdí jen třívozový Koploper, a tak jsme rádi, že někam rozmístíme aspoň děti. V předposlední stanici zastavíme a ozve se hlášení o očekávaném pobytu, na které ulička stojících zareaguje zvukem, jako když fotbalový útočník nepromění šanci, ale asi za 5 minut pokračujeme v jízdě. Na vjezdu do Amersfoortu míjíme čekající DDZ, které už je natěšené na to, až mu uvolníme tu jednu fungující kolej. Oproti plánu máme zpoždění asi 20 minut a nic horšího nás během celého výletu do Nizozemska nepotkalo. Několik dní před naší cestou byla železnice v zemi ovšem doslova paralyzována. V neděli 3. dubna 2022 došlo k výpadku IT systémů, které přidělují vlakové soupravy a personál na konkrétní výkony, což stačilo k tomu, aby téměř celý den nejezdily žádné vlaky státního dopravce NS (ostatní dopravci nebyli dotčeni), cestujícím se nedostávalo informací a nefungovala mobilní aplikace. Když jsem se náhodou ten den podíval na web NS, našel jsem tam prosté konstatování, že do večera už žádné vlaky nepojedou. Na dopravce se snesla kritika, že nezajistil žádnou náhradní dopravu (byť autobusy by stejně odvezly jen zlomek zájemců) a po následujících několik týdnů byl pak zaměstnán vyřizováním kompenzací.

V den odjezdu jsme uvažovali o návštěvě zoo v Rotterdamu, která obsahuje i oceánskou část s proskleným tunelem. Nachází se nedaleko nádraží, odkud se pak za necelou půlhodinu dá dojet na letiště Schiphol vlakem InterCity Direct. Nizozemskou vysokorychlostní trať HSL Zuid poněkud netradičně brázdí především klasické soupravy s lokomotivou, či spíše lokomotivami. Jedná se o důsledek známé kauzy s rychlovlaky V250 od italského výrobce Ansaldo Breda, které byly dodané se zpožděním 5 let, aby následně pouhý 1 měsíc „provozu“ stačil k tomu, aby byly odstaveny jakožto zcela nezpůsobilé. Značka Fyra byla raději opuštěna a jako dočasná náhrada pod názvem InterCity Direct byly nasazeny soupravy modernizovaných jednopodlažních vozů, které svými výklopnými dveřmi trochu připomínají Koplopery. Na jednom konci mají řídicí vůz, ale ten nic neřídí, v současné době se jezdí s elektrickými Traxxy na obou stranách. Použitý materiál dovoluje rychlost jen 160 km/h, ale již brzy mají zasáhnout do provozu nové jednotky Coradia Stream s nejvyšší rychlostí 200 km/h a bonusem v bezbariérovém nástupu.

Hoofddorp: Souprava InterCity Direct na vlaku směr Breda © https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Hoofddorp_NS_186_029-IC_Direct_934-NS_186_011_naar_Breda_(32647183876).jpg, 29.1.2017

Vlaky InterCity Direct jezdí z Amsterdamu přes Schiphol do Rotterdamu, některé pokračují dále do Bredy, nebo dokonce do Bruselu. Proto bude také část Coradií třísystémová. Kdo chce tyto vlaky využít v úseku mezi Schipholem a Rotterdamem, připlatí si ke kterékoliv jízdence (včetně Interrailu) částku 2,70 €, což se dá provést například pípnutím OV Chipkaart na sloupku na nástupišti, a samozřejmě to umí přidat do košíku i mobilní aplikace NS. Dětí se příplatek netýká. Stejných 2,70 € se připlácí za vlaky ICE, které jezdí z Amsterdamu přes Utrecht a Arnhem do Kolína nad Rýnem a Frankfurtu, třebaže na nizozemském území žádnou vysokorychlostní trať nevyužívají. Jedinými opravdu vysokorychlostními vlaky v Nizozemsku jsou spoje Thalys a Eurostar, které mohou na HSL Zuid využít 250 km/h, s tím že vnitrostátní přeprava je v nich pokud vím zakázána.

Protože na zoo v Rotterdamu bychom nakonec měli jen asi 3 hodiny, zůstáváme nakonec v Amersfoortu, kde se dá také navštívit místní zoo na okraji města. Ráno zajdeme ještě na hřiště do parku Randenbroek a poté jedeme už známou MHD linkou na nádraží. Na velikonoční pondělí je autobus v 9 ráno jedním z prvních spojů, ale je poměrně zaplněn. Čipové karty jsem předešlý den dobil u pokladny v Utrechtu, teď si s nimi pípneme znovu, když přestupujeme na příměstskou linku, aby nás dovezla už jen malý kousek na zastávku Dierenpark.

Amsterdam Centraal: TGV Thalys před cestou do Paříže © Tomáš Kraus, 15.4.2022

Zoo se nachází hned za tratí směr Utrecht a je také poměrně velká, však se tam platí vyšší vstupné než do té rotterdamské. Lístky máme koupené od předešlého večera (opět se vybírá konkrétní den a hodina vstupu), batohy dáme do úschovy a můžeme začít. Provedení zoo je docela nápadité a děti jsou nadšené z toho, že se skrz řadu výběhů dá prolézt po provazové lávce přímo nad zvířaty, a zakončeno je to krátkým tobogánem. Mezi lemury se dá proplout na šlapací loďce, ale malé drážní nadšence potěší miniaturní vláček na rozchodu asi 300 mm, kterým se dá část zoo projet. Svezení stojí symbolické Euro na osobu, ale je potřeba se připravit na to, že nejprve se musí nakoupit žetony (ačkoliv se stejně odevzdávají lidské obsluze), ovšem automat u nádražíčka akceptuje jen karty Maestro, tak je nutné vyhledat jiný, který bere i hotovost, i když nevrací.

Na tuto zoo, obsahující i dinopark, jsme měli o něco více než 3 hodiny, ale i tak musíme na konci trochu pospíchat. Autobusem dojedeme zpět na nádraží a čeká nás poslední cesta vlakem na letiště. K nástupišti opět současně přijíždějí dvě „průchozí hlavy“ ICM, tentokrát není náš spoj tolik plný, ale rozhodně není nevyužitý. Vlak se vyhýbá hlavnímu nádraží v Amsterdamu, namísto toho použije jižní příčnou trať přes stanici Amsterdam Zuid a následně na podzemní stanici Schiphol svou jízdu ukončí. Nám nezbývá než najít náš terminál a roušky, abychom se mohli v pořádku vrátit z nabité čtyřdenní dovolené.

Zoo Amersfoort: Za tunelem má zabezpečený přejezd smysl © Tomáš Kraus, 18.4.2022

Nizozemsko je zemí, kam jsme se nebáli vyrazit s malými dětmi bez auta. Spoje jezdí často, plány se dají flexibilně měnit, k užitečným informacím se člověk snadno dostane a není potřeba řešit nějaké povinné rezervace nebo studovat tarify. Ačkoliv je řada věcí automatizována, zejména pokud jde o OV Chipkaart a turnikety, v případě potřeby se dá vždy domluvit i s člověkem. Holky všechno to cestování zvládaly dobře a vydržely by asi i delší aktivní dovolenou. A pokud se jim příště podaří omezit to, že se jim najednou chce nutně čůrat minutu po výstupu z vlaku, minutu před příjezdem autobusu nebo minutu po rozsvícení nápisu o připoutání se v letadle, bude to i v tomto ohledu zcela bez stresu.

Úvodní snímek: Apeldoorn: Setkání ICM se Sprinterem nové generace © Tomáš Kraus, 16.4.2022