Německo v září slavilo Den koleje

Dresden-Neustadt

16. 9. jsem vyrazil prvním vlakem v 5:11 hod. do Dresden-Neustadt, kde soupravu odstavili a DB se omezila na hlášení: „Vlaky do Könisbrücku bohužel nepojedou. Příčinou je nemoc personálu. Omlouváme se“. Cestující ať se starají, jak se dostanou do školy anebo do zaměstnání. Když u nás ještě jezdil soukromý dopravce MRB, organizoval aspoň NAD a takový velký koncern jako DB to prý nedokáže.
V 6:24 hod. jsem pokračoval Flixtrainem do Berlin-Südkreuz. Jako vždy musel průvodčí některým cestujícím vysvětlit, že to je vlak soukromého dopravce, v kterém jízdenky DB neplatí a proto si musí koupit jízdenku znova.
Protože jsem měl ještě dost času, prošel jsem si okolí a dozvěděl jsem se, že v nedalekém parku je zachovaný bývalý obchod s uhlím, kde působil protifašistický bojovník Julius Leber, který byl v roce 1944 udán a následně popraven.
Kromě toho se tam přestaví bývalý zásobník na plyn na kanceláře, o čem se na ceduli u stromu rozčílila členka levicové strany, že městská rada i přes protesty místní iniciativy nevzala v potaz, že tím ztratí svůj historický vzhled.

Stanice metra Jungfernheide

Potom jsem jel S-Bahnem do Jungfernheide, kde jsem přestoupil na metro U7. Tam nějací Arabové bědovali, že jim spadl klíč do kolejiště. Náhodou byla zrovna přítomná železničářka, zavolala dispečerovi, přišla bezpečnostní služba, nechali ještě odjet soupravu, potom informovali strojvůdce další soupravy přijíždějící za pět minut, vlezli do kolejiště a klíč vrátili majitelům.
Potom jsem si trochu prohlédl okolí jízdou autobusem č. 159 do městské části Hakenfelde, kam se uvažuje existující Siemensbahn prodloužit, jenom se debatuje o tom zda tunelem anebo mostem.

Závod firmy Siemens

Důvodem pro stavbu Siemensbahnu od roku 1925 bylo především, aby se zaměstnanci firmy Siemens dostali snadno do práce a proto firma Siemens dráhu postavila sama a jenom potom pověřila Deutsche Reichsbahn zajištěním provozu.
Po zahájeni provozu 18. 12.1928 jezdily vlaky v pětiminutovém taktu.
V roce 1945 vyhodil německý Wehrmacht most přes řeku Spree do vzduchu. Novostavba mostu byla dokončená až v roce 1956, to ale měla trat’ už své nejlepší časy za sebou, protože Siemens přeložil své hlavní aktivity do Mníchova.
Tak jezdila už jen v dvacetiminutovém taktu a 1980 byla doprava zastavená.
Trat’ je na mapě nakreslená zde a nikdy nebyla oficiálně zrušená. V roce 1995 byla prohlášená jako kulturní památka. Momentálně se zpracovává projektová dokumentace, znovu stavět se má od roku 2026 a dokončena má být v roce 2029.

Nádraží Siemensstadt

11:30 hod kontrolovali jména přihlášených účastníků …

Nástupiště Siemensstadt

… a mohli jsme si prohlédnout počmárané nástupiště, než nám projektant vysvětlil podrobnosti obnovení, něco jsem i natočil, to ale pochopitelně chce znalost němčiny.

Zachovaná trafostanice

Například trafostanice bude přestavěná na větší výkon a do nástupiště bude bezbariérový přístup.

Most nad ulici Strasse am Schaltwerk

I když trat’ je oplocená a vstup zakázán, je cela trasa „oblíbený objekt“ sprejerů.
Vlevo dole stojí v oranžové vestě geodet, něco zkoumající u mostu.

Most přes ulice Jungfernheideweg

Potom jsme se přesunuli pěšky do další stanice. Přitom účastnici vzdychali, proč realizace trvá tak dlouho, když trat’ není zrušená. Projektant odpověděl, že musejí bojovat s obrovskou byrokracii. I když mosty jsou v dobrém stavu, budou na nich jezdit jiné vozidla jako v roce 1928 a proto musejí všechno znovu vypočítat. I když předložili 397 - stran obsahující dokumentaci, byrokratům to nestačilo. Museli jet až do Mníchova, kde v podnikovém archívu firmy Siemens sedm dní zoufale hledali podklady o stavbě dráhy. Moc sice nenašli, ale naštěstí se byrokrati s tím uspokojili.

Naše skupina na cestě do Popitzwegu

Potom jsme se už blížili k zajímavém objektu trasy, ocelové estakádě. Celkem vpravo je vidět na scéně železničních fandů dobře známý fotograf Thomas Splittgerber.

Nápis na estakádě

Projektant nás upozornil na nápis, že estakáda byla naposledy natřená barvou „Bleimennige“, takže barvou obsahující olovo, což je v dnešní době fuj a proto třeba odstranit.
I když trat’ leží v západním Berlíně, byla provozovaná východoněmeckou DR a proto barvy dodaly národní podniky z NDR.

Estakáda

Ještě pohled zpět a už jsme se blížili do stanice Wernerwerk.

Stanice Wernerwerk

Tady v roce 2021 odstranili štěrk a koleje, aby mohli lepší prozkoumat stav stavby.
Dále je ještě problém v tom, že po zastavení provozu si nikdo nemyslel, že někdy tam zase bude něco jezdit a proto při rozšíření a prohloubení řeky Spree odstranili most i s pilířem.
Ale protože trat’ nikdy nebyla zrušená, musí teď Úřad pro vodní cesty obnovení mostu zaplatit.

Oplocený podnikový areál

Ptal jsem se, zda se dá projít trasu až do stanice Jungfernheide, projektant ale řekl, že se tam nedostanu, protože na kolejiště mně nesmí pustit a kromě toho v blízkosti ani není silniční most, na kterém bych mohl překonat řeku Spree. Tak jsem jel autobusem do stanice Jungfernheide a vrátil jsem se domů.

Nádraží Stendal , soukromý dopravce HANS do stanice Rathenow

17. 9. jsem zase jel Flixtrainem do Berlína. Nechtěl jsem zaplatit lichvářskou cenu do největšího seřadovacího nákladního nádraží v Německu, musel jsem akceptovat, že mi DB pro používání jízdenky Egal-wohin dovolila jenom jízdu oklikou přes Stendal – Uelzen . Čekací doba v Berlíně jsem využil nákupem a prohlédnutím areálu bývalé věznice Moabit.

Vizuální systém ve vlaku do Uelzenu

V patrovém vlaku do Uelzenu jsem se divil, že stanice se nehlásily automaticky, ale dělal to strojvůdce. Pohledem na displej bylo patrně, že vlak byl původně nasazen na Durynsku a asi nedokázali automatiku přeprogramovat.

Vstup do seřaďovacím nádraží

Do Maschenu jsme přijeli v 14:00 hod., kdy odjel kyvadlový autobus, kterému ani ve snu nenapadlo, že možná by chtěl někdo z vlaku s nim jet. Informátorka nám sdělila, že další pojede za 30 minut, pěšky bychom to ale zvládli za 20 min. Nakonec jsem tam dorazil za 15 minut.
Na posunovací lokomotivě se dalo bezplatně svézt. Kde jsou záchody a odkud ta lokomotiva odjede, byla ale jediná informační cedule, co tam měli. Co se ještě dalo prohlédnout, museli návštěvnici uhádnout sám.
V pozadí je i vidět most v havarijním stavu, který byl na jedné straně úplně uzavřen. Most stavěly původně DB a ho potom převedly do majetku obce Seevetal, která ale nehodlá most opravit.

Administrativní budova

Jenom náhodou jsem se dozvěděl, že se dá jet výtahem na střechu budovy …

Historický motorový vůz

… a že ten motorový vůz dělal okružní jízdy po areálu s odborným výkladem. Protože vzali jenom tolik návštěvníků, kolik bylo míst na sezění, nedostal jsem se do vozu včas, a tak jsem si musel jízdu odepřít, protože jsem měl pro cestu domů vázanou jízdenku. Aspoň jsem měl z toho mrakodrapu výhled na celý areál a natočil jsem dění.
Poloha na mapě je tu a další fotky jsou zde.

Důvodem pro stavbu toho obrovského areálu byla zastaralost nákladních nádraží v Hamburku. Stavělo se od června 1970, hotovo bylo v roce 1980. Stavební podloží tvořila rašelina, která byla odstraněna a nahrazena pískem. Bylo taky zapotřebí přeložit trat’ Hamburg – Hannover východním směrem.
Seřaďovací nádraží zabírá plochu 280 hektarů (2,8 km²) o délce 7 000 metrů a maximální šířce 700 metrů. V době otevření byla celková délka kolejí 300 kilometrů, šest stavědel, 825 výhybek, ale také 100 hlavních návěstidel, 115 předvěstí a 688 seřazovacích návěstidel. Jako oboustranné seřaďovací nádraží má Maschen dvě části pro sestavování vlaků. V systému sever-jih byla vybudována směrová skupina se 48 kolejemi a vjezdová skupina se 16 kolejemi, v systému jih-sever byla vybudována směrová skupina se 64 kolejemi a vjezdová skupina se 17 kolejemi. Oba systémy jsou doplněny odstavnými a objednávkovými skupinami. K dispozici je také osmikolejná opravna vagonů pro opravy nákladních vozů a železniční depo pro údržbu nákladních lokomotiv na elektrický a motorový pohon s dvoukolejnou zkušební halou a četnými venkovními odstavnými kolejemi. Za každý systém odpovídají dvě stavědla.
Protože dnes již 30 let staré zařízení potřebovalo rekonstrukci, bylo seřaďovací nádraží v letech 2009 až 2014 obnoveno a částečně přestavěno. Dne 7. července 2014 bylo modernizované seřaďovací nádraží slavnostně uvedeno do provozu. V rámci toho bylo vyměněno 120 km kolejí, 230 výhybek, 200 000 pražců a 200 000 m³ štěrku.
Marně jsem se domníval, že bude možnost sledovat práce výpravčích ve stavědlech. Myslím si, že i bez znalosti němčiny je ale zajímavě sledovat videa z provozu, například toto .
Kyvadlovým autobusem jsem se potom vydal na osobní nádraží, odkud v 17:00 hod. jel vlak do Hamburku, odkud jsem se bez problému zase dostal domů.

Titulní foto: Nástupiště Siemensstadt