Horské železnice frankofonního Švýcarska – 2. díl

Známější dopravce MOB, což znamená podle preferovaného jazyka buď Montreux-Oberland Bernois nebo Montreux Berner Oberland Bahn, provozuje úzkorozchodné tratě ze Zweisimmenu do Montreux a do Lenku. První jmenovaná je součástí propagované relace Goldenpass Line. Dopravce MVR, což je zkratkou Montreux-Vevey-Riviera, provozuje horské železnice na Rochers-de-Naye a Les Pléiades a dále tři pozemní lanovky.

Jako první navštívíme dráhu na Les Pléiades, a proto se v pondělí podvečer přesouváme z Champéry přes Aigle do města Vevey. Na zadních kolejích zdejší stanice nás čeká prakticky stejné vozidlo, kterým jsme předtím jeli do Champéry, tj. moderní elektrická jednotka ABeh 2/6 koncepce GTW, připomínající tatranské „bradavice“. Jeden rozdíl oproti vozidlům TPC, který plyne právě z řadového označení, je existence 1. třídy. Toaleta zde ale také chybí. V interiéru upoutají velké plakáty o tom, že existují 4 různé způsoby, jak si opatřit jízdenku předem, tak ať se cestující průvodčímu nevymlouvá, že nastoupil do vlaku bez ní.

Blonay, jednotka ABeh 2/6 7505 a 7506, 15.8.2022 © Jiří Mazal

První úsek do Blonay vede bez použití ozubnice velmi hustou městskou zástavbou, vícekrát se křižujeme, protože se jezdí po 15 minutách. Ve stanici Blonay je dodnes patrné, že tato železnice pokračovala dále jako adhezní trať na Chamby, ležícího na dnešní trati MOB. Úsek z Blonay do Chamby se využívá pro pravidelné historické jízdy a také jako služební propojka tratí MVR a MOB o metrovém rozchodu.

Pravidelné vlaky z Blonay ale nyní pokračují vzhůru na Les Pléiades, kde se v celém úseku používá Strubova ozubnice, protože sklon dosahuje až 200 promile. Vzhledem k charakteru osídlení se tu jezdí jen každou hodinu a kolem 19. hodiny provoz utichá zcela. Chvíli jedeme ještě zástavbou s výhledem na hrad v Blonay, ale pak už nás obklopují spíše lesy a roztroušená stavení. Na většině zastávek ovšem někdo vystupuje. K vybavení zastávek na tratích MVR a MOB patří zejména stojan se solárními články, který zobrazuje nejbližší odjezdy vlaků, a obsahuje také tlačítka, kterými se objednává zastavení vlaku na znamení v požadovaném směru.

Les Pléiades, jednotka ABeh 2/6 7506, 15.8.2022 © Jiří Mazal

Stanice Les Pléiades (1348 m) má význam čistě turistický, protože leží v blízkosti vrcholu stejnojmenné hory. Ten nabízí výhledy na všechny strany, jak na Ženevské jezero, tak na vyšší hory ve vnitrozemí, a kromě toho se zde pod širým nebem nachází rozsáhlá astronomická expozice, zaměřená na sluneční soustavu. Vrcholová travnatá louka, do které jsou zapíchané stojany s modely planet, má k večeru zajímavou atmosféru, ale protože zde jinak nic moc není a jediná zdejší horská chata je zavřená, nejbližším vlakem se vracíme zpět do Vevey.

Po příjezdu do Vevey se chceme navečeřet, což je kolem 19. hodiny trochu problém, všechno zavírá, ale nakonec seženeme něco u Turků. Centrum letoviska působí francouzským dojmem, po ulicích proudí docela dost aut, „náměstí“ u jezera je zabrané obřím parkovištěm a po hlavní třídě se proplétají trolejbusy VanHool ExquiCity elegantního designu. Páteřní pobřežní linka systému VMCV je 16 km dlouhá a vede prakticky souvislou zástavbou odsud až do Villeneuve na konci jezera.

Vevey, trolejbus VanHool, 15.8.2022 © Tomáš Kraus

V úterý ráno po projetí dráhy do Leysinu (viz minulý díl) míříme na hrad Chillon, a tudíž se přesouváme z Aigle do zastávky Veytaux-Chillon. Zde staví pouze kategorie S-Bahn, na které obvykle jezdí FLIRTy, ale náš spoj je veden patrovým KISSem. Vzorně restaurovaný hrad, stojící na skále při břehu jezera, je průchozí volně, s možností audioprůvodce. Jelikož je poměrně rozsáhlý a zajímavě vybavené jsou také interiéry, vymezené dvě hodiny mezi vlaky nám stačí tak akorát. Prohlídková trasa končí v nejvyšší věži, odkud můžeme pozorovat nejen lodě na jezeře, ale i vlaky na pobřežní trati nebo trolejbusy za kolejemi.

Před polednem se přesuneme S-Bahnem do sousedního Montreux a čeká nás svezení po dráze na Rochers-de-Naye. V tomto případě to naše peněženky docela zabolí, protože Interrail zde neplatí, jednosměrná jízdenka stojí 35 CHF a žádná zpáteční sleva neexistuje. Se Swisspassem bychom měli na Rochers-de-Naye 50 % slevu, ale zároveň bychom 50 % jízdného museli předtím doplatit v úsecích Villars – Bretaye a Blonay – Les Pléiades, kde je Interrail uznáván plně. Máme asi 20 minut času na nákup jízdenek, což je tak akorát, protože pro spoje MVR a MOB zde slouží jediná přepážka. Pokladní nám vytiskne jízdenky z počítače, ale zároveň si za každého musí manuálně udělat čárku na hustě popsaný papír.

Hrad Chillon, 16.8.2022 © Jiří Mazal

K nástupišti přijíždějí dvě spřažené jednotky Beh 4/8 výrobce SLM, což je v současnosti jediný typ vozidla, nasazovaný na pravidelné spoje. Zatímco tři jednotky zde slouží od roku 1983 a čtvrtá od roku 1992, pátou si dopravce sestavil až v roce 2010 s využitím vlastních kapacit. Jízdenky se trochu chaoticky kontrolují v hroznu cestujících přes nástupem do vlaku, souprava je téměř plně obsazena. Dráha má rozchod jen 800 mm a v celé délce je vybavena Abtovou ozubnicí, sklony dosahují až 220 promile.

Nejprve stoupáme zástavbou Montreux, výhledy na město se otevírají vpravo ve směru jízdy, ale po většinu jízdy je pak vhodné sedět vlevo – a nebo si jako my stoupnout do neobsazené zadní kabiny. Ta je součástí nástupního prostoru a je tedy volně přístupná. Na štítku v kabině vidíme, že maximální rychlost vozidla je 21 km/h, ve strmějším klesání jen 14 km/h. Ve směru nahoru zase platí omezení na pouhých 8 km/h při překonávání výhybek.

Jaman, vlak odjíždí směr Montreux, 16.8.2022 © Tomáš Kraus

Strojvedoucí ústně zahlásí několik zastávek na znamení, až zastavíme v důležité stanici Glion. Vede sem pozemní lanovka, provozovaná MVR, od S-Bahnové zastávky Territet. Proto zpočátku začínala zubačka na Rochers-de-Naye právě zde, prodloužení dolů do Montreux je až novějšího data. Kousek za stanicí Glion má dráha dodnes své provozní zázemí, nechybí ani přesuvna. Pokračujeme pak už řidším osídlením do stanice Caux, kde se vlaky křižují. Jsme sice už ve výšce 1054 m, ale pořád nedaleko břehu jezera, a vrchol Rochers-de-Naye se tyčí ještě vysoko nad námi.

Vlak dále stoupá zčásti lesem, projíždíme různé zastávky na znamení, a dole pod námi si lze všimnout serpentin tratě MOB, jak stoupá z Montreux do Les Avants. O něco dále lze pak rozeznat plochý vrcholek Les Pléiades. Dlouhou galerií se pak přiblížíme k charakteristické skále Dent de Jaman a stavíme ve výhybně Jaman, kde se nachází i větší kamenná budova s bufetem, toho času zavřeným. Následující úsek je pak asi nejzajímavější, výhledy se otevírají na obě strany, jak dráha balancuje na úzkém hřebeni, který zde vytváří rozvodí mezi Rýnem a Rhônou. Následuje tunel skrz skalní stěnu a elegantním obloukem přijedeme do malé vrcholové staničky v nadmořské výšce 1973 m.

Vedení tratě mezi Jaman a Rochers-de-Naye, 16.8.2022 © Jiří Mazal

Skalním tunelem se přímo z nástupiště dá zcela bezbariérově projít horou na jednu vyhlídkovou plošinu, ale zjišťujeme, že se tam nachází jen zavřená restaurace, a jinak je potřeba vrátit se zpět. Hlavní proud cestujících směřuje přes horskou chatu, propojenou s nádražím, na samotný vrchol hory ve výšce 2045 m. Odtud se nabízí skutečně kruhový rozhled nejen na nejbližší okolí v čele s Ženevským jezerem, ale na obzoru zahlédneme i zasněžené čtyřtisícovky masivu Jungfrau. Ačkoliv v některých dnech je cesta zubačkou na Rochers-de-Naye takovým výletem přes různá roční období, dnes nám počasí vyšlo. Jediné, co se nekonalo, bylo setkání s horskými svišti, pro které bylo snad příliš teplo. Jsou jedním z lákadel dráhy (vrcholek hory je označen jako Marmottes Paradis), ale v oploceném kopečku s norami jsme nezahlédli ani jednoho.

Původního plánu sjet dolů do Montreux a dále použít scénickou trať MOB do Montbovonu, kterou už jsme tedy oba znali, jsme se nakonec ani jeden nedrželi. Jirka se vrátil do Montreux, kde neúspěšně hledal něco k obědu, a protože byl už z toho kodrcání úzkorozchodkami fyzicky unaven, odjel raději relaxovat do Lausanne. Tomáš naopak vystoupil ze zubačky už ve výhybně Jaman (automat si za toto krátké svezení řekl o 9,40 CHF) a k trati MOB zamířil pěšky, protože v těchto místech nevede nijak daleko. Po horských cestách bylo třeba ujít něco přes 4 kilometry, s tím že klesání bylo místy docela prudké. Ve staničce Les Cases sice dosahuje trať MOB jednoho ze svých dvou vrcholů stoupání, ale kóta 1111 metrů je pořád výrazně níže, než 1743 metrů výhybny Jaman.

Les Cases, prosté vybavení stanice, 16.8.2022 © Tomáš Kraus

Cesta do Les Cases přichází přímo vedle portálu vrcholového tunelu Jaman, který je 2,4 km dlouhý. Na místo jsem dorazil chvíli po tom, co jsem slyšel prosvištět vlak z tunelu směr Montbovon, a hodinu se mi v Les Cases (pár dřevěných domků) čekat nechtělo. Vypsal jsem si tedy do Interrailu nejprve Les Avants, abych si svůj další vlak někam kousek nadjel. Musel jsem také na informačním sloupku aktivovat tlačítko zastávky na znamení, což rozblikalo bílá světla na návěstidle před tunelem. Jak jsem zjistil, informační systém v zastávce nemá informace o skutečné poloze vlaku, protože můj spoj v čase pravidelného odjezdu jednoduše zmizel z displeje. Vlak si totiž vezl na Švýcarsko docela nestandardních 10 minut zpoždění, což jsem ovšem mohl zjistit až tehdy, kdy se objevil na zhlaví.

V současnosti platí na trati MOB provozní koncept, kdy všechny vlaky základního hodinového taktu jsou označené jako Goldenpass Panoramic, protože tu lze bez příplatku využít panoramatické vozy. Těch je více typů, některé mají i bezbariérový nástup a toaletu. Trakci zajišťují dnes většinou elektrické vozy Stadler Alpina s jedním stanovištěm strojvedoucího, umístěné na obou koncích vlaku. Linie Goldenpass je mezi návštěvníky Švýcarska poměrně oblíbená, a tak značnou část osazenstva tvoří turisté s cestovními kufry, pohodlně usazeni u panoramatických oken po celou trasu. Ti jsou pak konfrontováni s cestujícím, který si zastaví vlak v Les Cases a naskočí s velkým batohem a zaprášenými botami z neexistujícího nástupiště mezi ně.

Les Avants, viadukt lanovky na Sonloup, 16.8.2022 © Tomáš Kraus

Do Les Avants to jsou jen dvě zastávky, nejprve se projede vrcholovým tunelem do lesní stanice Jor a následuje série kratších tunelů na zalesněné stráni. Přímo z nástupiště stanice Les Avants se dá přejít ke krátké pozemní lanovce na Sonloup, provozované také dopravcem MVR. Stará kabina zrovna přijíždí a interval má být 15 minut, a tak o chvíli později číhám u kamenného viaduktu na trase, ale zřejmě z důvodu nulového zájmu se lanovka do pohybu nedává. Na pozadí snímku kabiny by se odsud pěkně vyjímal vrchol Rochers-de-Naye, včetně patrné galerie zubačky pod stanicí Jaman.

Vracím se na nádraží, kde se připravuje na odjezd odsud výchozí zastávkový vlak do Montreux. Zajišťuje ho jednotka GTW, stejné vozidlo jako jezdí na Les Pléiades, byť zde ozubnicový pohon nepotřebuje. Přesunům vozidel mezi tratěmi MOB a MVR slouží spojka z Blonay do Chamby. Můj vlak Goldenpass Panoramic směr Zweisimmen má tentokrát v čele řídicí vůz 1. třídy se stanovištěm strojvedoucího ve střeše, což cestujícím nabízí luxusní výhled na trať. Trakci zajišťoval tentokrát jen jeden hnací vůz Alpina na konci vlaku. Míříme zpět k vrcholovému tunelu a po průjezdu Les Cases vlak klesá po otevřených stráních mezi horskými obcemi, až ostrou serpentinou dosáhne uzlové stanice Montbovon. Zde opouštím panoramatický vůz a přestupuji na dráhu, která sem byla dostavěna nepatrně dříve než trať dnešní MOB.

Les Avants, přijíždí panoramatický řídicí vůz 1. třídy, 16.8.2022 © Tomáš Kraus

Poslední úzkorozchodnou tratí výletu mě sveze vlak dopravce Transports Publics Fribourgeouis (TPF) směr Bulle. Mírným zklamáním je nasazené vozidlo – čekám nějaký starší elektrický vůz od ACM Vevey, ale přistavena je třívozová částečně nízkopodlažní jednotka Stadler, která se téměř neliší od vozů Alpina MOB nebo od jednotek na dráze do La Cure (výrobce to označuje jako Westschweizer Meterspurzüge – západošvýcarské vlaky metrového rozchodu, dodané byly 6 nestátním dopravcům). Kousek za stanicí Montbovon jedeme po silnici, s tím že i poté pojedeme převážně těsně vedle ní. Trať mírně klesá zeleným údolím, okolní hory však pozvolna ustupují, a tato dráha je o poznání méně scénická, než všechny předešlé.

Od silnice se odpojíme před městečkem Gruyère, odkud pocházejí slavné švýcarské sýry, a ve zdejší stanici se vlak docela naplní. V nedalekém Bulle vlak opustím, sice pokračuje ještě dále do Palézieux, ale už preferuji rychlejší cestu po normálněrozchodné trati. Ta ostatně vede prvních několik kilometrů docela souběžně s tou úzkorozchodnou. Dopravce TPF sice provozuje i normálněrozchodné jednotky, ale na mém vlaku RE směr Fribourg jede souprava Domino SBB. Tato linka bude mimochodem od prosince 2022 prodloužena z Bulle do Broc po dokončení přestavby příslušného traťového úseku na normální rozchod. Tím se ušetří jedna úzkorozchodná souprava a usnadní se nákladní doprava do čokoládoven Nestlé v Broc.

Fribourg, setkání vlaků Domino, 16.8.2022 © Tomáš Kraus

Mírně zvlněnou krajinou bavorského střihu přijedeme do stanice Romont a po hlavní trati pak dojedeme do Fribourgu. Tam po půlhodinové pauze přistoupím k Jirkovi do vlaku IR, jedoucímu ze Ženevy do Lucernu. Tvoří ho dlouhá souprava typu IC2000 a do obdobné soupravy pak přestupujeme v Bernu, protože dalším spojem je zde úvraťující IC z Brigu směr Romanshorn. Na hlavním nádraží v Curychu se rozloučíme, protože Jirka se už vrací nočním vlakem zpět do Vídně, zatímco já jsem si chtěl dovolenou ještě nepatrně prodloužit.

Dlouho jsem přemýšlel jak přesně, až mě napadlo, že jeden můj bývalý kolega se do Švýcarska odstěhoval, a tak jsem se k němu tak trochu pozval na přespání. Žije v sympatickém městečku Walenstadt, které se nachází u východního konce jezera Walensee, a staví zde vlaky IR na trase do Churu. Na nich jsou nasazeny nové jednotky Traverso, nabízející na nízkopodlažní regionální vlak opravdu komfortní svezení. Nechybí ani automat na kávu a můj vůz je uvnitř vkusně vyzdoben různými literárními citáty.

Zürich HB, jednotka Traverso na IR do Churu, 16.8.2022 © Tomáš Kraus

Ve středu brzy ráno pak popojedu Traversem do uzlu Sargans a po zbytek dne se už železnici věnovat nebudu, protože jsem si naplánoval výlet v lichtenštejnských horách. Páteřní autobusová linka LieMobil číslo 11 spojuje Sargans a Feldkirch napříč celým Lichtenštejnskem a nechám se za poměrně vysokých 6 CHF odvézt do zastávky Triesen Säga. Ta má nadmořskou výšku asi 450 m a já odsud postupně šplhám až na vrchol Rappenstein s kótou 2222 m. Občas se otevírají výhledy na železnici v údolí téměř vyschlého Rýna, rozpoznám například EuroNight Zürichsee. Pozdě odpoledne dorazím na horskou chatu Pfälzerhütte, jednu ze dvou ve správě Lichtenštejnského Alpského Spolku.

Ta se nachází ve výšce 2108 m přímo vedle rakouské hranice, a shlíží na ni vrchol Naafkopf, kde najdeme trojmezí. Na chatě mám rezervované ubytování s polopenzí, která zahrnuje sýrový raclette, roztopený rázovitým provozovatelem chaty přímo na barovém pultu. Přespání na prostém pokoji je příjemné a ani se mi nechce vstávat, ale chystám se vyrazit brzy, abych se dostal ještě rozumně domů. Ranní déšť naštěstí během snídaně ustává, a tak v půl osmé vyrážím přes malé sedlo do horského střediska Malbunu. Skrz stáda krav to akorát stíhám na autobus linky 21 po deváté ranní, který čeká u stanice sedačkové lanovky na Sareis. Ta je v provozu i v létě a umožňuje si cestou na Pfälzerhütte ušetřit jisté převýšení.

Feldkirch, autobusový terminál u nádraží, 18.8.2022 © Tomáš Kraus

V autobuse nejprve sedím sám, ale cestou do Vaduzu se docela zaplní. S celoplošnou jízdenkou za 8 CHF přestupuji opět na páteřní linku 11, protože jedu do Feldkirchu, ale na terminálu u nádraží Schaan ještě přebíhám na linku 14, která do Feldkirchu dojede o něco dříve. Pohodlně tak stíhám vlak linky S1 směr Lindau-Insel. Vorarlsbersko je královstvím jedničkových Talentů, po páteřní trati jezdí S-Bahn každou půlhodinu. Souprava je vkusně rekonstruována do standardů CityJet, ovšem interiér nadále nenabízí stolky, zásuvky ani wi-fi. Cesta trvá asi hodinu a cestující nasazující si roušky jsou znamením, že se blížíme do cíle. V Lindau mám asi jen čtvrt hodiny, a tak symbolicky nakouknu do centra plného turistů, a vracím se na nádraží. Na přístavišti lodí svítí ikonické oznámení, že 9-Eurová jízdenka na plavbu po jezeře neplatí.

Ta ale bohužel platí na vlaky RE do Mnichova, a zájem o svezení je v létě pochopitelně značný. Dopravcem je nyní společnost GoAhead, která zde nasazuje nízkopodlažní Flirty. V soupravě se mi ještě podaří najít místo k sezení, ale z následující stanice už někteří až do Mnichova stojí přes dvě hodiny s rouškou na ústech. Svezení je takové low-costové, dané také nepříliš vhodnou infrastrukturou, wi-fi běží bez internetu, ale personál se viditelně snaží – uvítá cestující ve vlaku, omlouvá se za zpoždění a pravidelně informuje o přípojích.

Lindau-Insel, Flirty GoAhead a Talent ÖBB, 18.8.2022 © Tomáš Kraus

V Mnichově se akorát přesunu do vlaku směr Praha a vybírám si vůz ČD, kde by mohla fungovat wi-fi (celý den mám jakože home-office), což sice platí, ale internet se v ní objeví až na českých hranicích. Oproti běžnému řazení jde o oddílový vůz, který je dosti zaplněn, a povinnost ochrany dýchacích cest se zde dodržuje celkem důsledně, a tak je ve vlaku až příliš útulno. Ve stanici Regensburg očekávám částečné vylidnění, ale ve skutečnosti mnoho cestujících nastupuje – důvod se dozvím brzy, předchozí spoj směr Praha zde totiž ukončil jízdu a byl odřeknut bez náhrady. Alespoň že roušková morálka trochu poklesla, ale i tak cesta moc neutíká. Na Západních expresech bývá zvykem přítomnost minibaru na českém území, ale tentokrát ho vyhlížím marně. Obložené housky, narychlo zakoupené v podchodu v Mnichově, zapíjím vodou, nabranou v lichtenštejnském potoce, a vzpomínám na doby, kdy pro vlaky kategorie EuroCity platily určité kvalitativní standardy. Nicméně domů mě vlak doveze téměř včas a celý výlet hodnotím jako povedený.

Puchberg am Schneeberg, Salamander č. 12 17.8.2022 © Jiří Mazal

Jirka se přesunul z Zürichu nočním vlakem rovnou do Vídně. Čekalo ho milé překvapení v podobě vozu WLABmz 71-91.101 MÁV, vyrobeného španělskou firmou CAF v letech 1994-95. Vůz vyniká komfortem i perfektním servisem ze strany maďarské Utasellátó, který je i o kapku lepší než JLV. Cestující má k dispozici více nápojů v ceně, i ranní snídaně je bohatá.

Jelikož ani Jirkovi se nechtělo hned domů, zamířil z Vídně na jih na jednu z rakouských zubaček, Schneebergbahn. Je tudíž nutno jet vlakem do Wiener Neustadt, a pak motorákem řady 5047 lokálkou do Puchberg am Schneeberg. Úzkokolejka o rozchodu 1000 mm vybavená ozubnicí systému Abt Spojuje Puchberg am Schneeberg ve výšce 577 m. n. m. s Hochschneebergem, který se nachází v 1796 m. n. m. Trať má přitom pouze 9,8 km. Maximální stoupání činí 196 promile. Jak je kupodivu v Rakousku obvyklé, trať je dodnes neelektrifikovaná a dnes jsou tu zejména nasazovány motorové jednotky „Salamander“ v počtu tří kusů. Jednotka disponuje motorem Caterpillar o výkonu 544 kW. Jednotky ještě doplňuje tzv. Babysalamander, vozík pro zavazadla. Nejnovějšími vozidly jsou dvě dieselelektrické lokomotivy Stadler. Jezdí jak s pracovními vlaky, tak se v provozních špičkách může objevit i v čele osobních vlaků.

Samotná jízda je (vedle kochání přírodou) hodně zaměřena na gastronomii. Audiovizuální systém vás tak neustále zve do místních restaurací, ve výhybně Baumgartner je záměrně pauza pro návštěvu zdejšího bufetu s domácími buchtami. Velkolepá konečná stanice disponuje nově postavenou krytou halou z roku 2009. U konečné stanice můžete navštívit pamětní Alžbětin kostel nebo vystoupat o pár metrů výš až na vrchol hory.

I u Jirky tak byl závěr akce zdařilý a nezbývalo než celý výlet hodnotit velmi pozitivně.

Úvodní snímek: Rochers-de-Naye, jednotky Bhe 4/8 č. 303 a 304, 16.8.2022 © Jiří Mazal