Linha do Norte – z Lisabonu do Porta

Sbalte si do zavazadla o rozměrech 45x36x25 cm a ve středu před obědem letíme, zhruba takové informace jsem své rodině poskytl před cestou. Byla to naše domluva, že destinace a celý program budou až do odletu překvapením, zadání bylo jet na pár dní někam za teplem. Což nakonec vypadalo že nevyjde, předpověď hlásila trvalé deště přesně na náš termín, a tak jsme sbalili více věcí a dopláceli pak za nadrozměr, ale nakonec to s počasím tak špatně nedopadlo.

Výlet byl poměrně krátký, přece jen jsme jeli ve školním roce, ale i tak jsem zvolil Portugalsko. Z této země se na Vlaky.net dá najít celá řada cestopisů, včetně jednoho mého, kdy jsme před 10 lety ještě bez dětí navštívili Lisabon a projeli se vlakem na jih do Lagosu a Fara. Tentokrát se vydáme z Lisabonu na sever do Porta a vezmeme s sebou i naše už docela velké holčičky ve věku 8 a 6 let.

Lisabon, vyhlídka Graça, uprostřed patrné nádraží Rossio, 8.6.2023, Tomáš Kraus

Z našich občasných výletů už jsme seznali, že ne všude platí to naše východoevropské „poloviční jízdné“ pro děti, a v některých případech dětský tarif vůbec neexistuje – jako například loni v Nizozemsku, kdy je anonymní karta OV Chipkaart opravdu anonymní a děti platí stejně jako dospělí. Podobně je tomu v Lisabonu, kde děti (vyjma těch co tam žijí a chodí do školy) „tarifně dospějí“ již ve 3 letech. V případě Portugalska mám za to, že důvodem jednotného dospěláckého tarifu a dalších komplikací není nedostatek sociálního cítění nebo potřeba na něčem vydělávat – oni spíš zatím nepřišli na technické řešení, jak ten tarif udělat použitelnější.

Každému jsme tedy na letišti zakoupili kartičku Viva viagem, nabitou 24hodinovou jízdenkou na městskou dopravu za 6,60 €. Ta zahrnuje tramvaje a autobusy dopravce Carris a dále metro, které má svého dopravce. Vyhledat si spojení je prakticky nemožné, resp. Carris jízdní řády zveřejňuje, ale spolehnout se na ně moc nedá. Ve stanicích metra se zobrazuje čas do odjezdu nejbližšího spoje, který se někdy skokově změní, a na některých zastávkách tramvají a autobusů najdeme totéž, ale častěji tam visí jen papír s trasou linky a intervalem spojů. Carris má mobilní aplikaci, která však neumí o moc víc než „najdi autobusovou zastávku v okolí“ a k vyhledání spojení nebo dokonce zakoupení jízdenky neposlouží.

Lisabon, lanovka v areálu zoologické zahrady, 7.6.2023, Tomáš Kraus

Nejprve jsme vyrazili plným metrem na stanici Jardim Zoológico, která obsluhuje také vlakové a autobusové nádraží Sete Rios. Lisabonskou zoo už jsme znali, není příliš rozlehlá a vstupné není nízké, ale součástí je velmi povedené vystoupení s delfíny. Dále je možné využít velmi zajímavou lanovku, řekl bych sedačkovou, ale cestuje se v zavěšených ohrádkách ve stoje. Jednosměrná dráha trojúhelníkového půdorysu vede přímo skrz zvířecí výběhy a nabízí tak nevšední pohledy, ale bohužel jsme se opět nesvezli. Lanovka se krátce po našem příchodu zastavila a v nástupní stanici se objevila cedule, že se nejezdí kvůli počasí, protože docela foukalo.

Skromné ubytování jsem rezervoval u náměstí Graça, kde má lisabonská tramvajová síť jeden z vrcholů stoupání, a nachází se tam i nácestná smyčka. Ráno jsme se po snídani v jedné z mnoha kaváren vypravili pěšky do centra se zacházkou přes historickou Alfamu, kde všude visela barevná výzdoba a na zemi se válelo dost odpadků, převážně plastových kelímků od piva Sagres. Různé akce po městě asi souvisely s tím, že v tomto týdnu se sešly hned dva státní svátky ob den od sebe. U katedrály Sé jsme se chtěli svézt tramvají, která zrovna přijížděla, ale nic z toho nebylo. Ačkoliv jsme se nacházeli pár kroků od zastávky a přibíhali jsme zepředu proti tramvaji, řidič poloprázdného vozu nám vůbec nezastavil.

Lisabon, náměstí Rossio, nahoře patrný vršek výtahu Santa Justa, 8.6.2023, Tomáš Kraus

Fronta, táhnoucí se ven z historického výtahu Santa Justa, nás odradila, a tak jsme ani nezamířili na nedaleké pozemní lanovky, které už jsme také znali. Ty všechny provozuje také Carris a 24hodinová jízdenka na ně platí, což je velmi výhodné, protože za (zpáteční) jízdenku zakoupenou na místě se neplatí o mnoho méně než za celých 24 hodin. Odpoledne jsme původně chtěli jet k moři s využitím příměstské trati Linha do Cascais. Tato linka, jejíž charakter provozu se blíží metru, se roku 1926 stala první elektrifikovanou železnicí v Portugalsku, a dodnes používá stejnosměrné napětí 1500 V. Velmi brzy má však být přepnuta na 25 kV 50 Hz, které najdeme ve zbytku země. Tím by také odsud měly zmizet staré soupravy ze 70. let.

Pro cestování příměstskými vlaky v okolí Lisabonu se hodí 24hodinová jízdenka za 10,70 €, která platí na městskou dopravu a vlaky na tratích do Cascais, Sintry, Azambujy a Setúbalu. Provozuje je dceřinná společnost CP Urbanos de Lisboa a kromě zmíněné provozně oddělené trati do Cascais nasazuje červeně zbarvené elektrické jednotky, jednopodlažní řady 2300/2400 a patrové řady 3500. Nutno dodat, že příměstské vlaky přes Tejo provozuje jakoby soukromá společnost Fertagus pomocí shodných patrových jednotek jako mají CP, a uvedená „integrovaná“ jízdenka v nich neplatí. Linka CP do Setúbalu je tedy s danou denní jízdenkou v podstatě izolovaná, protože ta neplatí ani na přívozy přes Tejo. Existuje pak 24hodinová jízdenka za 9,70 €, která platí na MHD a lodě, ale ne na vlaky. Pozitivně můžeme hodnotit to, že setrvační Portugalci za 10 let prakticky nezvýšili ceny jízdenek.

Lisabon, stanice metra Alameda na červené lince, 8.6.2023, Tomáš Kraus

Místo výletu do Cascais jsme vzali děti do oceanária, které se nachází přímo ve vodě v Expo areálu u nádraží Oriente. Museli jsme tedy jet metrem s přestupem ve stanici Alameda, která má poměrně dlouhou přestupní chodbu. Součástí tohoto prostoru za turnikety je například i kadeřnictví nebo dětský koutek. Provoz metra byl teď částečně přerušen u nadzemní přestupní stanice Campo Grande, kde vznikne opět spojení umožňující provoz okružní linky. Zatímco dříve jezdilo metro dokolečka s využitím rozdvojky u stanice Marquês de Pombal a tunelu mezi stanicemi Restauradores a Rossio, nyní bude okruh o něco větší. Buduje se totiž nový úsek mezi konečnými stanicemi Rato a Cais do Sodré.

Mořské akvárium bylo nejspíš kvůli státnímu svátku Božího těla poměrně plné, ale strávili jsme v něm podstatnou část odpoledne. Pak jsme si museli naše kartičky Viva viagem dobít hodinovou jízdenkou za 1,65 €, která je přestupní, ale turnikety metra se dají během platnosti dokladu překonat pouze jednou. Naštěstí se nepotvrdila zkušenost, že kartičky jdou často nabíjet jen jedním typem jízdenky, takže jsme si nemuseli kupovat nové, ale zase bylo potřeba zaplatit každou jízdenku zvlášť. Ve stanici Alameda na zelené lince jsme se docela načekali. Tato část sítě metra je pařížského typu, tj. poměrně úzká jednolodní stanice s východy na koncích, kde je slyšet hovor lidí na protějším nástupišti, a občas tam někdo projde s nahlas hrajícím reproduktorem. Do toho pak po 10 minutách přijede poloviční třívozová souprava, kam se musíme doslova napresovat, také jako v Paříži.

Lisboa-Oriente, vstup do nádraží od obchodního centra, 8.6.2023, Tomáš Kraus

Po útěku na povrch ve stanici Intendente jsme navštívili dobře ukrytý Lidl a pak jsme dali druhou šanci lisabonské tramvaji, aby nás s nákupem dovezla na Graçu. Zastávku na příkré jednosměrné ulici jsme našli snadno a dočetli se tam, že před 19. hodinou má linka 28E interval 9 minut, resp. ve svátek jen 8. Realita byla taková, že po dlouhých 23 minutách čekání, kdy jsme stihli dvakrát zmoknout, kolem projelo asi 20 tuk-tuků s turisty a jeden pes položil bobek mezi koleje, jsme vyslovili to zaklínadlo, že to vzdáváme a jdeme pěšky. V tu chvíli se zpoza rohu vyhoupla tramvaj, ale ihned bylo poznat, že je beznadějně plná. Ačkoliv další čekající cestující na řidiče sugestivně mávali, ten otevřel jen zadní dveře pro výstup, ale nepohnuly se ty přední, o které se svými tvářemi opíralo pár lidí. Nezbylo než dojít to pěšky, naštěstí to moc daleko nebylo, a stejně by nám po tom čekání náš hodinový lístek asi už neplatil. V protisměru jsme také neviděli jet nic častěji než po 20 minutách, a to tudy nejspíš jezdila i odkloněná jednosměrná okružní linka 12E.

Nyní se konečně dostaneme i k železnici, čeká nás přesun do Porta se zastávkou v univerzitním městě Coimbra zhruba na půli cesty. Naše ubytování v Lisabonu bylo necelý kilometr od nádraží Santa Apolónia, takže MHD jsme už použít nemuseli. Ale když jsem ráno ještě zašel koupit něco na Graçu, tramvaje jezdily použitelně, tj. nebyly přeplněné, displej dokonce i ukazoval nejbližší odjezd. Před osmou ranní v pracovní den byly obchody s potravinami ještě zavřené, ale v kavárnách to samozřejmě už žilo. Po snídani jsme tedy sešli na nádraží, odkud nás měl v 9 hodin odvézt vlak kategorie Alfa Pendular (AP), tedy portugalské Pendolino.

Lisabon, násled tramvají přijíždí do zastávky Graça, 9.6.2023, Tomáš Kraus

V jízdním řádu dálkových vlaků CP, což je dokument na 3 stránky, najdeme tabulky pro spojení na sever (norte) a jih (sul). Jižní rameno jsou vlaky spojující stanici Lisboa-Oriente s městem Faro v Algarve a jde o 3 páry IC, doplněné o 2 páry Pendolin, které jedou jako přímé už z Porta. Dále tam najdeme 4-5 párů IC do města Évora, na které jsou ještě navázané motorové přípoje kousek dál na jih do města Beja. Severní směr je frekventovanější, protože jde zejména o spojení Lisabonu s Portem. Na této relaci je možné denně využít asi 10 párů AP a 7 párů IC, některé spoje jsou protaženy za Porto do stanic Braga, Guimarães nebo Valença. Přes poslední jmenovanou stanici jsou vedeny také tradiční dva páry mezistátních vlaků z Porta do Viga, nazvané Celta. Dále v této tabulce najdeme po 3 párech IC vlaků z Lisabonu do města Guarda, a sice po tratích Linha da Beira Baixa (přes Castel Branco a Covilhu) a severnější Linha da Beira Alta (odpojuje se až za Coimbrou). Druhá jmenovaná je nyní však v dlouhodobé výluce s náhradní autobusovou dopravou, včetně pokračování z Guardy do pohraniční stanice Vilar Formoso, jak CP sdělují všemi informačními kanály.

Nákup jízdenky jsem původně chtěl realizovat přes web CP, ale nepřišlo mi to úplně přímočaré – spojení to vyhledá, ale na nákup jízdenky pokračovat nelze. Proto jsem se poohlédl po mobilní aplikaci, kterou CP mají a je uživatelsky poměrně přátelská. Není problém ani s angličtinou, snad kromě pole „počet synů“, kdy portugalské slovo „filhos“ může znamenat zároveň i „děti“. Spíš nevím, k čemu jsem toto v profilu vyplňoval, protože stejně je pak potřeba vytvořit záznam pro každého cestujícího, kterému kupuji jízdenku. Jeho součástí je i číslo dokladu totožnosti. Dokud nemám v aplikaci své děti založené, nemůžu se podívat ani na ceny jejich jízdenek. Na webu CP se ale dá nalézt informace, že děti platí onu polovinu standardního jízdného.

Lisboa-Santa Apolónia, nádražní budova, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Na dálkové vlaky existují akční jízdenky Promo, které se dostávají do prodeje dva měsíce dopředu a nejsou vratné. Zatímco standardní jízdné z Lisabonu do Coimbry na vlak AP včetně povinné rezervace stojí 25 €, s využitím Promo jízdenky se dá cestovat i za 8,50 €. Ceny během jednoho dne se různí, a například na podřadnější guardské IC, které má oproti AP levnější rezervace, jsem to na stejnou relaci našel o Euro dražší. Trvalo mi týden, než jsem si nepozorovaně vypůjčil občanské průkazy dětí, abych mohl koupit jízdenky, takže nejnižší ceny mi utekly, ale mohli jsme jet za pořád výhodných 14,50 €.

Jak jsem tušil, Promo jízdenky existují pouze jedny, tj. nemají žádnou dětskou verzi. Při nákupu jízdenek v aplikaci se u každého cestujícího dá zvolit, jestli dostane Promo nebo standardní jízdenku. Vtipné je, že v tomto kroku není vidět, kolik která stojí. A když se pak vrátím zpět, abych se na ceny podíval, u dětí nenápadně zmizí poloviční sleva na základě věku (přičemž v profilu věk uložen mají) a je potřeba ji znovu označit. V našem případě děti tedy dostaly standardní vratné jízdenky s poloviční slevou za 12,50 € a nic nám nebránilo do vlaku nastoupit.

Lisboa-Santa Apolónia, soupravy pro vlaky Alfa Pendular a IC, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Pendolina řady 4000 jsou vlajkovou lodí CP a již přes 20 let tvoří spolehlivou páteř rychlé dopravy. Kdysi jsme se seznámili s původní verzí, teď už jezdí jen ta modernizovaná, která je z vnějšku méně pestrá, uvnitř pak nabízí kožené sedačky v obou třídách (zde označených Preferente a Turista), zásuvky a palubní wi-fi. Šestivozové jednotky dosti připomínají rovněž modernizovaná Pendolina ČD, s tím že ve třídě Turista jsou sedačky v uspořádání 2+2, jako u téměř všech Pendolin kromě těch českých.

Opuštění stanice Lisboa-Santa Apolónia bylo poněkud rozpačité, po rozjezdu se vlak se škubnutím zastavil, ale za chvíli jsme už stavěli na Lisboa-Oriente, kde se náš vůz téměř kompletně zaplnil. Rychle jsme opustili lisabonskou aglomeraci a v nížině nedaleko řeky Tejo náš vlak postupně dosáhl své maximální rychlosti 220 km/h. To skončilo průjezdem uzlové stanice Entroncamento, kde se odpojuje zmíněná trať Linha da Beira Baixa, a zároveň trať zvaná Linha do Leste. Ta vede do španělského Badajozu a jezdí po ní dva páry mezistátních regionálních vlaků. Už jen zde se dají potkat v provozu sólo motorové vozy řady 0350, vzniklé rekonstrukcí prastarých vozů nizozemské výroby, jeden jsme zahlédli stát u nástupiště.

Lisboa-Santa Apolónia, do haly vedou pouze dvě koleje, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Tyto mezistátní motoráky z Entroncamenta do Badajozu jsou vedle dříve zmíněných rychlíků Celta z Porta do Viga nyní jedinými mezistátními vlaky v Portugalsku. Lisabon žádné přímé mezistátní spojení nemá, tradiční noční Trenhotely Lusitania (do Madridu) a Sud-Express (do Hendaye), které pak jezdily spojené, nejsou v provozu z důvodu pandemie koronaviru – tato informace stále visí na webu CP. Zajímavé je, že z trati Linha do Leste se odpojuje další mezistátní spojnice, která vede do Cáceres severně od Badajozu, a dnes není k ničemu využívaná, ale dříve po ní noční Trenhotely jezdily. Pak se ale přesunuly na trať Linha da Beira Alta přes Vilar Formoso.

Za Entroncamentem se trať více klikatila, museli jsme překonat dvě místní rozvodí s vrcholovými tunely. Zvláště za tím druhým, zvaným Albergaria, následoval docela scénický úsek s mohutnými viadukty. Pak už jsme sledovali údolí řeky Rio Arunca a jakmile jsme se stočili proti proudu řeky Rio Mondego, dosáhli jsme po 100 minutách jízdy z Lisabonu města Coimbra. Konkrétně jde o stanici Coimbra-B, která stojí trochu mimo, pro cestu do města se hodí ještě něčím popojet.

Coimbra-B, Pendolino odjíždí směr Porto, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Zvěsti, že v portugalském Pendolinu se lidem dělá špatně, bohužel nelhaly. Bez dětí jsme už vlakem Alfa Pendular jeli, ale na jižní větvi dosahuje maximální rychlosti jen na krátkém a zcela přímém úseku. Teď jsme to podcenili a neprozíravě jsme ještě holkám poradili, ať na stolku namalují na papír nějaké obrázky toho, co v Lisabonu viděly. Po chvíli začala ta mladší, která má občas problém v autobuse, vypadat trochu divně, a tak jsme zkusili jít na záchod. To se nám nejprve nepodařilo, protože dveře na konci vozu, kterými jsme předtím prošli, na otevírací tlačítko nereagovaly. Cestující to potvrdili, že skutečně „não abre“, což úplně nepotěší v situaci, kdy s bledým dítětem balancuji v uličce a nad námi svítí na displeji 221 km/h.

Zvládli jsme dojít na WC na opačné straně, kde sice moc netekla voda, ale zatím to nebylo potřeba a šli jsme se posadit. Chtěli jsme pomocí tlačítka, které je i v Pendolinech ČD, zatáhnout roletu, aby se za oknem nemíhala krajina, ale nic se nestalo. Některé jiné rolety byly viditelně zkřížené v rámech. Po nějaké době bylo už potřeba použít pytlík, ze kterého jsme švihem vysypali pastelky, a ocenili jsme jeho pevnost i objem. Ze zajímavé cesty prestižním vlakem se stalo odpočítávání času, kdy už budeme moct opustit tuto lochnesku, která stočtyřicítkou nalétává do dalších a dalších oblouků. Tato nevolnost u mladší dcery nakonec nezůstala jedinou, a tak jsme návštěvu Coimbry museli zahájit důkladným vydýcháním na nádražní lavičce.

Coimbra, čekající jednotky řady 2240, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Na webu CP se dá najít seznam stanic se skříňkami na zavazadla, v Coimbře jsou jak na nádraží Coimbra-B, tak na stanici Coimbra ve městě, někde nazývané i Coimbra-A. Batohy jsme nechali na „béčku“ a vlakem jsme popojeli na městské nádraží. Na tento krátký úsek se sjíždějí regionální vlaky z více směrů, proto tam obvykle něco jede tak třikrát do hodiny. Coimbra má také jakoby příměstskou železnici, ale nijak se to nepozná od zastávkových vlaků kdekoliv jinde. Spoje zajišťují všudypřítomné třívozové jednotky řady 2240, vzniklé rekonstrukcí souprav ze 70. let. Vysokopodlažní vlaky mají koncepci podobnou polskému „kiblu“ řady EN57 a navzdory novým čelům a světelným displejům (které jsou ovšem téměř nečitelné) jsou to zvenčí už pořádně otřískané střepy. Uvnitř vypadá vozidlo lépe, dosazeny jsou barevné plyšové sedačky v uspořádání 3+2 (moc široké ovšem nejsou) a k dispozici jsou i plošiny pro vozíčkáře. Vnitřní informační systém však neexistuje, naštěstí jsme se na těch dvou kilometrech neměli kde ztratit.

Coimbra je univerzitní město na seznamu Unesco a za projití stojí jak rozsáhlý areál univerzity na kopci (Alta), tak i městské uličky dole (Baixa). Mezi šotouši je známá také jako jediné portugalské město s trolejbusovou sítí, střídavě v provozu a mimo provoz, a ani teď žádné fotky trolejbusů prezentovat nemohu. Trolejové vedení sice v ulicích visí, ale může být i nepoužívané, a na tradiční trolejbusové lince 103 jsem zahlédl elektrobus. Lehce prověšené dráty v jednosměrkách na kopci u univerzity ovšem vypadají poměrně zajímavě.

Coimbra, horní šikmá část výtahu, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Poté, co ustal prudký liják, vyrazili jsme z nádraží Coimbra přes uličky Baixy k městskému výtahu, který také provozuje místní dopravní podnik SMTUC. Vede nahoru na Altu ze severní strany a do zastávky Mercado na hlavní ulici se dá také pohodlně dojet autobusem přímo od nádraží Coimbra-B. Před výtahem stojí automat na jízdenky, ale protože jsem nepochopil, jak mám koupit lístky jen na výtah, šel jsem to vyřídit do sousedního prodejního stánku SMTUC. Výtah má dvě části, svislou a šikmou, propojené mostem. Je doprovázen lidskou obsluhou, která přechází mezi oběma prosklenými kabinami, vybavenými klimatizací.

Po další prudké přeháňce jsme od horní stanice výtahu pokračovali skrz univerzitu směrem k řece Mondego, kde jsme chtěli děti odměnit návštěvou hřiště v parku. To ale muselo být kompletně mokré, a tak jsme mohli dokončit procházku městem (tím jsme také minuli před dopravním muzeem vystavenou tramvaj z bývalého zdejšího provozu) a pokračovat dále do Porta. K tomu jsme hodlali použít cokoliv jiného než zrádné Pendolino, a tak nám přišel vhod vlak IC, na který jsem koupil jízdenky v aplikaci CP při čekání na kebab u nádraží. K dispozici byl jen standardní tarif, ale nějakých 13,50 € pro dospělého na relaci Coimbra – Porto-São Bento včetně povinné místenky na IC mi přišlo slušných.

Coimbra, areál univerzity, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Protože jsme ve stanici Coimbra-B měli mít jen 8 minut na přestup a vyzvednutí zavazadel, což mohlo obnášet dvojí přecházení kolejí na úrovňovém přechodu na konci nástupišť, doufali jsme, že popojedeme z Coimbry dřívějším osobákem. Příprava kebabu se ale dost vlekla, a tak jsme si počkali a snědli svůj oběd u první koleje. Ta dříve pokračovala vedle budovy na nábřeží podél centra Coimbry a vlaky po ní jezdily až do města Serpins. To ukončil projekt Metro Mondego, který měl na těleso dráhy přivést vlakotramvaje. Bohužel, plány byly přehodnoceny a jednoho dne Metro Mondego možná vyjede jako elektrobusová linka, částečně využívající stopu této železnice. Zatím vidíme jen výsledky nulté fáze, tedy snesení slušně využívané příměstské tratě.

Elektrická jednotka nás naštěstí dovezla k nástupišti stanice Coimbra-B, kde stojí skříňky na zavazadla, a tak jsme doplatili potřebný obnos, vyzvedli je a přesunuli se přes přechod na vedlejší nástupiště, kde už dost lidí vyčkávalo IC směr Porto. Přechody přes koleje jsou vybaveny klasickým semaforem pro chodce, kde je červená doprovázena trvalým drnčením zvonku, podobně jako je tomu občas v Itálii. U přechodu jsem na displeji odjezdů trochu znejistěl, nemohl jsem tam náš vlak najít. Na velké tabuli u nástupní hrany, daleko ode mě, se totiž vedle pravidelného odjezdu ukazovala i „nova hora“, tedy očekávaný čas odjezdu se zpožděním, ale malý displej u přechodu ukazoval jen tyto upravené časy. Druhým údajem byla cílová stanice vlaku, přičemž ani to jsem nemohl nijak zjistit, že náš vlak nekončí v Portu, ale pokračuje do Guimarães. V tu chvíli mi nebylo jasné, jestli má nejprve přijet náš IC nebo Pendolino, které mělo jet chvíli po něm.

Coimbra-B, lokomotiva řady 5600 s vlakem IC směr Guimarães, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Když jsem lístky kupoval, nenašel jsem nikde volná 4 místa u sebe, jedno muselo být přes uličku. Proces výběru sedadel v aplikaci není moc intuitivní, nejprve je potřeba předvolená místa odznačit a pak teprve vybrat jiná. V tomto kroku doporučuji uložit si snímek obrazovky mobilu. Občas je v aplikaci nutné s nedůvěrou použít tlačítko „zpět“, například u výběru cestujících, protože tam není nic jako „pokračovat“, ale volba uložena je. Po nákupu jízdenky nemám nikde pohromadě čísla zvolených sedadel – je potřeba otevřít seznam cestujících, kliknout na jednoho, u něj ještě kliknout na malé íčko, a tam je pak teprve číslo vidět. Pokud mám 4 po sobě nejdoucí čísla sedadel, pro samé klikání vpřed a vzad se to téměř nedá zapamatovat. Aplikace u již zakoupené jízdenky nezobrazí plánek sedadel, neporadí ani kde v soupravě najdu svůj vůz číslo 26, neukáže mi ani celou trasu vlaku ani aktuální zpoždění (to bych možná znal, kdybych povolil zasílání notifikací). Druhý a podobně nešikovný způsob, jak zjistit rezervovaná čísla sedadel, je přes doručený e-mail. Bohužel text e-mailu je vždy jen obecný ve smyslu „děkujeme za nákup a jízdenky máte v přílohách“, takže v případě více nákupů má zákazník více totožných e-mailů a musí si přílohy stáhnout. Pro každého cestujícího jde o samostatný soubor se stránkou formátu A4, kde se někde malým písmem uvádí číslo vozu a sedadla.

Zpožděný vlak IC se přihnal k nástupišti a náš vůz 26 jsme našli hned za lokomotivou typické řady 5600. Tyto výkonné stroje byly nedávno jediným typem elektrických lokomotiv v portugalské osobní dopravě, ale to se změnilo v roce 2020, když vzrostla potřeba něco nasadit na nově elektrizované tratě z Porta na sever do Valençy a na východ podél řeky Douro. Tato potřeba nebyla pokryta nákupem nové techniky, ale oživením již několik let odstavených lokomotiv řady 2600 od Alstomu s typickým špičatým čelem.

Porto-Campanhã, výstup ze zpožděného vlaku IC, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Na severní linii jsou klasické IC soupravy tvořeny nepříliš moderními vozy typu Corail. Na bočnici jsme našli prostou plechovou ceduli „Lisboa – Guimarães – Lisboa“ a vedle malou cedulku s číslem vozu, uvnitř není informační systém žádný. Hlášení příští stanice fungovalo, ale cestující nikdo neuvítal, neomluvil se za zpoždění, neinformoval o přípojích. Ve voze nejsou žádné stolky (ani u nepočetných čtyřek) ani zásuvky, minibar nejezdí. Našli jsme svá místa a slovem „desculpe“ s několika dodatky v angličtině jsem požádal jednoho cestujícího, jestli si nepřesedne přes uličku, abychom měli čtyřku pro sebe. Kontrola jízdenek v povinně místenkovém vlaku byla jednoduchá, průvodčí se jen podíval na tablet a obešel cestující, kteří přistoupili. Pána na mém místě se zeptal, jestli se jmenuje Tomáš, což jsme si vysvětlili, u nás se ujistil že jsme čtyři a nic vidět nechtěl.

Se zpožděním asi 15 minut opustila dlouhá souprava stanici Coimbra-B a pokračovala na sever. Kolem stanice Pampilhosa, kde se odpojuje trať Linha da Beira Alta, se projíždí lesem, jinak je ale krajina spíše otevřená, chvílemi je vidět i moře. Zastavili jsme ve stanici Aveiro, kde stojí za povšimnutí původní budova, obložená malovanými kachlíky, a také v podzemní stanici Espinho. Odtud se vlak kvůli probíhající modernizaci tratě a zastávek už spíše ploužil, a tak jsme po mostě přes řeku Douro přijeli do stanice Porto-Campanhã se zpožděním asi 30 minut. Alespoň nehrozilo, že se cestovní nevolnost bude opakovat, protože ta prý občas v rychlosti 200 km/h postihuje i cestující v Corailech.

Porto-São Bento, stanice zaplněná jednotkami řady 3400, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Pro popojetí na městské nádraží Porto-São Bento jsme naskočili do prvního osobáku, který tímto směrem jel. Příměstská doprava okolo Porta je dceřinou společností CP Urbanos de Porto zajištěna jednotně elektrickými jednotkami řady 3400 „Viriatus“, které Siemens a Bombardier dodali roku 2002, ale i tak se jedná o vůbec nejnovější vozidla u CP. Bezbariérové čtyřvozové soupravy mají skutečně S-Bahnovou koncepci, jejich interiér je průchozí, s dostatkem místa na stání a bez toalet. Po pokochání se kachlíkovou výzdobou nádraží São Bento jsme se vydali ubytovat, náš apartmán s výhledem na věž Kleriků (Clérigos) se nacházel prakticky hned přes křižovatku, ale cesta byla komplikovanější. Stavební jáma budované růžové linky metra, která bude právě na São Bento začínat, zabírá celý spodek náměstí Aliados. Pracuje se tu opravdu pilně, až do desáté večer se na osvětleném staveništi s pískáním oháněly bagry, v sobotu v osm ráno pak nastartovaly sbíječky.

Pozdní odpoledne jsme se rozhodli strávit u moře, ačkoliv možnost koupání příliš pravděpodobná nebyla. Stylovým způsobem, jak z centra Porta dojet na pobřeží, je využít tramvajových linek. Historické tramvaje na normálním rozchodu jsou zbytkem rozsáhlé tramvajové sítě a využít se dá tří linek. Nejznámější je číslo 1, výchozí ze zastávky Infante ve čtvrti Ribeira, která celou dobu sleduje břeh řeky Douro. Její konečná Passeio Alegre leží asi půl kilometru od ústí Doura do moře a tramvaj jezdí většinou po 20 minutách. Nám se ale více hodila linka 18, která se nyní obrací na „širé trati“ právě u věže Clérigos. Koleje pak v prudkém klesání končily před naším vchodem v ohradě stavební jámy. Z důvodu stavebních prací nejezdí linka číslo 22, která z konečné Batalha vyrážela na okruh po horním centru města.

Porto, nyní vyloučený úsek tramvaje vedle věže Clérigos, 10.6.2023, Tomáš Kraus

Linka 18 má interval 30 minut a v čase pravidelného odjezdu se k zastávce Clérigos teprve přiblížil dvounápravový dřevěný vůz. Jeho řidič ještě musel obrátit tyčový sběrač a překlopit opěradla sedadel, ale záhy už jsme mohli nastoupit. Tramvaje provozuje městský dopravní podnik STCP, ale platí v nich jen dlouhodobé jízdenky, na jednorázové cesty se účtuje turistický tarif, ovšem cenově rozumný. Na výběr je mezi jednou jízdou, dvěma jízdami a dvěma dny, přičemž k dostání jsou i dětské verze (kromě té na dvě jízdy, nevím proč). Platí se v hotovosti řidiči, který vydá papírovou jízdenku, v případě dětského tarifu ještě označenou inkoustovým razítkem. Protože linka 18 končí už okolo 18. hodiny, koupili jsme jednosměrné jízdenky za 5 €, resp. 3,50 €.

Tramvaj s námi klesala po jednokolejné trati směrem k řece, občas se otevřely výhledy na nábřeží. Na zastávce Massarelos, kde stojí vozovna s muzeem STCP, jsme se napojili na trasu linky 1. Ačkoliv se všude možně dá ještě najít informace, že linka 18 zde končí, ve skutečnosti pokračuje společně s jedničkou také na Passeio Alegre, toto spojení centra s mořem je tedy velmi šikovné. Párkrát jsme museli počkat na vykřižování, ale za necelou půlhodinu jsme už vystupovali na prosté konečné, tvořené dvěma kusými kolejemi. Odtud stačilo přejít park a stáli jsme na písečné pláži vedle mola, chránícího ústí řeky.

Porto, konečná tramvaje Passeio Alegre, 9.6.2023, Tomáš Kraus

Koupání v moři bylo vyloučeno, slunce sice svítilo, ale vlny byly vyšší než naše děti, ani z dospělých se zde nikdo nekoupal. To nám ovšem nebránilo strávit večer na pláži při Atlantiku. Ačkoliv se děti snažily respektovat domluvu, že do vody nepolezou více než po kolena, netrvalo dlouho a divoký příboj je zalil komplet. Začali jsme tedy sušit věci na pobřežní zdi, abychom mohli pak ještě trochu kulturně odjet zpět do města autobusem. Při neuvěřitelně dlouhém čekání v baru, kde inzerovali rychlé občerstvení s sebou, jsem zatím studoval jízdní řád a možnosti nákupu jízdenek. Na některých zastávkách jízdní řády visí, na jiných ne, ale na webu se najít dají, byť v takové trochu nešikovné tabulkové formě bez uvedení všech zastávek na trase. Mobilní aplikaci STCP jsem nenašel a čipové kartičky Andante jsme neměli, a tak jsem namáhavě hledal možnost nákupu jízdenek u řidiče. Ta existuje, platí se 2,50 € za osobu (včetně dětí) a je potřeba mít přesnou hotovost, a tak jsem nákupem míchaného drinku ještě raději rozměnil.

V osm večer jsme pak přišli na zastávku páteřní linky 500, která je pokryta dvoupodlažními autobusy. Nejprve se sice ukázalo vozidlo s transparentem „mimo provoz“, ale za chvíli se náš autobus ukázal. Minuli jsme tramvajovou konečnou Passeio Alegre, kde se chystala k odjezdu poslední „jednička“, zatahující do vozovny, a projeli podél celé její trasy až na Infante, abychom pak vystoupili před nádražím São Bento. Zbytek pobytu patřil poznávání Porta, kdy jsme z klasické městské dopravy využili pouze rychlodrážní tramvaje, zde důsledně označované jako metro. Stejně jako v Lisabonu, i tady má metro svého dopravce. V automatu jsme koupili jednorázové kartičky Andante, na kterých se píše, že každý cestující musí mít svou. Při nákupu to ale nebylo zřejmé, a tak jsme nejprve zkusili nahrát dvě jízdenky (děti opět za plný tarif) na jednu kartu. Prošlo to snadno, protože zde nejsou turnikety, a zdánlivě úspěšně jsme mohli pípnout jednu kartu dvakrát za sebou.

Porto, soupravy metra na mostě Ponte Dom Luís, 10.6.2023, Tomáš Kraus

Od zastávky metra Jardim do Morro za slavným mostem Ponte Dom Luís jsme se dolů k řece svezli kabinkovou lanovkou, i když to úplně nebylo potřebné. Lanovka je čistě turistická a těch 7 € za jednosměrnou cestu dolů (děti za polovinu) mi přišlo celkem dost – pěšky už jsme mohli být skoro dole, než se v horní stanici sešlo k pokladně pro lístky, pak o patro níže na nástupiště a kabinkou dolů. Výhledy na střechy skladišť portského vína byly ale pěkné. Kabinky jsou takové, jak je známe z lyžařských středisek, s tím rozdílem, že tady pod zadkem profukuje vzduch zvenku. Na opačném břehu jsme pak spíše k urychlení cesty využili známý šikmý výtah Guindais, který plní i určitou dopravní funkci. Jízdenky za 4 € (děti opět za polovic) se kupují ve stanici za hotové, ale bankomat je přímo na místě. Horní stanice výtahu Batalha pak leží nedaleko nádraží São Bento, kde jsme měli uschované své batohy. Ke zdejšímu staršímu typu skříněk jsme chovali určitou nedůvěru, numerický displej ožil až když člověk zabouchl své věci uvnitř, ale vše fungovalo bez problémů.

Když se tedy vrátím k první otázce, co je na Linha do Norte nového, oproti poznatkům z předešlých cestopisů celkem nic moc. Ale i železnice v Portugalsku se průběžně mění, za nějakou dobu přestanou téměř existovat dieselové linky, protože většina tratí se má zadrátovat, objednané jsou také hybridní Flirty. Pro skutečně rychlé cestování mezi Lisabonem a Portem možná časem poslouží vysokorychlostní trať, jejíž stavba byla už jednou odložena. Začít by se mělo od severu, první úsek má vést z Porta do uzlu Souré, což je jižně od Coimbry, a trať má procházet stanicí Coimbra-B. Pomocí spojek má být možná obsluha Aveira, trať má jinak vést dále od pobřeží. Další vysokorychlostní trať je uvažována z Lisabonu přes Évoru do španělského Badajozu, a výhledově se má také vysokorychlostně cestovat z Porta do Viga přes portské letiště a Bragu.

Porto, výhybna na trase šikmého výtahu Guindais, 10.6.2023, Tomáš Kraus

Přestože se v Portugalsku občas někde zastavil čas, nebo možná právě proto, jde o zajímavou destinaci, kde si přijdou na své dospělí i děti, a hlavní cíle bývají veřejnou dopravou dosažitelné. Při zpáteční cestě jsme hodnotili, co všechno jsme za těch pár dní stihli a co ne, a dala se s námi do řeči jiná rodina, která v okolí Porta právě strávila celý měsíc. Mohl by to být plán na příště?

Úvodní snímek: Coimbra-B, jednotka řady 2240 vyráží do Aveira, 9.6.2023, Tomáš Kraus