Až na sever Dánska – 2. díl

Po příchodu z nejsevernějšího bodu Dánska na stanici Skagen chceme dojet ještě do Hirtshals, kde končí druhá železnice provozovaná dopravcem Nordjyske Jernbaner. Nejde to vzít nijak přímo, je potřeba cestovat opět vlakem přes Frederikshavn a Hjørring. Tentokrát nás ze Skagenu poveze nepříliš obsazené Desiro, v uzlu Hjørring přestupujeme opět do LINTu. Na krátkém úseku do Hirtshals platí rovněž půlhodinový takt, proto zde na širé trati vznikla jedna malá výhybna. Jinak je zde ovšem zastávek poměrně dost, z velké části na znamení. Koncová stanice je pak velmi prostá, tvoří ji dvě kusé koleje, zakončené kousek před již nevyužívanou budovou.

Hirtshals je významné především tím, že odsud plují četné trajekty do Norska. Samotné městečko příliš živé není, centrum tvoří vlastně jedno náměstí a jedna pěší zóna z něj vycházející, nejbližší okolí nádraží působí vyloženě opuštěně. Oproti placatému Skagenu zde však najdeme na pobřeží skutečné útesy. Zdejší maják vysoko nad hladinou moře je také otevřen návštěvníkům a po schodech se dá sestoupit na příjemné pláže. V Hirtshals se nachází také největší mořské akvárium ve Skandinávii, pro jeho návštěvu se hodí vystoupit z vlaku jednu zastávku před konečnou.

Hirtshalský maják, 15.8.2023 © Jiří Mazal

Vracíme se vlakem do Aalborgu, abychom si nakonec prošli i toto významné město. Podchodem z nádraží se můžeme dostat přímo na autobusový terminál, odkud spoje MHD vjíždějí na třídu Boulevarden. Tam jinak smějí jen pěší a cyklisté a posedět se tu dá v mnoha restauracích a kavárnách. Dojdeme až k Limskému fjordu, kde se nachází volně přístupný aalborský hrad, který vypadá spíš jako větší statek. Mnohem větší dominantou města je bílý kostel svatého Budolfa. Cestou k němu projdeme slavnou uličkou Jomfru Ane Gade, plnou nápaditých barů, kde se v minulosti často pořádaly motorkářské srazy.

Ve středu ráno opouštíme Jutský poloostrov, čeká nás tříhodinová cesta vlakem InterCityLyn (ICL) do Odense. Jedná se o nejvyšší kategorii ve vnitrostátní dopravě, tyto vlaky zpravidla spojují Kodaň s důležitými městy na západě. Dřívější název zněl Lyntog, bleskový vlak. Čeká nás ikonické vozidlo DSB, motorová jednotka řady MF výrobce ABB Scandia, známá také jako IC3. Třívozové vlaky, charakterizované silným gumovým lemem na čele, jezdí od roku 1990, a stále tvoří základ dálkové vozby. Koncepce kratších a snadno spřahovatelných souprav byla zvolena vzhledem k charakteru provozu na dánské síti. Dlouhý had vyjel z Kodaně na západ, jednotlivé části se pak nasoukaly do železničního trajektu, a po překonání Velkého Beltu se rozjely do čtyř různých destinací od Sønderborgu po Frederikshavn. Po otevření mostu přes Velký Belt se tyto vlaky vozily trajektem alespoň do německého Puttgardenu, dnes ještě zajíždějí do Hamburku přes Jutsko.

Aalborghus Slot (hrad), 15.8.2023 © Jiří Mazal

Jednotka má dva hnací vozy a jeden vložený vůz. Ten je rozdělen příčkou uprostřed a nemá žádné nástupní dveře, každá jeho polovina jakoby patří k sousednímu motorovému vozu. Proto se neznalý cestující nemůže dopočítat, když mu na displeji svítí řazení čtyřvozové soupravy, ale těch vozů vidí šest. Zvenku působí vlak poměrně obyčejně, ale svezení je skutečně komfortní – všechna sedadla jsou u velkých stolů, okna lícují se „čtyřkami“, široká skříň poskytuje dost místa i v uspořádání 2+2. V první třídě jsou sedadla ještě širší a cestující mají k dispozici občerstvení. Zbytek vlaku může alespoň zajít k automatu na chlazené nápoje na opačném konci soupravy.

Při rozjezdu vlaku se nad našimi hlavami rozsvěcují displeje s rezervacemi. Ty jsme si nezajistili, a tak si přesedáme na místa, která by měl někdo obsadit až ve Vejle. Severní část hlavní dvoukolejné magistrály vypadá podobně, jako jižní část za Aarhusem – trať se vine zemědělskou krajinou a stavíme ve větších sídlech. Po úvrati v Aarhusu pokračujeme po již projeté trase, ve Vejle přeběhneme do přední soupravy a najdeme tam ještě nějaká volná místa. Ve stanici Fredericia se k nám připojí třetí jednotka a po chvíli najíždíme na most přes Malý Belt (Lillebæltsbroen). Asi kilometr dlouhý kombinovaný most na ostrov Fyn slouží od roku 1935. Tehdy byly právě zavedeny vlaky kategorie Lyntog, spojující Kodaň s pevninským Dánskem, aniž by cestující museli opouštět soupravu – byť přes Velký Belt se ještě pochopitelně jezdilo trajektem. Náš novodobý „Lyntog“ má na ostrově Fyn jedinou zastávku v Odense, kde jej opouštíme.

Odense, železniční muzeum, lokomotiva H 40 z roku 1868 od Robert Stephenson, 16.8.2023 © Tomáš Kraus

Odense je známé především díky svému rodákovi, autoru pohádek Hansi Christianu Andersenovi. Naše kroky však nejprve míří do železničního muzea. Zdejší železniční muzeum (Danmarks Jernbanemuseum) je největším svého druhu v Dánsku a jak brzy zjišťujeme, je překvapivě rozsáhlé. Hlavní část tvoří bývalá rotunda z roku 1954 o 21 stáních, postavená společně DSB a soukromými drahami severního Fynu. Celý prostor je dnes natolik přestavěn v krytou halu, že si ani neuvědomíte původní určení. V muzeu dominují parní lokomotivy a vagony z období parního provozu. Nejstarším strojem je H 40 z roku 1868, vyrobený strojírnou George Stephenson. Ze stejného roku pochází taktéž lokomotiva B 45. Další parní lokomotivy zastupují různé evropské producenty, jako lokomotiva P 125 z r. 1882 od německého Hohenzollernu či G 78 z roku 1875 z Esslingenu. Podstatně modernější typ představuje Q 345 z roku 1943 či mohutná E 994 z roku 1950, obě od dánského Frichsu. Z motorových lokomotiv lze najít hned dvě "NOHABky", v Dánsku označené jako řada MY, konkrétně čísel 1101 a 1135. DSB započaly s motorizací záhy po 2. světové válce, ale elektrizace se příliš nerozvinula dodnes a je elektrizováno pouze několik hlavních tratí. Není tudíž ani divu, že elektrické lokomotivy nenajdete v muzeu vůbec. Jen kodaňský S-Bahn zastupuje vůz MM 718 z roku 1933 domácího výrobce Frichs.

Rozsáhlé zastoupení mají vagony, počínaje těmi nejstaršími z 19. století. Zatímco vagon 3. třídy BK 714 z roku 1868 domácího výrobce Hvide Mølle je vybaven spartánskými dřevěnými lavicemi, salonnímu vozu GJ 1 z roku 1886 nechybí pohodlné plyšové pohovky. Bizarně působí patrový vůz CO 10498 z roku 1900, který má díky své konstrukci velmi nízké stropy. Sloužil hlavně ve výletních vlacích. Bohatě jsou reprezentovány dánské královské salonní vozy, od nejstaršího z roku 1871 až po nejnovější z roku 1937. Z nákladních vozů nás spíše než historické kusy upoutal plošinový vagon s tankem Leopard 1 A5, kterého obklopovala malá výstavka o dánské armádě ve vztahu k železnici.

Odense, železniční muzeum, lokomotiva MY 1101 z r. 1954 výrobce NOHAB, 16.8.2023 © Jiří Mazal

Vnitřní prostory muzea nabízí mnohem více. Samostatnou místnost mají dánské železniční trajekty, ta je plná modelů lodí. Vzhledem ke geografické poloze Dánska se železnice po hodně dlouhou dobu bez trajektů neobešla. Zejména současná dánská železniční vozidla se prezentují alespoň formou velmi pěkných modelů, zčásti umístěných v prvním patře. Samostatná expozice je věnována InterRailu, síťové jízdence. Kromě množství map a jízdenek je vystaven vůz DSB 2. třídy, kde je v každém kupé nějaká výstavka v podobě batohů, různého vybavení na cesty apod. Ve vedle stojícím lůžkovém voze CIWL číslo 3929 si můžete prohlédnout jednotlivá lůžková kupé. Celé muzeum je oživeno množstvím figurek v životní velikosti, které nejen sedí ve vlacích, nýbrž stojí i na nástupištích. Představují cestující, průvodčí i jiný železniční personál.

Muzeum má ještě vnější expozici. Část vozidel je skryta pod střechou, ostatní postávají volně na kolejích. Převládají motorové vozy, od poněkud pitoreskních motorových vozů výrobce Triangel, s předním "čumákem" a dřevěným laťkovým obložením, po poválečnou řadu MO či "červený expres", motorovou jednotku z roku 1935. Po vnějším areálu se můžete svézt miniaturní železnicí. Cestující sedí obkročmo v osobních vozech a soupravu táhne "NOHABka", kterou dálkově ovládá strojvedoucí sedící v posledním voze. Zájem o jízdu je velký a musíme si vystát menší frontu, vláček není v provozu stále.

Odense, rodný dům H.Ch.Andersena, 16.8.2023 © Jiří Mazal

Plni dojmů a překvapeni rozsahem muzea vyrážíme do historického centra města. Jak již bylo zmíněno, to je spjato zejména s Andersenovou postavou. Navštívit můžete jak jeho rodný dům, kde toho však příliš k vidění není, tak i rozsáhlé muzeum s moderní přístavbou H. C. Andersens Hus, což bylo jedno z prvních muzeí (otevřené r. 1908) věnované pouze jedné osobě. Útulným centrem Odense projíždí místní jediná linka tramvaje (v originále Odense Letbane). Byla otevřena teprve roku 2022 a dosahuje délky 14,5 km. Spojuje Tarup na severozápadně města přes centrum s Hjallese na jihu, kde lze přestoupit na vlaky dopravce Arriva. Tramvaj je vedena převážně na samostatném tělese a zaujalo nás, že nákup jízdenek na místě je možný pouze přes mobilní aplikaci. Pro zajištění provozu Stadler dodal 16 nízkopodlažních pětičlánkových tramvají typu Variobahn.

Opouštíme Odense a po hlavní trati z Fredericie uháníme do Kodaně. Železnice protínající ostrov Fyn ze Stribu přes Odense do Nyborgu byla postavena roku 1865 soukromou společností, ale již o dva roky později došlo k zestátnění. Dnes se jedná o dvoukolejnou elektrizovanou dráhu. Vlak kategorie ICL, který jede do Kodaně každou hodinu zcela bez zastavení, jsme nestihli, a tak využíváme nižší kategorii IC, která má zastávek poměrně dost. Blíží se k nám opět výrazné gumové čelo, ale tentokrát jde o elektrickou variantu řady ER, neboli také IR4. Tyto čtyřvozové jednotky jsou odvozeny od motorových IC3, ale byly určeny spíše pro regionální dopravu, proto mají více dveří a méně luxusní sedadla, uspořádána většinou za sebou. Motorové a elektrické „gumáky“ se dají provozovat společně na vícečlenné řízení.

Odense, okolí zast. Albani Torv, 16.8.2023 © Tomáš Kraus

Mezi ostrovy Fyn a Sjælland se nachází průliv Velký Belt. Od roku 1883 začal mezi městy Nyborg a Korsør jezdit železniční trajekt, který byl podmořským tunelem a mostem nahrazen teprve v roce 1997. Most, zvaný Storebæltsbro, se skládá z východní (6790 m) a západní (6611 m) části, přičemž vlaky jezdí jen po západní části a následně se zanoří do tunelu, zatímco silniční doprava využívá oba mosty. Úsek mezi stanicemi Korsør a Kodaní na ostrově Sjælland se nazývá Vestbanen. Z Kodaně do Roskilde vedla první železnice na území dnešního Dánska (1847), do Korsøru prodloužená roku 1856.

My však přes Roskilde nejedeme, za důležitou stanicí Ringsted najíždíme na první dánskou „vysokorychlostní trať“, která funguje od roku 2019. Celkem 60 km dlouhá novostavba je vedena převážně podél dálnice a na většině její délky lze využít rychlosti 200 km/h, poté co bylo teprve letos zprovozněno ETCS. Avšak DSB momentálně ani nemají vozidla, která by této rychlosti byla schopna dosáhnout, velká část provozu na „VRTce“ ostatně probíhá v motorové trakci. Na trase máme jednu zastávku v terminálu Køge Nord, umístěném v sousedství dálnice. Přes ni vede mohutný krytý nadchod k zastávce S-togu, spojujícího Køge s Kodaní.

Přijíždíme na kodaňské hlavní nádraží (Københavns Hovedbanegård, zkráceně København H), které je již třetím nádražím na tomto místě. První vzniklo roku 1847, druhé 1864, a současná podoba pochází z roku 1934. Stanici s 13 nástupištními hranami obsluhují jak dálkové vlaky, tak i regionální doprava včetně S-togu (dánské označení pro S-Bahn) a kodaňského metra. Nádraží stojí kousek od historického centra, kam se vydáváme na kratší procházku. Hned u stanice se rozkládá zábavní park Tivoli, který obcházíme, abychom se "vrhli" do víru doznívající Gay Pride. Všude vlají duhové vlajky, obchody mají duhové výlohy... duhová barva je tak nějak úplně všude, stejně jako lidi. Po poloprázdných ulicích jiných dánských měst je to trochu nezvyk. Míříme ke Kristiansborgu, bývalému královskému paláci, a ke starému malebnému přístavu Nyhavn. Z lávky přes přístav Interhavnen obdivujeme moderní architekturu ostrova Christiansholm a nakonec ve stanici Christianshavn nastoupíme do metra.

Ystad, jednotka Alstom Coradia ř. X61 dopravce Skånetrafiken, 17.8.2023 © Tomáš Kraus

Svezeme se linkou metra M2 ke kodaňskému letišti. Trať částečně kopíruje linku M1 a vede z Vanløse do Lufthavnen (letiště). 14,2 km dlouhá linka funguje v celé délce od roku 2007 a zahloubena je pouze v centru města, jinak vede po povrchu. Metro je automatické bez strojvedoucích a provoz zajišťuje 34 vozidel od italské AnsaldoBredy (dnes Hitachi). Cestu nám zpestřuje dvojice žen, která se rozhodla ušetřit za autodopravu a v metru přepravuje obří matraci. Z konečné stanice se nechystáme odletět, ale pokračovat vlakem do Švédska. Potřebujeme si koupit ještě jízdenky, protože na Bornholmu nám náš Rejsepas platit bude, ale cesta na ostrov pochopitelně zahrnuta není. Čeká nás svezení "gumákem" řady ET společnosti Øresundståg, který se trochu odlišuje od vlaků IC3 a IR4 – má klasické podvozky místo Jakobsových, prostřední vůz je nízkopodlažní, tvar gumového lemu na čele je odlišný a se staršími „gumáky“ DSB není spřahovatelný.

Překonáváme kombinovaný most a tunel přes Øresundský průliv z roku 2001 a vystupujeme hned v první stanici na švédském území, Hyllie. Supermoderní terminál v sousedství nákupního parku Emporia a sportovní arény byl postaven teprve roku 2010 jako součást městského tunelu v Malmö. Přestupujeme do Pågatåg, příměstského vlaku směr Ystad. Regionální dopravu v okolí zajišťuje dopravce Skånetrafiken s jednotkami Alstom Coradia, nesoucími označení X61. Značnou rychlostí míříme po jednokolejné trati do městečka Skurup, kde se nachází náš nocleh. Ubytování v Ystadu vycházelo příliš draho, a levněji tak přišlo přespat někde "po cestě". Nízký domek s několika apartmány je docela útulný a auta s polskými SPZ před vchodem signalizují, kdo je tu hlavně ubytován. Nám zde stačí pouze přespat, spěcháme do Ystadu. Odtud totiž odplouvá trajekt k našemu dalšímu cíli, ostrovu Bornholm.

Rønne, Sankt Nicolaj Kirke, 17.8.2023 © Jiří Mazal

Bornholm se rozkládá v Baltském moři a je nejvýchodnější součástí Dánska. Rozlohou 588 km² a 43000 obyvateli není úplně malý, v nejširším místě měří ca 30 km. Ostrov je vyhledávaný především cykloturisty, jsou zde dobré podmínky pro kajakáře, windsurfing a potápěče, kolem celého ostrova je možnost skalního lezení.

Společnost Bornholmslinjen zajišťuje několikrát denně spojení mezi švédským Ystadem a dánským Bornholmem, resp. přístavním městem Rønne. Díky nasazení moderních katamaránů s plynovými turbínami, které dosahují rychlosti 36 uzlů, trvá plavba pouhých 80 minut. Z Bornholmu se můžete plavit též do německého Sassnitz, což trvá 3 h 20 min, a tak trochu paradoxně je to nejdále do "mateřského" Dánska - do přístavu Køge trvá plavba 5 a půl hodiny. Naše loď Express 1 je plná lidí a aut v podpalubí a v její jídelní zóně si dopřáváme vydatnou snídani. Podaří se nám dokonce získat místa u okna, ale stejně se není na co moc dívat. Brzy dorazíme do přístavu, z útrob lodi se valí množství vozidel, a tubusem se dostáváme ven. Už na nás čekají naše batohy, které jsme před naloděním v Ystadu museli naložit do vozíku.

Autobusové nádraží Rønne Havn, 17.8.2023 © Tomáš Kraus

V přístavním a zároveň hlavním městě Rønne necháváme zavazadla v ubytování a vyrážíme objevovat ostrov. Naštěstí je pokryt hustou sítí autobusových linek, které umožňují vcelku bezproblémový přesun. Bornholsmký dopravce BAT provozuje 11 linek čísel 1-11 (některé však jezdí jen párkrát za den) a dvě linky (22 a 23) obsluhují MHD v Rønne. Vedle toho existují v určitých oblastech i lokální linky. Zajímavá je okružní linka 8 okolo celého ostrova, nebo dvojice linek 4 a 6, které jedou z Rønne do Nexø, každá po jiné trase – z Rønne vyrazí současně, před Nexø se každý autobus přečísluje na druhou z linek a plynule se vrací po druhé trase zpět. Vozový park je převážně unifikovaný, tvořený žlutě natřenými nízkopodlažními autobusy Iveco Crossway. Způsob odbavení se zcela odlišuje od zbytku Dánska – platební karty se neakceptují, je potřeba naházet Koruny do mincovníku, a předem zakoupené zónové jízdenky se musejí opakovaně vrazit do mechanického strojku, jehož rachot se rozléhá po vozidle.

Rønne se ukazuje jako útulné a pěkné městečko s pitoreskními domky, na které postupně narazíme všude na ostrově, a které vytváří jedinečný ráz. Naším dalším cílem se stává právě Nexø na druhé straně ostrova. Láká nás především zdejší železniční muzeum. Železnici na Bornholmu již sice nenajdete, ale do roku 1968 tvořila nedílnou součást místní dopravní sítě. Celkem bylo postaveno 91 km tratí o rozchodu 1000 mm. Nejprve tratě stavěly soukromé společnosti. Dvě největší sídla, Rønne a Nexø, spojila roku 1900 36,6 km dlouhá Rønne-Nexø Jernbane. Další společnost, Rønne-Allinge Jernbaneselskab, vedla od roku 1913 svou 31,2 km dlouhou trať z Rønne do Allinge a Sandvigu v severní části ostrova. Třetí společnost, Alminding-Gudhjem Jernbaneselskab, prodloužila původní odbočku do Almindingen až do přístavu Gudhjem, čímž dosáhla 18,1 km. Stalo se tak roku 1916. Všechny soukromé společnosti byly roku 1934 sloučeny do De Bornholmske Jernbaner (DBJ). Rozvoj automobilové dopravy zapříčinil, že nejmladší trať do Gudhjemu byla zrušena roku 1952 a celá síť postupně zanikla do roku 1968. Z některých tratí se staly cyklostezky, jinak těleso dnes již v krajině patrné příliš není a ani památek mnoho nezbylo. Několik nádražních budov a právě muzeum v Nexø.

Železniční muzeum v Nexø, osobní vůz RNJ 11 z r. 1907 vyrobený v Rønne, 17.8.2023 © Jiří Mazal

Poněkud paradoxně se železniční muzeum nachází v hale, kde se původně vyráběly lodě, a nemá tak historicky se železnicí nic společného. Muzeum se ukazuje jako překvapivě bohaté, vedle množství písemného a obrazového materiálu obsahuje i několik železničních vozidel. Osobní vůz Rønne-Nexø Jernbane číslo 11 z roku 1907 byl vyroben přímo v Rønne. Stejně tak nákladní vůz číslo 176 z roku 1914. Vystaven je i poštovní vůz číslo 26 z roku 1901, naopak hnací vozidla jsou zastoupena pouze parní lokomotivou číslo 16 z roku 1908 firmy Orenstein & Koppel, které chybí kotel. Zajímavé by byly zejména četné motorové vozy, které na úzkokolejce sloužily. Dostupná literatura je žel k dispozici pouze v dánštině. V tomto muzeu jsme také vůbec poprvé v Dánsku narazili na nemožnost platit kartou, ale v hotovosti brali kromě dánských Korun i Eura.

"Namlsáni" tímto muzeem se rozhodujeme navštívit další, ve městečku Gudhjem, které je umístěno přímo v železniční stanici. Jedeme trochu komplikovaněji přes Østerlars, kde nás zaujme místní kruhový kostel. Tento typ kostelů je pro Bornholm typický a v Østerlars je největší. Cestou k němu jsme mohli pozorovat příjezd pojízdné prodejny ryb do obce, a pak jsme se prošli po tělese bývalé železnice. Teprve poté míříme do Gudhjemu, tentokrát jakýmsi vyloženě školním spojem, nasazený autobus se od standardů BAT odlišuje. Muzeum je viditelné již z autobusu, ale jsme poněkud zklamáni. Železnice se dotýká pouze okrajově, zaměřuje se na moderní umění. Před budovou, v místě bývalého kolejiště, se nachází kousek kolejnice a pamětní deska. Nedaleká betonová skruž poukazuje na místo, kde bývala točna. Odcházíme dolů do přístavu, plného typicky bornholmských udíren ryb se širokými komíny, přičemž míjíme i krásně zachovaný větrný mlýn. Od moře chceme odjet autobusem k jedné z největších dominant ostrova, zřícenině hradu Hammershus. Na poslední chvíli zjišťujeme, že jsme v názvu zastávky nevěnovali pozornost tomu, co stojí na konci v závorce, tudíž musíme spěchat nazpátek kilometr do kopce k té správné zastávce téměř shodného názvu.

Hammershus, 17.8.2023 © Jiří Mazal

Autobus okružní linky 8 má naštěstí několik minut zpoždění a je překvapivě plný, zejména mládeže, a brzy poznáváme důvod – přímo naproti zřícenině Hammershus se koná hudební festival. Asi proto nás ráno v přístavu očichával policejní pes. Všude po polích postává množství aut a davy lidí se linou k vyřvávající hudbě jak můry za světlem. Ani to nezabraňuje některým, aby si nenesli na ramenou celou aparaturu a pouštěli si svůj vlastní festival. Na zříceninu, která je volně dostupná, naštěstí tyto davy nemíří, takže si ji v klidu prohlédneme. Hammershus patřil k největším středověkým opevněním v celé severní Evropě a byl částečně zbořen kolem roku 1750. Jeho mohutné zdi sloužily po dlouhý čas jako stavební kámen pro místní obyvatelstvo, než došlo k obnově roku 1900. Z hradu se naskýtá nádherný výhled na pobřeží plné útesů.

Náš návrat do Rønne se ukazuje, patrně vlivem festivalu, jako poněkud nesnadný. Autobus zde výchozí linky 2 pořád nepřijíždí a již zvažujeme možnost jít do vesnice pěšky, aplikace Rejseplanen dokonce podle polohy vozidla usoudila, že už jede od nás pryč. Nakonec se však přeci jen objeví, vyvalí se z něj hromada mládeže toužící po pařbě, a my dojedeme víceméně po trase bývalé železnice do Rønne. Náš hotel Sniva se vyjevil snad až příliš spartánský. Pokojíček, do kterého se tak tak vešly naše tři postele, byl docela pěkný, na společném sociálním zařízení se však šetřilo. Nejen, že kapacitně naprosto nepostačovalo pro všechny hosty (i přes záložní koupelnu na dvorku, kam se šlo po venkovních schodech), ale nevynikalo ani nějakou čistotou a úrovní. Z hotelu se však podařilo vyzískat snídaňový balíček a v osm ráno jsme už odplouvali lodí do německého Sassnitz.

Rønne, expresní loď, 18.8.2023 © Tomáš Kraus

Na tuto linku nasazují Bornholmslinjen loď Hammershus, která je obvykle turnusována tak, že okolo poledne se otočí v Sassnitz a pak okolo půlnoci v Køge. Tam se pluje denně, do Sassnitz se to liší podle sezóny – někdy jen 2x týdně, naopak v silných dnech tam vyráží ještě druhý obrat, zajištěný lodí Povl Anker. Naše loď byla plná německých turistů, kteří se vraceli z dovolené, a naprostá většina z nich měla přibaleného i svého čtyřkolového miláčka. Plavidlo z roku 2018 má nejvyšší rychlost jen 18 uzlů, proto trvá velebná jízda tak dlouho. Kvůli nočnímu obratu v Køge jsou k dispozici i kajuty, jinak lze využít také místnost s prostými lehátky. Bornholmslinjen mají zajímavou cenotvorbu. Předem zakoupené nevratné jízdenky pro pěší nestály moc, z Ystadu 49 DKK a do Sassnitz 149 DKK na osobu. Vývoj cen v čase nám zůstal utajen, ale klasická stornovatelná jízdenka je v prvním případě za čtyřnásobných 199 DKK, ve druhém „jen“ za 349 DKK.

Včas připlujeme do přístavu Mukran, nacházejícího se pár kilometrů od Sassnitz, a tím žel naše idylka končí. Což o to, místní autobus linky 22 jezdí každou hodinu, ale samozřejmě bez vazby na loď, a neměli jsme mnoho času. Ve směru Prora jsme ho viděli odjet, a tak jsme chtěli jet opačným směrem na nádraží v Sassnitz, kde zbývalo pár minut na přestup do vlaku. Naším cílem bylo ze Stralsundu dojet ICE do Berlína a EC do Prahy, čímž bychom byli ten samý den doma. Jenže ouha, autobus nikde. Dvě místní taxislužby nám nezvedly telefon, a tak jsme čekali přes 20 minut, než se autobus objevil. Alespoň zbyl čas odfotit nedaleké vrakoviště vozů DB.

Mukran Fährhafen, odstavené vozy, 18.8.2023 © Jiří Mazal

Vlak nám tak na nádraží v Sassnitz bezpečně ujel a naše Včasné jízdenky nám propadly, protože jsme jízdu ani nezapočali. To zároveň znamenalo, že domů už se ten den vlakem nedostaneme. Nakupujeme oběd v nedalekém supermarketu (konečně o dost nižší ceny než v Dánsku!), pořídíme si Quer-Durchs-Land Ticket, což je síťová jízdenka platící v regionální dopravě, a zamíříme do Berlína přes Stralsund a Neustrelitz. Ve dvouvozové patrové soupravě, která se pomalu šine po jednokolejce od jedné ruiny nádraží ke druhé, se cesta depresivně vleče. Ale ještě v nás zůstává malá kapka naděje, že v Berlíně náš vlak stihneme, neboť máme přijet jen pár minut po jeho odjezdu (a co kdyby měl zpoždění). Místo toho nabíráme zpoždění my a na berlínské hlavní nádraží přijíždíme v době, kdy je EC dávno pryč.

Naše kroky se nakonec rozdělí. Tomáš se rozhoduje použít autobus Regiojetu a je před půlnocí v Praze, zatímco Jirka s Alešem volí variantu s přespáním v Drážďanech. Čeká je tudíž poněkud kostrbatá cesta přes Sedlitz a Ruhland. Ale ani tady se úplně nezadaří. Plný vlak do Sedlitz postupně nabírá zpoždění a přípoj ujede. Je nutno tak hodinu čekat na další. Ten má sice zpoždění též, avšak naštěstí přípoj do Drážďan počká. V Drážďanech vyhledali útočiště v nedalekém Ibisu, který je sice hodně spartánský, ovšem s výhodnou polohou kousek od hlavního nádraží. Cesta následující den naštěstí proběhne bez problémů a všichni tři už můžeme i přes nešťastný závěr vzpomínat na krásné dny strávené v Dánsku.

Úvodní snímek: Odense, jednotka ř. ER (InterRegional 4), 16.8.2023 © Jiří Mazal