Východním expresem

Cesta začíná obligátním leteckým přesunem do Ankary, kde mám ještě čas si užít živých nočních ulic u výborného tureckého jídla. Ráno navštěvuji nákupák v centru, z jehož terasy vidím Ankaru jako na dlani včetně nového železničního nádraží. Obří budova připomíná tak trochu loď. Poněkud nezvyklé je umístění kolejí ve spodní úrovni, zatímco veškeré zázemí je nad kolejištěm. Vnitřní prostory zahrnují velké množství restauračních zařízení a podobných praktických obchodů, které na nádraží tak nějak očekáváte, a nikoliv butiky s oblečením. Zastavují tu však pouze vysokorychlostní vlaky, zatímco dálkové rychlíky stále využívají staré nádraží rozkládající se vedle.

Původním záměrem bylo svézt se legendárním Východním expresem (Doǧu Ekspresi) spojujícím Ankaru s Karsem. Vlak jezdí trasu dlouhou 1446 km (nejdelší v Turecku) denně, bohužel postupně omezil své služby. Má jen vozy k sezení a lehátkové vagony, lůžkové jsou minulostí. Jako náhrada vznikl „turistický“ Východní expres složený naopak výhradně z lůžkových vozů, který má i delší pobyty v některých stanicích za účelem prohlídky zajímavých míst. Jízdné do tohoto vlaku se nicméně vyšplhalo na několikanásobek původní ceny a během podzimu 2022, kdy jsem Turecko navštívil, ani nejezdil. Rozhodl jsem se proto cestu rozdělit a projet celou trasu se zastávkou zhruba uprostřed, v Sivasu.

Mapa Turecka s projetou oblastí (zeleně) © Wikipedia.org

V jedenáct hodin dopoledne přicházím k dlouhé soupravě rychlíku do Kurtalanu na jihovýchodě Turecka, kam vlak dorazí až příští den odpoledne. V Sivasu bych měl být v deset večer. Včele duní mohutný diesel amerického střihu řady DE22000, i když vyrobený licenčně v Turecku, a nezbytnou součástí soupravy je generátorový vůz, který zásobuje celou soupravu elektrickou energií. Klimatizace je standardem a velkoryse pojatý interiér v uspořádání 2+1 nabízí každému cestujícímu dostatek prostoru v pohodlné sedačce.

Vyjíždíme slušně obsazeni a hned od začátku mě se spolucestujícími postihne smůla. Přichází mladá turecká matka se dvěma malými kluky, ca 3 a 5 let, s obrovským množstvím zavazadel. A vězte, že Turci jsou při balení svých věcí velmi nápadití. Tahají pytle, kýble, krabice, samozřejmě i kufry, a to vše postupně žena dovleče i s vřískajícími potomky. Z nějakého záhadného důvodu nechce věci dávat na zavazadlovou polici, a místo toho jimi zabírá prostor jak na zemi, tak na ostatních sedadlech. Moc místa k pohybu mi zkrátka nezbývá, a to zábava teprve začíná. Žena si totiž myslí, že její potomci budou celou mnohahodinovou cestu nehybně sedět, a ani jí nenapadlo vzít jim nějaké hračky a zabavit je. Trvá jen chvíli, kdy začnou zlobit, matka je okřikne, pak schytají i pár pohlavků. Krátce je klid, aby za pár minut začalo vše nanovo.

Ankara, nové nádraží, 24.10.2022 © Jiří Mazal

Kluci se nudí, lezou po mně a hrají si se zavazadly, kdy některé pytle začnou rozbalovat. Jsou mohutně přikrmováni chipsy, které padají na zem, ale to nevadí. Ten menší se posléze na podlaze uvelebí a brambůrky dojídá. Maminka si ostatně musí poklábosit se známými mobilem. Nakonec mi dojde trpělivost, z protějších sedaček přes uličku odhazuji část pytlů a usedám tam.

Aniž bychom někde příliš dlouho postávali, postupně nabíráme zpoždění, a do cíle dorazíme o dvě hodiny později až po půlnoci. S úlevou vystupuji a taxíkem zamířím do nedalekého hotelu, který sídlí v jedné z nejvyšších budov ve městě. V doznívající pandemii COVIDu jsou čtyřhvězdičkové hotely v Turecku prakticky za hubičku. Platím směšných 763 Kč za noc, přičemž vedle bohaté snídaně mám přístup i do hotelového bazénu. Musím si jen za malý poplatek koupit koupací čepici, ani moje lysá hlava nedostává výjimku. Z okna se nabízí luxusní výhled na nádraží. V Sivasu se čerstvě dokončuje vysokorychlostní trať z Ankary. Nový terminál je již postaven, u nástupiště postává Siemens Velaro na zkušebních jízdách, samotný provoz však začne o několik měsíců později.

Příští den si užívám četných památek Sivasu, z nichž vynikají medresy (islámské náboženské školy), dnes přeměněné na bazary s kavárnami či muzea. Upoutají zejména Gök Medrese (nyní muzeum) a Buruciye Medresesi (v současnosti kavárna), medrea Taşhan se proměnila v tržnici. Vydávám se i na okraj města prohlédnout si středověký lomený most, který dnes slouží pouze pěším. Hned vedle něj se vyjímá moderní protějšek s hustým automobilovým provozem. Zaujme i živelně se rozrůstající nová výstavba. Vedle paneláků často nápaditých konstrukcí nemůže v žádném případě chybět základní prvek zdejší „občanské vybavenosti“ – mešita.

Sivas, Gök Medrese, 25.10.2022 © Jiří Mazal

Následující den je potřeba brzy vstávat. V pět ráno totiž odjíždí Východní expres z Ankary, který mě má po 15 hodinách jízdy dovézt až do Karsu. Na nádraží nespěchám, a záhy se ukazuje, že i původní odhady ohledně výše zpoždění byly příliš optimistické. Vlak dorazí 80 minut po svém plánovaném odjezdu a další více jak půlhodinu postáváme. Dokonce před námi vypravují i osobní vlak jedoucí stejným směrem. Konečně se rozjíždíme (abychom hned v následující stanici onen osobák předjeli) a mohu se tak kochat nádhernou tureckou krajinou. Je mnohem zajímavější než předchozí úsek, trať se přimyká v divokých kaňonech k řece Çaltı Çayı a kopírujeme její břehy. Je přitom poznat, že se přešlo na dálkové ovládání výhyben – křižujeme se, ale nádražní budovy jsou opuštěné.

Nejstarší část tratě kupodivu nenajdeme ve směru ze západu, nýbrž od východu. Koleje nejprve dospěly roku 1899 z arménského Gyumri do Karsu, který Rusové získali v rusko-turecké válce roku 1877. Trať byla prodloužena roku 1913 do města Sarıkamış nedaleko tehdejší rusko-turecké hranice. Celá měla ruský rozchod 1520 mm. Během první světové války vznikla úzkokolejná trať (750 mm) o délce 223 km ze Sarıkamışu dále na západ přes Erzurum až do Yeniköy. Roku 1921 na základě mírových dohod celá oblast přešla pod správu Turecka. Výstavba v turecké části probíhala mnohem pomaleji. První vlak se v Sivasu objevil roku 1924 a další práce se rozběhly ve třicátých letech. Kars byl souvisle spojen kolejemi roku 1939, ale po třech různých rozchodech – normálním, úzkém a širokorozchodném. Přerozchodování trvalo do roku 1961.

Úsek Iliç - Güllübağ vede podél Firat Nehri, 26.10.2022 © Jiří Mazal

Vraťme se zpátky do vlaku. Ostatní cestující, původně spící porůznu na sedačkách, se postupně probouzí. Pouští se do hlučných hovorů a ani divoká turecká krev se nezapře. Postarší muži se při rozmluvě natolik rozvášní, že najednou stojí proti sobě. Záhy se však uklidní a opět si sedají na svá místa. Ve vlaku vůbec převládají starší lidé, muži oblečení do sak, která snad byla módní za našich pradědů, a ženy většinou zahalené. I když je přetopeno, početné vrstvy svého oblečení si neodkládají.

V soupravě je řazen i jídelní vůz, který je bohužel jen stínem dříve nabízených služeb. Dnes se v něm nevaří vůbec, cestující si mohou koupit různé sušenky, jeden druh sendvičů, který je brzy vyprodán, podobně je na tom pečivo. Aspoň čaje a kávy je dostatek. A když už je k dispozici horká voda, v nabídce se najde i  instantní polévka. Ceny jsou na naše poměry směšné, čaj stojí 3 turecké liry (4 Kč).

Ve stanici Divriği končí elektrifikace, ale v plánu je elektrizovat celou trať. My stejně jedeme celou dobu s dieselovou lokomotivou včele. Elektrické lokomotivy vůbec nejsou příliš vidět. Nad Divriği se tyčí mohutná pevnost a nás čeká asi nejkrásnější úsek, podél řeky Firat Nehri, u nás známější jako Eufrat. Do úzkého kaňonu se vejde pouze řeka a naše trať. Malé stanice jsou opět obsazené a udržované, viditelné jsou také četné přeložky, po kterých koleje dříve vedly. Postupně narůstá naše zpoždění. Sice dlouho nikde nepostáváme, avšak obvykle nepřekračujeme 60 km/h. Ač jsme jediným vlakem v celé trase (jeden pár regionálních vlaků spojuje jen Sivas s Erzincanem) a v souběhu vládne početnými spoji tvrdá autobusová konkurence, čeká na náš vlak ve stanicích množství cestujících. Není divu, vzhledem k nízkému tarifu se chudým obyvatelům vyplatí čekat na jediný spoj za den, který je navíc opožděný i o několik hodin. Až do Karsu dojedeme před půlnocí s hrdými 212 minutami zpoždění. Příliš mi to nevadí, budu tu dva dny a hotel je nedaleko.

Kars, citadela, 27.10.2022 © Jiří Mazal

O Karsu můžeme směle prohlásit, že je místem, kudy doslova kráčely dějiny. Stačí se podívat třeba na místní Arménskou katedrálu. V 10. století ji vybudovali Arméni, aby byla roku 1579 přeměněna na mešitu. Ani to nevydrželo věčně, v letech 1878 – 1920 město patřilo carskému Rusku, a z mešity se stal opět kostel. Po zrodu dnešního Turecka z kostela vznikl sklad, posléze muzeum, a od roku 1993 je opět mešitou. Cedule opodál připomíná masakr místních Turků, které napadla během první světové války arménská armáda.

Rusové v Karsu vybudovali zcela nové centrum se sítí pravoúhlých ulic a s typicky evropskými domy, město tak získalo značně neturecký nádech. Jeho dnešní kolorit je nicméně vpravdě orientální. Řada původních budov chátrá a z některých jsou ruiny bez střech, zatímco jiné stále slouží a jen nemnoho se dočkalo rekonstrukce. Městu vévodí pevnost, která je ve skutečnosti novostavbou z 19. století poté, co byla původní zničena. Nechybí typické turecké lázně (hamam) a vedle nich nacházím ruiny jakéhosi kostela. Připadá mi, jako bych se octl v Sudetech, tady však nejsem někde hluboko v opuštěné krajině, ale kousek od centra stotisícového města.

Že jsme v zemědělské krajině, dokládá množství obchodů, kde se prodávají traktory. Jejich výlohy i se zemědělskou technikou vévodí centru města. Je tu také velmi levno i na turecké poměry. V cukrárně si dopřávám čaj i s dvěma malými zákusky za v přepočtu pouhých 13 Kč.

Ani, hradby, 27.10.2022 © Jiří Mazal

Turisté do Karsu nepřijíždějí kvůli několika jeho zajímavostem, nýbrž kvůli návštěvě rozvalin středověkého arménského města Ani, vzdáleného 45 km a ležícího přímo na turecko-arménských hranicích. Do Ani můžete přijet turistickým autobusem, u kterého jsem ovšem neměl přesné informace ohledně časů odjezdu, nebo taxíkem. To zde není nijak drahá záležitost – taxikáři platím ca 800 Kč za téměř 100 km jízdy a dvě hodiny čekání. Uháníme po kvalitní čtyřproudovce, která končí až v poslední vesnici před Ani. Obec je celá z kvalitního kamene (kdepak ho asi vzali, že by z přilehlých ruin?).

Čeká mě dech beroucí pohled na místo, jemuž se kdysi přezdívalo „městem 1001 kostelů“. Dnes už si lze těžko představit, že zde žilo na 200 tis. lidí. Po četných zemětřeseních město postupně ztrácelo na významu, a v 18. století zpustlo zcela. Bylo šikovně postaveno v trojúhelníku, jehož dvě strany tvoří divoké rokle, takřka nepřekonatelné pro protivníka, a na třetí straně postavili doposud stojící mohutné hradby. Rokle dnes představují hranici a za nimi leží Arménie. Z původní zástavby zůstaly jen základy, mezi nimiž se tyčí několik kostelů včetně katedrály a stále funkční mešita. Vyryté nápisy na zdech v azbuce nenechávají nikoho na pochybách, kdo tu byl. Panuje zde zvláštní ticho, turistů se potlouká pramálo, není slyšet ani bzučet mouchu. Turecko jsem procestoval celé, Ani na mě však zapůsobilo asi nejvíce. Ticho přerušuje akorát muezzín svolávající k modlitbě z vesnické mešity. Kolorit dotváří pasoucí se krávy, které šplhají až ke zřícenině pevnosti na kopci. Po návratu do Karsu se podíváme opět na železnici.

Akyaka, jednotka 15009 od Hyundai Rotem, 27.10.2022 © Jiří Mazal

Koleje pokračují dále z Karsu na arménskou hranici. Ta je sice od 90. let neprostupná, ale do pohraniční Akyaky jezdí dva páry vlaků za den tvořené dieselovými jednotkami řady HT15000 od Hyundai Rotem. Projíždím tak zemědělskou krajinou s místními lidmi dále na východ, přičemž se od nás odpojuje nově postavená trať do gruzínského Achalkalaki. Kolem nádraží v Akyace vládne čilý trh a místní se na mě divně dívají. Má bílá pokožka tu na rozdíl od tmavých Turků kolem doslova razí do očí. Zanedlouho se stejně vracím do Karsu.

Následující den ráno Kars opouštím a směřuji zpět na západ. Tentokráte podniknu zastávky po cestě. Cesta z Karsu do Erzurumu trvá celé dopoledne, alespoň si tento úsek mohu prohlédnout za denního světla. Erzurum se nachází ve slušné nadmořské výšce 1950 m. n. m. a je jedním z nejchladnějších tureckých měst, v zimě tu dosahuje teploměr běžně -15 stupňů. Průměrná roční teplota činí pouze 5 stupňů. Není tudíž divu, že se v okolí nachází četné lyžařské areály. Město přitom není žádný drobeček, počet obyvatel dosahuje tři čtvrtě milionu, za posledních 15 let se přitom zdvojnásobil.

Erzurum, Doğu ekspresi včele s DE22072, 29.10.2022 © Jiří Mazal

Hned u nádraží mě zaujala poněkud bizarní výstavba traťové techniky a v ulicích nebyly výjimkou káry tažené koňmi či oslíky, což je jinak v tureckých městech dost ojedinělé. Nejvíce mě pobavil postarší Turek, který si to po upraveném centru vykračoval s ovečkou, která za ním šla bez vodítka poslušně jako pes. Centrum vyniká upravenou pevností (Kalesi) a medresami, z nichž vyniká Çifte Minareli Medrese. Pozornost budí zejména hrobky kónického tvaru ze Seldžuckého období (11-12. století). Okolí obklopují divoké hory zapadané sněhem.

Následující den, přesně po 24 hodinách, se přesouvám do dalšího města Erzincanu, což si vyžaduje čas přes čtyři hodiny. Vlak je již obligátní, Východní expres, ve svém typickém složení. Ve stmívajícím se Erzincanu se s železnicí definitivně loučím a další putování bude v režii autobusu. Je potřeba četnými serpentinami překonat hory do Trabzonu, rozkládajícím se na břehu Černého moře – ve svěží zelené krajině, kde také hodně prší, což je pro Turecko netypické.

Erzurum, na procházce s ovečkou, 29.10.2022 © Jiří Mazal

Vzhledem k čistě turistickému pokračování akce bez železnice putování ukončím, zmíním však alespoň jednu turistickou zajímavost. Často se objevuje na fotkách z Turecka, ač většina lidí netuší, o co se jedná. Klášter Sümela nedaleko Trabzonu je úchvatným místem, jehož budovy byly postaveny přímo do skály. Tento řecký pravoslavný klášter vznikl asi ve 4. století a mniši ho obývali do roku 1923, kdy museli z Turecka odejít. Následoval požár a devastace kláštera, až roku 2012 proběhla rozsáhlá renovace a od roku 2019 je přístupný turistům. Dnes můžeme obdivovat zejména úžasné byzantské fresky kostelíka uvnitř komplexu. Samotné mohutné průčelí, které lze spatřit již z dálky, vzniklo až v 19. století.

Úvodní snímek: Úsek Güllübağ - Eriç, 26.10.2022 © Jiří Mazal