Lucembursko – největší z nejmenších, 2. díl

Následující program jsme operativně měnili, jelikož o víkendu měly být železnice v severní části země ve výluce, ale v malém Lucembursku s jeho hustým provozem veřejné dopravy se improvizuje snadno. Nejprve se svezeme dolů lanovkou a popojedeme patrovou jednotkou řady 2200 na hlavní nádraží, abychom si ještě projeli tento městský úsek přes již známé viadukty. Na sever nás pak má svézt vlak IC směr Liège (Lutych), který v pracovní dny jezdí každou hodinu. Bohužel má v Lucemburku čas na obrat asi 20 minut, což po bezmála tříhodinové jízdní době představuje riziko přenosu zpoždění. Souprava teprve přijíždí za námi, ale podaří se nám opustit Lucemburk včas.

Namísto klasických souprav jezdí nyní na této lince belgické elektrické jednotky řady AM08, neboli třívozové Desiro Mainline. Jsou dynamické a nízkopodlažní, tím ale jejich výhody pro takovou mezistátní relaci pomalu končí. Ostatně tyto vlaky měly původně sloužit v příměstské dopravě okolo Bruselu. Jejich interiér je stísněný, většina sedadel je v uspořádání za sebou, bez stolků a zásuvek. Ty najdeme alespoň ve čtyřkách, které jsou jen na koncích oddílu, s tím že okno k nim sahá jen napůl. Úplně bídná je první třída, kde najdeme trochu jiné sedačky, ovšem uspořádané úplně stejně jako ve druhé třídě, vše je umístěno nad krajním podvozkem, ničím neodděleno od nástupního prostoru.

Luxembourg, jednotka Coradia Duplex SNCF ř. Z 24500, 3.5.2024 © Jiří Mazal

Jedeme údolím řeky Alzette do důležitého uzlu Ettelbruck, odkud budeme sledovat proti proudu řeku Sûre a její přítoky. Zde už má naše IC mnoho zastávek, v prokladu s RE linkou zde zajišťuje místní obsluhu v půlhodinovém intervalu. Traťové koleje se spojují do jedné, případné zdvoukolejnění komplikují četné tunely. Celý úsek na sever od Ettelbrucku je velmi malebný, vlak se vine podél řeky zalesněným kaňonem, nad jedním tunelem můžeme zahlédnout majestátní hrad Bourscheid. Asi po 45 minutách jízdy z Lucemburku přestupujeme v malé stanici Kautenbach na vlak do Wiltzu.

Odbočující trať vedla původně až do belgického Bastogne, nyní zde pendlují do Wiltzu elektrické jednotky řady 2000 v půlhodinovém intervalu. Přestupy v Kautenbachu z obou směrů na Wiltz jsou napjaté, tudíž přípoj prakticky nečeká, což nejde příliš dohromady se spolehlivostí provozu na hlavní jednokolejné trati – protisměrný IC měl psaných 35 minut zpoždění. Vyrážíme vzhůru údolím po trati, která byla sice počátkem milénia modernizována, ale četné oblouky nedovolují vysoké rychlosti. Jakmile se údolí otevře a ukážou se zelené louky na okolních kopcích, dosáhneme koncové stanice Wiltz. Zde vychází obrat tak ostrý, že musí být nasazena druhá souprava, která ihned odjíždí dolů do Kautenbachu.

My si jdeme prohlédnout městečko Wiltz, centrum lucemburských Arden. Cestou do centra na kopci nás zaujme netradiční památník stávky – ve zdejší koželužně Ideal totiž v roce 1942 vypukla stávka proti narukování do německé armády, která se následně rozšířila po celém Lucembursku. U nedalekého zámku pak najdeme naučné tabule, oslavující osvobození města americkou armádou. Scházíme pak sympatickými uličkami zpět k nádraží, abychom se vrátili do Kautenbachu, kde se máme tentokrát trefit do uzlu RE vlaků.

Wiltz, jednotka ř. 2000, 3.5.2024 © Jiří Mazal

Vzhledem nadcházející k víkendové výluce si chceme ještě projet úsek hlavní tratě do pohraniční stanice Troisvierges. Na přestup máme 2 minuty, vyhledávač to ani nenajde jako přípoj, proto ihned proběhneme podchodem na zadní nástupiště. U něj k našemu překvapení vzápětí zastaví protisměrný vlak, ten náš má psaných 7 minut zpoždění. Jde o průjezdnou linku Rodange – Esch-sur-Alzette – Luxembourg – Troisvierges, delší vnitrostátní relace ani vymyslet nešla. Jakmile odjede nečekající pendl do Wiltzu, začteme se do nástěnky se železničními zajímavostmi severní magistrály do Troisvierges včetně odbočky do Wiltzu. Dozvíme se například, že už v roce 2004 zde všude došlo k úplnému zastavení nákladní dopravy.

Na zmíněné RE lince jsme vídali převážně vratné patrové soupravy (až pětivozové), ale teď nás potěší dvojice jednotek Stadler KISS řady 2300. Vlak je poměrně prázdný a veze nás opět pěkným podhorským údolím po převážně jednokolejné trati přes městečko Clervaux. V cílové pohraniční stanici Troisvierges nás zahalí oblak prachu ze staveniště, hned vedle první koleje roste parkovací dům. Dlouhá RE linka zde má jen 10 minut na obrat, část zpoždění si tedy vezeme zpět. Vystupujeme pak v uzlu Ettelbruck, před stanicí zahlédneme odstavené nové elektrické jednotky Coradia Stream HC řady 2400. Na nástěnce ve stanici zrovna visí oznámení, že kvůli zkouškám těchto vlaků na trati jsou některé poslední spoje nahrazené autobusy.

Kautenbach, vratná souprava s TRAXX P140 AC ř. 4000, 3.5.2024 © Jiří Mazal

Zbývá nám poslední svezení na lucemburské síti, a sice odbočná trať do Diekirchu. Přímá linka RB Luxembourg – Diekirch jezdí každou půlhodinu a na hlavní trati tvoří zastávkovou vrstvu. Nasazeny jsou jak patrové jednotky řady 2200, tak jednopodlažní řady 2000, nám přijíždí jejich dvojice. Odbočná trať bez mezilehlé zastávky měří asi 5 km a vedena je podél silnice širokým zastavěným údolím řeky Sûre. Vystupujeme pak před pěknou kamennou budovou stanice Diekirch, naproti níž se zrovna také staví parkovací dům.

Pokračujeme do centra města, dokola obehnaného rušnými silnicemi. V Diekirchu najdeme pivovar i rovnou muzeum pivovarnictví, my si seženeme nějaké rychlé občerstvení a posedíme pak v cukrárně na hlavním náměstí. Nemusíme nikam spěchat, autobus do nedalekého Viandenu jezdí také po půlhodině, a tak svůj čas odjezdu můžeme určit flexibilně. Autobus přijíždí jako většina zdejších linek rovnou z Ettelbrucku, my se nepovezeme dlouho, jen se přehoupneme přes prudký kopec do údolí řeky Our. Za ní vidíme německou obec Roth, po chvíli ale státní hranice ustupuje dále od řeky a my pak na opačném břehu vystupujeme na bývalém vlakovém nádraží ve Viandenu. Autobus už bez nás pojede ještě docela daleko do německého Bitburgu.

Vianden, 3.5.2024 © Jiří Mazal

Vianden je turisticky oblíbená destinace zejména díky pěknému hradu a zachovalému městskému opevnění. My nejprve jdeme najít naše ubytování v kopci pod hradem, kde na nás v penzionu dýchne atmosféra středověkého hostince. Tomáš ještě k večeru vyšplhá na nedaleký kopec, kam vede krátká sedačková lanovka, jediná v Lucembursku. Dvousedačka začíná dole v obci na opačném břehu řeky Our a cestujícím nabízí pěkné výhledy na město a hrad. Totéž je dobře vidět od bufetu u horní stanice, teď večer pochopitelně zavřeného – lanovka měla jezdit do 16:30, ale v provozu jsme ji neviděli ani následující den. Náš penzion se ukázal jako nejrušnější hospoda v ulici, a tak společně zajdeme do stylového baru kousek níže, kde kromě dekorací ve stylu Jamese Bonda najdeme i stolní hru Člověče, nezlob se, v češtině.

Vianden, hrad, 4.5.2024 © Jiří Mazal

Snídaně se podává poměrně pozdě, ale to nám nevadí, hrad Vianden stejně otevírá až v 10 hodin. Po zaplacení vstupného 10 € dostáváme papírový plánek s informacemi, pro skupiny je možné objednat i průvodce. Na místě hradu vznikla nejprve římská pevnost, později byl hrad rozšiřován a přestavován, ovšem v 19. století zchátral a zbyly z něj jen části obvodových zdí. Ve století 20. byl naštěstí důkladně restaurován a dnes je možné projít všechny hlavní sály i menší místnosti, nacházející se ve třech podlažích. Nechybí ani stylový nábytek, kuchyňské rekvizity nebo zbraně. Jeden sál je zrovna věnován výstavě alegorických obrazů na téma Euro a peníze. Nadšení z prohlídky nejnavštěvovanějšího lucemburského hradu pak scházíme po stráni pod stojící lanovkou k nejbližší autobusové zastávce.

Přijíždějící částečně nízkopodlažní autobus má sice na displeji napsáno Vianden, ale po nejistých dotazech dalších cestujících to řidič správně změní na Clervaux. Tato tangenciální linka jezdí i o víkendu každou hodinu. Nejprve jedeme podél dolní nádrže přečerpávací elektrárny Vianden na řece Our. Výkonný zdroj elektřiny s 11 turbínami je napojen na německou energetickou síť a představuje největší zásobník energie společnosti RWE Power. Po chvíli opustíme údolí řeky a pokračujeme přes menší obce na travnatých pláních, místy jedeme po opravdu úzkých silnicích, otočíme se také u jednoho aquaparku. Vystupujeme pak v centru obce Clervaux, kterou jsme předešlý den projížděli vlakem.

Clervaux, hrad, 4.5.2024 © Jiří Mazal

Sympatické městečko v zákrutu řeky Clerve má několik dominant. Asi nejcharakterističtější je kostel svatého Kosmy a Damiána se dvěma věžemi, nedaleko pak najdeme bílou budovu zdejšího zámku. V jejích zdech je možné navštívit muzeum modelů lucemburských hradů a zámků, muzeum války v Ardenách, nebo výstavu fotografií Lidská rodina (The Family of Man), zařazenou na seznam Unesco Paměť světa. Na kopci nad městem se pak rozkládá mohutný klášter svatého Mořice. Po prohlídce města a rychlém obědě zamíříme na nedaleké nádraží, abychom odjeli náhradní autobusovou dopravou do Belgie.

Nejprve si kupujeme v automatu jízdenky do Liège (Lutychu) v ceně 14,60 €, použitelné z libovolné lucemburské stanice. Chtěli jsme to provést už předešlý den v Ettelbrucku, ale automat prodává jízdenky platné pouze v den nákupu. Před nádražím se zatím sjedou čtyři midibusy Karsan Atak turecké výroby různých dopravců, některé z nich elektrické. Nám pak s mírným zpožděním přijede náhradní autobus z Ettelbrucku do Gouvy. Cesta po silnici přes Troisvierges je o něco delší než po železnici, a tak nám trvá přibližně půl hodiny, než můžeme vystoupit před malou cihlovou budovou belgické pohraniční stanice Gouvy. Zde máme čas 25 minut do odjezdu vlaku, jelikož výluka ovlivnila časové polohy spojů, a tak ještě zajdeme do vesnického Carrefouru naproti.

Gouvy, jednotka Desiro ML ř. AM08, 4.5.2024 © Jiří Mazal

Kolejiště stanice Gouvy je obleženo čekajícími jednotkami Desiro Mainline řady AM08, z nichž jedna je připravena k odjezdu. Nepříliš obsazený vlak začne poměrně prudce klesat, však poblíž státní hranice dosahuje trať kóty 500 m n.m., zatímco Liège má jen něco přes 50. Prakticky celá hodinu a půl trvající jízda nabízí výhledy na slabě osídlené zalesněné údolí docela mohutné řeky, kterou trať překračuje po mnoha mostech, nechybí ani tunely. O víkendu se tu jezdí po dvou hodinách a za celou dobu potkáme jeden jediný vlak.

Za městem Aywaille je trať už dvoukolejná a záhy projíždíme na širé trati stykem napěťových soustav 25 kV 50 Hz a 3 kV ss. Nedaleko odtud se v malé staničce Rivage připojuje trať z Marloie (ležícího na trati Luxembourg – Brusel) a pokračujeme hlubokým údolím na sever. Zajímavou krajinu v okolí tratě nám kromě deště trochu kazí nepohodlné sezení a nefunkční toaleta, která je v soupravě pochopitelně jediná. Proto uvítáme, když vlak překoná po mostě řeku Mázu a zastavuje na slavném nádraží Liège-Guillemins.

Nádraží Liège-Guillemins, 4.5.2024 © Jiří Mazal

Stanice Liège-Guillemins plní funkci hlavního nádraží a je důležitým uzlem regionální i dálkové dopravy, včetně vysokorychlostních vlaků. Právě kvůli nim musela být stanice přestavěna, stržena byla nevzhledná krabicoidní budova z 50. let a vyrostla zde ikonická „vlna“ podle architekta Calatravy. Ta byla v roce 2022 dočasně doplněna ještě o barevné polepy, které trochu nabourávají barevnou jednotu zastřešení, ale celek pak působí o něco méně studeně. Nádraží je naštěstí o něco praktičtější než například stanice Lisboa-Oriente od stejného architekta, ale obzvláště komfortní pro cestující také není. Ti mají k dispozici vlastně jen široký podchod s různými obchůdky a dalšími službami, není tu žádná centrální hala ani velká souhrnná odjezdová tabule. V různých zákoutích se pak zabydleli bezdomovci.

Sympatický hotel jsme si rezervovali přímo naproti nádraží, necháváme si v něm věci a přes nepříznivé počasí vyrážíme do relativně vzdáleného centra města. Těšili jsme se, že se tam svezeme tramvají, protože podle různých článků měla být několik dní před naší cestou otevřena první linka (myšleno po zániku dřívějšího tramvajového systému v roce 1967). Články byly však již neaktuální, stavba nabrala další zpoždění a nyní se počítá se zahájením provozu v lednu 2025. Koleje jsou již položeny, ale ulice okolo nich jsou mnohde ještě rozestavěné. Na linku dlouhou hned 11,7 km vyjedou, obdobně jako v Lucemburku, sedmičlánkové tramvaje CAF Urbos, vybavené bateriemi pro překonání třech úseků bez troleje.

Liège, Place Saint-Lambert s nově stavěnou tramvají, 4.5.2024 © Jiří Mazal

Kolem rozsáhlého parku přicházíme do novějšího centra, za významnou katedrálou svatého Pavla pak začínají užší uličky. I za deště jsou velmi živé, na každém kroku potkáváme restaurace, prodejnu belgické čokolády nebo další provozovny, otevřené v sobotu odpoledne. Dokonale upravené město to ale není, některé budovy jsou viditelně ve špatném stavu. Z uliček vycházíme u valonské opery, odkud už je vidět rozlehlý kníže-biskupský palác. Nedaleko odsud stojí také relativně nenápadná radnice a před ní kruhový Perron, něco jako památník nezávislosti. Zajímavostí je, že v těchto místech se tramvajové koleje rozbíhají do různých ulic pro každý směr, ovšem v neděli má tramvaj jezdit v obou směrech stejnou ulicí, se sdílením jedné koleje.

Na neděli pak máme v plánu už jen dostat se vlakem domů. Okolo 7. hodiny ranní přicházíme na nádraží Liège-Guillemins, abychom nastoupili do vlaku ICE na relaci Brusel – Frankfurt. Zde se jezdí po 2 hodinách a čtyřsystémová vysokorychlostní jednotka typu ICE-3M tuto trasu zvládne ujet za 3 hodiny. Poměrně plný vlak na okraji Liège najede na jednu ze čtyř belgických vysokorychlostních tratí, elektrifikovaných soustavou 25 kV 50 Hz. Po projetí delšího tunelu se přikloníme k dálnici, kterou budeme sledovat v mírně zvlněné krajině. Žádný vlak nepotkáváme, tato trať je relativně slabě využitá, vnitrostátní dopravě ani sloužit nemůže. Nejvyšší rychlost vlaku 300 km/h je v Belgii omezena na 250 km/h, ale ani tolik nejspíš nejedeme – na displejích ve voze se to nepíše, celou dobu tam svítí jen „pozor na kapesní zloděje“.

Köln Hbf, jednotky 406.510 a 402.018, 5.5.2024 © Jiří Mazal

Před hranicemi se vracíme na původní trať a pod soustavou 3 kV ss dojedeme až do stanice Aachen Hbf. Odtud se rozjíždíme poněkud rozpačitě, chvíli nám trvá vymotat se z tohoto uzlu, přitom můžeme pozorovat zdejší netradiční dvoudílné motorové Talenty DB Regio. Postupně ale nabíráme rychlost a před Kolínem nad Rýnem už letíme po zcela přímé trati velmi slušně. Chystáme se k výstupu po pouhé hodině cesty z Liège. Do stínu kolínské katedrály přijíždíme včas, máme tedy půlhodinu času do našeho dalšího vlaku směr Berlín. Během ní můžeme pozorovat například „dlouhé“ motorové LINTy, elektrické Talenty 2 nebo částečně dvoupodlažní Desira HC, ukáže se i jeden Flixtrain.

Na hlavní relaci z Kolína nad Rýnem do Berlína jezdí vlaky ICE ve vrstvách s různým počtem zastavení. Doma jsou tu mimo jiné soupravy ICE-2, jejich dvojice vyráží na trať, my ale čekáme na rychlejší spoj, který je později na trase předjede. Usedáme do jednotky ICE-4, která cestou do Berlína staví jen 4x, dokonce projedeme bez zastavení i Dortmund Hbf. I tak ale přeci jen trvá cesta 4 hodiny, průjezd Porůřím v přerušovaném dešti moc neutíká, poutavější je pak jízda rychlostí 250 km/h za Hannoverem.

Köln Hbf, odjíždějící jednotka ICE, 5.5.2024 © Jiří Mazal

Na přestup v Berlíně do pražského EC máme čtvrt hodiny, a proto s tím ani moc nepočítáme, Tomáš ostatně jen několik dní předtím tento přestup zkoušel a v Berlíně musel čekat na další spoj. Vlaky „Berliner“ si od Hamburku také občas nějaké zpoždění vozí, ale v Berlíně mají kompenzační čtvrthodinovou pauzu. Proto jsme mile překvapeni, že si naše ICE doveze dokonce 5 minut náskok, a tudíž stíháme pohodlně přestoupit hrana-hrana už ve stanici Berlin-Spandau do právě zastavujícího EC.

Jelikož jsme kvůli nejistému přestupu neřešili místenky, které jsou teď v neděli odpoledne pochopitelně vyprodané, máme aspoň více času obhlédnout si místa, kam se nevydávají. Námi zvolený oddílový vůz je ve skutečnosti nahrazen velkoprostorem Ampz s koženými sedačkami, deklasovaným na druhou třídu. Dvojici sedadel se nám zabrat podaří a můžeme si tudíž vychutnat svezení do Prahy, které probíhá překvapivě rovněž bez zpoždění, pomineme-li 5 minut stání před Holešovicemi. Každý pak v Praze před šestou večerní doběhne svůj přípoj a bezproblémová cesta z Belgie je za námi.

Úvodní snímek: Diekirch jednotka ř. 2000, 3.5.2024 © Jiří Mazal