Vivi Riga

Na prodloužený víkend, kdy jsme měli děti na táboře, jsme si naplánovali se ženou výlet do Lotyšska, kde jsme zatím ani jeden nebyli. Těšil jsem se na AirBaltic a jejich vychvalované Airbusy A220, ale těmi jsme nakonec z Prahy do Rigy a zpět neletěli. Sice mi postupně přišlo více než deset e-mailů o tom, abych si dokoupil odbavení zavazadel nebo jídlo na palubě, ale přesně nula e-mailů o změně typu letadla. AirBaltic se totiž rozhodl na toto období posílit svou flotilu pomocí dvou Airbusů A319 rumunské společnosti Carpatair. A tak jsem při online check-inu náhodou zjistil, že mezi našimi rezervovanými sedadly A a C se objevilo ještě sedadlo B. Abych si na něj mohl zcela logicky přesednout, musel jsem (v jednom směru) ještě zaplatit.

Bezprostřední okolí mezinárodního rižského letiště vypadá veskrze venkovsky a tak trochu mu dominuje rozestavěné nádraží. První lotyšskou částí normálněrozchodné Rail Baltica má být totiž kolejové propojení hlavního nádraží a letiště v Rize. Pro cestující půjde rozhodně o skok kupředu v porovnání se současnou autobusovou linkou číslo 22. Ta sice jezdí každých 10-15 minut přímo na vlakové a autobusové nádraží, zastavuje i přímo v centru pár kroků od slavného Domu Černohlavců (kvůli tomu autobus na rozdíl od všech ostatních zajíždí po kolejích do tramvajové zastávky), jedná se o jedinou linku s možností platby jízdenek kartou u řidiče, ale moc pohodlné svezení to nebylo. Autobus se na prvních několika zastávkách značně naplnil a vzápětí zapadl do pomalé kolony na čtyřproudém bulváru, ze které se časem vymanil a poskakoval vedlejšími ulicemi přes řadu křižovatek. V opačném směru vedla takovými ulicemi větší část trasy.

Riga, čekající trolejbusy za centrálním tržištěm, 5.7.2024, Tomáš Kraus

Městský dopravní podnik Rīgas Satiksme doporučuje svou mobilní aplikaci, která funguje také v angličtině a ukrajinštině. Bohužel, po spuštění aplikace je potřeba se registrovat pomocí telefonního čísla s lotyšskou, litevskou nebo estonskou předvolbou. Jelikož pobaltskou SIM kartu nevlastním, aplikace mi byla k ničemu, ale přes webový prohlížeč v mobilu jsem se aspoň snadno dostal k jízdním řádům, vyhledávači spojení nebo online mapě s polohou vozidel.

Protože jízdenkové automaty neexistují, k nákupu papírových e-talonů s čipem bylo nutné využít sítě prodejen Maxima a Narvesen. Po otevření dveří nejbližší Maximy jsme trochu překvapeni vstoupili do malé samoobsluhy. Protože jsem uvnitř ohledně jízdenek nenašel vůbec nic, přišel jsem ve frontě k pokladní a zeptal se jí na ně, ačkoliv jsem si připadal stejně divně, jako kdybych chtěl třeba lístky do divadla. Když paní pochopila, o co jde, přešla k vedlejší pokladně a vytáhla z přihrádky dvě kartičky – sice to byly jednorázové jízdenky na 90 minut a preferovali jsme spíš vícedenní, ale nechtěl jsem ještě zdržovat frontu. Podruhé jsme zkusili štěstí v Narvesenu, kde byla ovšem domluva se starší paní ještě složitější, ale vytrval jsem a pomocí svých zbytků ruštiny jsem z ní ty 3denní jízdenky dostal. Časové jízdenky jsou cenově výhodné (90 minut 1,50 €, 1 den 5 €, 3 dny 8 €, 5 dní 10 €), a i když jsme MHD jeli jen párkrát, byl jsem za ně rád už kvůli způsobu získávání jízdních dokladů.

Riga, setkání tramvají T6B5 a ForCity, 4.7.2024, Tomáš Kraus

O městské hromadné dopravě v Rize už zde vyšlo spoustu článků, a tak jen podotknu, že nějakých výrazných změn jsem si nevšiml. Škodovácké tramvaje ForCity jezdí nadále jen na linkách 1 a 11 (kratší a delší verze turnusované zřejmě nahodile), na těch ostatních pak vysokopodlažní vozy T3A a T6B5 (alias T3M) s tyčovými sběrači, které působí opravdu nezvykle – a to i při sezení uvnitř, kdy za oknem plandá provaz. Při vůbec první jízdě rižskou tramvají, okolo deváté večer, jsme hned měli štěstí na dvojici revizorů. Jen prošli kolem nás a čtečkou se přiblížili ke kapse, kde jsem měl validované e-talony, a šli kontrolovat další cestující – ale řekl bych že jízdenky tak rychle načíst nemohli, spíš jsme kolem sebe v té chvíli postavili jazykovou bariéru, kterou nechtěli zdolávat.

Prvnímu výletu vlakem předcházela návštěva lotyšského etnografického muzea, kam jsme dojeli z centra trolejbusem. Skanzen se nachází na východním okraji Rigy za tramvajovou konečnou Jugla a od hlavního nádraží tam jede linka 31. Protože tramvaje, trolejbusy i autobusy jsou číslované paralelně od jedničky, má trolejbus na boku vedle čísla linky ještě obrázek trolejbusu, aby to bylo zřejmé – zvláště v případě parciálních trolejbusů v úsecích bez troleje to jinak zřejmé být nemusí. To je i případ dlouhé linky 31, která jede asi 40 minut, z toho přibližně 25 minut pod trolejí. V podstatě celou dobu jsme jeli po hlavní výpadovce Brīvības iela zhruba ve směru tramvajové linky 1, která ovšem kromě mostu přes železniční trať u tramvajové vozovny vede vždy o kousek vedle než trolejbus. Kousek před smyčkou Jugla se probral naftový motor, trolejbus typu 24Tr pocházel ještě z doby, kdy se nezávislost na drátech neřešila bateriemi. Po mostě přes řeku Jugla, rozlévající se zde do stejnojmenného jezera, jsme se přiblížili k muzeu, rozkládajícímu se na jeho vzdálenějším břehu.

Riga, trolejbus 24Tr bez trolejí u etnografického muzea, 5.7.2024, Tomáš Kraus

Muzeum pod širým nebem (Brīvdabas muzejs) existuje už 100 let a za tu dobu sem bylo shromážděno více než 50 různých budov ze všech koutů dnešního Lotyšska. Celý areál má asi kilometr a půl na délku a stavby jsou zde citlivě zasazeny do lesa na břehu jezera – domky místy tvoří jakoby vesnice, nechybí ani kostely, větrné mlýny, škola nebo různé dílny, kde v jedné z nich přímo pracuje hrnčíř. Uprostřed v jednom rázovitém domku s doškovou střechou funguje stylový bufet, kde je možné ochutnat více či méně tradiční pokrmy a zapít to třeba kvasem. Všechno je pečlivě uklizené a vyzdobené květinami, což mají zřejmě na starost „děžurné“ v dobových krojích, „obývající“ vybrané budovy. Jak je v postsovětských zemích běžné, spíš než průvodkyně mají trochu funkci exponátů, až na jednu výjimku nám žádná z nich nic neukázala a kromě pozdravu nic neřekla, jedné tiše schované za tkalcovským stavem jsme se až lekli. Celkově můžeme muzeum jen doporučit, za 4 € vstupného se tu dá strávit i několik hodin.

Po obědě jsme popojeli autobusem přes kraj jezera zpět k tramvajové konečné Jugla, protože z nedalekého nádraží jsme mohli příhodně cestovat vlakem ven z města do národního parku Gauja. Stanice se jmenuje také Jugla, ale bylo potřeba pár set metrů ujít – železnice na území Rigy není do městské dopravy integrovaná fyzicky ani tarifně, prakticky všechny vlaky ihned po opuštění hlavního nádraží projíždějí různými brownfieldy. Zastávky ve městě jsou, ale MHD na ně téměř nikde šikovně nenavazuje, železnice slouží spíš cestám ven z města, než uvnitř něj. Je také škoda, že úplně všechny vlaky končí na hlavním nádraží v Rize, protože průjezdné linky by se v tak velkém městě bez rychlých spojů MHD dosti hodily.

Riga, etnografické muzeum, 5.7.2024, Tomáš Kraus

Na webu státního dopravce Pasažieru vilciens donedávna visely přehledné tabulkové jízdní řády vlaků v Rize (jedna plachta pro vlaky z Rigy a druhá pro vlaky do Rigy), což jsou zároveň všechny vlaky osobní dopravy v zemi. Od letošního června se na novém webu Vivi (viz níže) dají nalézt samostatné soubory pro jednotlivé směry, což je přeci jen praktičtější, když si to chce někdo vytisknout. Směrů je celkem pět a označené jsou barvami, nikoliv však čísly nebo písmeny, a tak se dá orientovat jen podle čísel jednotlivých spojů, nebo podle koncové stanice, která se u některých směrů různě liší – někde jezdí zároveň příměstské a dálkové vlaky, ty se ve směru na jihovýchod ještě větví. Jediný vlak, který v těchto tabulkách nenajdeme, je loni zavedené denní spojení z Vilniusu do Rigy a zpět, zajišťované litevskou motorovou jednotkou. Na lotyšském území staví vlak ještě v Jelgavě, ale vnitrostátní jízdenky se na něj neprodávají.

Letos od dubna byl zjednodušen tarif příměstských vlaků okolo Rigy, kdy jsou stanice rozděleny do (až) pěti zón, podobně jako okolo Prahy. Dospělý platí vždy 0,50 € jako základ, plus 0,50 € za každou zónu, kromě centrální zóny A, kde je to 1 €. Na jednu jízdenku se dá projet i skrz střed oblasti (s nutným přestupem). Mimo příměstskou oblast platí pak tarif kilometrický, s tím že při použití motorových vlaků na elektrifikovaných úsecích je cestující „trestán“ příplatkem 1 €. Vlaky mají obecně jednu cestovní třídu, pár vybraných „dálkových“ vlaků nabízí za příplatek třídu „komfort“.

Obrazovky mobilní aplikace Vivi, 6.7.2024, Tomáš Kraus

V případě železnice jsem pro zjišťování spojení a nákup jízdenek mobilní aplikaci s úspěchem používal. Nejprve jsem nainstaloval aplikaci Pasažieru vilciens, která ovšem nedělala vůbec nic. Ta správná aplikace se totiž jmenuje Vivi, k čemuž se ještě dostanu. Fungovala bez problémů, hledání spojení je intuitivní, jen je škoda že se vždy vymažou posledně zadané stanice. Po prvním uložení platební karty se dají velmi snadno a rychle kupovat jízdenky, které se pak rozkliknou ze seznamu, aby se průvodčímu ukázal QR kód.

„Zelená“ linka, která spojuje Rigu přes města Sigulda, Cēsis a Valmiera se stanicí Valga na estonské hranici, je jediná komplet neelektrifikovaná, proto zde stále jezdí pouze různě modernizované vysokopodlažní motorové jednotky místní výroby. Odjezdy z Rigy jsou jakoby v taktu, což znamená zpravidla interval od jedné do dvou hodin s odjezdy přesně v celou nebo půl, takt se ale pak rozpadá a v opačném směru vůbec neexistuje. Většina vlaků končí po asi 70 minutách jízdy v Siguldě (kam jsme cestovali i my), něco málo pak jede i dál, do Valgy dojedou dva vlaky za den.

Jugla, přejezd na zhlaví, 5.7.2024, Tomáš Kraus

Při příchodu k nádraží Jugla nám nebylo jasné, ze které strany se má nastupovat, budova se zdála být za kolejemi, a tak jsme překonali přejezd. Na zašlé ulici nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli přicházet k nádraží, ale po překonání kusu trávy jsme se skutečně dostali k zavřeným záchodkům a nepoužívanému krajnímu nástupišti. Na něm stál plechový přístřešek, samotná budova se schovávala v křoví a cestující ji k ničemu nepotřeboval. Většina lidí ve směru od sídliště jednoduše použila krátké schodiště od zpevněné cesty k úrovňovému přechodu, který jsme ostatně museli přejít i my z opačné strany.

Na nástěnce v přístřešku byl vylepený nějaký papír v lotyštině, kde stál jízdní řád našeho zvoleného vlaku se zvýrazněným odjezdem ze stanice Jugla. Trochu jsem znejistěl, jestli třeba není nahrazen autobusem, ale později jsem přišel na to, že to byl naopak mimořádně přidaný vlak. Z nějakého důvodu byly v pátek a sobotu zavedeny dodatečné dva páry vlaků z Rigy do Cēsis, kde platil standardní tarif, a daly se klasicky najít v aplikaci, tudíž jsem byl rád, že jsem se nespoléhal jen na staženou traťovou tabulku, kde chyběly. Přišlo mi zvláštní, že kvůli dvěma dnům někdo tiskne papír zvlášť pro každou stanici, a vylepí to na nástěnky, které si stejně skoro nikdo nepřečte.

Jugla, příjezd motorové jednotky řady DR1AC, 5.7.2024, Tomáš Kraus

Vlak se k nám blížil velebným tempem, však sem z hlavního nádraží jede jen o 5 minut kratší dobu, než trolejbus. Na bonusovém spoji byla nasazena modernizovaná motorová jednotka řady DR1AC ve čtyřvozové konfiguraci se dvěma hnacími vozy na koncích. Nevím, co se to v Cēsis konalo, ale vlak byl slušně využitý, spolu s námi nastoupilo dost lidí a volnou dvojsedačku po směru jízdy jsme nenašli. Sezení na docela měkkých sedačkách se sklápěcími stolky bylo celkem pohodlné, vnější i vnitřní dveře se tiše otevíraly na tlačítko, uvnitř byl i displej, který však zobrazoval jen konečnou stanici. Bohužel modernizace interiéru nevylepšila jízdní vlastnosti vozidla, které se s neustálým vrzáním kolébalo po trati a od mezivozového přechodu se často ozývaly hlasité rány.

Po překonání mohutného mostu přes řeku Jugla jsme jeli téměř celou dobu lesem, s patřičně širokým vykáceným pásem okolo trati. Traťová rychlost odpovídala takové klasické pobaltské sedmdesátce a stanice na trase byly takové nijaké – nejprve se objeví vedlejší koleje ubíhající někam do trávy, pak nízké nástupiště a nevzhledná jednopodlažní budova. To ale nebyl případ Siguldy, kde nás přivítala budova velmi pěkná, sloužící zároveň i autobusovému nádraží, kde cestující mohou využít čekárnu nebo obchůdek řetězce Narvesen.

Sigulda, nádraží, 5.7.2024, Tomáš Kraus

Národní park Gauja se rozkládá při údolí stejnojmenné řeky, která protéká podél opačné strany města, než je nádraží. Chtěli jsme ty necelé dva kilometry ujít, ale pak jsme si všimli několika zaparkovaných elektrokoloběžek Bolt. Těch je samozřejmě plná i celá Riga, kde by nás nenapadlo něco takového využít, ale tady v malém městečku s volnými ulicemi jsme se rozhodli to zkusit. Ve svých 40 letech jsem zjišťoval, jak se taková věc řídí, a ačkoliv nadále tuto formu „udržitelné mikromobility“ asi pravidelně používat nebudu, tady jsme si to celkem užili. Zajeli jsme si k novogotickému zámku, kterému se říká také nový zámek, protože hned za ním stojí zachovalá zřícenina středověkého hradu ze 13. století. Koloběžky jsme pak zaparkovali u stanice visuté lanovky.

Kabinová lanovka Sigulda – Krimulda má obě stanice přibližně ve stejné výšce, mezi nimi pak překonává údolí řeky Gauja, které je na pobaltské poměry skutečně hluboké. Jediná kabina pro asi 20 osob má neobvykle vyzdobený strop, celý je pokrytý umělými rostlinami. Na to, že se na druhou stranu dá docela pohodlně dostat i pěšky, na kole nebo autem, mi přišlo zpáteční jízdné na lanovku 19 € poměrně vysoké. Je ale pravda, že lanovka poskytuje pěkné výhledy nejen na údolí řeky, ale také na nedaleký cihlový hrad Turaida. Národnímu parku Gauja se někdy dokonce přezdívá Livonské Švýcarsko.

Krimulda, přijíždějící lanovka, 5.7.2024, Tomáš Kraus

V Krimuldě se dají obejít ruiny hradu a především pak shlédnout zámek, který dnes slouží jako rehabilitační centrum. Turistické trasy lákají k návštěvě různých míst v údolí řeky, například několika jeskyní, my jsme ale jen poseděli u kávy v rázovité „obci“ s pískovými ulicemi, než jsme se vydali zpátky k lanovce. Nebyli jsme si jistí, kdy pojede, protože na monitorech v obou stanicích jsme viděli svítit interval někde 20 minut, jinde 30 minut. Zřejmě by bylo lepší, kdyby se tam rovnou psaly konkrétní nejbližší odjezdy, protože na webu také nejsou a na krimuldské straně není žádný personál. Náš plán přijít tam 60 minut od příjezdu, což jsme pokládali za násobek 20 i 30, nám nevyšel, lanovka se až po chvíli dala teprve do pohybu na opačné straně. Za ty peníze bych čekal lepší informovanost.

Měli jsme tedy trochu méně času na cestu k nádraží, než jsme počítali, ale s pomocí mikromobility jsme náš vlak stihli. Tentokrát jsme jeli přes nedaleký plácek Svētku laukums, kde jsme viděli v provozu druhou lanovku – tentokrát krátkou dvousedačku, jezdící kvůli letní bobové dráze. Sigulda je centrem aktivního trávení volného času – kromě různých cyklostezek a lanových parků se tu provozují i zimní sporty, upravují tu běžecké stopy a navštívit se dá tréninkové koryto pro bobisty. Byli jsme rádi, že jsme vlak po 17. hodině stihli, protože další by jel pak za více než dvě hodiny. Možným prodloužením výletu do národního parku Gauja by byla ještě návštěva města Cēsis, kde kousek od nádraží stojí pěkný hradní komplex. Dalo by se jet po 18. hodině ze Siguldy vlakem směr Valmiera, jehož souprava se pak (pouze v pátek) ještě vrací nocovat do Rigy, ale z Cēsis jede ve 20 hodin, tudíž v cíli je až po 21:30. Jinak je posledním spojem z Cēsis do Rigy vlak v 16 resp. 18 hodin (pracovní den resp. víkend), jedoucí z pohraniční Valgy.

Sigulda, čekající jednotka řady DR1A, 5.7.2024, Tomáš Kraus

Koupili jsme si jízdenky ze Siguldy do Rigy za lidových 2,50 € na osobu – cestou sem jsme platili dokonce jen 1,50 €, protože Jugla leží už na hranici prvních dvou pásem. V aplikaci se u našeho vlaku chvíli překvapivě psalo zpoždění 10 minut, přičemž ze Siguldy byl výchozí a odjel včas. Nasazena byla obvyklá třívozová jednotka řady DR1A, která vznikla rozdělením delších jednotek s doplněním řídicího vozu, proto má z každé strany docela jiné čelo. Vnější dveře měly opět tlačítkové ovládání, uvnitř vozu už se muselo dveřmi šoupat ručně. Interiér byl modernizován dosazením autobusových sedadel výrobce Vogelsitze, která jsou na polský způsob otočena všechna po směru na jedné straně uličky, na druhé všechna proti směru. Z boku mají i polohovací tlačítka, ale nijak se mi s tím pohnout nepodařilo. Protože uvnitř nebyl moc svěží vzduch, chtěl jsem na chvíli otevřít okno – což se mi podařilo až po pochopení, že horní část okna není spouštěcí, ale vytahuje se naopak nahoru.

Ve vlaku fungovala wifi, s tím že v názvu bezdrátové sítě je celé inventární číslo konkrétního vozu včetně poslední kontrolní číslice. Seděli jsme ve vloženém voze, ale stejně silný signál jsme chytali i z vozu řídicího. Když jsme včas přijeli na hlavní nádraží v Rize, žena se trochu divila, že tato nevelká stanice je hlavní v celé zemi, přirovnala ji například k Berounu – což docela sedí, včetně těch kusých kolejí na jedné straně, kam jsme přijeli. Kolejiště nádraží s nástupišti není v ideálním stavu, práce se nyní soustředí na budování normálněrozchodné části pro Rail Baltica, podchody jsou za zbylou širokorozchodnou částí dočasně zaslepeny. V pátek večer se tu chystaly k odjezdu „dálkové“ vlaky, vedené ovšem totožnými motorovými jednotkami, jakou jsme právě přijeli. Vedle vlaku do Valgy byla právě přistavována souprava do Liepāji u Baltského moře, naše jednotka nahodila směrovku Gulbene.

Riga, vlaky do Sloky, Liepāji a Valgy, 5.7.2024, Tomáš Kraus

Druhý výlet vlakem jsme si naplánovali do národního parku Ķemeri na západ od Rigy. Stejnojmenná stanice leží na nejfrekventovanější příměstské lince (modré), která přes letovisko Jūrmala vede do stanice Tukums 2. Tady stále přežívá sovětský model, kdy jsou stanice v jedné obci číslovány, a pro jistotu se to někdy píše římskými číslicemi, jindy arabskými. Interval vlaků na této lince je zpravidla 15 minut (výjimečně i méně), ale občas jsou tam mezery. Pracovní dny se od víkendů téměř neliší. Většina vlaků končí ve stanici Sloka na konci Jūrmaly, některé už ve stanici Dubulti zhruba uprostřed, a až do Tukums jezdí jen malá část – dopoledne je interval takových vlaků dvouhodinový.

Na všech čtyřech elektrifikovaných příměstských tratích je nyní přibližně polovina spojů výrazně označena piktogramem, informující cestující (doslova) o garantovaném nasazení nových nízkopodlažních jednotek Škoda 16Ev. U příslušných zastávek jsou pak piktogramy babky o holi a invalidního vozíku, což značí bezbariérový nástup. Pokud se to potká se sloupcem s jednotkou 16Ev, je to všechno výrazně podbarveno zeleně. Stanice označené pouze babkou o holi jsou podbarvené žlutě, a značí to, že z vlaku se na nástupiště vystupuje v jedné úrovni, ovšem z nástupiště bezbariérová cesta nevede. Zajímavé bylo, že řádek Riga je zelený, ale nejspíš to neplatí pro všechna nástupiště, večer při příjezdu jsme museli seskočit.

Riga, elektrická jednotka řady 16Ev, 6.7.2024, Tomáš Kraus

Náš vlak do Tukums 2 postrádal piktogram a zelené podbarvení, ale i tak na něm nízkopodlažní jednotka řady 16Ev přijela. U postsovětských železnic je běžné, že nemají žádné svoje číslování vozidel, místo toho přebírají buď označení výrobce, nebo jiných železnic, kde už podobné vozidlo jezdí. V tomto případě je dodavatelem Škoda Plzeň, ale cesta Lotyškých drah k jejím vozidlům byla dlouhá. Již v roce 2012 byl vyhlášen vítězem výběrového řízení španělský CAF, který měl jednotky platformy Civity vyrábět ve spolupráci s tehdy ještě existující vagonkou RVR v Rize. Smlouva byla však s ohledem na nesrovnalosti stornována, stejně jako následné plány na nákup nebo pronájem Flirtů od Stadleru, a vypsán byl nový tendr. V něm v roce 2018 zvítězilo Talgo, ovšem Škoda a CAF úspěšně zpochybnili vyhodnocovací metodiku, a následně byla v dalším roce vyhlášena přes protesty Talga novým vítězem Škoda.

Celkem 32 elektrických jednotek je dvousystémových, protože zatímco dnes existuje v Lotyšsku pouze stejnosměrný systém 3 kV, nové úseky mají být již elektrifikovány soustavou 25 kV 50 Hz. Vozidla vycházejí z platformy RegioPanter, což není na první pohled kvůli odlišnému profilu tolik patrné, ale na ten druhý pohled už podobnosti najdeme, stačí se podívat na okna a dveře. Za jízdy se pak ozývá charakteristické stupňovité kvičení, dveřní alarm má také povědomý tón. Díky širokému profilu se do čtyřvozové jednotky vejde v uspořádání převážně 3+2 celkem 436 sedadel – jejich šířka je v pořádku, rozteče za sebou by ale mohly být větší. V interiéru najdeme monitory infosystému, zásuvky a wifi, která se v tomto případě jmenuje jednoduše Vivi. Piktogram wifi uvnitř vozidla, stejně jako piktogram 2. třídy, jsou velmi podezřele podobné těm u Českých drah.

Riga, elektrická jednotka řady 16Ev, 6.7.2024, Tomáš Kraus

Co je vlastně to Vivi? Jde o nové obchodní jméno dopravce Pasažieru vilciens, které bylo zavedeno v listopadu 2023, kdy se nové jednotky řady 16Ev začaly chystat na provoz s cestujícími. Vlaky byly dodány v barevné kombinaci signální žluté a antracitové šedé, což jsou nové korporátní barvy, které začaly být aplikovány i na stávající vozidla (jmenovitě motorové jednotky DR1A), zbarvil se do nich web i nová aplikace. Vivi je zkratkou Vienā vilcienā, což znamená něco jako „v jednom vlaku“, navíc se dopravce odkazuje na latinské „vivus“, které to má samo o sobě „oživit“. V každém případě je tento obchodní název hlavně pro cizince snáze zapamatovatelný, než Pasažieru vilciens, které nadále zůstává úředním názvem společnosti.

Slušně využitý vlak překonal řeku Daugavu a stavěl v několika zastávkách ve městě. I zde na levém břehu, za ucpanými silničními mosty, není železnice nijak moc šikovně napojena na MHD. Hned první stanice Torņakalns s dřevěnou boudou někde v trávě, kde kromě frekventované modré linky staví i červená linka na Jelgavu, jako by do centra velkoměsta ani nepatřila. Nabízí se tu akorát přestup na jednu tramvaj na mostě nad zhlavím. U další stanice Zasulauks staví jedna tramvajová linka před nádražím, stanice Imanta je od stejnojmenné tramvajové konečné značně vzdálena.

Ķemeri, vlak pokračuje směr Tukums, 6.7.2024, Tomáš Kraus

Po překonání řeky Lielupe jsme přijeli do Jūrmaly a okolí tratě hned začalo vypadat „prázdninově“, jako někde u Balatonu – vily mezi vysokými jehličnatými stromy, obchody, spousta lidí na chodnících a na kolech. Vlak obsluhuje podlouhlý pruh mezi mořem a řekou Lielupe velmi dobře, staví často, bohužel žádné zrychlené spoje neexistují a dojíždění ze vzdálenějších částí Jūrmaly může být celkem nezáživné. Ve stanici Sloka, kde většina vlaků končí, se naše souprava spíš ještě naplnila, volný oddíl jsme neviděli. Ve stanici Ķemeri, po hodině jízdy z Rigy, s námi na nízké nástupiště vyskočilo asi 50 lidí, včetně hlučné skupinky Čechů. Uličkami rekreační obce Ķemeri jsme po chvíli ale kráčeli sami.

Národní park Ķemeri je tvořen zalesněnou rašeliništní krajinou s několika jezery. Jedním z možných cílů je otevřené rašeliniště s bahenními vývěry (na způsob západočeského Soosu), ležící asi 5 kilometrů jižně od stanice Ķemeri. My jsme vyrazili na sever a nejprve jsme se zastavili na kávu ve stylovém altánku na ostrůvku uprostřed velkého parku. Lázeňský park v Ķemeri je pěkně upravený (na rozdíl od objektu bývalých lázní) a kromě dřevěného kostelíka a sirnatého pramene „malá ještěrka“ zde najdeme i historickou vodárenskou věž s vyhlídkou nahoře. Vstup je zdarma, ale z důvodu malé kapacity schodišť, které se postupně více podobají žebříkům, je vyžadována rezervace na určitý čas. Tu jsem neměl, ale když jsem přišel jen sám, dovolili mi vylézt nahoru. Z pěkné plošiny na vrcholu věže je vidět ale jen samotné Ķemeri a nekonečné lesy okolo, zatímco jezera ani moře patrná nejsou.

Ķemeri, vyhlídka na jezeře Sloka, 6.7.2024, Tomáš Kraus

Dále jsme pokračovali ven z města k největšímu jezeru Sloka. Po prašné cestě až k vyhlídkové věži na jezeře smějí jezdit i auta, naštěstí jich nejelo tolik. Jednopatrová dřevěná rozhledna plave na pontonu a nabízí výhledy na rozlehlé jezero s řasami pod hladinou, kde se hemží ryby a brouci potápníci, prostor nad hladinou je pak oblíbený mezi ptáky. Šli jsme pak dál po dlouhém a úzkém dřevěném chodníčku skrz podmáčený les nedaleko jezera, až jsme kolem menších jezírek došli k hlavní silnici a jezeru Melnezers za ní. Název znamená Černé jezero, což mě napadlo už od pohledu. Na silnici pak stojí stejnojmenná autobusová zastávka. Původní plán byl pokračovat ještě kus mezi rašeliništi do obce Bigauņciems u moře, ale šli jsme se tu podívat na jízdní řád – všechno už jsme viděli, kromě setkání se dvěma hady se nám to líbilo, ale také jsme měli dojem, že slovo Ķemeri znamená česky „komáři“.

K mému překvapení staví na lesní zastávce Melnezers hned dvě linky jūrmalské „městské“ dopravy, v žádném taktu se nejezdí, ale za méně než hodinu jely v jednom směru hned tři spoje. Vyvěšené jízdní řády obsahovaly i QR kód k načtení odjezdů z dané zastávky online. Nechali jsme jet autobus, co končil u nádraží Sloka (kde navazoval vlak do Rigy), a počkali si až na druhou linku, vedenou z Ķemeri přes celou Jūrmalu až ke stanici Bulduri. Odněkud z lesa se dokonce objevili další dva cestující. Přihnala si to k nám „dodávka“ postavená na podvozku VW Crafter, ovšem řádně označená a v dobrém stavu. Připravil jsem si desetieurovou bankovku, řidič se tvářil že na tohle nechce vracet, tak jsem vytáhl pětieurovou – cena za půlhodinové svezení totiž činila jen 0,50 € na osobu.

Dubulti, autobus na lince 5 směr Bulduri, 6.7.2024, Tomáš Kraus

„Autobus“ přijel se zpožděním asi tři minuty, které se řidič rozhodl dohnat asi ihned, a tak jsme chvíli jeli mezi lesy dost dynamicky, ale v zastavěné oblasti při pobřeží se to zklidnilo. Projeli jsme městem Sloka, které se od zbytku Jūrmaly trochu liší, leží už dál od moře a slouží spíš klasicky k bydlení, než k rekreaci. Vrátili jsme se pak na hlavní silnici, vedenou v centrální části Jūrmaly ve dvou pásech oddělených parkem, ale i tady se jezdí celkem rychle. Vystoupili jsme kousek před stanicí Dubulti a prošli jsme pásem lesa na pláž. Ta vypadala typicky baltsky, dlouhý pás písku, kde spousta lidí odpočívá nebo se prochází, ve studené vodě se pak koupe jen málokdo. Moře je málo slané, sprchy nejsou potřeba, ale záchody byly k dispozici velmi kvalitní, včetně bezbariérových.

Využili jsme také místní občerstvení s typickými plážovými jídly a točeným kvasem. Co nám trochu vadilo na lotyšské kuchyni, byl kopr – ten přidávají i do bramboráků, do tortil, do majolky ke kalamárům, do všech pomazánek u hotelové snídaně. Jinak jsme ale ochutnali i dobré ryby, naopak se nám nepodařilo sehnat plněné pirohy, prohlašované za tradiční jídlo. Jednou akorát došly, když jsme se blížili k pultu jídelny řetězce Lido. V těchto podnicích se dá slušně najíst za dobrou cenu, a hlavně ochutnat různé věci, když si host nechá naložit od všeho trochu. Jídelnu Lido přímo na hlavním nádraží v Rize jsme navštívili po příjezdu z Jūrmaly.

Dubulti, jednotka řady 16Ev přijíždí z Rigy, 6.7.2024, Tomáš Kraus

Ale zpět k moři, odkud jsme se po odpočinku odebrali směrem ke stanici Dubulti, jedné z nejdůležitějších v oblasti – leží hned u břehu řeky Lielupe a charakterizuje ji velká betonová „vlna“ na staniční budově. Cestou se nám pod nohy opět připletly nějaké ty kolobežky Bolt, a tak jsme se rozhodli poznat ještě kus Jūrmaly takto. Cyklostezka směrem k následující zastávce Majori sice vedla přímo podél hlavní silnice, ale jelo se po ní velmi pohodlně. Dále od Majori pokračuje taková centrální pěší zóna Jūrmaly se spoustou obchodů, tam jsme s kolobežkami neměli co dělat, a tak jsme to objeli podél hlavní silnice. Tady už se jelo po užším chodníku ze zámkové dlažby s lampami a stromy v cestě, ale pořád to celkem šlo. Zaparkovali jsme pak před pěkným kostelem na konci pěší zóny, nahlédli do pár obchodů a pokračovali pak do lesoparku v Dzintari. Oplocený areál je protkán chodníčky a slouží také k různým sportovním a společenským akcím, okolo 7. večer tu bylo stále živo. Uprostřed parku jsem vylezl na zajímavou rozhlednu, vstup byl opět zdarma, tentokrát bylo vidět nejen moře a lodě na něm, ale i v dálce výškové budovy a televizní věž v Rize.

Odebrali jsme se na nedalekou zastávku Dzintari, vybavenou podobně jako většina ostatních zdejších zastávek čekárnou, toaletami a informačními panely s nejbližšími odjezdy u obou kolejí. Po půlhodinové „díře“ čekalo na vlak do Rigy asi 40 lidí, „panter“ ze Sloky přijel docela plný, ale sedli jsme si a ocenili jsme klimatizaci. Po příjezdu do Rigy jsme v opačném směru potkali starou elektrickou jednotku řady ER2, ráno jsme předtím viděli na trati asi tři, nové soupravy řady 16Ev ale už dominují. Jejich dodávky stále probíhají a staré „električky“ by pak měly z turnusů zmizet.

Dzintari, budova zastávky se starým logem LDZ, 6.7.2024, Tomáš Kraus

Na závěr se ještě vrátím k městu Liepāja, kam jsme viděli odjíždět jednu motorovou jednotku. Na této relaci, která je součástí červené linky (zde tedy platí ta eurová přirážka za jízdu motorákem pod trolejí do Jelgavy), jezdily tradičně jen dva páry vlaků týdně, konkrétně v pátek a neděli. Loni se to změnilo tak, že jeden vlak jezdí denně, jeho souprava v Liepāji nocuje, navíc v neděli večer se tam ještě jedna souprava otočí. Vlak jede 3 hodiny, s tím že zastavování je takové pásmové, předposlední zastávka leží ještě hodinu před cílem. Pro turisty se vlakové spoje příliš nehodí, každodenní spoj přijede do Liepāji až po 21. hodině a odjíždí před 6. ranní. Dají se samozřejmě využít i autobusy, ale ty jedou ještě o něco déle než vlak.

Liepāja, tramvaj TMK 2300, 25.7.2023, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:TMK_2300,_Liep%C4%81jas_tramvajs,_Liep%C4%81ja.jpg

Liepāja (česky Libava) je pěkné hanzovní město u Baltského moře. Do programu se nám nevešla, ale někdy bych se tam rád podíval, také kvůli místním tramvajím. Vlastně všechny lotyšské tramvajové provozy jsou docela unikátní. V Rize jezdí pouze vozidla vyrobená na území dnešní České republiky, a kromě Prahy jde o jediné město s provozem tramvají Škoda ForCity Alfa. Daugavpils pro změnu provozuje jen tramvaje, vyrobené na území dnešního Ruska, což je v Evropské unii nevídané. A nakonec Liepāja je jediným městem kromě Záhřebu, kde potkáme tramvaje typu Crotram výrobce Končar. Ty zde vystřídaly vozy typu KT4SU, dodané přímo sem, a sesterské KT4D, odkoupené z východoněmeckých provozů. Nevelká síť metrového rozchodu, která byla nedávno rekonstruována a rozšířena, je pojížděna jednou jedinou linkou. Pro ilustraci připojím alespoň jeden cizí obrázek současné chorvatské stopy v Pobaltí.

Úvodní snímek: Riga, elektrické jednotky řady 16Ev, 6.7.2024, Tomáš Kraus