Prvních 1200 km výluka aneb putování Kanadou – 1. díl

Svou cestu jsem nezačínal až v Kanadě, nýbrž v Chicagu na pobřeží Michiganského jezera. Po rychlém a bezproblémovém celním odbavení na letišti O'Hare se místním metrem na pneumatikách francouzského systému VAL přesouvám ke konečné stanici O'Hare modré linky metra. Celý pobyt v Chicagu mi pokryje 24h jízdenka za pouhých 5 USD (115 Kč).

Automat mi nechce akceptovat kartu Revolut, ale naštěstí bere i hotovost. Jednoznačně doporučuji si přivézt nějakou sebou (dobré jsou menší bankovky), USA umí být překvapivě hotovostní a téměř nikde vám ji neodmítnou. Prakticky všechny automaty akceptují karty i hotovost, nebo jsou vedle sebe automaty na kartu a na hotovost. Naopak se můžete setkat zejména u pouličních občerstvení s přirážkou za platbu kartou a někdy se stane, že ji systém zkrátka nechce akceptovat. To se mi stávalo hlavně u automatů.

Modrou linkou se dostanu přes centrum až k hotelu u stanice Illinois Medical District, jízda trvá kolem hodiny. Na nástupišti na mě čeká čerstvý přírůstek vozového parku, jednotka série 7000 od čínského producenta CRRC Sifang America. Pouze čelo vypadá moderně, skříň je typický nerezový plech jako u starších jednotek. Trochu spartánský interiér s plastovými sedačkami a látkovými opěrkami je vzhledem ke klientele spíše výhodou. Nejen v Chicagu mají vychytávku v podobě dírky v nejnižším místě sedáku, takže případné vylité tekutiny vytečou na podlahu.

Chicago, nad ulicí Wabash Avenue i s místním tanečníkem, 1.8.2024 © Jiří Mazal

Zprvu trasa vede podél dálnice a cesta je docela pomalá, nicméně vedle popojíždějící auta v setrvalé zácpě na tom nejsou o nic lépe. Po pravdě, unavený po 9,5 h letu z Mnichova nedokáži věci kolem sebe moc vnímat a těším se na hotel West Loop, který se ukazuje jako nečekaně pohodlný. Cena 210 USD není pro nás lidovka, ale v Chicagu patří ke spodní cenové hranici. Nepříjemná byla jiná skutečnost – hotel si bral zálohu 50 USD za případné zničené věci, jenže srazil si ji tak, že vedle 210 USD si strhl dalších 260 USD (210+50), a vrátil je až po více než měsíci.

Ráno se probouzím celkem svěží a čas, který mi zbývá do odjezdu vlaku v 15:05, se rozhoduji trávit prozkoumáváním systému příměstských vlaků METRA. To nemá nic společného s metrem, znamená totiž METRopolitan Authority. Vracím se ke stanici Illinois Medical District, nacházející se uprostřed dvou čtyřproudých silnic. Bezúrovňově zde modrou linku míjí růžová linka, avšak bez možnosti přestupu. Zároveň tu vede i jakási nadzemní, již nepoužívaná část. Chicagská nadzemka (v angličtině Subway) se označuje jako Elevated, neboli zkráceně „L“. Podrobně ji najdete popsanou v článku Libora Peltana, tudíž netřeba nosit dříví do lesa. V centru vede právě zajímavě nadzemně nad místními ulicemi v podobě oválu, přezdívanému Loop. Modrá linka je naproti tomu výjimečně zahloubená, trasovaná v podzemí, se zvláštností v podobě průchozích stanic. Můžete tak z jedné stanice projít podél kolejí do druhé.

Blue Island, jednotka Highliner II od Nippon Sharyo, 1.8.2024 © Jiří Mazal

Kolem Millennium Park se dostávám k jedné z koncových stanic systému METRA Millennium Station. Dnes je celá ukryta v podzemí. Stanice je výchozím pro METRA Electric District, unikátní sítě elektrizovaných příměstských tratí, které jsou v dieselové Severní Americe vzácností. Celkem čtyři tratě směřující k jižním předměstím dosahují délky 50,7 km a použito je napětí 1500 V ss. S elektrizací se započalo už roku 1926.

Nemám času nazbyt, takže si vybírám linku Blue Island Branch, která končí u jedné z dalších linek METRA, a umožní mi tak vrátit se jinou trasou zpět. Vybraná linka je zastávková, staví prakticky na každém rohu u malých krátkých nástupišť dřevěné konstrukce, takže je nástup a výstup povolen jen u některých dveří. Většina vozového parku je z patrových elektrických jednotek japonského původu (Nippon Sharyo) typu Highliner II, které se vyznačují čelním provedením typickým pro USA. Jednotky jsou průchozí a strojvedoucí sedí v horním patře. Lze tak spojovacími dveřmi pozorovat krajinu přímo před vlakem. I dvoupodlažnost je zcela jiná než u nás – přístupné jsou pouze lávky podél oken, prostřední ulička chybí. Kapacita je tudíž nižší, ale průvodčí se pohybuje pouze ve spodním podlaží a cestující mu jízdenky podávají shora.

Rock Island District, lokomotiva F40PHM-3, 1.8.2024 © Jiří Mazal

Za stanicí Kensington 115 th St se odpojíme od tratě Main line a stočíme se na západ. Další trasování připomíná spíše místní dráhu. Na konečné Blue Island máme oddělené koleje i malou nádražní budovu, zatímco se nedaleko nachází stanice Blue Island/Vermont Street i s historickou čekárnou. Linka Rock Island District vede do Chicaga hned dvěma trasami – přímější přes 103rd St Washington Heights nebo zajížďkou přes množství malých zastávek. Obě linky se před stanicí Gresham spojují.

Dlouho nečekám, a už se přiřítí dlouhá souprava příměstských vozů tlačených mohutným dieselem. Čelo patrového řídícího vozu vypadá téměř stejně jako u elektrické jednotky, mohu tak opět pozorovat trať před námi. Představujeme jakýsi vložený kurz mimo ustálený jízdní řád, takže projíždíme i to málo stanic, ve kterých ostatní spoje staví, a po pouhé půlhodině končíme v chicagské stanici La Salle ve stínu mrakodrapů. Náš vlak poháněla moderní lokomotiva typu MP36PH-3C z rodiny MPI MPXpress. Čtyřnápravové lokomotivy o výkonu 2700 kW vyrábí americká MotivePower. Opravdový zvukový koncert představuje vedle stojící starší typ F40PH-3 z lokomotivky Electro-Motive Diesel. Velké množství těchto strojů vlastní nejen METRA, ale také státní dopravce AMTRAK a kanadská Via Rail.

Vydávám se k pár bloků vzdálené Union Station, „hlavnímu“ chicagskému nádraží, odkud vyjíždí všechny dálkové vlaky. Chci si ještě trochu užít zdejší lounge, čekárnu pro majitele jízdenek do business třídy a lůžek. Kromě pohodlného sezení nabízí neomezenou konzumaci teplých a studených nápojů a drobné občerstvení. Zakoupit můžete i alkohol v baru.

Chicago Union Station, Business Lounge, 1.8.2024 © Jiří Mazal

Dlouho před třetí hodinou následovaly obvyklé nástupní manévry. Sestavil se dlouhý had pasažérů (zvlášť lůžka a zvlášť sedačky) a po kontrole jízdenek jsme mohli nastoupit do vlaku č. 7 Empire Builder do Seattlu s přímými vozy do Portlandu. Podrobnému popisu amerických vozů pro dálkovou dopravu jsem se věnoval ve svém loňském cestopisu, uveďme si proto jen souhrn. Naši soupravu tvoří patrové vozy celkem čtyř typů – Sleeper (lůžkový), Diner (jídelní), Observation car (vyhlídkový) a Coach (vůz k sedění). U typu Superliner rozlišujeme I. a II. generaci (označené jako Superliner I a Superliner II). Superliner I byly vyrobeny v letech 1975-1981 americkým výrobcem Pullman-Standard. Superliner II jsou pak produktem kanadského Bombardieru z let 1991-1996. Celkem vzniklo 479 vozů. Všechny mají pouze jedny dveře v bočnici, délku 25,91 m a výška dosahuje závratných 4,93 m. Pro srovnání, český „ešus“ je vysoký včetně stažených sběračů 4,635 m. Hmotnost dle provedení činí 68-79 t. Jednotlivé typy nejsou zcela stejné, existují různé varianty, např. vůz k sedění Coach může být v provedení v přízemí se služebním oddílem nebo malým oddílem k sedění.

Jízdenku jsem měl do svého oblíbeného „Roomette“, maličkého dvoulůžkového oddílu s dvěma podélnými lůžky nad sebou. Kupé jsou uspořádána ve voze podélně s uličkou uprostřed, přes den se dají upravit na křesílka naproti sobě. Více pohodlí nabízí kategorie Bedroom. Vedle dvou postelí nad sebou, v denní úpravě představující pohodlné sezení, má kupé také křeslo a vlastní WC se sprchou. Cestující mají k dispozici i samovar s kávou, málokdy jsem ho však našel funkční. Celková obsazenost činí 44 osob. Velkorysý je hlavně počet WC, odečteme-li oddíly s vlastním příslušenstvím, na ostatních 32 cestujících připadají 4 toalety! Stevard nemá přímo určené služební kupé, ale obsazuje jedno z Roomette.

Minot, lokomotiva typu ET44C4, 2.8.2024 © Jiří Mazal

Z Chicaga vyjíždíme včas a hodně dlouho projíždíme zástavbou směrem na sever, v podstatě až do Milwaukee ve státě Wisconsin. Při troše pozornosti lze v městě Niles spatřit zmenšenou kopii šikmé věže v Pise (Leaning Tower of Niles). Za General Mitchell Airport působí jak z jiného světa ohromná katolická bazilika postavená polskými imigranty, jejíž kupole je viditelná zdálky. Než zastavíme v Milwaukee, kousek od trati se vypíná Allen-Bradley clock Tower, údajně největší hodiny se čtyřmi ciferníky na všechny strany.

V Milwaukee si pasažéři jen rychle nastoupí, žádné zdržování, na vedlejším nástupišti se vyjímá souprava charterového vlaku. Je tvořena vozy, které ještě potkáme v Kanadě. Okolí po následující dva dny jinak příliš zajímavé není, převážně rovinaté s občasnými vodními plochami. Zajímavá je až část ve státě Washington. Projíždíme státy Minnesota, Severní Dakota, Montana – převažují pole s osamělými zemědělskými usedlostmi a především v Montaně jsou všude po krajině rozeseta ropná pole. Právě zde byly v minulosti prérie, kde se proháněly miliony bizonů.

Ve stanici Minot máme delší pauzu a konečně si mohu pořádně prohlédnout soupravu. K našim dvěma lokomotivám typu Siemens Charger ALC-42 přijíždí cisterna a tankuje se. Nádrž každé z nich pojme ohromných 8300 l. Tyto dieselelektrické lokomotivy, vyráběné od roku 2016 Siemens Mobility pro severoamerický trh, dosahují výkonu 3100 kW a maximální rychlosti 200 km/h. Tu však nevyužijeme ani zdaleka, jsme jediným osobním vlakem po jinak nákladní trati a jízda je někdy dost pomalá, nemluvě o slušných vibracích dvoupodlažních vozů. Osměluji se a o pár metrů překračuji zákazovou ceduli, abych si vyfotil naše stroje. Naštěstí si mě nikdo nevšimne. Vedle zavazadlového vozu máme i jakýsi zvláštní vůz, který bych vyhodnotil jako měřící.

Řeka Columbia, 3.8.2024 © Jiří Mazal

Neprojíždíme zrovna turistickými lokalitami, většina cestujících jsou tak Američané, co jedou jen část trasy, nebo zkrátka míří až do Seattlu a nechtějí letět. Interakci s ostatními nabízí jídelní vůz, kde jsou cestující usazováni tak, aby byly plně obsazené všechny stoly. Nabízí se tak prostor k nezávazné konverzaci. Jídlo je čerstvé a skvělé, většinou je na výběr ze tří pokrmů. Zarazí jen množství spotřebovaného plastu. Talíře jsou sice s logem a pěkné, ale plastové, takže i s nedojezenými zbytky končí v pytli. Kovové příbory dostáváme pouze na oběd, jinak plastové s kovovým designem, které v koši končí taktéž. Majitelé lůžkových lístků mají jídlo zdarma, platí se jen za alkohol. V hlavě mi utkvěli zejména dva američtí důchodci, kteří si dávali panáka vodky (v ceně, co u nás stojí celá lahev) hned po snídani.

Příjezd do státu Washington znamená razantní změnu krajiny. Jednu z nejkrásnějších částí, Glacier National Park, projíždíme bohužel za tmy, stejně jako průsmyk Marias Pass ve výšce 1590 m. n. m., představující kontinentální rozvodí. Ve stanici Spokane dochází k rozdělení vlaku – naše část pokračuje do Seattlu, zatímco zadní vozy do Portlandu. Čeká nás hradba pobřežních hor. Okolí je úplně žluté, vyprahlé, a u stanice Quincy projíždíme obloukem o 180 stupních z jedné strany údolí do druhého. Přijíždíme k řece Columbii a přehradě Rock Island Dam, kterou dokonce překonáme. Dostáváme se do svěží zelené krajiny, plné stromů, která vyniká ohromnými jablkovými sady. Právě tady se nachází centrum pěstování jabloní v USA. Několikrát přejedeme řeku Wenatchee. Vrcholový Cascade Tunnel, postavený roku 1929, měří úctyhodných 12,53 km. Ve stanici Everett potkáváme seattleské S-Bahny a pokračujeme podél pobřeží až Seattlu.

Podél řeky Wenatchee, 3.8.2024 © Jiří Mazal

Z nástupiště zdejšího „hlavního“ nádraží, King Street Station, nás hned vyhání, a ocitám se tak v nádherné hale, kterou město roku 2013 nechalo zrekonstruovat. Nádraží bylo postaveno v letech 1904 – 1906. Na první pohled je 74 m vysoká věž odněkud povědomá - měla totiž za vzor zvonici sv. Marka v Benátkách. Nádraží je hlídané a zaměstnanci informačního kiosku, příhodně umístěného u vchodu, se takřka „vrhají“ na každého přicházejícího, takže bezdomovci nemají šanci. Přes ulici se rozprostírá nádraží Union Station z let 1910 až 1911. Dnes už je využívána pouze budova a vlaky jezdí z King Street Station. Sídlí tu vedení Sound Transitu, organizátora dopravy v oblasti.

Hned vedle se pod skleněnými přístřešky skrývá vstup do stanice lehké železnice International District. Systém má v Seattlu dvě linky (č. 1, a 2) standardního rozchodu a napětí 1500 V ss. Dosahuje délky 58,9 km. Vozidla připomínají rychlodrážní tramvaje a ani nástupiště nejsou vysokopodlažní. Na lince č. 1 jezdí 29 m dlouhá vozidla série 1 od  Kinkisharyo–Mitsui a série 2 od Siemens Mobility (typ Siemens S700), spřahovaná až do čtveřic. Kvůli nedostatku času jsem se povozil pouze v centru a raději se věnoval jiným dopravním prostředkům, zejména tramvajím.

Dvě navzájem izolované tramvajové tratě měří 6,1 km. Starší linka South Lake Union funguje od roku 2007. Mladší, First Hill, poprvé vyjela roku 2016. Vozidla jsou nám důvěrně známá – jezdí tu totiž tramvaje Inekon Trio, a to tři typu 12 Trio a sedm typu 121 Trio. Tříčlánkové tramvaje vychází z typu Škoda 03 T vyráběné Inekon Trams v Ostravě.

Seattle, South Lake Union Streetcar, u zastávky Pacific Place, 3.8.2024 © Jiří Mazal

Nejzvláštnější součástí seattleské MHD je monorail. Začíná ve stanici Westlake Center (hned vedle je také počátek tramvajové linky South Lake Union) a bez jediné zastávky končí po 1,4 km v Seattle Center. Celou dobu vede nadzemně mezi výškovou zástavbou nad vozovkou. Trať vznikla roku 1962 a použit byl systém německé firmy Alweg, známý jako Disneyland Monorail. V Seattle zůstal tento systém jako jediný bez rekonstrukce. Jízdní doba činí ca 2 minuty a vozidla dosahují až 72 km/h. Je použita třetí kolejnice o napětí 700 V ss.

Důvodem pro vznik monorailu byla futuristická světová výstava v Seattle Center, uspořádaná roku 1962, s podtitulem Výstava 21. století. Areál vypadá stále působivě, s dominantní rozhlednou Space needle. V okolí je řada sportovišť a muzeí, místní a turisté tu rádi chodí trávit volný čas. V rozlehlé hale Seattle Children's Museum se zrovna konal festival asijských jídel. Osobně mě nejvíce zaujaly obří slunečnice, které ve skutečnosti ukrývaly solární panely.

Podíváme se na několik dalších nedopravních zajímavostí. Bydlel jsem centru, kousek od stanice Pioneer Square, nad hospodou, která o sobě tvrdila, že je jednou z nejstarších nepřetržitě fungujících ve městě od roku 1890. Byt opatřený přes Airbnb byl sice pěkný, ale bezdomovci v okolí byli velmi hluční a někteří feťáci řvali celou noc. Do toho se po ulici proháněla auta s patřičným tuningem, která vzápětí následovala houkající policejní auta. Venkovní teplota zároveň atakovala 30 stupňů. Noc tak byla spíše probdělá než prospaná. Naproti přes ulici se nacházela pergola, dekorativní železná stříška připomínající stanici pařížského metra. Žel sloužila zejména jako noclehárna bezdomovců.

Seattle, výhled ze Smith Tower na nádraží, 3.8.2024 © Jiří Mazal

Co bych doporučil, tak návštěvu Smith Tower, 38patrového mrakodrapu z roku 1914, dosahujícího výšky 141 m. Nahoře se nachází restaurace a vyhlídková terasa. U nás v té době teprve doznívaly historizující slohy a první Loosovy stavby bez štuk budily údiv! Mrakodrap je ukázkou neoklasicistní architektury a uchvátí svým nádherným zpracováním. Dodnes se zachovala původní výzdoba a výtahy, včetně již nefunkčních ručních ovladačů. Pořádný kus poctivé řemeslné práce. I když mrakodrap již dávno přerostly sousední budovy, stále nabízí výborný výhled na město včetně nádraží.

Jako ve většině amerických velkých měst, i tady najdete Chinatown. Všiml jsem si, že se čtvrť dále dělila na část japonskou či vietnamskou. Každopádně je to místo vhodné pro dobré jídlo, pokud se nechcete krmit jen fastfoodem. Začíná u stanice Union Station a na prvním rohu lze dokonce najít pekárnu, která je jinak v USA vzácností.

Na Seattle jsem měl jen jedno odpoledne, následující ráno bylo třeba pokračovat do Kanady, resp. Vancouveru. Seattle a Vancouver spojují denně dva páry vlaků, označované jako Amtrak Cascades. Vlak jede ze Seattlu v 8:30 a 18 h, zatímco přes den dopravu zajišťují tři páry autobusů provozované kanadskou Cantrail. Pod značku Amtrak Cascades patří také vlaky jedoucí ze Seattlu na jih přes Portland do Eugene. Nasazovaná vozidla jsou na USA hodně exotická, jezdí tu soupravy Talgo s naklápěcí skříní. K dispozici jsou dvě třináctivozové soupravy série 8 vyrobené roku 2013, mohou používat i řídící vůz. Jako hnací vozidla slouží pro Amtrak typické stroje Siemens Charger. Do roku 2020 zde bylo nasazováno i pět souprav Talgo VI. Jejich místo prozatímně zastoupily vozy typu Horizon s tím, že je mají nahradit objednané vozy Siemens Venture.

Vancouver, stroj Siemens Charger SC-44 dopravce WSDOT, 4.8.2024 © Jiří Mazal

Po příchodu na nádraží jsem zjistil, že doporučení, týkající se příchodu nejméně 30 min před odjezdem, nebylo vůbec zbytečné. Vlastně cestující čekal poněkud byrokratický proces, který jako by byl předzvěstí toho, co bude následovat v Kanadě. Nejprve bylo nutno postavit se do dlouhé fronty, kde zaměstnankyně Amtraku kontrolovala, jestli máte jízdenku a doklad totožnosti, a dostali jste od ní papírek. Teprve poté se mohlo do druhé fronty, která vedla na nástupiště. Konečně se otevřely dveře a pustili nás k vlaku, stačilo pouze zamávat obdrženým barevným papírkem. Jelikož Amtrak neumí vydávat místenky k sezení, personál cestující tak nějak rovnoměrně „rozprašuje“ do vozů, a pak si připadáte jak v dětské hře, kdy si máte ulovit nějakou tu sedačku. Víte, že cestujících není víc než sedaček, ale opozdilci musí soupravu důkladně procházet, než něco najdou. Mám štěstí, zabírám místo pro invalidu, u okna bez příčky a ještě na straně k moři.

Míříme na sever, stejnou cestou, jakou jsem do Seattlu přijel, a pozoruji tak záliv, kde právě panuje znatelný odliv. Vlak zastavuje v USA celkem třikrát a za poslední stanicí jsou cestující rozhlasem upozorněni, že nemají odcházet z místa, pro jistotu budou zamčena všechna WC a barový vůz. Asi pohraniční kontrola, pomyslím si. Místo toho však chodí stejná zaměstnankyně Amtraku, která nám předtím kontrolovala jízdenky, a rozdává kanadské imigrační kartičky. Ty mají tu výhodu, že rodina může použít jen jednu. Až je všechny rozdá, tak jsou WC i bar opět otevřena.

Podél tratě ze Seattle do Vancouveru, 3.8.2024 © Jiří Mazal

Na tomto místě uděláme malou vsuvku do překonání hranice USA – Kanada. Ta rozhodně není nijak symbolická a naopak se jedná o poměrně komplikovaný proces, do kterého se mi úplně nepodařilo proniknout. Při návštěvě USA je nutné vyplnit registraci v systému ESTA a zaplatit poplatek. Analogicky při vstupu do Kanady je nutná registrace v systému ETA. Nebylo mi příliš jasné, jestli je nutné kanadskou registraci mít také, a všechny informace na internetu naznačovaly, že nikoliv, pokud do Kanady vstupuji z USA. Výsledek je takový, že kanadskou registraci skutečně nepotřebujete, ale pozor – to nejspíše platí jen tehdy, pokud hranice překonáváte po zemi. Pokud letíte, tak registraci mít musíte. Různá omezení platí i pro našince – jak mi vysvětlovali spolucestující z Wisconsinu, oni při cestě do Kanady, pokud jedou ze svého státu, nemusí mít pas a stačí jim občanský průkaz. Jedná se tedy o jakousi obdobu malého pohraničního styku. Je důležité si uvědomit, že státy USA mají dost rozsáhlé vlastní pravomoci a zatímco třeba ve Wisconsinu mají stále občanské průkazy – kartičky, v Kalifornii už existují i elektronické občanky.

Vancouver, železniční most New Westminster Bridge, 4.8.2024 © Jiří Mazal

Vancouverem a jeho předměstími projíždíme pěkně dlouho. Město samotné není zase tak velké (600 tis. obyv.), avšak tvoří souvislou zástavbu s řadou dalších sídel. Přes New Westminster Bridge překonáme řeku Fraser, která je plná plaveného dřeva, a se zpožděním 20 min. zastavujeme ve stanici Pacific Central. Není nám prozatím povoleno vystoupit a místo toho pozoruji zaměstnance, jak vytahují množství kufrů ze zavazadlového vozu a umísťují je podél nástupiště. Teprve teď mi dojde, že většina cestujících žádná zavazadla nemá, ani police u vchodů nepřekypují kufry. Jednoduše je odevzdali na nádraží, můj batoh naštěstí prošel bez povšimnutí. Když po čase konečně vše vyskládají, vystupují jako první cestující business třídy, a teprve poté je dovoleno nám opustit vlak. Zatímco ostatní se pouští do hledání svých kufrů, já se jako jeden z prvních dostávám k přepážce s kanadskou celnicí. Odevzdávám imigrační kartu vyplněnou ve vlaku, odpovím na pár otázek typu kam jedu a jestli mám v Kanadě nějakého známého, a dostávám se do haly monumentálního nádraží.

Vancouver, Pacific Central Station, 4.8.2024 © Jiří Mazal

Značně neefektivně vypadající organizace práce Kanaďanů mě zaskočí, ale byl to jen „předkrm“ toho, co zažiji během celého kanadského putování. Nádraží Pacific Central z roku 1917 není zrovna vytížené. Nejfrekventovanější spojení je s USA – dva páry denně, zatímco do kanadského vnitrozemí míří pouze dva páry vlaků týdně (!), tvořené prestižním The Canadian do Toronta. V nádražní hale jsou také autobusové pokladny a dnes autobusoví pasažéři převládají.

Úvodní fotografie: Minot, tankující lokomotivy typu Siemens Charger ALC-42, 2.8.2024 © Jiří Mazal