Prvních 1200 km výluka aneb putování Kanadou – 3. díl

Transkontinentální rychlík The Canadian spojuje Vancouver na Tichomořském pobřeží s největším kanadským městem Torontem. Urazí přitom 4466 km, po spojích Transsibiřské magistrály je to vlak s druhou nejdelší trasou na světě. Potřebuje přitom 94-95 hodin. Mnohahodinová zpoždění, způsobená křižováním s nákladními vlaky, nejsou nijak výjimečná, a to i přesto, že jízdní doba je oproti 50. letům o 12 h delší. Spoj je vypravován dvakrát týdně. V současné podobě jezdí vlak od roku 1990, do té doby měl trasu o něco jižněji, přes Calgary a Reginu. Když byl roku 1955 uveden do provozu, zajížděl až do Montrealu.

Saskatoon, vůz číslo 8328 Grant Manor (lůžkový vůz), 7.8.2024 © Jiří Mazal

V čele vlaku se objevují postarší lokomotivy GMD F40PH-2D. Byly vyrobeny koncem 80. let a roku 2006 prošly modernizací. Dokáží dle provedení dosáhnout maximální rychlosti 145 nebo 153 km/h. Výkon činí 2,2 – 2,4 MW a stroje jsou navíc vybaveny pomocným dieselagregátem, který slouží k Head End Power (HEP), což považuji za obdobu našeho CZE. Hmotnost čtyřnápravové lokomotivy činí 118 t. Z dodaných 59 strojů je 53 stále v provozu a představují tak nepočetnější řadu Via Rail. Po celou trasu Vancouver – Toronto se lokomotivy jedoucí ve dvojici nemění, pouze se doplňuje palivo a mění osádka.

Vozový park je opravdovým muzeem a nabízí ochutnávku komfortu 50. let. Vagony z nerezové oceli, vyrobené pensylvánskou strojírnou Budd Company, byly objednány roku 1953 tehdejší Canadian Pacific. Jednalo se o následující typy:

• Long-distance coach cars (vozy k sedění)
• Manor series (lůžkové vozy třídy Sleeper Plus)
• Château series (lůžkové vozy třídy Prestige class)
• Park series (koncové panoramatické vozy)
• Dining cars (jídelní vozy)
• Skyline series (panoramatické vozy).
• Baggage-crew dormitory cars (zavazadlové vozy s prostory pro osádku).

Kanadské vozy obecně asi nemají žádnou řadu jako u nás, jednotlivé typy se odlišují čtyřmístnými inventárními čísly, kdy každému typu je přidělen určitý číselný interval. Lůžkové vozy mají také každý vlastní jméno. V soupravě The Canadian na zhruba každé tři lůžkové vozy připadá panoramatický a jídelní vůz, souprava tak dosahuje značné délky, složená z více jak 20 vozů. Zároveň však není moc kapacitní. Každý vagon měří na délku 26 m a jeho váha přesahuje 60 t.

Vůz číslo 8328 Grant Manor, velkoprostorový oddíl s lůžky kategorie Berth, 7.8.2024 © Jiří Mazal

Jízdenky si můžete koupit do následujících tříd:

Economy class – vozy k sedění; nabízejí sice zjevně původní, ale pohodlná sedadla s dostatečným místem pro nohy.

Sleeper Plus class – lůžko. V každém voze Manor series jsou nabízeny tyto kategorie::

• Berth – samostatná postel ve velkoprostorové části, připomínají „plackartu“. Leží se podélně po obou stranách s uličkou uprostřed. Přes den se spodní lůžko upraví na dvě pohodlná sedadla. V noci se dají použit masivní závěsy, které spící cestující oddělí od uličky. WC je společné. V každém voze je šest těchto lůžek.
• Cabin for 1 – malý oddíl pro jednoho cestujícího. Má vlastní WC, které je přes noc překryto sklápěcí postelí. Po jejím zdvižení vznikne pohodlné křeslo. Kupé má i umyvadlo. V každém voze jsou čtyři tyto oddíly.
• Cabin for 2 – v prostřední části vozu; šest dvoulůžkových kabin disponuje vlastním odděleným WC a dvěma postelemi, přes den lze využít nepříliš komfortně vyhlížející křesílka.

Ve voze kategorie Manor je instalována i sprcha (místo původních dvou lůžek kategorie Berth), jinak kromě nových WC vůz vypadá, že od doby vzniku prošel jen minimálními úpravami. Po technické stránce bylo původní parní topení nahrazeno elektrickým a podvozky prošly rekonstrukcí. Při pohledu na nástupní prostor a vzhled skříně si nelze nevzpomenout na širokorozchodnou „stodolu“, i když je jasné, kdo od koho kopíroval.

Prestige class – spadá sice do kategorie lůžek, ale pro větší přehlednost ji uvádím zvlášť. Oddíly této kategorie se nachází ve vozech typu Château. Našel jsem však dva různé typy stejně pojmenovaných vozů a nepodařilo se mi přesně rozluštit, jak je to s jejich označením. V The Canadian jsou řazeny vozy o šesti prostorných oddílech s vlastní WC a sprchou. Dvě postele v každém kupé mají podobu manželského dvoulůžka, přes den upravitelné na pohovku. Kupé kategorie Prestige class jsou též ve vozech typu Park, které jsou vždy na konci soupravy a nabízí panoramatický výhled na trať za vlakem. V těchto vagonech je vedle vyhlídkové kupole také bar s obsluhou, nabízející i alkoholické nápoje. Pouze vozy této třídy prošly za svou existenci větší rekonstrukcí.

Hornepayne, vůz číslo 8710 Prince Albert Park, 8.8.2024 © Jiří Mazal

Zcela neznámým typem je pro nás vůz typu Skyline (Dome), na první pohled rozeznatelný podle kupole na střeše. V ní je umístěno 24 sedadel, z kterých se nabízí pěkný výhled do krajiny. Vůz lze rozdělit na tři sekce. V prostoru pod kupolí se nachází technické zázemí (kuchyně). Na jednom konci jsou pohovky se stolky, na druhém konci stoly se židlemi. Pro cestující je nachystána řada aktivit (bingo, ochutnávka vína, lze také využít malou knihovnu, puzzle nebo společenské hry). Zdarma jsou k dispozici teplé a studené nápoje a drobné občerstvení.

Jako poslední si popíšeme jídelní vůz, jehož návštěva je opravdovým zážitkem. Nabízí dle provedení 44-48 míst k sedění plus kuchyň a servírování připomíná lepší restauraci. Na každý den je nachystán jiný jídelní lístek. Hlavním jídlem dne je tříchodová večeře, oběd má lehčí podobu. Majitelé lůžkových jízdenek mají všechna jídla zdarma, platí se pouze za alkohol. Cestující jsou dle amerického zvyku vždy usazováni číšníkem, který je posazuje k sobě, aby místa byla optimálně vytížena. Člověk se tak dostává do interakce s ostatními včetně typického „small talku“, kdy se dozví spoustu zajímavého.

Melville, vůz Skyline číslo 8517, 7.8.2024 © Jiří Mazal

Dostáváme se tak k celkové atmosféře na palubě vlaku. The Canadian bývá normálně dlouhé měsíce dopředu vyprodán, ale vlivem požárů a nečekaného zrušení v části trasy řada cestujících „odpadla“. Nutno říci, že Via Rail zareagovala na vrácení jízdného celkem rychle, takže už týden po vyjetí z Edmontonu mi byl na účet připsán poměrný návratek z ceny jízdného za kratší trasu. Měl jsem tak bohatě pokryty dodatečné náklady za letenku a hotel. Ze čtyř jednolůžkových oddílů v našem voze byl obsazen jen ten můj, ani „plackarta“ nebyla zcela vytížena. Poměrně nejvíce cestujících bylo v Prestige class, v drtivé většině důchodci. V „obyčejných“ lůžcích byli lidé všech věkových skupin kromě dětí, asi z jedné třetiny cizinci. Ve vozech k sedění pak panovala dokonalá všehochuť včetně indiánské rodinky s neskutečně oprsklými dětmi.

Rozhodně nelze říci, že The Canadian je vlak pouze pro turisty. Pokud nechcete letět ani řídit tisíce kilometrů, vlak prakticky nemá konkurenci. Jak jsem se dozvěděl od Kanaďanů, dálkové autobusy na západ byly postupně zrušeny, takže k vlaku neexistuje alternativa. Ten navíc spojuje řadu malých míst, většina zastávek je na znamení. Zejména v „plackartě“ tak nebyla nouze o místní, jedoucí jen v části trasy. Z dvoulůžkových kupé jsem se spřátelil s manželi z Toronta, kdy žena asijského původu byla zjevně „šotouška“ s detailními znalostmi o vlaku. Jízdu si také užívali postarší manželé z Norska, kteří se svého snu jízdy přes hory nechtěli vzdát, a tak z Vancouveru do Edmontonu dojeli pronajatým autem. Dobře jsme si i popovídali se švýcarskou slečnou z „plackarty“, bohužel jsme se seznámili až poslední den na snídani.

Jídelní vůz, 8.8.2024 © Jiří Mazal

Samotná krajina příliš záživná není, ale nejedná se o takovou esenci nudy jako u Transsibu. Spíše je scenérie po celý den stejná a mění se až následujícím dnem. Za Edmontonem nejprve projíždíme oblast Velkých plání. Nedozírná pole jsou zásobárnou obilí. Občas se u trati mihne obilné silo, jak moderní betonové, tak staré již nepoužívané dřevěné. Někde je krajina zavodněná, plná jezírek. Po dni cesty dorazíme do Winnipegu, s nádhernou historickou nádražní budovou, postavenou roku 1911 ve stylu Beaux-Arts, což je verze neoklasicismu. Stavbu se podařilo zachovat a zrekonstruovat, dnes většinou slouží neželezničním účelům.

Rozsah dopravy je ve Winnipegu velmi skromný – kromě našeho Canadianu, jezdícího dvakrát týdně, tu funguje jen dvakrát týdně provozovaný vlak do Churchillu na dalekém severu. Můžeme si vystoupit a jít do haly. Následně narazíme na kanadskou železniční byrokracii v praxi. Zpátky už nesmíme, až téměř za hodinu, kdy mohou vejít ostatní cestující. Že se prý vlak připravuje a personál nezajímá, že naše místa už dávno připravená jsou. Je tudíž dostatek času na prozkoumání jak exteriéru, tak zajímavého interiéru se spoustou historických fotografií. Ještě štěstí, že jsem si sebou vzal mobil, a dohledal tak jízdenku. Jinak by mě snad do vlaku zpět ani nepustili.

Nádraží Winnipeg, 8.8.2024 © Jiří Mazal

Winnipeg je hlavním městem provincie Manitoba a ráno jsme již v Ontariu. Tato provincie je natolik rozsáhlou, že ji budeme překonávat půl druhého dne. Území je hodně zavodněné, plné jezer a lesů. Efektní je sledování protijedoucích nákladních vlaků z vyvýšené kupole. Dosahují délky přes 100 vozů, výhybny tak budí dojem dvoukolejné tratě. Několikrát za den zastavujeme, často po mnoha hodinách jízdy. Delší pauzu máme mimo jiné v Hornepayne, díře, kde chybí nádražní budova a neexistuje nástupiště. I tak stačí, abych se přiblížil po trávníku k zavazadlovému vozu, a personál mě odhání. Nevadí mi to, protože v dáli spatřuji přejezd – od něj pořizuji pěkné záběry našich lokomotiv. Poté se vydám na druhou stranu vlaku, abych si vyfotil panoramatický Park car. Kanadská šotouška si chtěla vůz vyfotit z čela, ale sotva vstoupila na koleje, spustil se křik. S kanadským přístupem k bezpečnosti mě to už ani nepřekvapilo.

Poslední den nám ráno oznámili, že do Toronta přijedeme dokonce o dvě hodiny dřív, po poledni. Snídaně už se podává pouze skromně, ve stylu „Continental breakfast“, což znamená müsli, jogurt a toast. Z tohoto výběru si beru jen toast, i tak servírka prohodí naučenou frázi „great choice!“ (skvělá volba!). Čeká nás jízda přes velkou část Toronta, avšak nikoliv s výhledem na město, nýbrž různě po škarpách, až zastavujeme na největším kanadském nádraží Toronto Union Station.

Toronto Union Station, 9.8.2024 © Jiří Mazal

Nádherná historická budova ve stylu Beaux-Arts vznikla roku 1927. Symetrická stavba měří úctyhodných 229 m. Hlavní hala dosahuje výšky 27 m. Průčelí dominují klasicistní sloupy a vedle hlavní haly určené pro dálkové vlaky tu najdete terminál příměstských vlaků GO Transit a terminál Union Pearson Express společnosti Metrolinx, jezdící na letiště. Pro cestující je příjemná rozsáhlá jídelní zóna s množstvím nejrůznějších produktů za rozumné ceny, žel v osm ráno jsem většinu provozoven našel zavřenou.

Toronto Union Station je nejfrekventovanější železniční stanicí kanadské Via Rail a zároveň systému příměstských vlaků GO Transit. Počtem 72 mil. cestujících ročně zaujímá druhé místo v Severní Americe (po New Yorské Penn Station). Pro srovnání, pražským hlavním nádražím projde ca 26 mil. Společnosti Via Rail stanice generuje více jak polovinu cestujících, zajíždí sem také spoje Amtrak z USA.

Třímilionové Toronto (v algomeraci žije téměř 7 mil. obyvatel) nabízí pestrou a dobře fungující MHD. Nejprve se podíváme na systém příměstských vlaků a autobusů GO Transit, což je zkratka pro Government of Ontario. Organizace byla založena roku 1967 a dnes provozuje železniční dopravu na 625 km tratí normálního rozchodu. Denně se sveze v 8 vlakových a 39 autobusových linkách na 276 tis. cestujících. Frekvence linek je velmi rozdílná, na Lakeshore East je špičkový interval 15 min, některé linky naopak nejezdí o víkendu.

Toronto Union Station, lokomotiva typu MP40PH-3C, 11.8.2024 © Jiří Mazal

Prozatím veškeré vlaky ovládají mohutné dieselové lokomotivy, převážně typu MPI MPXpress vyrobené americkým MotivePower. Moderně vyhlížející čtyřnápravové stroje dosahují (dle provedení) výkonu až 4000 kW. Starší EMD F59PH jsem zahlédl již jen zřídka. Soupravy jsou obvykle šesti- nebo dvanáctivozové, s řídícím vozem. Tvarově zvláštní patrové vozy patří do rodiny Bombardier BiLevel coaches. Provozují je dopravci po celé Severní Americe a vozy nejsou všechny stejné, existují různá provedení. Některé mají v dolním podlaží prostor pro vozíčkáře, jiné stojany na kola. Vozy mají jednotnou výšku 4,85 m a délku 26 m, hmotnost dosahuje 61 t. Sedadla mají područku pouze mezi sebou, ale nikoliv do uličky nebo u stěny. V době pandemie Covidu byla na této područce celá stěna z plexiskla. V současnosti provozuje GO Transit devět různých sérií.

Nástup do vlaku v torontské hlavní stanici není ani v případě příměstských vlaků standardní. Neprovádí se sice kontrola jako u vlaků dálkových, ale úzká nástupiště a poněkud krkolomný příchod pomocí schodišť si vyžaduje jisté úpravy. Jelikož jsou nástupiště z obou stran, jedno slouží jako nástupní a druhé výstupní. Není to nijak striktní, pokud vystoupíte na opačnou stranu, nic se neděje. Příchody k nástupištím jsou obvykle zavřeny a otevírají se až před příjezdem vlaku. Zároveň jsou uzavírány minutu před odjezdem.

Toronto Union Station, řídící vozy typu Bi-Level IX coach od Bombardieru, 11.8.2024 © Jiří Mazal

Jízdné je relativně drahé, obecně je tarif v Kanadě vyšší než v USA. Např. jízdenka z Toronta do Scarborough (dvě stanice) stála přes 4 CAD, naštěstí se mi podařilo objevit celodenní jízdenku platnou pouze pro GO Transit za 10 CAD, která platila v sobotu nebo v neděli. Byla tak velmi výhodná, i když její pořízení bylo takové kanadské. Šla koupit pouze na webových stránkách dopravce nejdříve 7 dní předem a neobdrželi jste nějaké pdf, co byste ukazovali, ale online odkaz, takže to vyžadovalo být při revizi jízdenky neustále online. Naštěstí jsou všechny vlaky vybavené wifi a navíc v celém systému GO Transit nechodí průvodčí, i když jsou ve vlacích přítomni. Nikdy jsem nezažil ani náhodnou kontrolu.

Zaměřme se nyní na MHD v samotném Torontu. Po tarifní stránce je asi nejlepší pořídit si celodenní jízdenku za 13,5 CAD, jednorázové jízdenky lze platit přímo ve vozidlech platební kartou. Organizace zaštiťující provoz se jmenuje Toronto Transit Commission (TTC) a zahrnuje metro, tramvaje a autobusy.

Torontské metro má podobu „těžkého“ metra, je vedené převážně v podzemí, a zahrnuje tři linky o délce 70 km. Mají nezvyklý rozchod 1495 mm. Nejdelší linka č. 1 Yonge – University má tvar písmene „U“ a zajíždí k hlavnímu železničnímu nádraží. Jezdí na ní moderní jednotky typu Toronto Rocket z rodiny Movia od Bombardieru. Na první pohled zaujmou značnou šířkou, 3137 mm. Linka č. 2 Bloor – Danforth linku č. 1 přetíná v západo-východním směru. Dominují zde starší vozidla typu T-1, svým tvarem typické pro celou řadu provozů v USA. Na krátké lince č. 4 Sheppart (5,5 km) úřadují vozidla Toronto Rocket.

Toronto, Tecumseth st, 11.8.2024 © Jiří Mazal

Torontský tramvajový systém se značně podobá tomu, co známe v Evropě, a tím je pro Severní Ameriku hodně nezvyklý. Dochovala se tu síť, jejíž základy byly položeny v 19. století, a to navíc v poměrně slušné hustotě zejména v centru města. Délka dosahuje 83 km, rozchod je stejný jako v metru – 1495 mm. I zde byl činěn od 60. let velký tlak na zrušení sítě, ale po překonání krize dokonce přibývají od roku 1989 nové úseky. V současnosti jediným nasazovaným typem jsou tramvaje od Bombardieru Flexity Outlook, kterých bylo od roku 2014 dodáno 204 kusů. Tramvaje jsou vybaveny jak kladkou, tak pantografem. Většina sítě je již přizpůsobena pro pantograf, očekává se, že zbytek bude přestavěn během příštího roku.

Toronto má co nabídnout i po nedopravní stránce. Kousek od nádraží se vypíná jedna z ikonických staveb, CN Tower. Se svou výškou 553,33 m byla až do roku 2007 nejvyšší volně stojící stavbou světa. Návštěvu jednoznačně doporučuji, nejlépe hned při začátku otevíracích hodin, odpoledne se tvoří takřka nekonečné fronty. Z věže se nabízí úchvatné výhledy na okolní mrakodrapovou zástavbu, čímž se Toronto nijak neliší od amerických měst, a také na nádraží s dlouhými soupravami S-Bahnů, které se vinou jako hadi.

Toronto, výhled z CN Tower, 11.8.2024 © Jiří Mazal

Vlaky můžete dobře pozorovat z nedaleké lávky přes kolejiště, na samotném nádraží se jinak velmi špatně fotí. Hned u CN Tower je bývalé depo, přebudované na pohostinství a část je věnována železničnímu muzeu. To je celkem malé a vstupné 15 CAD mi přišlo za jednu menší halu příliš, ale součástí je komentovaná prohlídka venkovního areálu včetně nahlédnutí do interiéru odstavených vozů. V okolí je totiž vystaveno množství železničních vozidel, jak lokomotiv, tak vagonů. S průvodcem se tak dostanete do luxusního vozu 1. třídy, i když je v dost žalostném stavu, a do typického služebního vozu „caboose“ nákladních vlaků. V okolí je zajímavostí více, např. Ripleyho akvárium nebo stadion Rogers Centre.

Procházka centrem Toronta ve stínu mrakodrapů je celkem příjemná, lze narazit na řadu míst se starší zástavbou a mohutnou historizující architekturu vládních budov z přelomu 19/20. století. V tomto ohledu se mi nejvíc líbila University of Toronto, jako byste se přenesli do Cambridge. Obklopí vás neogotické budovy typické pro Anglii. Opomenout nelze ani Chinatown, kde čínské znaky převládají nad latinkou. Zbyl mi čas i na torontskou bizarnost zvanou Casa Loma. Rozlehlé neogotické sídlo ve stylu anglického hradu si nechal koncem 19. století vybudovat jeden výstřední milionář.

Toronto, Hart House, University of Toronto, 11.8.2024 © Jiří Mazal

Jste-li v Torontu, je téměř „must-see“ navštívit nedaleké Niagarské vodopády. Nejjednodušší a nejlevnější je využití jednoho z řídkých vlaků GO Transit (zajíždí sem ale i řada jeho autobusů), popř. můžete jet spojem Amtraku. O víkendu stačí již zmíněná síťová jízdenka za 10 CAD. Prodává se i ve variantě s MHD v Niagara Falls za 18 CAD. Za víkendové dopoledne jede vlak jen jeden, a tak je naše dvanáctivozová souprava zcela zaplněná. Prázdná nezůstávají ani místa pro kola. Jízda kolem jezera Ontario je celkem pěkná (nejlépe sedět vlevo).

Na konečné Niagara Falls následuje typická ukázka kanadské organizace. Z vlaku se vyvalí několikasethlavý dav, a jelikož vodopády jsou celkem daleko (přes 5 km), většina se chce svézt místní MHD. Vytvoří se úhledná fronta, která vypadá, že snad nekončí, a je přistaven první autobus. Všichni se nasunou předními dveřmi, spoj odjede, a z vedlejšího stanoviště přijede další. Mají tam v zásobě tři. Při tomto tempu to věru moc rychle nejde. U nás by zkrátka přijely tři busy, otevřely dveře, lidi by nastoupili zaráz a jelo by se. Naštěstí můj plán byl takový, že k vodopádům se projdu pěšky, a busem se svezu nazpátek, jelikož jsem očekával přesně tento druh problémů. Myslím, že jsem byl už skoro u vodopádů, než si poslední cestující nastoupili do busu.

Niagara Falls, dlouhá fronta před autobusem, 12.8.2024 © Jiří Mazal

Nejprve se jdu podívat na nedaleký železniční most přes řeku Niagara. Jsou tam tedy dva. Nepoužívaný Michigan Central Railway Bridge je pro jistotu obehnán ostnatým drátem, vlaky jezdí po vedlejším Whirlpool Rapids Bridge. Pokračuji podél břehu a uvědomuji si, jak je kanadská strana oproti americké mnohem lepší. Máte totiž vše jak na dlani. Narážím na vodopády dva – jeden padá z americké strany a vy se na něj krásně díváte z protějšího břehu, kdežto Američan ho vidí shora, takže vlastně nespatří nic. Může tak akorát v pláštěnce jít podél vodopádu. Samotný hlavní vodopád má podobu mohutné podkovy, a zatímco kanadská strana je plná promenád až k vodopádu, na americké je jedna plošina. Pokud byste tam plánovali cestu, je dobré si to uvědomit.

Na vodopády se doslova nabaluje obrovské množství různých atrakcí, od klasických typu vyjížďka lodí přes prohlídku tunelů ve vodopádech až po různá kasina a hotely. Vzhledem k davům nakonec žádnou atrakci nevyužívám a kochám se z vyhlídky na masu valící se vody. Ač se to může zdát jako overturistické místo a dle některých přeceňované a profláklé, osobně se mi vodopády velmi líbily a určitě bych jejich návštěvu doporučil.

Niagara Falls, 12.8.2024 © Jiří Mazal

Zpátky na nádraží se vracím MHD, a jelikož vlaky jezdí zřídka, využívám často jezdících patrových autobusů, provozovaných GO Transit, a mířím do Burlingtonu. Tam se následně přestupuje na vlak. Zbylý čas se chci povozit s některým z příměstských vlaků, ale o víkendu je na většině linek slabá nebo dokonce žádná doprava. Vypravím se tak alespoň do stanice Aurora na Barrie line.

Úvodní snímek: Hornepayne, lokomotivy typu GMD F40PH-2D číslo 6420 a 6421, 8.8.2024 © Jiří Mazal