Kterak se letos u Labe i na něm paromilovalo

31.8.2009 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

O minulé sobotě měli zase po roce přátelé parních strojů (či jiných pohyblivých mechanických aparátů) svátek ve městě na soutoku Labe a Orlice. I když většina aktivit toho dne byla soustředěna na nábřeží první z jmenovaných řek, oblaka páry (a kouře) byla k vidění (a čichání) i v jiných královéhradeckých lokalitách, jak to zde už po sedm let je zažitým zvykem.

Byl jsem smířen s tím, že má obligátní reportáž letos nic příliš nového nezachytí, ale mýlil jsem se, jak naznačil už ranní pohled z okna. Když jsem viděl z nebe padající vodu a jen minimum člověčenstva, a to ještě ukrytého pod deštníky, došlo mi, že rosničky televizní se nemýlily a paromilstvo nebude, jak obvykle, zalito slunečním svitem. Takže jsem vzdal svou obvyklou procházku po nábřeží s připravujícími se vystavovateli a čekal, zda se počasí alespoň trochu umoudří, abych si na svém gumokolním popojíždědle příliš nehydratoval pokožku (jakkoliv to odborníci v reklamách stále doporučují), oděv a fotografickou výbavu. Úderem hodiny deváté se tak konečně stalo.

Počasí se umoudřilo, můžeme vyrazit! © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k už pokročilému času jsem vzdal myšlenku zastihnout na hlavním nádraží příjezd zvláštního vlaku z Jaroměře a zamířil rovnou na Eliščino nábřeží. A zde mne hned na startu mého snažení potkala další novinka – usměvavá děvčátka prodávající vstupenky. Což mne sice kapku zaskočilo, protože o této inovaci nebyla nikde zmínka a já jsem nebyl oběživem vybaven, nicméně v mých aktivitách mne to rozhodně neomezilo. Dívenky nikterak nenaléhaly, když jsem se neprodleně pustil do dokumentování na onom břehu Labe rozmístěných (a proti loňsku hojnějších) historických hasičských stříkaček všelijakého stáří a s rozmanitým pohonem, které jejich obsluha připravovala k prezentaci.

Hasiči jsou (skoro) připraveni © PhDr. Zbyněk Zlinský

Také na břehu protějším už byly přípravy k zahájení akce v pokročilém stádiu a prodej vstupenek fungoval rovněž. Nakonec do hodiny desáté, kdy mělo proběhnout (leč neproběhlo, jak vám vyjevím později) oficiální zahájení 7. mezinárodního Nábřeží paromilů, chyběla už jen čtvrthodinka. Na samotném Smetanově nábřeží bylo, na rozdíl od techniky hasičské na nábřeží Eliščině, vystavovaných exponátů viditelně méně. Zejména tu chyběly hojné pneumaticky poháněné aparátky a pokles nabídky zaznamenaly i další sektory,– třeba lodních modelů či motorů. Zato každého upoutal zde premiérově dýmající a pojíždějící parní válec Zettelmeyer z roku 1936 Muzea starých strojů Brno.

Parní silák připutoval z mého rodného města © PhDr. Zbyněk Zlinský

Také další nová a velice přitažlivá atrakce dorazila z mého rodného města. Nabídku všeobecně oblíbených modelových vláčků schopných vozit mrňouse tentokrát obohatil rozsáhlý ovál s nádražíčkem a depem, který na parkovišti přilehlému k ulici Karla IV. už o den dříve instalovali pracanti odění ve slušivých pracovních oděvech s logem S.M.P.D. – Společnosti moravských parkových drah Brno (kterážto sice nemá oficiální stránku, ale leccos o ní lze najít na WWW.RAILMAN.CZ). Ti zde prezentovali pětipalcové mašinky z loňského roku už známého vystavovatele DRAH-servis spol. s r.o. Brno a už od rána provozovali čilou osobní dopravu, byť ještě řešili drobné problémy technické.

Poslední úprava pětipalcové mašinky © PhDr. Zbyněk Zlinský

I když poutala železnička provozovaná S.M.P.D. zájem největší a ve špičce po ní současně jezdilo vláčků několik, na nedostatek dětského substrátu si nemohly stěžovat ani další tři menší, na nábřeží už známé drážky. Stejně jako z let minulých populární parní kolotoč, který byl svou neobvyklostí a starobylostí dětské duši zjevně bližší, než opodál připravené atrakce soudobé. A všude kolem dýmaly další parní stroje stacionární, pojízdné či plující – i když jeden z posledně jmenovaných, sloužící k pohonu zajímavé parní barkasy, zůstal nečinný. Loď anglického původu se rakouskému vlastníkovi nepodařilo spustit na vodu. S asi minutovým opožděním proti oficiálnímu zahájení se na nábřeží dostavil obligátně tady prezentovaný domácí parní stroj nákladní.

Sentinel projíždí kolem pokladny © PhDr. Zbyněk Zlinský

Slavnostní zahájení pak mělo, jak už jsem naznačil, „sekyru“ podstatnější, skoro půlhodinovou. Jako první se ujal slova hejtman Královéhradeckého kraje Bc. Lubomír Franc (ČSSD), v zápětí vystřídán politikem z opačného konce spektra, náměstkem primátora Hradce Králové pro oblast kultury, školství, zdravotnictví a sociální věci Ing. Martinem Soukupem (ODS). Oba hovořili o významu už tradičního paromilného setkání pro kraj i město a posluchač mohl nabýt dojmu, že nic důležitějšího snad ani neexistuje. Jenže těch posluchačů zas nebylo tolik, aby řeči politiků někoho ovlivnily – byť to byl sám nejvyšší představitel krajské vlády.

Ostatně i návštěvníků bylo letos relativně nemnoho a určitě za to nemohlo jen ono (během dne se ostatně zlepšující) počasí. Kraj ani město pro propagaci letošní akce moc neudělaly – krom krátkých zpráviček na webech obou institucí a nepříliš obsažné zmínky na třetí straně plátku Radnice hradecké obyvatelstvo neoslovilo nic, ani jediný plakát s programem. Zdá se, že jedinou propagaci měly představovat letáky Společnosti železniční Jaroměř, ale ty nebyly vylepeny dokonce ani na hradeckém hlavním nádraží. Na druhou stranu byla pro mne (a další fotografy) letošní absence neprostupných davů nespornou výhodou. Čehož jsem pochopitelně využil, zanechal přemítání o propagaci a dal se do díla.

Parní moped by mohl být řešením ropné krize © PhDr. Zbyněk Zlinský

Mezinárodní vystavovatelstvo letos představovalo jen něco málo zástupců rakouských stavitelů parních stroječků, soustředěných na náplavce. Z nich mne zaujal především jeden – ani ne tak svými výtvory, ale především tím, že se jmenoval Gerhard Tlusty a přesně tak vypadal (tedy ne jako Gerhard). Počet stánků i exponátů v tomto sektoru byl naopak ve srovnání s lety předchozími poněkud chudý. Navíc chyběly četnější zahraniční parní samohyby, které loni zajímavě zpestřovaly tehdejší hustý provoz na přilehlé komunikaci. Letos se ta vozítka přítomná mohla pohybovat daleko volněji.

Z loňska známý samohyb měl letos prostoru dost © PhDr. Zbyněk Zlinský

I když tam přibylo cosi, co jsme zde loni neviděli. Modelové železničky pro děti byly letos doplněny také podobným dopravním prostředkem skutečným, i když gumokolním. Bantamový vláček vozil během dne obecenstvo pro změnu všeho věku ze Smetanova nábřeží podél Labe do areálu firmy Signal Mont k prohlídce Muzejní expozice sdělovací a zabezpečovací techniky. Tam se ovšem bylo možno dostat i vlakem skutečným, a proto jsem dočasně dění u Labe opustil a přesunul se na hlavní nádraží, odkud měl už zanedlouho odjet další spoj jak na místo výše uvedené, tak také do žst. Hradec Králové-Slezské předměstí.

Jaroměřská souprava se chystá znovu na Slezské Předměstí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Od kolejí modelových k těm skutečným jsem se přesunul právě včas, abych zachytil nejen oba zmíněné vlaky, vedené vozidly jaroměřských muzejníků, ale také prohodil pár slov s nimi samotnými a ještě si nechal zapózovat vlakovou četu před soupravou parního vlaku. Ta vyřčená slova se týkala mimo jiné vytíženosti spojů, která byla už na první pohled nevalná. A po povzdechu o špatné propagaci jsem se rozloučil, abych se vydal dále po kolejích na místo umožňující zachytit odjezd velkého býčka 423.0145 na Slezské Předměstí i Hurvínka M 131.1141 do Signal Montu.

"Hurvínek" uhání směr Signal Mont © PhDr. Zbyněk Zlinský

A ve stopách Hurvajze jsem se vydal, když už jsem měl nakročeno tím směrem, posléze také já. V areálu Signal Montu jsem se dlouho nezdržel, jen jsem pořídil několik málo aktuálních snímků (abych nedubloval ty, které jsem na tomto místě už ukazoval roku loňského) a dal krátkou řeč s ochotnými průvodci expozice. Ti se návštěvníkům věnují se stejným vnitřním zanícením a osobním nasazením, ať se jich dostaví na prohlídku hodně, či jen (jak to bylo v tomto případě) vcelku zanedbatelná hrstka. Bez takovýchto nadšenců by tato i podobné aktivity nemohly existovat.

Zasvěcený výklad o sdělovací technice z dob dobrého vojáka Švejka © PhDr. Zbyněk Zlinský

Po rozloučení s muzejními obětavci jsem vyfotografoval odjezd motoráčku na nádraží a opět se jej vydal stopovat. Cestou jsem měl příležitost zachytit návrat parního vlaku a pak ještě na samotném hlavním nádraží posunovací aktivity spojené s objížděním jeho soupravy, která se měla uložit k dvouhodinovému polednímu odpočinku před dalšími jízdami. Já jsem jen něco z fotobrašny vytaženého zakousl na lavičce před staniční budovou a vydal se opět na nábřeží. Než jsem na ně dorazil, potkal jsem se s parním automobilem na cestách-necestách a měl možnost sledovat, jak jeho osádka vtipně řeší přílišné stoupání.

Když to pára zrovna dostatečně netlačí... © PhDr. Zbyněk Zlinský

Obě labská nábřeží už byla přece jen plnější a přítomný národ se mohl chvílemi radovat ze slunečního svitu. Ne tak ovšem já, protože mi občas bránil pořídit snímek něčeho zajímavého, co bylo mému objektivu přístupné jen z té nevýhodné strany. Takový Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc. (nestr.), ředitel Fakultní nemocnice Hradec Králové, zastupitel města Hradec Králové a lídr kandidátky TOP09 v Královéhradeckém kraji pro mimořádné volby do Poslanecké sněmovny PČR si ovšem polohu slunce zvážit dokázal, když přistál s veslicí (je také je předsedou Hradeckého klubu veslařů) u náplavky Smetanova nábřeží.

Lékař, manažer a politik u vesla © PhDr. Zbyněk Zlinský

Odpusťte mi ten exkurs, vložený spíš pro pobavení. Je jasné, že mne zajímalo něco docela jiného – třeba stánek MERKUR TOYS s.r.o., v němž byly tentokrát nově prezentovány hlavně „srandavagónky“ předurčené coby dary pro poživatele víceprocentních nápojů, ale také pokrokový už start-set pro začínající dětské modeláře. A k vidění byl, stejně jako loni, také ředitel firmy Ing. Jaromír Kříž. Vzhledem k tomu, že jsem dopoledne poněkud zanedbával místní labskou paroplavbu, věnoval jsem nějaký čas také zvěčnění jejích parníčků, plujících na trase od přístaviště na Smetanově nábřeží k jezu Hučák.

Parníčky malé, ale naše © PhDr. Zbyněk Zlinský

Mým reportážním úkolem posledním byla návštěva dalšího místa, kam letošní Nábřeží paromilů rozprostřelo svá chapadla, či spíše koleje. Takže jsem v příhodný čas osedlal opět své městské kolo (které si držím v perfektním stavu, leč záměrně zanedbaném vzhledu pro dopravu městskou, zatímco dopravě dálkové slouží bicykl dražší a tudíž lapky ohroženější) a vyrazil směr žst. Hradec Králové-Slezské předměstí, abych zde očekával příjezd parního vlaku. Při mém čekání na hradeckém zhlaví mne pobavil signalista, z okénka stavědla mne vykazující z kolejí (zarostlých býlím a opatřených výkolejkami). Náš hovor naštěstí ukončilo kýžené zapískání malého býčka.

Výkolejka, vlak a úkryt ostražitého strážce předpisů © PhDr. Zbyněk Zlinský

Měl bych ještě něco poznámek k názorům onoho ostražitého pracanta ČD (který mi pravil, že koleje nejsou silnice – a přitom jeho automobil stál opodál na trávě), ale musel jsem skočit na kolo a makat za vlakem, abych jej zachytil ještě v ucelené podobě, protože jaroměřská osádka si při objíždění soupravy počíná proklatě rychle. Nakonec jsem vše stihl a pak už jen už v poklidu fotografoval najíždění stroje na soupravu – a také činnost známého nám už z jiné reportáže jaroměřského miniposunovače, který dělá i má vše, jako dospělý – až na tu přilbu, kterou na jeho kebulku nikdo nevyrábí.

Jaroměřské posunovačstvo v akci © PhDr. Zbyněk Zlinský

Hlavou mi sice bleskla myšlenka, že se na nábřeží ještě vrátím, ale když jsem si představil, co bych tam ještě naflákal (a poté musel zpracovávat) obrázků, tak ji ona nejvyšší část mé postavy (podporována souhlasným mručením znaveného konce těla opačného) střelhbitě zavrhla a omezila se na řízení mé činnosti při dokumentaci odjezdu jaroměřského vlaku zpět na hlavní nádraží. A také mi, když jsem tak stál u minipřejezdu opodál hradeckého zhlaví, připomněla, že jsem v kterési diskusi sliboval blíže prozkoumat nedávno zřízené číslování přejezdů.

Štítek podle mluvčího SŽDC nezničitelný (leč s bublinkami vzduchu nalepený) © PhDr. Zbyněk Zlinský

A uháněl jsem (i když to slovo je možná vzhledem ke stavu mého těla přehnané) k domovu. Tentokrát ovšem ne jako loni, s cílem spáchat reportáž do druhého dne. Nakonec nač tak spěchat? Člověk sice ztratí ten zcela čerstvý pohled na prožité události, ale na druhou stranu zase vychladne ve svých možná příliš příkrých odsudcích toho, co v něm zanechalo nepříznivý dojem. A v tomto duchu si také odpouštím původně plánovaný poslední kritický odstavec na adresu těch, kdož měli na starosti propagaci 7. mezinárodního Nábřeží paromilů. Věřím totiž, že k přípravě příštího paromilování, na něž se už těším, nebude nikdo moci nesouhlasně říci ani popel.