Velké nesnáze v malé stanici a jiné zážitky z Nábřeží paromilů

29.8.2012 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Letos již po desáté se do Hradce Králové sjeli příznivci parou poháněných vozidel, plavidel a dalších strojů ve velikosti životní nebo porůznu zmenšené, aby sdíleli své okouzlení silou účinku spojení ohně a vody nejen navzájem, ale především s davy návštěvníků z řad lidu obecného, které přišly obdivovat výsledky jejich sběratelského snažení či konstruktérského umu.

Byť mezi vystavovanými a předváděnými exponáty ve skutečnosti co do počtu převládaly mechanismy s pohonem na principu spalovacího motoru a k vidění byly i aparáty do pohybu uváděné třeba stlačeným vzduchem, kouzlo páry se nad místem konání 10. mezinárodního nábřeží paromilů vznášelo zcela nepominutelně. Zdálky viditelná oblaka páry a kouře, charakteristický zvuk strojů a jejich píšťal i výrazná vůně dýmu a rozpáleného kovu, to jsou smyslové vjemy, které snad v každém vzbuzují libé pocity. Což je jev u generace pamětníků doznívajícího století páry vysvětlitelný nostalgickou připomínkou mládí, ale proč to stejně fascinuje třeba děti?

„A mami, na co je tam to kolečko?“ © Helena Bažantová

Zkrátka pára je přitažlivá pro kde koho, takže není divu, že do východních Čech (po pouhém týdnu od návštěvy předchozí), přilákala i přítele Karla, jemuž se jeho premiérová účast na akci loňské zjevně zalíbila. Dokonce natolik, že si letos neváhal přivstat, abychom tu letošní zastihli v samotných počátcích instalace a zprovozňování exponátů. Že své brzké cestování za železnicí miniaturní spojil také se zachycením čehosi zajímavého na dráze opravdové, to je zase věc jiná. Z hlediska námětu této reportáže bylo důležité, že mu vlaky jely na čas a že už před přesednutím do toho posledního ustal déšť, který do té doby skrápěl nejen Polabí.

Sp 1846 Pardubice hl.n. - Hradec Králové hl.n. ve výchozí stanici © Karel Furiš

Když Karel z ono spoje na královéhradeckém hlavním nádraží vystoupil a místní kolejiště mu žádný zajímavý objekt nenabídlo, vydali jsme se pomalu k parku na náměstí 5. května (orientaci v místě konání ozřejmí loňská mapka), kde nás uvítala zatím ještě neobsazená pokladna u vstupu a už obsazené nádražíčko Dětské železnice kousek od něj. To ještě dýchalo poklidem, který ani vzdáleně nevěštil pozdější překotný ruch, který nakonec vyústil v jisté provozní nesnáze, naznačené už v titulku, které přiblíží až následující text. Personál ministanice měl vše podstatné uchystáno k provozu, takže nám mohl třeba také zapózovat pro památeční snímek.

Muži zůstávají dětmi po celý život © Karel Furiš

Další zastávku jsme učinili pro změnu v miniaturním depu, které si místní mašinisté právě zřizovali na spojovací koleji Dětské železnice. Tam jsme se nachomýtli i k následkům nehodové události, která sice nebyla reálná, ale bohužel předznamenala řadu pozdějších vykolejení zejména hnacích vozidel na obou rozchodech splítky (7¼ a 5 palců tj. 184 a 127 milimetrů), jejichž příčinou vesměs byl už špatný stav traťového svršku. Za ty necelé dva roky provozu došlo na řadě míst k „poklesu nivelety“ koleje zejména ve styku kolejnic, asi po jejím přejetí vozidlem Technických služeb, a v pořádku nejsou ani výhybky. Pak to dopadá třeba takto:

Dokumentace „nehodové události“ na kraji provizorního depa © Karel Furiš

Když jsme parkem došli na vlastní Smetanovo nábřeží, nemohli jsme přehlédnout na trajleru ještě spočívající parní válec Zettelmeyer CV, který sem ovšem nepřijel z brněnského Muzea starých strojů poprvé a navíc zatím nejevil známky života. Takže jsme svou pozornost zaměřili na sice menší, ale v obou zmíněných parametrech pozoruhodnější parní vozidlo – repliku parního vozu, který v roce 1866 postavil Ing. Louis Baffrey, technický ředitel textilky Cosmos v Josefově Dole. Podle archivních dokumentů je zřejmé, že vozidlo se skutečně stavělo, ač se z něho nic nedochovalo, píše se v Googlem nalezeném článku. A nyní se tak stalo znovu.

Replika parního vozu z roku 1886 a dobový koloběžkář © Karel Furiš

Kdy, to je patrno z letošního letopočtu na vozidle samém. Kde, v tom mi opět poradil internetový vyhledavač, který našel zmínku na webu nám hlavně z drážního prostředí známého kolínského výrobce parních kotlů: Pro repliku parního vozu Baffrey z roku 1886 jsme vyrobili stojatý parní kotel SKM. Repliku parního vozu Baffrey vyráběl p. Josef Petr a syn, Muzeum stabilních motorů Mělčany u Dobrušky. Na stejném webu si můžete prohlédnout fotografie z výroby kotle. Jediné, čeho jsem se nedopídil je to, komu ten technický klenot patří a kolik jeho výroba stála. Mohl jsem se sice zeptat na místě, ale raději jsem vozidlo sledoval při jeho jízdách.

Replika parního vozu Baffrey na své první jízdě © PhDr. Zbyněk Zlinský

Naši prohlídku pochopitelně nehodlám detailně popisovat, její průběh mnohem lépe a přehledněji demonstruje bohatá galerie připojených snímků a video, které najdete na konci reportáže. Zmíním se jen o některých klíčových bodech letošní akce, jimž jsme věnovali pozornost. Mezi nimi nechyběla návštěva přístaviště v době, kdy se v něm vyskytovala téměř celá flotila Hradecké paroplavební společnosti, momentálně nepřítomnou motorovou loď Smiřice jsme zahlédli až později, už jen z dálky. Letos byl návštěvníkům Nábřeží paromilů k dispozici také starší parník Hradec, který loňského roku, zřejmě z důvodu nějaké potřebné opravy, absentoval.

U přístavního pontonu mohutně dýmající parník „Hradec“ © PhDr. Zbyněk Zlinský

Jak bylo zdůrazněno už v pozvánce na akci, horkou novinkou jejího letošního ročníku měla být sekce historických vozidel, i když zástupci automobilových a motocyklových veteránů byli přítomni už dříve. Letos jich bylo o poznání víc a určitě mezi nimi byly i nějaké lahůdky pro návštěvníky problematiky znalé. K nim ovšem s Karlem nepatříme a navíc v takovémto rozšiřování programu paromilného setkání spatřujeme spíš popírání jeho původního smyslu. Nicméně jsme se mezi spalovacím motorem poháněnými vozidly dvou- i jednostopými také prošli. Nejvíc nás zaujali pamětníci počátků automobilismu, které jsme ovšem už znali z loňska.

Legendární Ford T zajíždí k modelu téže značky o něco mladšímu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Jestliže historických automobilů a motocyklů ve srovnání s minulostí přibylo, u ostatních exponátů tomu bylo spíš naopak. Třeba v roce 2008 bylo na náplavce Smetanova nábřeží mnohém více a snad i zajímavějších modelů a podobně tomu bylo na protějším nábřeží Eliščině, kde má své tradiční místo hasičská technika. Mezi ní se letos objevila aspoň novinka v podobě zajímavé parní stříkačky. Přijela totiž také z Hradce, ale značně vzdáleného. A navíc měla poutavé osudy: V roce 1933 byla při hašení požáru pily a přilehlé obytné budovy v nepřetržitém provozu od půl třetí v noci až do příštího dne, píše se na stránce o této technické památce.

Parní stříkačka z roku 1907 je z Hradce - ale nad Moravicí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na Eliščino nábřeží jsem se zatoulal sám, takže jsem pak měl trochu problém najít svého věrného druha. Nakonec se ukázalo, že je spíš nevěrný – a dokonce s mou drahou polovičkou. Helena za námi podle domluvy, stejně jako loni, přijela aspoň na slavnostní zahájení. To se, rovněž jako loni, opozdilo a mělo i obdobný průběh. Tedy až na některé poněkud trapné okamžiky, které snad měly hrstku přítomných diváků pobavit, ale účinek byl spíš opačný. Posluchači projevů se také mnoho nového nedověděli, protože se nesly převážně v duchu vzájemného symbolického poplácávání po ramenou, jak to všichni zúčastnění už 10 let dobře dělají.

Hovoří Helmut Dohnálek, 3. náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Už loni jsem se dopustil kritické poznámky na adresu na dnešní dobu velice chabé propagace i zjevně upadající účasti zahraničních vystavovatelů. Letos byl jev první totožný a ten druhý se spíš prohloubil – našli jsme jen dva stánky účastníků z Německa, ale na paromily ze Slovenska, o nichž se Ing. Stránský zmínil v rozhovoru pro média, jsme nenarazili. Netvrdím, že tam nebyli, ale i tak je ta „mezinárodnost“ v názvu akce už jen vzpomínka na doby minulé. Ve zmíněných projevech jsem nepostřehl žádnou zmínku o nějakém zamýšleném budoucím oživení, takže mi připadá, že vše jede tak nějak setrvačností a páry v kotli bohužel pomalu ubývá.

Chtělo by to přiložit... (ilustrační snímek detailu parního traktůrku) © Karel Furiš

Nicméně na druhou stranu nelze popřít, že i za výše zmíněných okolností hezké počasí i nabízený program přilákaly na obě nábřeží docela pozoruhodné množství obecenstva, které snad odcházelo vesměs spokojeno. Až možná na jedinou věc, a tou byly v titulku zmíněné nesnáze ve stanici Dětské železnice, jejichž příčinu sice nemusel každý pochopit, ale jejich důsledek nemohl nikdo přehlédnout – fronta na svezení (které bylo v ceně vstupenky) připomínala doby, kdy u nás třeba banány byly vzácností. Je tu asi 13 různých lokomotiv, což je s ohledem na velikost našeho okruhu maximální zatížení, pravil šéf podniku v už citovaném článku.

Všechny hostující mašinky se musely vejít do „depa“ ve stanici © PhDr. Zbyněk Zlinský

V dobách minulých, kdy trať Dětské železnice ještě nestála, si každý „zahradnický“ železničář musel postavit vlastní trať. Tento trend přetrvával do jisté míry ještě loni, kdy tak učinili místní „Hamáčkovci“. Letos s vlastní kolejí počítali přespolní „Síčovci“, ale jejich vyjednavač v osobě našeho člena Jakuba u pořadatelů neuspěl, a tak se museli, stejně jako jejich kolegové ze Skalska, vejít se svými vozidly na odstavné koleje nádražíčka a se svými vlaky mezi „pravidelné spoje“ Dětské železnice i „zvláštní vlaky“ modelářů hradeckých. A při už zmíněném trvalém nevalném stavu dráhy a občasné poruše hnacího vozidla na ní bylo na problémy zaděláno.

Což o to, „železničáři“ se při jejich řešení nepochybně docela vyžívali a i obecenstvo ve spíš prodlužující se frontě se mohlo bavit pozorováním toho všeho ruchu. Jenže čeho je moc, toho je příliš a o kňourání dětí na pochopitelné téma nouze nebylo. Snad se všichni svezení dočkali. Já s Karlem jsme se dlouhému čekání také neubránili – umanuli jsme si, že zachytíme moment, kdy bude mít brněnský parní válec dostatek páry na to, aby mohl sjet s trajleru. Čekání jsme si krátili pozorováním dopravního ruchu na hlavní „promenádě“, popřípadě zkoumáním stánků podél ní. Mezi nimi pochopitelně ani letos nemohl chybět ten z Police nad Metují.

A byl tu i stánek jaroměřských muzejníků, v němž se v roli personálu vyskytoval další člen našeho klubu, který možná vzpomínal na svou daleko výraznější roli loňskou. Letos z Výtopny Jaroměř nepřivezli kotel, ale cosi, co v něm vzniklo – speciální medovinu pro strojvedoucí. Karel ji sice obdivoval, fotografoval, ale ke koupi se neodhodlal, i když by mu možná zvedla náladu nepřímo úměrně tomu, jak pomalu stoupal tlak v kotli Zettelmeyera. Nakonec jsme se oba dočkali – obr byl zbaven svých řetězů, odfoukl si, zapískal a pomalu začal sjíždět na vozovku. Naší starostí bylo, abychom se mu nepřipletli do cesty - a nám se někdo nepřipletl před objektiv.

Obě starosti pak ještě chvíli trvaly, protože jsme chtěli mít zaznamenánu také projížďku toho mastodonta davem návštěvníků. Když se vše s větším či menším úspěchem povedlo, už nás na paromilném nábřeží v podstatě nic nedrželo. Představa, že třeba na chvíli spočineme po vzoru jiných návštěvníků na trávě a pak se budeme jen tak tím vším ruchem procházet, by za normálních okolností byla asi lákavá, ale já jsem po celou tu dobu musel bojovat s jakýmsi zdravotním problémem a Karla čekala dlouhá cesta do Ostravy. Takže jsme se odebrali na nádraží a odtud se rozjeli do svých domovů, já k práci na této reportáži, Karel pak na závěrečném videu: