Hradecká nábřeží opět zahalila pára

5.9.2013 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Labská nábřeží východočeské metropole na sklonku školních prázdnin už tradičně patří páře, tedy strojům, strojkům a stroječkům plynným skupenstvím vody (ale nejen jím) poháněným. A také jejich tvůrcům, provozovatelům a hlavně obdivovatelům. Nejinak tomu bylo v roce letošním, kdy se posledního srpnového dne v Hradci Králové uskutečnilo už 11. mezinárodní Nábřeží paromilů.

VLAKY.NET na tomto podniku opět nechyběly a přinášejí svou jubilejní pátou reportáž na paromilné téma. I když mnoho nechybělo a bylo tomu jinak. Ve stejném termínu se totiž odehrávaly jiné, možná i přitažlivější akce, které mohly iniciovat vznik dílka snad neotřelejšího. Jedné z nich dal přednost i můj souputník ze dvou ročníků předchozích (a mnohých reportážních cest jiných), náš ostravský reportér Karel Furiš. Nicméně po nějakém váhání jsem se přece jen rozhodl pro krátký cyklovýlet po ulicích svého sídelního města místo dlouhé cesty vlakem na nějaké místo vzdálené. Mimo jiné proto, že letošní pozvánka slibovala také cosi nového:

Pozvánka uveřejněná na stránce www.nabreziparomilu.cz

Za sobotního ještě podmračeného rána jsem se jal vypravovat na místo dění v představě, že po něm budu tentokrát bloudit sám, když se na mém monitoru objevila blikající obálečka, oznamující příchod zprávy. Ta přinesla sdělení mé předchozí rozpoložení prudce měnící. Přítel Radek mi sděloval, že se s Veronikou a jejich dcerkou Radkou právě vypravují na vlak směr Hradec Králové, aby mne potěšili svou společností a sebe premiérovou návštěvou akce, kterou doposud znali jen z našich reportáží. Malý nelad byl jen v tom, že když oni nasedali v Olomouci do svého spoje, já jsem už u Tyršova mostu sesedal ze svého šlapacího přibližovadla.

Areál 11. mezinárodního „Nábřeží paromilů“ na mapě města; zdroj: www.mapy.cz

Což v mém případě bylo právě v 8:50 hod. Sice mne k takovému spěchu nic netlačilo, protože slavnostní zahájení akce bylo plánováno až na desátou hodinu dopolední a její ukončení o šest hodin později, ale mám rád onu jinak nepostižitelnou atmosféru vrcholících příprav. A navíc i možnost vyfotografovat některé zajímavé exponáty ještě v relativním klidu a bez nebezpečí, že mi do záběru kdosi umístí svou postavu či aspoň některou její část. Tento přístup samozřejmě vede k minimálně dvojí obchůzce týchž míst, ale to jsem měl už nacvičeno z ročníků předchozích. A jako při nich, i letos jsem svou pouť začal u „hlavní brány“ dějiště akce.

Ruch u vjezdu do areálu na Smetanově nábřeží © PhDr. Zbyněk Zlinský

I když hořejší úvodní snímek nezachytil nic vzrušujícího, o chvíli později se na tom místě roztrhl pytel s naváženými zajímavými exponáty, o nichž se zmíním až později. Nehodlám totiž své zážitky prezentovat metodou „krok za krokem“, protože by to bylo rozptylující a navíc nadbytečné vzhledem k nepochybné výpovědní hodnotě snímků v připojené galerii. Pokusím se ve stručnosti načrtnout své konání a k němu v příhodném místě poskytnout širší informaci k některé novince či zajímavosti, na kterou jsem narazil. Od hlavního vstupu jsem čile zamířil k nádraží Dětské železnice, která už na první pohled prošla výraznou inovací výchozího stavu.

Ukáznění chodci respektují červená světla na přejezdu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Našel jsem zde cosi hodně odlišného od stavu, který se odrazil v samotném titulku loňské reportáže. Od „dobře informovaného zdroje, který si nepřeje být jmenován“ jsem se dověděl, že královéhradecká Dětská železnice prošla týmž procesem, který nedávno postihl její celostátní „velký vzor“. Jestliže však v Českých drahách personální zemětřesení smetlo „trafikanty“ ve prospěch „odborníků“, tady šlo spíše o generační obměnu, která se odrazila nejen v nižším věku službukonajících „železničářů“, ale také v materializaci některých jejich dříve zavrhovaných nápadů. Ty směřují k posílení „modelovosti“ drážky i provozu na ní a zvýšení její atraktivity.

Provoz nádraží Dětské železnice řídí dispečer © PhDr. Zbyněk Zlinský

Je ovšem pravda, že výše zmíněná personální a technická opatření neodstranila zcela provozní potíže, které jsme zaznamenali na loňském Nábřeží paromilů. Sice bylo zjevné, že „traťováci“ Dětské železnice odvedli kus práce i na jejích kolejích a výhybkách (já jsem alespoň nezaznamenal žádné vykolejení či podobnou událost), ale disproporce mezi kapacitou tratě a velkým množstvím vypravovaných vlaků (o návalu cestujících nemluvě) žádné řešení nemá. Navíc dodavatele zabezpečovacího zařízení podle jeho vlastních slov zlobili strojvedoucí, kteří návěstidla často ignorovali. K nim určitě nepatřila jejich zástupkyně něžného pohlaví.

Dětská železnice má nejvyšší podíl strojvůdkyň mezi dopravci (asi nejen) u nás
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Z nádraží dětské železnice jsem se přesunul na vlastní nábřeží, abych alespoň letmo zdokumentoval přípravy labské flotily na očekávaný nával plavby chtivých návštěvníků, nahlédl do sekce spalovacích motorů a zastavil se u dvou exponátů, které byly přivezeny na trajleru ze žamberecké expozice brněnského Muzea starých strojů. První z nich byl původně v Hradci Králové domovem a na Nábřeží paromilů přijížděl po vlastní ose. Naposledy před třemi roky, pak došlo k nějakému sporu vlastníka s pořadateli a nyní se vrátil už v režii nového majitele. Jde o parní nákladní automobil Škoda Sentinel, který rekonstruoval hradecký paromil Zdeněk Balský.

Škoda Sentinel dělá páru, aby mohl sjet s trajleru © PhDr. Zbyněk Zlinský

Spolu s tímto staronovým exponátem byla přivezena k premiérové prezentaci parní lokomobila od britské firmy Ransomes, Sims & Jefferies Ltd, největší v Čechách. Alespoň podle části zprávy z akce, kterou uveřejnil Hradecký deník: „Dneska tu zažívá premiéru, veřejnost ji ještě neviděla. Používala se v zemědělství a stavebnictví jako univerzální motor. Poháněly mlátičky, čerpadla, kompresory nebo cokoliv, co se točilo. Dokonce díky ní fungoval celý pivovar," pochlubil se Martin Holata z Muzea starých strojů, které své brány otvírá zatím výjimečně. Další příležitost, kdy mohou návštěvníci vidět staré stroje, bude v sobotu 7. září v Žamberku.

Lokomobila od britské firmy Ransomes, Sims & Jefferies Ltd po stažení z trajleru
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Po krátké návštěvě náplavky protějšího Eliščina nábřeží, kde se na svém tradičním místě připravovala k prezentaci historická hasičská technika jsem se vrátil do centra dění a na chvíli se zastavil u vznikající expozice v úvodu výše odkázané zprávy zmíněného napajedelského nadšence a pravidelného účastníka hradecké akce Antonína Pavelky. Ten krom onoho už nám z minulých ročníků známého parního vozidla jednostopého tentokrát přivezl samohyb dokonce pouze jednokolový, repliku Putonova monocyklu z roku 1894. Ale také obdobně nově podle původního a zcela unikátního italského vzoru z roku 1906 postavený osobní elektromobil Dora.

Elektromobil Dora při odpolední ukázkové jízdě © PhDr. Zbyněk Zlinský

Poté jsem se zastavil u stánku jaroměřských muzejníků, abych je pozdravil a vyslechl si novinky z Výtopny od toho z nich, který je i naším členem. Ten se také neopomněl pochlubit jejich letošním exponátem, pohříchu gumokolním - vzorně renovovaným vozem Škoda Octavia super z roku 1962. Pak už bylo pomalu na čase dostavit se k pódiu, na němž se mělo odehrát slavnostní zahájení. Jeho účastníkem krom živých protagonistů byl i jeden neživý - v té době ještě studený parní osobní automobil Baffrey, který měl na Nábřeží paromilů premiéru loni (a já jsem jej pak v reportáži špatně představil, za což jsem si oprávněně vysloužil objasňující výtku).

Replika parního automobilu Baffrey už v provozu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vlastní zahájení tradiční akce proběhlo s tradičním zpožděním, byť kratším, než bývalo zvykem. Také projevy byly nebývale nedlouhé a nikdo je neobohatil rozvleklými gratulacemi a jinými společenskými exkursy, k nimž dříve k jisté nevoli publika docházelo. Po úvodním proslovu moderátorky pronesla pár případných vět primátor statutárního města Hradec Králové MUDr. Zdeněk Fink, poté byla představena a o letošní akci krátce vyzpovídána nová předsedkyně Královéhradeckého klubu přátel parních strojů Daniela Filová a o vlastním programu se nakonec už o něco obsáhleji (nicméně velice věcně) rozhovořil jeho jednatel Ing. Jiří Stránský

Hovoří jednatel Královéhradeckého klubu přátel parních strojů Ing. Jiří Stránský
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Jak už to tak bývá, během projevů sentinel konečně sestoupil s trajleru na zem, aniž jsem ten děj mohl podle svých záměrů zaznamenat. Inu naklonovat se neumím. (Nebyl to ostatně jediný záběr, který mi unikl - podobně to bylo s jízdou monocyklu.) Od pódia jsem se vydal do centra parku, na jehož ploše bylo zaparkováno nemálo historických automobilů a motocyklů, jejichž (snad) kompletní přehled najdete v připojené galerii. Po chvíli soustředěného sledování provozu na Dětské železnici jsem se přemístil na náplavku Smetanova nábřeží, tradičně skýtající zázemí příznivcům všelikých malých strojků a (nejen) lodním modelářům.

Lodní modely a pneumatické strojky přijely z Německa © PhDr. Zbyněk Zlinský

Úbytek vystavovatelů domácích a zejména zahraničních v této sekci jsem zaznamenal a okomentoval už loni - a letos tento proces zjevně pokračoval. Dva připravené, ale neobsazené stánky dokonce signalizovaly fakt, že kdosi svou účast zrušil až na poslední chvíli. Vzdor malé nabídce nechyběla poptávka - na náplavce bylo v důsledku přemíry návštěvníků chvílemi opravdu těsno a k některým stánkům se důsledně slušným a ohleduplným způsobem dostat nedalo. Podobně tomu tou dobou bylo i na náplavce protější, stále plné obdivovatelů ručních i parních hasičských stříkaček, jejichž obsluhu si pod dozorem hasičů mohli vyzkoušet velcí i malí.

S blížícím se polednem nastal čas zajímat se o příjezd přátel z Olomouce. Cestou vstříc jejich přesunu od hlavního nádraží jsem ještě stihl prozkoumat letošní nabídku firmy MERKUR TOYS s.r.o., jejíhož šéfa jsem už ráno mohl sledovat při přípravě stánku. Jako každého roku, i letos byla škála železničních modelů i stavebnic rozsáhlá a tomu odpovídalo i trvalé obležení zejména vláčkařské části návštěvníky. V podobném stavu jsem pak nelezl i stánky nabízející občerstvení všeho druhu a obojího skupenství. Největší zájem byl zjevně o služby Dětské železnice, od jejíhož nástupiště se táhla fronta neskutečné délky. Ale ani „autosalón“ nezel prázdnotou.

S olomouckou expedicí jsem se střetl na začátku Dukelské třídy a stal se jejím vůdcem na další trase. Vzhledem k Radčině tužbě po lodní dopravě jsme zamířili nejprve k přístavišti, ale posléze uznali, že stát v nepohybující se frontě není to pravé ořechové. Abych malou cestovatelku ušetřil dalšího zklamání, zařídil jsem jí „režijní“ jízdu na Dětské železnici a pak už jen sledoval, jak se proměnila v dokonalou šotoušku. Těch proměn pak bylo pochopitelně povícero, jak jsme chodili po jednotlivých zajímavostech, které obě nábřeží nabízela. Radka se snažila užít si všeho, co se nabízelo a ve svém živlu byla také ve společnosti hasičských stříkaček.

Na rozdíl od stále čilé Radky jsem já začal umdlévat (za čímž nebyla jen únava, ale také jisté dietní pochybení sklerotického diabetika), takže jsem se musel s přáteli rozloučit a odebrat se domů. Ostatně už mne k svému dalšímu konání nepotřebovali, Veronika bystrým zrakem spatřila absenci fronty u přístaviště, takže chvátali nalodit se. (Což se jim vskutku podařilo, o čemž svědčí jejich snímky na konci galerie.) A já jsem svého rozhodnutí zúčastnit se i 11. mezinárodního Nábřeží paromilů nelitoval. Litovat bych mohl jen nepřítomnosti Karlovy, protože tak chybí jeho obvyklé bonusové video. Bylo pro ně tudíž třeba sáhnout někam jinam: