Reportáž ze šuplíku: Posázavská pacifikace

19.2.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Byl to normální výlet za parní nostalgií i běžným provozem, ale s odstupem téměř deseti let se snímky z toho dne přesunuly do kategorie „nostalgie“ téměř všechny a nabyly tak nové hodnoty. Zamračené už pravidelné vlaky údolím Sázavy (ani nikudy jinudy) netahají, žabotlamy z trati na Benešov zmizely, tehdejší provozního středisko Čerčany degradovalo na provozní pracoviště a část jeho orchestrionů se proměnila v Regionovy.

Ostatně také most přes Sázavu na severním zhlaví stanice Čerčany dostal novou podobu, takže jeho náhodně pořízené záběry jsou už neopakovatelné. Stejně jako snímky lokomotiv a dalších železničních vozidel, jež jsem během oné cesty zachytil a která byla v průběhu následujících let dílem rekonstruována, dílem zrušena a sešrotována. No a ta ostatní pochopitelně zestárla, stejně jako my dva. I když dámy vlastně nestárnou, takže to v případě mé (i životní) souputnice Heleny beru zpět. Ta jen v posledních letech ztratila elán kamkoliv cestovat a rozhodla se pro užívání svého důchodu v pohodě domova. Tudíž také její fotografie jsou neopakovatelné.

Helenu neznavily ani schody na hradě Český Šternberk © PhDr. Zbyněk Zlinský

Naproti tomu akce, která nás tehdy aktivovala, opakovatelná a dokonce opakovaná byla. Již tradičně se o 6 sobotách (26.června, 3. a 24. července, 14. a 28. srpna a 25.září 2004) vydá na svoji trasu parní vlak po jedné z nejkrásnějších tratí v naší zemi po posázavském pacifiku (Praha - Vrané nad Vltavou – Čerčany – Kácov). Kromě návštěvy překrásného okolí dnes již více než 100 leté železniční tratě, která je vedena proti proudu řeky Vltavy a Sázavy mohou cestující navštívit mnoho historických památek, psalo se v pozvánce, kterou jsem v létě 2004 objevil kdesi na internetu. Mne zaujal v ní inzerovaný stroj, který v mé fotogalerii dosud chyběl.

Pozvánka na jízdy vlaků „Posázavských linek“ s lokomotivou 434.2186

A také datum 14. srpna, na kteroužto sobotu jsme zatím neměli žádný program, ač Helena vyjádřila přání někam vyrazit. Jal jsem se připravovat cestovní plán, který měl zahrnout zachycení parního vlaku při odjezdu z pražského hlavního nádraží, při příjezdu do Čerčan i tamním takřka hodinovém pobytu a v konečné stanici Kácov. Ze spolupráce s IDOSem nevzešel žádný pevný itinerář naší cesty, připravil jsem si a vytiskl všechna možná spojení, která zajišťovala dosažení našeho cíle s dostatečnou pružností vzhledem k možným nepravidelnostem dopravní reality. Trasa přitom nerozhodovala, měli jsme cestovat na tehdy ještě novou jízdenku SONE+.

Jízdenka SONE+ použitá k cestě Hradec Králové - Kácov a zpět

Neváhali jsme investovat 360,- Kč do její dražší varianty, i když bychom ten výlet zvládli i s jízdenkou za 160,- Kč, platnou jen v osobních vlacích. Ale to bychom museli vstávat dřív a cestovat přes Pardubice. Takto jsme mohli z Hradce Králové vyrazit čtyři minuty před osmou hodinou ranní vlakem Ex 550 Krakonoš, který tehdy jezdil v trase Trutnov hl.n. - Praha-Smíchov. Na pražském hlavním nádraží jsme z něj vystoupili v 09:23 hod. a marně se rozhlíželi po dýmající parní lokomotivě, která měla s nostalgickým vlakem do Posázaví vyrazit už za 14 minut. Jeho souprava se u příslušného nástupiště objevila bohužel až v 10:14 hod.

434.2186 s opožděným vlakem do Čerčan a Kácova u 5. nástupiště © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tím padla jak možnost, abychom do Čerčan pokračovali po dolní části Posázavského pacifiku v 10:06 hod. odjíždějícím Os 9031, tak zamýšlená dokumentace odjezdu parního vlaku z výchozí stanice. Jen jsem pořídil něco málo snímků lokomotivy a museli jsme nastoupit do Os 9141 Praha hl.n. - Benešov u Prahy, a to dokonce tak rychle, že jsem si jeho podobu nezvěčnil (ostatně v té době jsem ještě neměl ve zvyku fotit každou „mašinku, co mne vezla“). Jedinou výhodou onoho zpoždění nostalgického spoje byla skutečnost, že v době čekání na jeho přistavení jsem měl čas pořídit něco fotografií lokomotiv, které mi připadaly zajímavé.

Odstavený „banán“ 150.021-4, dnešní 150.221-0 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Krom výše zobrazeného stroje, jenž se roku 2008 proměnil dílčí rekonstrukcí v banán rychlený, tak na mé paměťové kartě nevalné kapacity utkvěly ještě lokomotivy 751.017-5 (zrušená v roce 2005 a sešrotovaná o dva roky později), 363.111-6 (roku 2010 rekonstruovaná na 362.111-7), 163.044-1 (v roce 2012 podrobená „polonizaci“) a 350.014-7 (kterou od té doby žádná výrazná změna nepostihla). Po příjezdu do Čerčan jsem první záběr věnoval objektu toho zájmu i z dnešního pohledu nehodnému, dodnes existujícímu přípojnému vozu se služebním oddílem 012.244-0 BDtax, protože jsem je tehdy sbíral. Pak už jsem cílil na věci hodnotnější.

Jízda Os 9010 Čerčany - Praha se musí přizpůsobit protijedoucímu opožděnému parnímu vlaku
© PhDr. Zbyněk Zlinský

K nim patřila nejen už v Praze zastižená 751.017-5, ale také 749.180-6 (zrušená v roce 2011 a roku následujícího sešrotovaná) v čele soupravy patrových vozů řady Bmto či 714.017-1 na obratu vlaků Os 9031/9012 z/do Vraného nad Vltavou a Prahy hl.n. (dnes prý čekající na zrušení). Pak už se konečně nad jižním zhlavím stanice objevil kouř a záhy jsme se všichni dočkali příjezdu právě hodinu opožděného parního vlaku. Ten byl s pomocí místního kocoura přeposunován na první kolej a jeho stroj se vydal k provoznímu ošetření do depa, z provozní jednotky nedávno ponížené na provozní středisko (a později na provozní pracoviště) DKV Praha.

434.2186 při dobírání vody a provozním ošetření v čerčanském depu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když už jsem spolu s ostatními obdivovateli čtyřkoláka pronikl do depa, pořídil jsem tam také něco málo snímků přítomných vozidel „moderních“, tedy motorových vozů řady 810 a odpovídajících vozů přípojných. Další pak tvořily vlak, jímž jsme Čerčany opustili. Tímto způsobem jsem zdokumentoval dnes už neexistující vozidla, která posloužila jako výchozí pro přestavby na Regionovy (v závorce současné označení a rok rekonstrukce): 810.586-8 (814.195-4, 2012), 810.081-0 (814.222-6, 2008), 810.102-4 (814.031-1, 2007), 010.393-7 (914.031-0, 2007) a 010.381-2 (914.104-5, 2010). Uchovaly se jen 810.570-2 (modernizován) a 810.500-9.

810.500-9 v provozním středisku Čerčany © PhDr. Zbyněk Zlinský

Asi bych měl ještě dodat, že ani hlavní hrdinka celého dne, lokomotiva 434.2186 za to necelé desetiletí nezměnila ani svou podobu ani bydliště (pomineme-li formální převedení do Depa historických vozidel - má stále své místo mezi historickými vozidly ČD s domovským depem Praha-Vršovice a formálním označením 994.001-6. Když jsem si stojícího čtyřkoláka vyfotografoval ze všech stran, pro jeho zachycení v pohybu jsem se vydal na výše zmíněný, dnes už v té podobě neexistující most přes řeku Sázavu. Škoda, že jsem nevěnoval samostatnou pozornost také stavbě samotné, ale tehdy jsem se zaměřoval téměř výhradně na vozidla

434.2186 páše ekologickou katastrofu na čerčanském mostě © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pak už jen číhal na odjezd parního vlaku, k němuž došlo proti jízdnímu řádu pochopitelně se zpožděním, tentokrát zvíci pouhých 37 minut. Dlužno dodat, že jsem možná číhal dobře, ale fotografoval špatně. Můj tehdejší přístroj byl hodně pomalý a já zase příliš rychlý. S vědomím zmarněné příležitosti jsem pořídil ještě nějaký ten snímek objektů méně ošidných, mimo jiné žabotlam 451.035-0 a 451.014-5, které dodnes existují a snad také jezdí, i když po jiných tratích. A poslední fotografie z Čerčan zachycují trojvozovou soupravu Os 9207 s cílovou stanicí Světlá nad Sázavou, jímž jsme se my vydali dostihnout čtyřkoláka ve stanici Kácov.

810.102-4 + 010.381-2 + 810.500-9 jako Os 9207 Čerčany - Světlá nad Sázavou
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Ten záměr se nám sice podařilo naplnit, ale ne tak, jak jsem si představoval. Opožděný parní vlak zdržel i ten náš, takže jsme do cíle naší cesty dorazili se zpožděním více než čtvrthodinovým, což mne donutilo k rychlé akci, jestliže jsem měl párkrát vyfotografovat u výtopny stojící parní lokomotivu a stihnout odjezd protijedoucího Os 9208 Světlá nad Sázavou - Čerčany. Sice jsem původně plánoval vydržet v Kácově déle, ale jednak se zrovna dalo do poměrně vydatného deště a za druhé jsem Heleně cestou slíbil doplnit náš program vložkou kulturně-historickou, neboť jeho převládající železniční náplň ji už nudila, ba dokonce otravovala.

434.2186 čeká na zpáteční cestu z Kácova do Prahy © PhDr. Zbyněk Zlinský

Tu vložku měla představovat návštěva hradu Český Šternberk, jak ostatně naznačil už první snímek v tomto textu. K němu ve stejnojmenné obci nabízí snazší přístup místní zastávka, ležící přímo pod hradem, než nádraží, jak nám ukázala turistická mapa. Takže jsme na ní vystoupili a vydali se po mostě přes Sázavu a po značené přístupové trase vzhůru do kopce. Neměli jsme sice v plánu absolvovat prohlídku hradních interiérů (na což už nezbýval potřebný čas), stačila nám návštěva nádvoří s exhibicí sokolníků, pohled do údolí s projíždějícím vlakem a procházka k nedaleké hladomorně. Krom zážitků jsme si z hradu odnesli i připomínku trvalou:

Prospekt hradu Český Šternberk

V předchozím odstavci zmíněná časová tíseň souvisela s průjezdem parního vlaku na zpáteční cestě do Prahy. Vzhledem k jeho předchozímu zpoždění a tím poněkud rozházenému pravidelnému provozu na trati nebylo tak docela jasné, kdy k tomu ději dojde. Nakonec jsme se jej dočkali v 17:38 hod., takže zřejmě z Kácova odjel v souladu s jízdním řádem. Tím byl program našeho výletu vyčerpán, ovšem až na cestu domů. I ta mohla mít několik variant, z nichž jsme zvolili tu, jež je patrná svým směřováním z níže uvedené mapky, časově a dopravně pak z dodatečně vytvořeného itineráře (opřeného spíš o razítka na jízdence než o děravou paměť.)

Trasa cesty z Hradce Králové do Kácova a zpět na mapě tratí k jízdnímu řádu ČD 2003/2004

Ta zpáteční cesta, zvláště její pasáž po trati číslo 014, byla také docela zajímavá, ale vzhledem k tomu, že ji nemám nijak zdokumentovánu, nijak se o ní šířit nemohu. V děravé mysli mi z ní utkvěly spíš jen izolované fragmenty než ucelená vzpomínka. Mohl bych sice litovat, že jsem tehdy své železniční poutě reportážně nezaznamenával (také nebylo proč), ale vzhledem k postupujícímu šeru a antišotoušským vlastnostem orchestrionu, jímž jsme se do Kolína vezli, stejně bych se fotograficky příliš realizovat nemohl. V každém případě mi až do dneška zůstala v duši spokojenost, že jsme díky Posázavskému pacifiku zpacifikovali hrozbu nudy.