Katalánsko 2014: Dva týdny s „autonomními“ drahami

17.9.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

A aby těch dvojek nebylo málo, bude tato stať o dvou typech železničních vozidel, jejich dvou zbarveních a dvou stanicích, z nichž každá obsluhuje dvě města. Že jedna z nich leží na dvou tratích, to už je jen taková „třešnička na dortu“ tématicky pestrého vyprávění, jehož jednotícím motivem je proces postupného osamostatnění katalánských regionálních drah, jak jsem jej mohl zaznamenat o letošní dovolené.

Snad nevadí, že zmíněná témata nebudou pojednána v pořadí, jak jsou v úvodu nastíněna. Začneme těmi nádražími, jež jsem navštívil v rámci polodenního výletu, který sice v obecné rovině plánovala moje maličkost, ale konkrétní dobu jeho konání stanovila vyšší moc. Původně jsem se chtěl vydat do stanic Blanes a hlavně Maçanet-Massanes, jimiž jsem už projížděl při cestě do Figueres a jen letmo zaznamenal změny, které nastaly (především v té druhé) od mé dávné návštěvy, někdy v podvečer, ale nakonec bylo vše jinak. Ráno 17. června se nad mým letoviskem rozplakalo nebe, a to rozhodlo – místo plážového válení bude výlet vlakem.

Kliknutí do náhledu otevře stránku s interaktivní mapou tratě Barcelona - Mataró
- Maçanet-Massanes

Nahlédnutí do jízdního řádu vyjevilo, že v pohodě stihnu snídani v hotelu a po ní vlak L'Hospitalet de Llobregat - Maçanet-Massanes s odjezdem v 10:09 hod. Dokonce s jistou časovou rezervou na experiment, který jsem chtěl učinit. Hodlal jsem se pokusit vrátit do oběhu arabské mince, které mi podloudně vrátil automat na jízdenky společnosti FGC při mém výletu do Barcelony. Jenže obdobný aparát Rodalies de Catalunya ty tři monetky opovržlivě vyplivl, takže jsem je nahradil platnými a obdržel cestovní doklad, který mi otevřel cestu na nástupiště. Tam jsem se bavil sledováním ruchu, mj. pronikáním cestujících do nádraží mimo turnikety.

Dvojice mladistvých černých pasažérek vniká do stanice Malgrat de Mar
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Tento oblíbený sport nepěstují jen junioři, při stejném úkonu jsem zastihl i sportovce věku pokročilejšího. Na zachycení takovýchto i jiných objektů jsem měl času víc, než mi bylo milo – zvolený vlak se totiž dostavil na místo našeho setkání s téměř čtvrthodinovým zpožděním. Sice jsem nějak zvlášť nespěchal, ale raději bych ten čas trávil někde jinde, než zrovna v železniční stanici z každodenního styku mi už notoricky známé. Nakonec jsem se dočkal a vlak mne odvážel vstříc novým zážitkům. V Blanes jsem zahlédl nevšední úkaz v podobě motorové lokomotivy a doufal, že na mne počká až do doby, kdy se budu vracet z cílové stanice.

Železniční stanice Maçanet-Massanes na fotomapě; zdroj: old.wikimapia.org

V ní mne uvítalo počasí už poněkud přívětivější, které se navíc během mého pobytu zvíci zhruba osmdesáti minut dále zlepšovalo, jak ukazují také fotografie v připojené galerii. Ty ostatně doloží náplň uvedeného času mnohem lépe, než by učinil psaný text, který zaměřím spíš k několika poznámkám obecnějšího rázu. Stanice Maçanet-Massanes byla otevřena 27.8.1860 na dnešní trati XC02. Původně se jmenovala Riera de Santa Coloma a později d'Empalme. Její současný název se vztahuje k městu Maçanet de la Selva a městečku Massanes, od nichž však leží vzdálena 5 a 2 kilometry, takže jejich dostupnost železnicí je poněkud sporná.

Nádraží Maçanet-Massanes se sídly Massanes a Maçanet de la Selva na mapě;
zdroj: old.wikimapia.org

Dne 1.8.1861 do stanice dospěla dnešní trať XC01 a její uspořádání nabylo charakteristické podoby písmene „Y“. To pak bylo v relativně nedávné době „přeškrtnuto“ vysokorychlostní tratí (LAV), známou pod označením AV22. Té jsme se věnovali v jedné předchozí reportáži a tady musíme doplnit hlavně skutečnost, že v souběhu s výstavbou estakády nad stanicí byla ona sama modernizována, jak popisuje správce infrastruktury v dobové tiskové zprávě. V roce 2007 jsem zastihl obě stavby teprve v počátcích, což mi (krom hyperaktivního bezpečáka) komplikovalo dokumentaci nádraží i provozu v něm. Tentokrát mne už neomezovalo nic.

Po estakádě LAV nad stanicí Maçanet-Massanes se řítí vlak k Barceloně
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nakonec jsem se díky modernizaci nádraží nemusel jednání, které by mohlo úřední osobu (jež tam ostatně nebyla) popudit, dopouštět nemusel. Nástupiště byla prodloužena (jedno dokonce uchovalo dříve mezi kolejemi stojící torzo vodního jeřábu) a podchod mezi nimi protažen až na druhou stranu kolejiště, takže jsem se na dosah kýženým objektům dostal vždy legální cestou. Největší změnou z hlediska cestujících však bylo formální zrušení ostrovní výpravní budovy (včetně výpravčího) a zprovoznění nové, postavené na přístupu od města Maçanet de la Selva. V té však funguje jen pokladna a třeba záchodky zůstaly v budově staré.

IR 15095 Barcelona Sants - Portbou přijíždí do modernizované stanice Maçanet-Massanes
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Jiné služby ostatně stanice toho času nenabízí a cestující v ní nenajde ani žádnou možnost občerstvení, což je poněkud na pováženou, jde-li o lokalitu tak vzdálenou civilizaci. Navíc se zdá, že na nádraží se dá po silnici dopravit jen individuální automobilovou dopravou, taxíkem či pěšky. Opodál nové výpravní budovy jsem sice našel označník autobusové zastávky, ale bez vylepeného jízdního řádu i jakýchkoliv stop využití zastávky samotné. Podle (nepříliš čilého) lidského pohybu na peronech a kolem nich, který jsem mohl pozorovat, slouží stanice hlavně jako přestupní mezi pobřežní a vnitrozemskou tratí, než by obsluhovala své okolí.

Nevábné zákoutí parkoviště a estakáda LAV nad nádražím Maçanet-Massanes
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Kolem poledne jsem usoudil, že paměťová karta mého přístroje je už místními atrakcemi dostatečně naplněna a rozhodl jsem se nejbližším spojem popojet do Blanes. Jenže ten se už hotovil k odjezdu, jízdním řádem stanovenému na 12:04 hod. a já jsem stál na nástupišti bez jízdenky (ráno jsem si koupil jednosměrnou, nevěda, jak se bude můj výlet vyvíjet). Přesto jsem nastoupil, stejně jako jsem učinil před sedmi lety. Tehdy jsem byl sice dopaden, ale revizor mi jen prodal cestovní doklad bez přirážky, takže jsem doufal, že se nic nezměnilo. Zda je tomu tak, nevím – náhodná kontrola mne nepostihla. Takže jsem v klidu mohl sledovat okolí tratě.

Zbytky původního rozsáhlejšího kolejiště ve stanici Tordera © PhDr. Zbyněk Zlinský

V Blanes jsem nejprve s potěšením zjistil, že motorová mašinka mi neujela a zjevně tak neučiní ani v nejbližší době, a pak jsem se věnoval zachycení současné podoby nádraží, jež od mé předchozí návštěvy také prošlo modernizací, zahrnující mimo jiné zvýšení nástupišť a zřízení bezbariérových přístupů k vlakům. Tehdy ostražitě se tvářící členy bezpečnostní služby nahradily kamery, na nichž právě probíhala údržba. Ale věnujme se spíš některým obecnějším věcem. Stanice Blanes byla uvedena do provozu roku 1859, jak se můžeme dovědět třeba z článku v katalánské wikipedii. Leží na samém okraji města, které primárně obsluhuje.

Železniční stanice Blanes na fotomapě; zdroj: old.wikimapia.org

Sekundárně, totiž prostřednictvím speciální autobusové linky, pak obsluhuje i město další, známé katalánské letovisko Lloret de Mar. Dopravní návaznost je zdůrazněna i v železničním jízdním řádu, symbolem autobusu u stanice Blanes. Autobusy společnosti Pujol jezdí mezi železniční stanicí Blanes a centrem Lloret de Mar v závazku veřejné služby katalánské vládě každý den od rána do noci v půlhodinovém intervalu, jak se můžeme přesvědčit pohledem do jejich jízdního řádu. Pro zajímavost nabízím i jejich tarif. Toho dne jsem sice žádný autobus pořádně zachytit nestihl, ale podařilo se mi to nazítří, při jiné příležitosti, o níž bude zmínka níže.

Autobus do Lloret de Mar před nádražím v Blanes © PhDr. Zbyněk Zlinský

K dalšímu dnu se do jisté míry vztahuje i mé setkání s motorovou lokomotivou, kterou jsem na této výhradně osobní dopravě určené trati dosud neviděl. Šlo o 36. stroj řady 311 v čele traťováckého vlaku s kolejnicemi, které byly nazítří už složeny. Zda ta zásilka souvisí jen s běžnou údržbou nebo je předzvěstí světlé budoucnosti, to nevím. V už citované stati o stanici Blanes se totiž mimo jiné píše o plánu zdvoukolejnění tratě XC01 mezi Arenys de Mar a Blanes, které by zřejmě mělo zejména zamezit přenášení zpoždění mezi protijedoucími spoji. Stavba byla naplánována na léta 2008 – 2015, takže jsem možná na její přípravu vskutku narazil.

Lokomotiva 311-136-6 přivezla do Blanes kolejnice © PhDr. Zbyněk Zlinský

Určitě jsem však narazil na důkaz zmíněného přenosu zpoždění na jednokolejné trati, když můj spoj k domovu s pravidelným odjezdem z Blanes ve 12:47 hod. musel čekat na opožděný protijedoucí vlak a na cestu se vydal těsně po jeho příjezdu. Což mne obecně netrápilo, ale nestihl jsem zachytit příjezd dvojice jednotek moderní typu Civia, když jsem už seděl v jedné z jejich starších předchůdkyň. Navíc obdařené dokladem toho, že ani Katalánsko není prosto železničních vandalů, v podobě čtveřice roztřískaných oken v čelním voze. Vlak mne však nakonec v pořádku dopravil do mého dočasného sídla, dokonce právě včas k obědu.

Vlak Blanes - L'Hospitalet de Llobregat ve stanici Malgrat de Mar s hotelem Sorra d'Or v pozadí
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Po něm bylo počasí natolik slunečné, že jsem ještě mohl strávit pár hodin na pláži a téže činnosti jsem věnoval i den následující, poslední. Až po večeři mne napadlo, že jsem doposud nikdy nejel už výše zmíněnou jednotkou Civia a neměl ani možnost zdokumentovat její interiér. Před sedmi lety proto, že tato vozidla tak daleko od Barcelony nezajížděla, letos jsem na ně prostě při svých cestách nenarazil. A štěstěně jsem ani nemohl vyjít vstříc, neboť v jejich nasazování na konkrétní spoje jsem nebyl schopen vysledovat žádný řád. Zamířil jsem tedy na nádraží zjistit, zda se kolo štěstí neobrátí tím správným směrem v hodině dvanácté. A obrátilo.

Osud do Malgrat de Mar přivál dvojici jednotek řady 464 na poslední chvíli
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Neváhal jsem ani chvíli a po vzoru mnohých domorodých černých pasažérů uháněl na peron a nastoupil do vlaku. Že byl poměrně slušně obsazen, to mne netrápilo – místo jsem nehledal, protože do příští stanice (dál vzhledem k postupujícímu soumraku nemělo smysl jet) jsem právě stihl projít s foťákem čtyřvozovou jednotku. Konkrétně šlo o 23. exemplář řady 464, jejíž technická i výrobní data lze nalézt vesměs v souhrnném popisu typu Civia. Jeho další zástupce, tedy vozidla řad 463 a 465, jsem potkal jen při své cestě do Barcelony a jejich snímky najdete v reportáži z ní. Liší se prakticky jen počtem vozů a interiér mají naprosto shodný.

Interiér vozu 9-464-723-6 s přechodem do vozu 7-464-723-6 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k už zmíněným zhoršujícím se světelným podmínkám nehodlal jsem ve stanici Blanes strávit více času, než bylo bezpodmínečně nutno. Nicméně neutíkal jsem na křižující vlak, který bych asi stejně nestihl, protože stál u jiného nástupiště, ale využil té půlhodinky času do odjezdu spoje následujícího, abych zachytil už výše zmíněný autobus do Lloret de Mar a pak mne napadlo zdokumentovat také interiér jednotky řady 447. Nabízela se ta, která byla nasazena na vlaku, jenž mne měl posléze odvézt k mému „domovu“, tedy vozidlo (fiktivního) inventárního čísla 161, tvořené vozy s označením 9-447-321-1, 7-447-161-1 a 9-447-322-9.

Interiér vozu 7-447-161-1 s toaletou v zadní části © PhDr. Zbyněk Zlinský

I když jsem se podobného jednání dopustil, a to dokonce na stejném místě, už roce 2007, považoval jsem za účelné dokumentaci zopakovat. Nově k ní přidávám odkaz na technické a další informace o této elektrické jednotce, jak je lze najít ve španělské Ferropedii. Oba uvedené typy elektrických jednotek nejsou pochopitelně jedinými, které mají k dispozici Rodalies de Catalunya, ale jen ony jsou nasazovány na linku R1, s níž jsem po dva týdny udržoval důvěrný vztah, který sice vznikl náhodně, jak už víme z úvodní reportáže, ale o to byl vítanější. Když jsem po návratu do Malgrat de Mar vyprovodil očima poslední vlaky, bylo mi smutno.

Můj vlak opouští Malgrat de Mar, protijedoucí se k tomu chystá © PhDr. Zbyněk Zlinský

Byla přede mnou poslední noc v hotelu a nazítří mne čekal odlet. Katalánské vlaky se mi zdály už na vždy minulostí (netušil jsem, že se s nimi ještě setkám na letišti, jak vyjde najevo v reportáži závěrečné). Mudroval jsem i o zvláštním jevu, že jsem sice byl už po třetí na území Španělského království, ale mezi Španěly vlastně nikdy. Katalánci ani týmž jazykem hovořící obyvatelé Baleár se za příslušníky takto označovaného národa nepovažují a jiné regiony jsem nenavštívil. Nikomu asi neušlo, a já jsem se o tom už také zmínil, že Katalánsko usiluje o samostatnost v rámci Evropské unie, což dávají stále silněji najevo, jak si všimla i naše média.

Úsilí o samostatnost se postupně přeneslo z roviny kulturní a všeobecně politické do sféry ryze praktické – počínaje třeba posilováním úlohy národní policie a konče oddělením katalánské regionální železniční dopravy od celostátní, které zatím vyvrcholilo ustavením Rodalies de Catalunya k 1. lednu 2010. I když tratě i nádraží zůstávají v majetku správce infrastruktury a operátorem dopravy je Renfe operadora, o jejich chování na dotčené železniční síti rozhoduje regionální vláda. Vnějším projevem uvedených změn je mj. postupné převlékání železničních vozidel do nového korporátního nátěru, na první pohled odlišného od toho původního.

„Prekabátenie“ se z výše uvedených jednotek týká zatím pouze řady 447, protože nejnovější vozidla typu Civia byla v nových barvách dodána už z výroby a ta starší si musí počkat. Přechod na nové zbarvení vozidel nastal sice poměrně rychle (jako první jím byla v červenci roku 2010 obdařena jednotka 447-057), ale jeho postup je pochopitelně relativně pomalý, proto asi ještě dlouho budou k vidění nátěry oba, někdy dokonce na tomtéž vlaku, je-li veden dvojicí jednotek. Podobně jsou barvami a logem Rodalies de Catalunya postupně opatřovány i další objekty, zejména automaty na výdej jízdenek, zákaznická centra, informační prvky atp.

Dokumentační snímky k uvedené problematice najdete v první polovině poslední listu připojené galerie. V polovině druhé jsou pak ilustrační fotografie z každého dne těch dvou týdnů, které jsem v Katalánsku strávil. I když jsou mezi nimi některé, z nichž žádný obrázek přímo se vztahující k „autonomním drahám“ nemám, věřte, že přesto jsem s nimi byl v každodenním styku – nakonec má cesta z hotelu na pláž vedla podchodem pod staničním kolejištěm, jak je zřejmé z úvodní reportáže. Poslední položka galerie naznačuje, že v kontaktu s Rodalies de Catalunya jsem byl i v den cesty do vlasti. O té bude závěrečný díl seriálu.