Legionářský ešalon dorazil na Žižkov

13.10.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Nákladové nádraží Žižkov se ve čtvrtek 9. října 2014 stalo svědkem nevšední akce, jež dala jejím účastníkům navíc příležitost ozřejmit si možnosti využití, jaké jeho památkově chráněný areál do budoucna skýtá. Pozvaní hosté, mezi nimiž nechyběli zástupci redakce VLAKY.NET, si mohli prohlédnout repliku vlaku československých legií v Rusku, který se vydává na osvětovou pouť Českou republikou.

Slavnostní prezentace Legiovlaku pro pozvané předcházela jeho prezentaci široké veřejnosti, na niž jsme vás na tomto místě s předstihem pozvali a při té příležitosti také vysvětlili podstatu a poslání projektu, takže je zbytečné tyto informace opakovat. Tato reportáž je doplní zejména svou obrazovou částí, která nabízí jak „virtuální“ prohlídku soupravy legionářského ešalonu, tak také fotografickou dokumentaci slavnostního dění. A k tomu snímky samotného Nákladového nádraží Žižkov, jaké se nám při jeho předchozí „ilegální“ návštěvě, jež dala vzniknout nejen spíš zábavné reportáži, ale též vážné stati o jeho osudech, pořídit nepodařilo.

Nákladové nádraží Žižkov z ulice Olšanské © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když na adresu redakce VLAKY.NET dorazila pozvánka na akci, oslovil jsem našeho pražského reportéra, zda je ochoten a schopen se jí zúčastnit. Přitom jsem jej podle možností hodlal sám doprovodit, protože taková záležitost není zrovna běžná. Dohodli jsme se, že já přijedu do Prahy vlakem R 934 Kyšperk, on na mne počká na hlavním nádraží a odtud se po svých pomalu přesuneme na místo děje. Náš plán se však během mé cesty začal poněkud hroutit, když rychlík Hradec Králové pro čekání na jakýsi opožděný přípoj opustil s mírným zpožděním, které pak bohužel opakovaným čekáním na volnou na trať narostlo až na trojnásobek.

Kolega na mne musel v Praze čekat déle než čtvrt hodiny © PhDr. Zbyněk Zlinský

Jestliže pozitivním jevem bylo to, že jsem do našeho hlavního města ještě relativně včas dorazil, negativně se mi jevila nutnost použít k další cestě jeho MHD, konkrétně tramvajové linky číslo 9. Tedy ne že bych měl něco proti tramvajím, naopak. Navíc jsem pražskou pouliční dráhou nejel už léta, ale zaplatit 24,- Kč za jízdu zvíci tří kilometrů mi připadalo přece jen trochu nad mé poměry. Jenže přiřítit se do cíle s vyplazeným jazykem také nebylo moc přitažlivé, tak jsme pochopitelně pěšky nešli. A učinili jsme dobře, protože jinak bychom nestihli zdokumentovat podobu Legiovlaku ještě při jejím čekání na slavnostní okamžik, tedy nerušeně.

Severní rampa Nákladového nádraží Žižkov ve stádiu příprav © Jiří Řechka

Než k tomu došlo, bylo nám proniknout do útrob nákladového nádraží, k čemuž jsme si zvolili jižní bránu, která se ovšem ukázala být v tomto případě spíš zadním vchodem. Nicméně směrovka k místu konání prezentace za ní nechyběla a navíc jsme byli podrobněji nasměrováni pracovníkem ostrahy. A když jsme pak v dáli viděli stoupající dým, neprodleně jsme se vydali k jeho zdroji. Byl jím stroj 434.2186 Českých drah, zástupce lokomotivní řady, která se k vedení podobného vlaku (víceméně) hodí. Nestál ovšem v jeho čele, ale byl až řazen za improvizovaným obrněným vagonem, jak bylo při sestavování takových vojenských vlaků běžné.

434.2186 v sestavě Legiovlaku © Jiří Řechka

Se sestavou vlaku jsme vás seznámili už ve výše zmíněné pozvánce, v níž byl mimo jiné uveden odkaz na jeho prezentaci. Ta však ukazovala jeho podobu předpokládanou, od níž se ta skutečná liší. Proto si řazení reálné stručně přibližme, a to s pomocí snímků výstavních popisů, které se otevřou po kliknutí na název konkrétního vagonu (druhý z nich popis neměl): 1. improvizovaný obrněný, lokomotiva 434.2186, 2. nízkostěnný s polní kuchyní, 3. ubytovací, 4. polní pošty, 5. štábní, 6. zdravotní, 7. plošinový s obrněným automobilem. Míra jejich historické věrnosti je ovšem různá, vesměs předurčená výchozími vozy, které byly k dispozici.

Improvizovaný obrněný vůz vznikl z vyřazeného uhláku ČD © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsme soupravu i kolem ní postávajícími legionáři v přiměřené míře zachytili, přesunuli jsme se do centra nadcházejícího dění, tentokrát už k hlavnímu vchodu do (zatím dočasného) kulturního centra NNŽ, v jehož sále, někdejším „Skladišti podeje B“ (jak praví cedulka nad vraty), mělo vše úderem hodiny desáté propuknout. Než ta chvíle nastala, měli jsme možnost prohlédnout si četné výstavní panely (na což nám však scházel čas) a zachytit celkovou atmosféru (čemuž jsme pochopitelně dali přednost). Vzhledem k blížícím se volbám nebyla mezi hosty nouze o čelné představitele různých institucí, jednoho ústavního činitele nevyjímaje.

U vstupu vítal návštěvníky krom dam také vojenský motocykl Sunbeam © Jiří Řechka

Tím byl předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Jan Hamáček, který se po zahájení také jako první ujal slova. U mikrofonu jej vystřídal ministr obrany MgA. Martin Stropnický, následován v zápětí svým synem, místostarostou městské části Praha 3 PhDr. Matějem Stropnickým. U toho se chvíli zastavíme, a to nikoliv proto, že jako jediný hovořil bez papíru či měl nepřehlédnutelné ponožky. Dotyčný se totiž významnou měrou zasloužil o zachování Nákladového nádraží Žižkov i o vznik stejnojmenného kulturního centra, což mu (krom jiného) jistě prospělo v očích voličů a zřejmě získá post starosty městské části Praha 3.

PhDr. Matěj Stropnický v duhových ponožkách vedle svého otce © Jiří Řechka

Alespoň podle prvenství, kterého dosáhl v právě skončených volbách. Zdá se, že mu v předvolebním boji nijak neublížila aféra s ilegálním výlepem plakátů (které jsme při zpáteční cestě sami zahlédli) ani s poněkud podivnou výzvou příznivcům. Ale vraťme se k projevům, které pokračovaly v podání představitelů státních železničních společností, jež se na projektu Legiovlaku podílejí. Jimi byli generální ředitel a předseda představenstva ČD, a.s. Ing. Daniel Kurucz, MBA a Ing. Karel Otava za Správu železniční dopravní cesty, s.o. Jako poslední hovořil předseda Československé obce legionářské pplk. v zál. MUDr. Pavel Budinský, Ph.D., MBA.

Hovoří předseda Československé obce legionářské Pavel Budinský © Jiří Řechka

To, o čem se všichni ti řečníci zmínili, není zde snad třeba reprodukovat. Každý, byť ze svého specifického pohledu, hovořil o významu československých legií, nezbytnosti si jejich roli připomínat a zejména o projektu Legiovlaku, který má na tomto poli významné poslání. Má oslovit zejména školní mládež, která jej bude moci navštívit při jeho pouti republikou, která právě začala v Praze a od dubna následujícího roku má vést postupně do všech krajských měst. Zimní měsíce má souprava přečkat v Depu historických vozidel Českých drah Lužná u Rakovníka, aspoň podle předběžného plánu, jenž je součástí už opakovaně zmíněné prezentace:

Původní plán cesty Legiovlaku – 1. etapa; zdroj: www.csol.cz

Po projevech byli hosté vyzváni, aby vyšli na přilehlou železniční rampu a odtud sledovali příjezd Legiovlaku. Zatímco můj kolega zůstal mezi nimi, já jsem usoudil, že v tom davu bude nefotitelno a vyšplhal jsem se na vagon, stojící právě na koleji, která byla dějištěm utajované, ale posléze přesto médii rozmazávané nehody dne 5.2.2011. Z této pozice, kterou pár podobně uvažujících jedinců posléze napodobilo, jsem pořídil přehršli uspokojivých dokumentačních snímků a pak jsem se vydal na prohlídku interiéru jednotlivých vagonů. Zde už jsem podobně zdárných výsledků nedosáhl, neboť vagony jsou nevelké a návštěvníků bylo mnoho.

Souprava Legiovlaku přijíždí k rampě severního křídla skladů © PhDr. Zbyněk Zlinský

Celá akce pak vyvrcholil, jak bývá při takových příležitostech zvykem, občerstvením, které bylo připraveno v sousedním skladu. I v něm byly instalovány výstavní panely, k jejichž prostudování se však málokdo z přítomných odhodlal. Ne snad proto, že všichni obecně dávali přednost potravě fyzické před duchovní, ale těch informací vstřebaných v relativně krátké době bylo už příliš. My jsme na tom byli podobně a i paměťové karty našich přístrojů byly slušně zaplněny, takže jsme pomalu pomýšleli na návrat. Před ním jsme však dali řeč s mužem naší redakci vždy nakloněným, ředitelem správní rady Nadace Okřídlené kolo Mgr. Jiřím Střechou.

Náš návrat do „nížiny“, jak jsem naznačil výše, se obešel už bez pomoci pražské MHD a trasu mezi nádražím nákladovým a hlavním jsme urazili po svých. Šli jsme zvolna, za hovoru o věcech rozmanitých, ponejvíce však železničních. Já jsem pohodlně stihl první vybrané spojení a Jirka se podobně mohl vydat za svými plány. Jízda do Hradce Králové byla prosta podobných nepříjemností, jaké mne potkaly ráno. I když raději mírné zpoždění než něco takového, co se stalo 14. září 2014 u Převýšova, říkal jsem si, když rychlík míjel místo vykolejení nákladního vlaku. Neodolal jsem možnosti jeho pozůstatky zvěčnit a připojit na konec galerie.

Takový závěr článku o něčem docela jiném by asi byl nepatřičný, takže se dopustím ještě spáchání posledního odstavce. Vzhledem k tomu, že tentokrát mne nedoprovázel náš kameraman, chybí jinak obvyklé závěrečné video. Jeho absenci se pokusím nahradit odkazy na dvě z těch několika, která se objevila v obecných médiích – jedno z produkce ČTK a druhé, které je součástí zprávy na Novinkách.cz. Jistě vhodně doplní naši poněkud specificky pojatou reportáž. Na sám závěr zbývá už jen vzdát hold všem, kdož se na realizaci projektu Legiovlaku jakkoliv podíleli a popřát jim, aby se očekávaní s jejich konáním spojená bezezbytku naplnila.