Tuniské „metrovky“ (II. časť)

Exkurs první, místo úvodu:

Když jsem se letos chystal do Tuniska, slíbil jsem sám sobě (a své drahé polovičce zvláště), že tato dovolená bude spočívat v lenošení na pláži, procházkách po krásných zákoutích Port el Kantaoui a případném smlouvání při nákupu zbytečností pro rodinné příslušníky v nesčetných krámcích. Nikoliv tedy v pobíhání mezi nádražími v Sousse či účelových jízdách vlakem, jako tomu bylo právě před rokem. Jenže…

Asi v polovině našeho čtrnáctidenního pobytu u moře jsem to psychicky nezvládl a pod průhlednou záminkou poněkud zhoršeného počasí se vydal na procházku „tam za ten kopec, kde asi vedou koleje“. Sice jsem věděl, že jde o trať Tunis – Sousse – Metlaoui/Mahdia, ale bližší topografické znalosti jsem postrádal. Hlavně jsem nevěděl, jak se dostat na dvě údajně nedaleká nádraží (pokud jsem nechtěl jet taxíkem), protože sehnat alespoň trochu relevantní mapu oblasti Sahelu, ležící vně pobřežního pásma hotelů, je zcela nemožné. Navíc oficiální komunikace sledují pobřeží a kolmo na ně vedou zřídka. Tak vyrážím „podle čichu“.

 Moje procházka začíná na kopci nad Port el Kantaoui vstupem do něčeho, co nejvíce připomíná smetiště, avšak cesta napříč zaneřáděnými sady olivovníků je (jak už jsem si všiml dříve) slibně frekventovaná a navíc vede žádoucím směrem. Jak vychází posléze najevo, jde skutečně o jedinou spojnici mého dočasného bydliště a „vnitrozemského“ města Akouda. Hned na jejím začátku se mi čtyři místní nezletilci hrající fotbálek snaží vnutit „a very nice girl“, nicméně mne po mém zachechtání se už kupodivu dále neotravují a já mohu pokračovat v putování. Dál už cestou mezi odpadky, kaktusy, palmami a olivovníky potkávám naštěstí jen něco mopedistů, dva velbloudy rozjímající v ohradě, povoz s mulou a několik netečných chodců. Posléze se dostávám k zástavbě, kterou představují blíže nespecifikované výrobní a opravárenské podniky a sklady, za mírného mrholení dosahuji Akoudy a na nejbližší křižovatce vidím i šipku s nápisem „La gare“ a logem SNCFT, takže dál už je to docela snadné. S ulehčením, že mne instinkt vedl dobře, vykračuji (zatím) svižným krokem kolem kaváren, obchůdků, holičství, benzínových pump, opraven automobilů i mopedů, půjčoven svatebních šatů (potkal jsem za krátkou dobu dokonce tři) a kdoví čeho ještě…

Po asi 70 minutách od opuštění hotelu mne vítá ve čtyřech jazycích městečko Kalaâ Kebira, železniční přejezd s automatickými závorami a hned vedle nádraží. Nádraží pohledné, kromě všudypřítomných tuniských koček naprosto prázdné (a to i co se železničních vozidel týče) a překvapivě pohostinné – dokořán otevřena je nejen čekárna, ale také dopravní kancelář zcela prostá personálu. Službukonající „cheminot“ se odkudsi vynořuje až posléze a v poněkud pomačkaném stavu. Slušně mi odpoví na pozdrav a bez stopy údivu, co tam pohledávám (když další vlak tu staví až asi za 4 hodiny), mizí na svém pracovišti. Nicméně jeho aktivita předznamenává nepochybně průjezd vlaku (respektive vlaků dvou). Mezi tím si nerušeně fotím stanici a okolí.

Exkurs druhý,  o vlacích zastavujících a projíždějících:

Ve stanici Kalaâ Kebira zastavují (s jedinou výjimkou) jen vlaky jedoucí po trase Tunis – Nabeul Sousse – Monastir – Mahdia a zpět (denně 5 resp. 4 páry vlaků, z toho jeden jen v pracovní dny), zatímco vlaky na trase Tunis – Sousse – Sfax – Gabès – Metlaoui a zpět tudy pouze projíždějí (7 párů vlaků). Trať je dvoukolejná, s levostranným provozem.

 Posléze se ozývá houkání před nechráněným přejezdem (přes který jen před chvílí překodrcal vozík tažený oslíkem) a nádražím projíždí dosti velkou rychlostí vlak DClim 5-12/61 Tunis Ville – Gabès v čele s lokomotivou řady 91.91.0 (jejíž inventární číslo nejsem schopen zachytit, neboť je na čele nemá). Za pár minut se objevuje z opačného směru jedoucí vlak DClim 5-13/70 Gabès – Tunis Ville s lokomotivou téže řady. Říkám si, že účelu mé procházky bylo dosaženo, a obracím své kroky na zpáteční cestu. Jdu pomalu k přejezdu, ale na něm k mému údivu (který by byl zbytečný, kdybych pořádně nahlédl do jízdního řádu) padají závory a v zápětí se ozývá houkání vlaku od Tunisu. Aktivuji svou optiku a jen tak tak stačím zachytit projíždějící vlak (později identifikovaný jako DCli 5/63 Tunis Ville – Sousse), vedený strojem 91.91.0.000555-3 (který označení na čelech má). Potěšeně ukládám fotoaparát do brašny, leč mé potěšení má poměrně krátké trvání. U přejezdu totiž stojí služební auto Garde nationale a ke mně míří služebním krokem zachmuřený policista. Rázem mi není do skoku… Dostává se mi však slušného pozdravu a omluvně vyznívajícího upozornění, že to, co činím, je zakázáno. Podivím se a policista ještě omluvněji zákaz zopakuje. Jsem napnutý, co bude dál. A on se už jen ptá, kam že mám zamířeno. Odpovídám, že (jak si v tu chvíli pořád ještě myslím) do Port el Kantaoui, a on mne chce navést k zastávce autobusu či stanovišti taxíků. Na mé tvrzení, že toužím jít pěšky, jen pozvedne obočí, zdvořile se rozloučí a odkráčí.

Exkurs třetí,  o domlouvání:

Pokud se chcete v Tunisku domluvit třeba s policisty (lépe je ovšem se tomu vyhnout), nemusíte umět zrovna arabsky. Druhým úředním jazykem (i když se to zrovna oficiálně nepřiznává) je v této zemi francouzština. Učí se na základních školách a na školách středních a vyšších se v ní dokonce vyučují odborné (především tedy přírodovědné a technické) předměty.

Pracovníci v turismu, obchodě a bankovnictví ovládají běžně také němčinu a angličtinu, obchodníci a dohazovači všeho druhu v turistických oblastech postupně zvládají (pod náporem nutnosti) i třeba jazyky slovanské.

A ještě rada na závěr (bez ohledu na jazykové vybavení): v této zemi platí možná více než v jiných, že mužům zákona se neodporuje. Ale dá se s nimi někdy slušnou formou vyjednávat.

S pochopitelným ulehčením se dívám za odjíždějícím policejním vozem a hodlám pokračovat v návratu. Jenže v tom mé zraky padají na výjev nutící přinejmenším k zamyšlení, ne-li k činům: před přejezdem je totiž návěstidlo a u něho stojí lokomotiva v čele nákladního vlaku. V tu chvíli zapomínám na moudro Východu, že není dobré tahat tygra za ocas, a nekompromisně vytahuji opět fotoaparát. Lokomotiva 060-DI-66 (kterou, jak jsem později zjistil, jsem vyfotil už loni v Sousse) se pomalu rozjíždí, já fotografuji a odměnou mi je široký úsměv a přátelské zamávání strojvedoucího, který celý policejní zásah nepochybně sledoval. Vlak odjíždí směrem k Tunisu a ve mně dozrává zlomové a (jak vyjde najevo později) značně neuvážené rozhodnutí – místo po silnici k pobřeží nasměruji své kroky podél trati do příští stanice ve městě Kalaâ Séghira.

Exkurs čtvrtý,  o přepisu arabštiny:

Když budete chtít mé kroky sledovat na nějaké mapě, kterou máte po ruce, možná město onoho jména nenaleznete. Zato tam může být třeba Kalaâ Sghira nebo Kalaâ Srira. Transkripce arabsky psaných názvů do latinky s francouzskou fonetikou není jednotná. Dokonce ani u SNCFT – i u řady jiných místních názvů najdete v jízdních řádech a na staničních budovách různé podoby téhož jména.

V té době netuším, jakou vzdálenost mám urazit. Až později dovozuji z jízdních dob vlaků (veřejné jízdní řády neuvádějí tarifní vzdálenosti), že to je minimálně 7 km. Tak si to šlapu podél trati, dílem po pěšinkách, dílem po souběžné silnici. Počasí se ovšem radikálně mění, pošmourno je stále více dusivé a později nahrazeno slunečním úpalem, vánek  veškerý žádný. Na trati a hlavně na mostních stavbách je vidět, že ke zdvojkolejnění  došlo až dodatečně a patrně nedávno. Zcela jistě však je celý úsek po rekonstrukci, září nedotčeným štěrkem. Kolejnice jsou uchyceny na pražcích (s betonovými patkami a ocelovou příčkou) jednoduchými úchytkami s pryžovými podložkami pomocí matek na šrouby procházející patkami. Trať samotná je konstruována tak, že popírá základní výhody úzkého rozchodu: široká pláň, velkoryse pojaté oblouky… Kromě tvářnosti tratě samé sleduji i krajinu kolem a život v ní. Míjím sady olivovníků a mandloní, hezky obdělaná políčka oddělená živými ploty z kaktusů (svou úpravou ostře kontrastující se smetištním charakterem pozemků za humny velkých sídlišť), tu a tam palmy či agáve s květenstvím formy a výšky telegrafních sloupů. Když se zastavím, abych si vyfotografoval oráče v poli, tak mi přátelsky zamávají. Jinak potkávám jen tu a tam ve stínu se pasoucího koníka či mulu a i mne africké slunce několikrát přiměje následovat jejich příkladu a uchýlit se pod strom (i když bez té pastvy).

Po nějakém čase se oživuje i trať: proti mně přijíždí vlak DCli 5/72 Souse - Tunis Ville vedený strojem 91.91.0.000555-3, čili souprava, kterou jsem už dnes viděl. Po železničním mostě přecházím dálnici M´saken – Tunis a vstupuji mezi první domy Kalaâ Séghiry. Vedro je už takřka nesnesitelné, a tak s radostí patřím na začínající modro-bílé oplocení charakteristické pro tuniská nádraží. Železniční stanice Kalaâ Séghira je velice zajímavá. Původní nevelká nádražní budova stylu, který je na tuniských železnicích běžný asi tak, jako typizované stavby rakouského střihu na tratích našich, byla doplněna moderními nástupišti spojenými velkoryse pojednaným podchodem. Byl tak vyplněn každý metr prostoru mezi dvěma podniky a komunikacemi, mezi nimiž se stanice tísní. Ony podniky pak železniční dopravu také využívají, jak dokládá ruch na jejich nákladištích. 

Exkurs pátý, o vlacích do Sousse:

 Úprava tohoto nádraží pochází z nedávné doby, kdy převzalo z větší části roli rychlíkové stanice pro sousední 400 tisícové město Sousse na trati Tunis – Metlaoui. Ovšem ke škodě cestujících většiny vlaků, kteří se musejí dopravit do velkoměsta (a opačně) autobusy či taxíky.

Nádraží v Sousse se v téže době stalo navíc úvraťovým na trati Tunis – Monastir – Mahdia, když bylo zrušeno jeho propojení s nedalekou koncovou stanicí „métra“ (Banlieu du Sahel) Sousse Bab el Jedid. Ještě v roce 2000 jsem mohl vidět jezdit rychlíky uprostřed živého silničního provozu na náměstí u přístavu.

Na nádraží ještě vidím a fotografuji na nákladišti posunující lokomotivu 040-DM-260, i když už zcela bez elánu (tedy já). Dochází mi má bezbřehá pitomost, s níž jsem po celou dobu jaksi moc neuvažoval o nutnosti návratu. Návratu po svých, protože jsem si na onu „procházku“ vyrazil vyzbrojen jen fotoaparátem a pochopitelně bez peněz, mobilu a dalších „zbytečností“. A tak ještě fotografuji nádražní budovu ze strany ulice, dávám sbohem kolejím a vydávám se konečně na cestu k pobřeží a hotelu.

Exkurs šestý, místo závěru:

Raději zde nebudu líčit úmornou cestu zdéli 15 km po prosluněných silnicích. Některé fáze mého pochodu mi ostatně v paměti v podstatě ani nezůstaly. Vím jen, že jsem se v hotelu do použitelného stavu dostával neprodlenou masivní hydratací vnitřní (cca 3 litry minerálky) i vnější (vana plná vody).

Když druhého dne píši tyto řádky, uvědomuji si, že jsem sice konal zcela neodpovědně a určitě bych něco takového (myslím ten návrat) nerad zažil ještě jednou – ale zároveň vím, že bych se oněch zážitků a poznatků nevzdal za nic na světě. 

Port el Kantaoui
12.6.2005 (den poté)