Oslavy 20. výročia KŽC

Nebudu zde popisovat celou historii klubu, ve stručnosti zmíním snad jen to, že klub byl založen osmého června roku 1985 nadšenci, kteří si dali za cíl projezdit všechny tratě v tehdejším Československu. Aktivity klubu se postupem času a se zvyšujícím se počtem členů rozšiřovaly a diferencovaly. V dnešní době se KŽC specializuje hlavně na víkendy a dovolené s motoráčkem, i když cestování po železnici a akce s tím spojené nejsou nijak v pozadí.

S blížícím se termínem oslav stoupalo úsilí organizátorů do závratných výšek. Rozesílaly se pozvánky, zajišťoval se tisk vzpomínkové knihy, organizovaly se zvláštní vlaky a vůbec bylo nutno zařídit tisíc a jednu záležitost, nezbytnou pro hladký průběh oslav. I já jsem obdržel pozvánku spolu se zpáteční jízdenkou, platnou ve zvláštním vlaku Praha hl.n. – Jindřichův Hradec, kuponem k odběru knížky s názvem „20 let železniční cestovatelské nostalgie pod značkou KŽC“ a osobním podpisem předsedy KŽC. Samozřejmě, že jsem chtěl být u toho a pozvání jsem přijal.

V sobotu 18. června po půl osmé ranní jsem stepoval pod hlavním pragotronem na pražském hlavním nádraží. Nádražní rozhlas vyhlašoval, že na prvním nástupišti je připravený zvláštní vlak směr Jindřichův Hradec a skutečně – když jsem se přesunul na peron, stála tam souprava čtyř Hurvínků, obklopená davem lidí. Přesněji řečeno – byly to tři motorové vozy řady M 131.1 a jeden přípojný vůz Cdlm. Na vláček byl nádherný pohled. Motoráčky pobafávaly, lidé okolo cvakali spouštěmi fotoaparátů, cestující na ostatních nástupištích v hale pokukovali naším směrem a skupina Japonců blýskala fotoblesky z dálky jako letní bouřka. Nelenil jsem a zabral si místo v posledním voze soupravy (šlo o motorák ve vlastnictví zubrnické museální železnice). V 7:49 nám výpravčí povolil odjezd, tatrovácké motory zabraly a náš vlak majestátně zamířil v oblacích modrého dýmu směrem k vinohradskému tunelu.

Cesta samotná byla velice ojedinělým zážitkem a zážitek to musel být i pro lidi na zastávkách a nádražích, kterými jsme projížděli. Zanechávali jsme totiž za sebou výraznou stopu ve formě značně hustého modrého výfukového kouře, kterého ony tři motoráky produkovaly opravdu požehnaně. Bohužel se občas stalo, že vítr, točící se kolem boků našeho vozu, vháněl dým do interiéru, takže občas bylo v kabině nedýchatelně. Strojvedoucí hnacích vozů svoje svěřence nijak nešetřili, jelo se na plný plyn po většinu cesty. Přestože trať, po které jsme buráceli, dobře znám (trávím na ní hodně času při přejezdech mezi centrálou naší firmy v Budějovicích a firemní pobočkou v Praze), většinu jízdní doby jsem byl vyložený v okénku a pozoroval měnící se krajinu. Inu, vyhlídka z okna historického motorového vagónu, jedoucího po nejdůležitější elektrifikované spojnici Prahy s jižními Čechy, je prostě jedinečná. Pikantní na celé věci bylo i to, že náš vlak byl veden jako Sp, ale s vyšší prioritou, takže jsme měli přednost i před rychlíky. Dokonce i Ex Budvar nás musel po špičkách objíždět po vedlejší koleji, zatímco my jsme důležitě zabírali kolej průběžnou. Bylo úsměvné vidět obličeje strojvedoucích protijedoucích rychlíků, kterým mohly vypadnout oči z důlků když viděli, čemu museli dát přednost. Dostalo se nám i několika málo příležitostí vyfotit si naši soupravu i jinde než na nádraží – kupříkladu při křižování s rychlíkem od Jihlavy na výhybně Velký Ratmírov uprostřed polí. Při těchto kratochvílích jsem si ani neuvědomil, že můj obličej začíná díky jen zřídka přerušovaném pobytu v okně na sluníčku připomínat svou barvou rajče…

Těsně po jedenácté hodině jsme dorazili do Jindřichova Hradce. Tam už nás na nádraží JHMD očekávala další historická souprava, tentokrát úzkorozchodná. Vláček byl sestavený ze samých technických skvostů: v čele byla hydrodynamická lokomotiva rumunské výroby Faur (T 48.001), dále pak originální poštovní vůz Ringhoffer DF/u 647, „tříokeňák“ Ci/u 329, pak maďarský, nádherně zrestaurovaný čtyřosý vůz a celou kavalkádu uzavíral otevřený rumunský plošinový vůz s bočnicemi typu Ias/u, dokonce s původními domovenkami. Tento náklaďáček měl speciální úpravu interiéru – dva dlouhé stoly s lavicemi na ložné ploše. Po nezbytném fotografováni se náš dav nacpal do vozů a vyrazilo se na Hůrky, kam jsme za mohutného klapotu kol a houkání Faura dorazili po poledni.

 Už zdálky se nádražíčko ohlašovalo sloupem kouře z ohniště s opékajícími se prasátky, šířícími kolem sebe lahodnou vůni. Na rampě skladiště, kde je nyní umístěna hospůdka, nás už vyhlížela elita KŽC. Po zastavení vlaku nastalo mohutné potřásání rukou a halasné pozdravování známých tváří. Zanedlouho jsme se přesunuli na prostor před skladištěm a začalo řečnění. Kromě „otců zakladatelů“ k masám promluvili i významní hosté, mimo jiné i zástupce hejtmana Jihočeského kraje Ing. arch. Robert Schinko, zástupce jihočeských ČD Ing. Ivan Študlar, za hostitele pak ředitel JHMD Ing. Jan Šatlava ale i jiní. Zlatým hřebem byl křest v úvodu zmíněné vzpomínkové knihy. Pak už se rozproudila čilá zábava za vydatného přispění folkové kapely Skelet. Alternativou byl výlet na blízký hrad Landštejn, kam odvážel zájemce historický autobus Škoda 706 RTO Lux. Na Landštejně jsem vyrobil několik zajímavých fotek a strávil tam příjemný podvečer. Večer se pak konala projížďka vláčkem do Nové Bystřice a zpět. Náladu mi trochu zkazilo poněkud neurvalé chování strojvedy, který na mou nesmělou žádost o prohlídku stanoviště a případné svezení reagoval poněkud nepřiměřeně. Ale prý podobných zaškobrtnutí ze strany personálu JHMD bylo povícero…

Druhý den před polednem byl plánovaný odjezd zpět do Jindřichova Hradce se zajížďkou na úzkokolejnou vlečku podniku Jitka. Tam nás mělo očekávat překvapení a fotozastávka. Nutno dodat, že nic z toho se pro nedostatek času nekonalo. Po příjezdu do Hradce následovala prohlídka depa JHMD s velice milou průvodkyní slečnou Hruškovou. Pak bylo volno až do čtyř hodin odpoledne, které jsme vyplnili obědem a procházkou po městě.

 Ve čtyři hodiny už byla připravená naše motorová souprava, obklopená mnoha lidmi. Zejména příslušníci starších generací si zavzpomínali na svá mladá léta ve společnosti těchto mohykánů kolejí. A opět následovala zběsilá jízda, provázená modrým dýmem, tentokráte ku Praze. U Soběslavi právě končila výluka a my jsme byli v našem směru první, kdo těmito místy projel. Využil jsem konečně příležitosti a značnou část zpáteční jízdy prostál na stanovišti čelního vozu. Konečně jsem mohl vidět „svou“ trať i z jiného pohledu. Cesta utekla až neskutečně rychle a před námi doširoka zívl portál vinohradského tunelu. Ten jsem si také vychutnal pohledem ze stanoviště a než jsem se vzpamatoval, naše brzdy zaskřípaly u nástupiště v hale hlavního nádraží a symbolicky tak uzavřely další z akcí „made by KŽC“.

Co dodat závěrem? Akce byla jako vždy naprosto perfektně zorganizovaná, počasí bylo až kýčovitě nádherné, prasátka krásně propečená, pivo správně vychlazené, jízdy vydařené… prostě nemělo to chybu. Jsem velice rád, že jsem se mohl také zúčastnit této oslavy a skutečnost, že jsem zde poznal některé velice zajímavé lidi, byla takovou třešinkou na celém tom dobře propečeném a bohatě zdobeném dortu. A na úplný závěr si jen dovolím zvolat: hodně štěstí do další dvacítky, KŽC!

K blahoželaniu sa pripája aj redakcia VLAKY.NET!