Jak šotouši probouzeli Katku aneb po stopách Andělovy cesty

S párou po kolejích

Když se ve středu 19. dubna na informačním zařízení hlavního pražského nádraží objevila informace o odjezdu vlaku s cílem v Košicích, zdánlivě nic nenasvědčovalo, že začíná mimořádná událost. Snad jen složení cestujících na nástupišti. Všichni obtěžkáni zavazadly, z nichž nápadně často vyčnívaly nohy stativů, zjevně málo žen, prostě, pánská jízda. A to hned parním vlakem.

Celá jízda měla na naše poměry skutečně fenomenální rozsah. Více než čtyři dne na kolejích a v jejich nejtěsnější blízkosti. Stačí jen vzpomenout trasu vlaku. Z Prahy přes Českou Třebovou, Hranice na Moravě a Púchov se vlak s parní lokomotivou v čele dostal do cíle první etapy ve Vrútkách. Zatímco cestující spali svou premiérovou noc v lehátkových vozech, personál si mohl o odpočinku nechat jen zdát. Albatros volal po čerstvé dávce vody a uhlí, pohon si řekl o pohlazení maznicí. To vše si vyžádalo čas. Na úkor odpočinku. S ránem už k nástupišti nádraží ve Vrútkách najížděl ne jeden, ale dva vlaky s parními lokomotivami. Počátek dne, který k všeobecnému zklamání ale doprovázel vytrvalý déšť, byl ve znamení souběžné jízdy dvou parních vlaků na trati do Diviak a Horné Štubně. Pak už pokračoval v jízdě jeden vlak s dvěmi lokomotivami v čele. Čekala je, dlouhá cesta přes Hronskou Dúbravu Zvolen, Banskou Bystrici a Brezno až do dalšího etapového cíle ve stanici Červená skala. Noční zastávka přinesla notné komplikace výpravčímu, který musel do nepříliš velké stanice dostat kromě pravidelných vlaků dvě soupravy navíc. Následující, páteční ráno již na fotografy čekal další fotogenický úsek. Smyčka s tunelem a viaduktem u Telgártu, další fotomísta, Mlynky, Dedinky až do Margecan. Odtud obě lokomotivy odtáhly soupravu do cíle cesty v Košicích, kde se nedávno opravený albatros konečně postavil po bok rekonstruované parní lokomotivy Katka dětské železnice v Košicích. Veřejná show přilákala do depa tisíce zvědavců. Zpáteční cesta začala v sobotu po poledni a vedla magistrálou pod Tatrami do Vrútek. Poslední etapová stanice znamenala rozloučení se slovenskou lokomotivou a v neděli ráno již vlak vyrazil jen s pražskou lokomotivou večer se posádka albatrosa i s konvojem vozů nostalgie chtivých cestujících objevila znovu v Praze.

Šotouš jako živočišný druh

Servery s tématikou od kolejí nabízí mnohá vysvětlení toho, co to šotouš vlastně je. Dokonce uvádí i poddruh, zvaný schotousch. Zatímco ten první je neškodný, druhý dokáže znechutit náladu nejen dalším fotografům, ale i samotným železničářům i substrátu, neboli obyčejným cestujícím ve vlacích. Naštěstí do vlaku nastupovali především zástupci kategorie šotouš, tedy ti méně nebezpeční. A nepocházeli jen z česky a slovensky hovořících končin, ve vlaku byly vozy, určené pro zahraniční příznivce. Šotouši jsou tvorové přátelští, ovšem jen do okamžiku, kdy do jejich, super ideálního záběru, vleze jiný tvor, držící fotoaparát. Nebo tvor, toužící předvést eleganci parního stroje svému potomkovi. Pak se okamžitě mění v běsnící šílence. Tomu odpovídá slovník, když nepomůže slušná žádost o vyklizení místa rušivým elementem, následuje proslov hodný zkušeného dlaždiče.

Černoši od páry

Za nezvyklou akcí stojí parta nadšenců, kteří v libeňském depu udržují modrou rychlíkovou krasavici s označením 498.022 a přezdívkou albatros. Parta lidí se stará – v nemalé míře ve svém volném čase – o lokomotivu, ale také o to, aby albatros vůbec vyjel na koleje. Současná doba příliš nepřeje železniční nostalgii, náklady na provoz a vyjetí stroje na trať nejsou zrovna zanedbatelné. Jen uhlí na čtyřdenní toulku lokomotiv stálo 160 tisíc korun. Proto nejen sami plánují akce, ale také z nemalé části zajišťují finanční prostředky. „Není to jednoduché, náklady na cestu po Slovensku byly kolem milionu korun. Kdyby nebylo sponzorů a kdyby nebyl od Železnic Slovenské republiky odpuštěn poplatek za dopravní cestu na slovenském území, byla by cena jízdenky pro domácí fanoušky značně vysoká a jízda by se nejspíš ani neuskutečnila,“ řekl Radek Panchartek, který zajišťoval organizaci akce. Akce si vyžádala již řadu měsíců před vyjetím mnoho jednání s různými institucemi. A pak ještě ani při samotné cestě nechodil kolem vlaku s vázankou na krku, ale v umaštěných montérkách pomáhal svým kolegům s údržbou a mazáním lokomotivy. A proč je v úvodu napsáno černoši od páry? Není to rasismus, jen popis zevnějšku posádky lokomotivy po celodenním pobytu na stroji.

Hrubeš neváhal a točil

Parní vlak nevezl ve svých vozech jen bezejmenné fanoušky železnice, ale i osobnost známou. Od postranních pohledů a otázek se cestující dostali k potvrzení. Ve vlaku jel skutečně Eduard Hrubeš, mimo jiné známý moderátor proslulého pořadu Neváhej a toč. V kabině dieselelektrické lokomotivy s přezdívkou Sergej na trati z Margecan do Košic prozradil, že se nejedná o jeho první toulku s nostalgickým vlakem. „Která je moje nejoblíbenější lokomotiva? Současná, nebo celkově? Určitě albatros. Ale taky třeba kafemlejnek, všechny jsou pěkné,“ řekl známý moderátor úsměvných scének.

Po stopách odboráře Anděla

Akci pořadatelé dali podtitul 50. Výročí cesty Anděla do Tater. Známý film s Jaroslavem Marvanem ale neměl kromě toho, že vlak zavítal pod panorama nejvyšších hor někdejšího Československa, nic společné. Spíše šlo o připomínku let, kdy na magistrále pod Tatrami bylo supění parních strojů každodenní realitou. Dnes se jednalo jen o poezii, co dříve bylo pravidlem, bylo po padesáti letech pořadatelsky hodně náročnou akcí. Ale povedenou. Tak, že spokojeni byli i sami aktéři. „Jezdila jsem i na pendolinu, ale to mě rozhodně nenadchlo. Taková akce s párou je o něčem jiném. Líbí se mi ta atmosféra, to nejsou strojení lidé, ale ti, kde se chtějí bavit a tomu odpovídá i nálada,“ řekla Iveta Bílková, která se na palubě jídelního vozu starala s kolegy o plnění žaludků pasažérů. „Všechno se nepovedlo přesně tak, jak jsme plánovali. Ale jsem rád, že jsme akci zvládli my i lokomotiva,“ uzavřel jízdu zástupce pořadatelů, známý i z našeho webu.  

Než otevřete obrazovou galerii

Na margo fotek bych předeslal následující. Fotím tak, jak to vidím. Nefotím, a nikdy nebudu fotit, podle stupidních kritérií rádoby odborníků, pro které sloup trolejového vedení musí být vždy kolmý ke spodnímu okraji fotky, apod. Dobrá fotka je ta, která má vypovídací hodnotu. A ta může bořit i zavedené zvyky unifikovaných fotek, podobných sobě jako vejce vejci. A snad v této kolekci nějakou dobrou najdete.