Výlet za řeku Moravu aneb Všechno je jinak

Začalo to už při plánování výletu. Kolega "kmotr" plánoval fotoakci v jedné z mnoha lokalit svázaných se svým dětstvím u kolejí a mne pozval ke společné návštěvě Anenské pouti ve Starém Městě pod Sněžníkem, jejíž konání mělo být okořeněno jízdou parního vlaku. Vlivem nám neznámých okolností se postupně z vlaku parního stal jen blíže nespecifikovaný vlak historický a posléze i ten byl odřeknut. Ani to mne od slíbené účasti neodradilo, neboť po konzultaci s údaji jízdního řádu jsem zjistil, že jízdu onoho vlaku byl mohl stejně shlédnout jen v tom zcela nepřitažlivém případě, že bych z Hradce Králové do Hanušovic vyrazil v 00.39 hod., protože jiné spojení prostě není. Větším lákadlem pro mne ostatně bylo setkání s přítelem a také možnost pořízení záběrů mašinek a jiných objektů, které se v onom mnou přece jen ne tak často navštěvovaném kraji nabízejí oku vlakofilnímu. Jenže "kmotrovo" zcela zánovní dítko mělo v pátek "svůj den" a poničilo svou matku natolik, že přítel musel být povolán do noční služby a na svou účast v předvečer akce rezignoval. Co s tím, když už jsem ten poutní výlet doma nejen inzeroval, ale také obratnou manipulací se svou drahou (víc než)polovicí prosadil? Nakonec jsme přece jen vyrazili, zlákáni jak výhodným spojením, tak také známou a neméně výhodnou obchodní nabídkou ČD SoNe+, na jejímž základě jsme celodenní výlet zvíci téměř 300 km absolvovali ve dvojici za pouhých 130,- Kč. No nekupte to!

Takže jsme se tedy nakonec toho památného dne před šestou hodinou ranní ocitli na třetím nástupišti královéhradeckého hlavního nádraží, abychom vyčkali odjezdu osobního vlaku do Pardubic. A že jsme tam pobyli ve společnosti jedné ze dvou nových místních Regionov na osobním vlaku do Turnova, to mne jen potěšilo, neboť jsem je ještě v provozu (ke své hanbě) nezastihl. Stejně tak mne potěšil nevšední obrázek v Pardubicích z mně neznámých důvodů odstaveného reklamního "banánu", který se mi naskytl už při příjezdu a který jsem neváhal neprodleně přenést na své digitální médium. Stejně jako výjev s Regionovou pardubickou. Víc jsem do odjezdu onoho výhodného spěšného vlaku "Sněžník" Pardubice - Hanušovice už nestihl. I v souvislosti s ním se uplatnilo tvrzení o jinakosti reality, protože vlak proti mému předpokladu vyjel z města perníku nenaplněn očekávaným náporem lidu turistického a cyklistického. Nicméně situace se pronikavě změnila v Chocni a tak se osvědčilo mé řešení jet cestou delší, abychom nastupovali ve výchozí stanici.

Cestování v „katru“ sice s nešťastným inventárním číslem, ale zato s pěkným jménem „Pavlínka“, bylo jinak příjemné a bezproblémové a my jsme se mohli kochat krajinou a já navíc někdy i zajímavými výjevy železničními. K nim patřilo třeba kolejiště pozvolna zarůstající lebedou v Lichkově, který díky výluce na polské straně dočasně přestal v praxi být pohraniční přechodovou stanicí, či něco starých artefaktů ve stanici Dolní Lipka, kterým jsem hodlal věnovat zvýšenou pozornost při zpáteční cestě. No a mezi stanicí Červený Potok a zastávkou Podlesí jsme v km 82,3 konečně překročili řeku Moravu a také hranici mezi krajem Pardubickým a Olomouckým. Cestou k Hanušovicím jsme nabrali mírné zpoždění, takže jsem měl trochu obavu o realizaci některých záběrů projíždějících vlaků, ale naštěstí onoho dne na trati ze Šumperka do Jeseníku panovala zpoždění větší, takže jsem vše vcelku v pohodě stihl.

Nevyužili jsme ovšem bezprostředně přípojného vlaku do pouťového městečka a to byla jediná úlitba mému koníčku, kterou jsem si na Heleně pro tuto příležitost vymínil. Teprve o hodinu později, když jsem hanušovické nádraží a ruch na něm řádně zaznamenal, jsme vsedli do motoráčku pro tuto vynímečnou příležitost tvořeného dvěma vozy řady 810 s vloženým vozem přípojným. Zřejmě také speciálně pro tuto příležitost funkci průvodčího (který se na této trati využívající pokroku specifického odbavování cestujících nevyskytuje) suploval revizor. Prostě se jako revizor prokázal, byl takto ustrojen a vybaven, ale kromě kontroly jízdenek je také prodával. A že jsme se s ním setkali i při zpáteční cestě, tak zřejmě takto fungoval po celý den.

Náš pobyt ve Starém Městě pod Sněžníkem byl pak už výhradně pouťový, takže si pro změnu užívala Helena a já se při její inspekci nesčetných stánků a jiných atributů této události převážnou měrou nezměrně nudil. Asi tak, jako ona při mém pobíhání po kolejištích rozmanitých železničních stanic. Ale vcelku se mi městečko s pouťovou atmosférou líbilo a od své souputnice jsem dostal perníkovou mašinku. Co si za daných okolností přát víc? A přece jen – najednou se z davu vynořila postava československého pohraničníka se samopalem a služebním psem! Vidina starých časů, mámení smyslů? Nikoliv – jen figura známá také z mnoha nostalgických železničních akcí, zkrátka ten, kdož Pro uniformy má odmalička slabost. Škoda jen, že se mi ho nepodařilo vyfotit, an si krokem služebním a s výrazem ostražitým razí cestu pouťovým příhraničním ruchem. Vzpamatoval jsem se, až když pod slunečník osvěžovny zamířil, službou znaven usedl, samopal na stůl odložil, psa pod něj zaparkoval a piva popil.

Sice i s předpovědí „rosniček“ bylo vše jinak, nicméně jakési mraky se začaly zpoza okolních kopců nořit, takže jsme pouťové radovánky ukončili a s peněženkou poněkud hubenější se odebrali zase do mé zájmové sféry, tedy na železniční zastávku. Tady jsem měl zase já jakýsi prostor k realizaci a totéž se pak opakovalo v Hanušovicích. I zde bylo leccos jinak, protože z davu substrátu opouštějícího spěšný vlak od Olomouce, který jsem při příjezdu fotil, se pojednou nečekaně vynořil přítel „kmotr“. No, nečekaně.. To jen díky mému odmítání ponášet u sebe neustále mobilní telekomunikační otravovadlo – až po návratu domů jsme zjistil, že mi poslal depeši se zvěstí, kterak po noční službě u dcerky pookřál do té míry, že se do oněch končin přece jen vypravuje. Takže jsme se přece jen setkali, i když jen na krátkou chvíli, která zbývala do odjezdu našeho spoje na zpáteční cestu.

Pro tu jsem zvolil variantu trasy částečně odlišnou, tak říkajíc metodou per partes. Osobákem do Dolní Lipky, odtud vlakem stejné kategorie do Letohradu a pak vlakem už spěšným až do Hradce. Onen první osobní vlak byl ovšem tvořen nám už známým „katrem“ od „Sněžníku“, který po dobu mezi svým příjezdem a odjezdem v Hanušovicích nepostává, ale pendluje místo obvyklého „orchestrionu“ mezi touto stanicí a Dolní Lipkou. V Dolní Lipce jsem pak sice stihl pořídit pár už ráno naplánovaných záběrů, ale na další cestě mne již příliš fotografického štěstí nečekalo. Třeba v Doudlebách nad Orlicí jsem mohl jen horečně přemýšlet, co tam dělá postávající „Regionova“ a mocně dýmající 423.009, které jsem přes odstavenou soupravu jen letmo zahlédl. Pravdu jsem měl zjistit až mnohým googlením po návratu domů – to mi vyjevilo, že jsme vlastně asi měli jet na úplně jinou Anenskou pouť s opravdu jezdícím parním vlakem a navíc ne tak daleko. Je mi záhadou, proč se pozvánka na tuto jízdu neobjevila v žádném kalendáři nostalgických jízd a dala se najít jen na stránkách města Rokytnice v Orlických horách. Nějaké „zářezy na pažbě“ mého digitálního přístroje mi pak unikly také v Týništi nad Orlicí, ale člověk nemůže mít vše, že…

Sice bylo všechno (nebo skoro všechno) opravdu jinak, ale nakonec ta realita nebyla vždy proti předpokladům špatná nebo nepříjemná. Určitě nám třeba nevadilo, že se v Hradci rozpršelo až po našem návratu do bezpečí domova – a ne už ráno, jak hlásali ti mediální obojživelníci. Ale hlavně se mi zase jednou po dlouhém čase podařilo zorganizovat společný výlet, který stejnou měrou uspokojil zájmy obou polovic naší partnerské dvojice letor přece jen poněkud rozdílných. (Vzdor skutečnosti, že ta její něžná půle kdysi vyrazila do praktického života s červenou čepicí na makovičce a plácačkou v podpaží.)

Prameny a odkazy: