Sláva pod Ještědem

Obložení místa i mávání jsem se zhostil úspěšně, ale nebylo to snad ani třeba. Spoj byl méně než poloprázdný, takže jsme s Vaškem (známým zde pod nickem "-vv-") v roli službukonajícího otce a jeho nezletilým synátorem v prvním oddíle „apolla“ cestovali zprvu sami. Jízda byla vcelku pohodlná, až na to, že vůz by temperován poněkud více, než bylo našim tělesným schránám milé – to však jednočlenný vlakový doprovod záhy napravil. Takže jsme měli veškerou pohodu k vedení obšírných řečí normálních a pochopitelně též vlakofilních. Ony druhé zapřádala nakonec i další skupinka, která se v témže oddíle cestou usadila. Mladý „-vv-„ se do hovoru příliš nezapojoval, neb byl zaujat melodiemi proudícími z kapesního reprodukčního zařízení do sluchátek.

V Turnově jsem utrpěl jistý šok ze své neznalosti. Pan vlakvedoucí totiž zavedl řeč v tom duchu, že dál se už jede zdarma. Vašek oponoval, že je to přece rychlík a pro tento druh vlaku jednodenní krajská finanční amnestie neplatí. Leč onen zaměstnanec drah nám sdělil, že v úseku Turnov – Liberec (stejně jako mezi Pardubicemi a Jaroměří) jsou cestující těchto spojů odbavování jako ve spěšném vlaku a hbitě nám to dokázal poukazem na text ve vlakovém průvodci. Ten sice mám doma a též ve vlaku byly jeho výtisky vyloženy k pohodlné dispozici cestující veřejnosti – ale informace tato mi do mozkovny nějak nepronikla. K mé hmotné újmě, mohl jsme si koupit jen zpáteční lístek Hradec Králové – Turnov a uspořit si tak na krabičku kuřiva. Třeba... Vaškovi to bylo naopak vcelku jedno, neb je poživatelem režijních výhod.

V Liberci jsme vyhlíželi zajímavosti v depu a hned na jeho začátku jsme mohli popatřit na mocně dýmající turnovský „kafemlejnek“ už v čele rybákovité soupravy zvláštního vlaku. Nebyla to pochopitelně zajímavost jediná, takže naše první kroky vedly za mašinkami do dnešní provozní jednotky DKV Ústí nad Labem. Tedy ne že by tam v rámci oslav Dne železnice pořádali den otevřených dveří, ale nikdo nás nevyhazoval, takže jsme se procházeli, prohlíželi a pořizovali obrázky metodou digitální i analogovou. Nebyli jsme ostatně sami, podobných jedinců i jejich seskupení se tam potulovalo více a později během dne dokonce výrazně převažovali nad četnými pracovníky drah i úklidové agentury, kteří neslavili uspíšený svátek železnice, nýbrž makali ku jejímu prospěchu.

Blížila se hodina desátá a s ní i nervozita nejmladšího člena našeho tria. Byl totiž na výlet, provázený mimo jiné předčasným vyháněním z pelíšku, vylákán slibem jízdy v historické tramvaji. A ta měla vyjet z vozovny libereckého dopravního podniku právě úderem oné hodiny, což poněkud kolidovalo s odjezdem parního vlaku do Frýdlantu v Čechách. I nezbylo nám než si prohlédnou´t soupravu vláčku ješět před odjezdem a odebrati se na místo děje dorostu přitažlivějšího. Naštěstí byla brána vozovny pohostinně dokořán a nikdo nás nevyhodil, ač den otevřených dveří v tomto zařízení ještě nezačal. Takže jsme zběžně popatřili na dění na place a přítel otec byl nahnán svým nadějný potomkem do kýženého vozidla. Dlužno uznat, že jeho naléhání mělo reálný podklad, protože se poměrně nevelká „Bovera“ už plnila jízdychtivým obecenstvem. Já jsem se požitku jízdy tramvají vzdal ve prospěch aktivit jiných. Tak nějak jsme si rozdělili s Václavem úkoly při dokumentování slavnostního ruchu – on se věnoval více části modelářské a městskodopravní a já tomu zbytku.

Vyprovodil jsem tedy přátele na jejich jízdu a vrátil se do vozovny, abych si blíže prohlédl tramvaje obou rozchodů i další zajímavosti. Pak jsem se začal rozmýšlet, co dál. většinou jezdím na podobné akce s víceméně pevným rámcovým harmonogramem, ale oné soboty jsem měl (poslušen americkými vizuálními díly prosazovaného trendu) plán „A“ a plán „B“. Variantou první mělo být cestování tramvají do koutů její sítě, v nichž jsem léta nebyl a do nichž se také hned tak nedostanu. Jenže vyváží takovéto putování tramvajové, i když bezúplatné, možnost cestovat (také bezúplatně) po kolejích železničních? Zajisté ne – takže jsem zvolil plán „B“, který vám ovšem neprozradím. Aspoň ne nyní. Jeho realizace mi totiž přinesla tolik zážitků, že to vydá na samostatné reportážní pojednání.

Vzhledem k tomu, že kýžený vlakový spoj nezbytný k realizaci plánu „B“ jel až téměř za hodinu, vrátil jsem se zvolna na nádraží, abych zde zatím dále sledoval průběh slavnostního dne. Tedy ne že by toho bylo plánováno nějak přehnaně mnoho, ale vyskytly se tady i věci zjevně nezáměrné, nicméně poutavé a možná i hodné prezentace. Nejprve jsem se zašel podívat, kterak se daří drážním hasičům s jejich výstavkou techniky a ukázkami jejího použití. Nicméně jsem se u nich příliš dlouho nezdržel, protože mne upoutalo zajímavé dění naproti u 1. nástupiště. Stála tam Regionova Trio a kolem ní se tlačily davy lidí. Jenže to nebyli zájemci o jednotku jako takovou (jak mi blesklo hlavou), ale veřejnost nalákaná k cestě po železnici zdarma. A tato konkrétní toužila po cestě oním pokrokovým vozidlem Českých drah do Frýdlantu v Čechách.

Ovšem ten člověčí chumel, jenž jsem viděl, byl tvořen občany, kteří se do jednotky už nedostali. Při bližším pohledu Regionova připomínala soupravu tokijského metra ve špičce, ovšem až na to, že České dráhy neznají profesi nacpávače. Několik jejich pracovníků s podivem ve tváři postávalo opodál a ti dva konkrétní, kteří měli se spojem odjet, se nemohli protlačit na své pracoviště. Nakonec to nějak dopadlo, jednotka odjela - a za ní se smutně či vztekle dívalo poměrně slušné množství jedinců, kteří se už nevešli. Skupinka omaskáčovaných adolescentů hrajících si na vojáčky se podle slyšitelné výměny názorů rozhodla jet prostě někam jinam, kdosi hlásal návrat do hospody a další se pomalu trousili z nádraží. Netroufnu si odhadnout, kolik z nich opravdu cestovat muselo a jeli by i za normálních okolností a kolik naopak patřilo k těm nalákaným na bezplatné cestování.

K dalším, tentokrát už zase plánovaným atrakcím patřila prohlídka vojenského krytu v útrobách nádraží a propagační jízdy po jeho kolejišti. Té první jsem nevěnoval pozornost žádnou, té druhé pak jen orientační a to jen proto, že vozidlem vyčleněným k tomuto účelu byl motorový vůz okrouhlého (ba magického) čísla 810.100-8, který je nejzcestovalejším motorákem své řady (a možná řad všech) u nás. Nejprve byl po vyrobení vystavován na mezinárodním veletrhu v Lipsku a ke konci roku 1989 byl zhruba 6 měsíců předváděn a testován na pouštních tratích v Alžírsku. Na jaře 2005 se mu právě v Libereckém depu přihodila nepříjemnost v podobě bočního střetu, ale posléze se dočkal opravy a s ní i nového celkového laku. Po jeho vzetí na vědomí i na paměťové médium mého digitálního zvěčňovadla jsem se zašel podívat ještě jednou do depa a pak už nastal čas popojet.

A nyní musím přeskočit další popis svého sobotního putování, protože to mne odvedlo z Liberce i od tématiky této reportáže. Na libereckém nádraží jsem se vynořil opět už v hodinách podvečerních, právě abych zastihl poslední návštěvníky proudící na výstavu železničních modelů, znavené rodinky vracející se k rodinnému krbu a také přípravy rockového koncertu, který měl vypuknout na nástupišti právě v době odjezdu mého spoje. Přiznám se, že jsem na tento bod oslav zapomněl, nicméně paměť se mi velice rychle vrátila díky úžasnému kraválu. Znělo to, jako by někdo nastřeloval hřeby do panelu. Teprve mé šetření na místě samém odhalilo, že bubeník ve spolupráci s techniky ladí před začátkem hudební produkce zvuk svých nástrojů. Zajímavé ovšem bylo, že v hodinu, kdy měl koncert započít, nastalo naopak úplné ticho. Mohl jsem ho sledovat ještě dalších 10 minut, po které strojvedoucí přemlouval své „apollo“ k rozjezdu. Napadlo mi, že se hudebníkům možná podařilo spálit aparaturu nebo vyhodit jističe v půlce nádraží. Vybavení i snahu k tomu určitě měli.

Mne ovšem tou dobou zajímal spíš problém hnacího vozidla našeho rychlíku. Strojvedoucí se najednou vydal k poslednímu vozu a vstoupil dovnitř. Byl jsem zvědav, co tam řeší – že by ruční brzda? Nikoliv, za okamžik šel zpět, s ním jeden cestující a vedli spolu technické řeči. Tak nějak jsem pochopil, že onen cestující byl zřejmě znalejší kolega fírův a byl povolán na pomoc. Ta byla zjevně úspěšná, neboť posléze motor zavyl, vlak sebou mocně trhl a pak už se klidně vydal na další cestu. Onen dobrý muž se pak v pohodě vracel kolem mne na své místo. Zajímavé... Zajímavé bylo také to, jak se strojvedoucímu postupně dařilo zpoždění snižovat, a to vzdor tomu, že k tomu nemohl využít zkrácení pobytu v žádné stanici. Naopak, v jedné jsem museli čekat na opožděný protijedoucí spoj stejné „linky“. Do Hradce jsme nicméně přijeli už v souladu s GVD a já se mohl odebrat domů v čase ještě mou drahou polovičkou akceptovatelném. Unaven, leč spokojen.

Poděkování:

Patří nepochybně Václavu Vyskočilovi za to, že vyhověl mému stařeckému rozmaru a promptně zpracoval a poslal mi své snímky dějů, jichž jsem nebyl účasten, abych mohl reportáž ještě "za tepla" zveřejnit.

Prameny a odkazy:

K zajímavým vozidlům PJ Liberec DKV Ústí n.L.:

1. Parní lokomotiva 310.0134
2. Lokomotivní řada 704 (T 234.0)
3. Lokomotivní řada 743 (T 466.3)
4. Motorový vůz řady 843, souprava 843+043+943
5. Motorový vůz řady 854

K tramvajím DPmL:

1. Dopravní podnik města Liberce, a.s.
2. Vozový park Liberec
3. Plzeňské tramvaje - Rubrika jiné tramvajové provozy: Liberec
4. ČNDS - dopravní portál: Liberec 

Ilustrační foto v úvodu: Ještěd coby dominanta Liberce od nádraží © PhDr. Zbyněk Zlinský