Prostě ven aneb výlet do světa 760 mm

Přechod na letní čas nepatří k mým oblíbeným symbolům jara. Přesto v neděli ráno nepotřebuji k brzkému vstávání ani budík, jak moc se těším na můj první výlet realizovaný s využitím jízdenky Einfach Raus Ticket. 


Kdyby se dějiny ubíraly jiným směrem, nastoupit do vlaku bychom možná mohli již v Hevlíně, v současnosti (a jak nasvědčuje poslední vývoj, také v budoucnosti) je nutné se přepravit autem na nejbližší rakouskou vlakovou stanici v Laa an der Thaya. Žádné kontroly na hranicích nás již od loňského prosince nezdržují, cesta tak netrvá ani deset minut.

Nádraží i celá trať do Mistelbachu prošly v posledních letech rozsáhlou modernizací. Nádražní budova je postavená dle stejného projektu jako téměř všechny staniční objekty na bývalé trati StEG Stadlau – Brno. U ostrovního nástupiště, které se nachází severně od ní, je již na koleji č. 1 přistavena typická souprava v modrobílých barvách ve složení hnací vůz 4020, vložený vůz 7020 a vůz řídící 6020. Než však nastoupíme do vlaku, musíme zamířit do malé prosklené čekárny situované přímo na nástupišti a v automatu zakoupit jízdenku.

V 6:35 se souprava dává do pohybu a uhání směrem k Vídni. Tento vlak je zastávkový a to v celé trase, jízda proto trvá téměř hodinu a půl. Cestou je k vidění spousta zajímavostí, jako příklad uvedu zbytky po snesené vedlejší trati z Enzersdorfu do Poysdorfu, mimoúrovňové křížení u Obersdorfu s tratí č. 912, kdy pohled na východ nabízí dosud fungující trať se zastávkou, zatímco na straně opačné byly koleje před několika lety sneseny, aby se dnes po drážním tělese mohli prohánět místo vlaků cyklisté. Těsně předtím, než budeme poprvé vystupovat, obdivujeme dlouhý viadukt floridsdorfské spojky. To už však jedeme po staré dobré Severní dráze císaře Ferdinanda, protože historické trasování do Stadlau již v dnešní době žádný spoj v relaci Laa – Wien nenabízí.

Dvě minuty po osmé vystupujeme na nádraží ve Floridsdorfu, dnešek je totiž jeden z mála, kdy první nedělní vlak nepokračuje až na Südbahnhof. Vůbec to však nevadí, neboť vlaková doprava je v rakouské metropoli velice hustá. Už za tři minuty přijíždí jiná souprava, tu si však ještě necháváme ujet a nastupujeme až do vlaku s odjezdem o dalších pět minut později. Jedeme jen jednu zastávku, stejná souprava, tedy 4020+7020+6020, nás přes dva viadukty převáží na pravý břeh Dunaje, kde se nachází zastávka Handelskai.

Ačkoliv se v Handelskai nabízí možnost využití metra (U-bahn), my se raději přesouváme na zastávku městské železniční linky S-45, která spojuje dráhy ze severu s tratěmi směrujícími od Vídně na západ. Po schodech dolů scházíme právě v okamžiku, kdy je na koleji č. 11 připravena k odjezdu souprava zážitkového vlaku směr Spitz an der Donau. V jeho čele je historická lokomotiva 4061 a rovněž přípojné vozy již nějakou tu desítku let brázdí po rakouských tratích. Trošku nepochopitelná mi připadá skutečnost, že tímto vlakem cestují ani ne dvě desítky pasažérů.

Krátce po odjezdu historického vlaku přijíždí jedna z jednotek 4024 Talent, která celý den pendluje mezi Handelskai a Hütteldorfem. Jízda trvá necelou půlhodinku. Dost velká část tratě vede zářezem podél kamenných zdí nebo přímo tunelem.

V Hütteldorfu nás čeká další přestupní pauza, během níž se na místním nádraží zase až tak nic zajímavého neděje. Projíždí je pár souprav příměstských linek nebo metra. Těsně před čtvrt na deset přibrzďuje u prvního nástupiště souprava dvoupatrových „lasiček“ tažená el. lokomotivou 1144. Nastupujeme zhruba doprostřed soupravy a ještě se nestačíme ani usadit, když už se regionální expres směr Amstetten dává do pohybu. Trať Západní dráhy vede malebnou krajinou Vídeňského lesa. Zapínám GPS a s jeho pomocí měřím aktuální rychlost, na úsecích bez oblouků se hodnota blíží 130 km/h.

V hlavním městě spolkové země Dolní Rakousko, St. Pöltenu, nás čeká poslední přestupování. Časovou rezervu tu máme více jak půlhodinovou, takže využívám situace a porozhlížím se po okolí. Nádražní vestibul je z důvodu stavebních prací uzavřen, stejně jako některé podchody, stavebním provizoriem je třeba projít i cestou na nástupiště kolejí č. 23 a 24, odkud svou pouť začínají vlaky úzkorozchodné železnice do Mariazell. Obě koleje u nástupiště jsou kusé, k obratům souprav tedy musí docházet mimo stanici.

Souprava, kterou pojedeme, je již přistavena na jižněji situované 24. koleji. To malinko znesnadňuje focení, tak se raději soustředím na příjezd obdobné soupravy z Mariazell, předtím se ještě pokouším zaznamenat dvojici Taurusů, která při rozjezdu soupravy EC do Basileje nezaměnitelně „zpívá“. Škoda, že je zrovna mezidobí, kdy stanicí neprojíždí žádný vlak ICE. Jen s minutovým zpožděním vjíždí do stanice vlak tažený elektrickou lokomotivou řady 1099. Ani se nechce věřit, že tyto stroje slouží na místní dráze již téměř 100 let, byť po patřičných úpravách, tedy od samotného počátku elektrického provozu. Elektrifikace napěť. soustavou 6,5 kV 25 Hz zde byla realizována již v roce 1911, samotná trať je ještě o tři roky starší a tudíž letos slaví sté výročí.

Blíží se čas 10:34, což je doba odjezdu našeho vlaku. Ten dosud skoro zeje prázdnotou, v posledním vagóně sedíme v celém oddíle sami, až na poslední chvíli k nám přistupuje jeden starší pán obtěžkán několika taškami. Náš spolucestující, jak se dozvíme o něco později, cestuje z Grazu. Tímto vlakem rozhodně nejede poprvé a tak nám naznačuje: „Teď to bude houpat“. On sám se pak stará o zpestření už tak velmi zajímavé jízdy, když se chová ... nedá se říct jako blázen, ale odvázaně rozhodně. Tak např. když projíždíme kolem zahrady, kde pobíhá pes, vykloní se z okna a začíná štěkat, jindy zase zvolá „Hase! Bam bam“ a rukama imituje střelbu po zajíci běžícím po poli. O veselí tedy během jízdy nouze rozhodně není. Ale zpět k železnici.

Jen co vlak opouští stanici St. Pölten Hauptbahnhof, mizí v tunelu. Za ním nás doprovází trať normálního rozchodu až na místní Alpské nádraží, kde sídlí i hlavní depo úzkorozchodky. Spatřuji zde dvě odstavené lokomotivy ř. 1099, jednu dieselovku 2095 a také moderní el. jednotku řady 4090. Za městem podjíždíme dálnici a mezi lány se dostáváme k řece Pielach, jež bude trať doprovázet v první části zvané Talstrecke. Zatím to ovšem na údolní pasáž moc nevypadá, v okolí převládá široká rovina po níž vlak uhání téměř maximální povolenou rychlostí (dle GPS okolo 57 km/h).

Ve stanici Ober-Grafendorf se odklání větev do Manku, zájemci o cestování do tohoto městečka mají možnost přestoupit do motoráku řady 5090, který následně jede souběžně s námi až na jižní zhlaví, kde se jeho trasa odklání k západu. Za tímto železničním uzlem začíná být situace okolo trati zajímavější. Údolí řeky Pielach se na několika místech zužuje, potom se zase rozestupuje do krásných luk a tak se to stále opakuje. Hezké scenérie jsou v okolí Rabensteinu s romantickou zříceninou na návrší. Ještě zajímavější je to u Schwarzenbachu, kde trať prochází soutěskou, v níž přichází na řadu první kratší tunely. I v následujících vesničkách je toho spousta k vidění, naší pozornosti neuniká mlýn se zachovalým vodním kolem ani přístupová cesta k jeskyni Nixhöhle.

Kopce kolem trati jsou stále vyšší, tok říčky Pielach se zužuje a toť je signál, že se blížíme do závěru údolí. Poslední stanicí v údolní části je Laubenbachmühle s malým depem. Náš spolucestující ukazuje kamsi vysoko do svahu. Ani se nechce věřit, že za pár minut budeme těmi místy projíždět. Krátce po rozjezdu projíždíme Kerlsteinským tunelem, za kterým se trať stáčí vlevo o téměř 180°. Do dalšího tunelu (Steinbachtunnel) již výrazně stoupáme. Stoupání v těchto místech dosahuje až 27 promile a celkové převýšení do úrovně vrcholového tunelu činí bezmála 360 metrů, to vše na pouhých sedmnácti kilometrech. Tomu samozřejmě odpovídá i rychlost, která se snižuje na hodnoty mezi 25 až 30 km/h.

Druhý směrový zvrat nastává těsně před zastávkou Winterbach s pověstným obchůdkem přímo na nádraží. O kousek dál se na chvíli rozestoupí stromy a přes louku se nabízí krásný výhled do údolí, ve kterém se krčí i stanice Laubenbachmühle. Vlak projíždí kolem prudkých skal, noří se do tunelů a hluboká údolí a rokle překonává po obloukových viaduktech. Nelze si snad ani představit hezčí železniční romantiku.

Krátce před půl jednou zastavuje náš vlak v Puchenstubenu. V této malé stanici se dvěma kolejemi probíhá křižování. Přestávka zřejmě prospívá i elektrické lokomotivě, jejíž olejové chlazení vytváří s nadsázkou řečeno „dampf“ efekt. Do zdolání tzv. severní rampy již zbývají jen dva kilometry a je tu vrcholový Gösingtunnel, jehož délka dosahuje 2368 metrů. Krátce po jeho projetí zastavujeme na zastávce Gösing (s 891 m nejvýše položená stanice na trati), v jejíž bezprostředním sousedství stojí stejnojmenný horský hotel s vrcholem Ötscher (symbol zdejšího kraje) v pozadí. Krásné přírodní scenérie znovu dokresluje železniční infrastruktura, tedy tunely a viadukty, zmínit musím alespoň nejdelší přemostění na trati, 116 m dlouhý a 37 m vysoký Saugrabenviadukt.

Železniční trať klesá do Annabergu a k jezeru Lassingstausee, toho času se značným deficitem objemu vody. Nedaleko jeho břehu se nachází zastávka Wienerbruck-Josefsberg, kde mění trať znovu směr o téměř 180 ° a začíná opět stoupat. V následující části se sklonové poměry střídají. Vlak projíždí vysoko nad roklinou Zinken, později se v údolí zazrcadlí hladina jezera Erlaufstaufsee. Při jízdě po „železniční férátě“ si vybavujeme známou scénu z filmu Slunce, seno, jahody, kdy svérázná průvodčí nabádá k vyrovnávání rovnováhy :-) Zastavujeme v předposlední stanici, Mitterbachu, který je známý svým lyžařských střediskem Gemeindealpe. Tato stanice se už nachází na území Štýrska. 20 minut po třinácté hodině pak naše pouť končí v současné konečné stanici, kterou je Mariazell. Původní trať kdysi pokračovala až do nedalekého Grusswerku, dnes jsou však již koleje sneseny a památkou na drážní provoz zůstává jen těleso s železničním spodkem.

V Mariazell se vydáváme do centra městečka, které si prohlížíme a samozřejmě navštěvujeme i baziliku. Já bych rád došel až řece Salze, ale taková procházka se jeví jako časové náročná, takže od ní upouštíme. Po hodince se vracíme zpátky na nádraží s tím, že se pro změnu vydáme na opačnou stranu, podél trati historické tramvaje (možnost návštěvy Tramvajového muzea) k jezeru Erlaufsee. Jenomže podléháme tomu, že pokud nasedneme do vlaku, který je právě připraven k odjezdu, dorazíme domů o dvě hodiny dříve, ne tedy až před půlnocí, jak je původně plánováno. A tak se minutu po 15. hodině vracíme stejnou vlakovou soupravou zpět do St. Pöltenu.

Cestou zpátky si znovu vychutnáváme především úsek zvaný Bergstrecke. Vlak jede načas a přesně dle jízdního řádu přijíždí i na konečnou do dolnorakouské metropole. V ten okamžik je na prvním nástupišti připraveno k odjezdu ICéčko do Vídně, tento vlak my však použít nemůžeme a tak míříme na nástupiště č. 4, kde stojí nám již dobře známá jednotka 4020. Starší pán, který sedí poblíž dveří nám potvrzuje, že vlak jede do Tullnu, ovšem poté, co nastupujeme dodává, že v úseku Michelhausen – Tulln dnes jezdí autobusy. To už jsou však dveře zablokované a vlak se rozjíždí. Takže vyzkoušíme i náhradní autobusovou dopravu.

Trať do Tullnu mi nepřipadá nijak moc zajímavá. Vede rovinatou krajinou, na kterou jsme zvyklí i u nás na jihu Moravy. Já se navíc spíš věnuji studiu jízdních řádů a vypočítávám, jaké zpoždění si můžeme dovolit, abychom ve Vídni stihli přípoj na vlak do Laa. Časová rezerva je naštěstí dostatečná, což nás uklidňuje. Oproti vlaku dosahujícímu v mezistaničních úsecích rychlosti převyšující 100 km/h nemá pomalá jízda autobusu šanci. Pořádně nás brzdí hlavně „říše kruhoých objezdů“, kterou by se bezprostřední okolí Tullnu mohlo klidně nazývat. Do jednotky Talent na tullnském nádraží nastupujeme přesto s docela ucházejícím zpožděním 10 minut.

Po trati Franz-Josefs-Bahn kopírující tok Dunaje míříme jednotkou Talent do stanice Wien Heiligenstadt, kde přestupujeme na nám již známou městskou linku S-45. Odjezdu nejbližšího vlaku se dočkáváme po 7 minutách a po dalších pěti vystupujeme na dolní zastávce Handelskai . To už zbývá jen vystoupat po schodech na nástupiště s kolejemi č. 1 a 2, kde vyčkáváme necelou půlhodinu na příjezd našeho vlaku do Laa. Dvě spřažené jednotky 6020+7020+4020 nás již za poctivé tmy dováží k moravským hranicím. Po příjezdu vlaku nasedáme do auta a s přáním „zase někdy Servus in Österreich“ se vracíme domů.

Titulní snímek: Vlak do Mariazell na Sturzgrabenviaduktu dne 30.3.2008 © Marek Topič