Vlakem na Sicílii a zase zpátky – 2. díl

Město bylo téměř zničeno při výbuchu sopky v 17. století a dnes má elegantní barokní ráz se spoustou paláců a nádhernou katedrálou. Náš hotel nás mile překvapil (máme pro sebe celý apartmán i s kuchyní!), a to za 60€ pro dvě osoby.

V Catanii také začíná zlatý hřeb našeho výletu, jízda úzkokolejkou nazývanou Circumetnea kolem Etny. Na úzkokolejné nádraží je však třeba se nejprve přemístit jedinou linkou zdejšího metra, které se nachází na posledním nástupišti nádraží Catania Centrale. Jezdí tu dvoudílné jednotky, silně posprejované (jako ostatně vše v Itálii), za 0,80€, ale projít lze na nástupiště bez problémů, nikdo tu nehlídá. Z konečné stanice metra již lze spatři počáteční stanici úzkokolejky Catania (Borgo). Cena jízdného je docela nízká, za 70 km 4€ a navíc dostáváme propagační materiál. Usedáme do zdejších již dosti opotřebovaných motorových vozů a okamžitě za stanicí začíná silné stoupání. Není divu, dráha začíná v 30 metrech nad mořem a za necelých 60 km vyšplhá do výše 976 m, aby opět klesla po 115 km od výchozí stanice do pouhých 7 metrů nad mořem na konečné v Ripostu. Neustále projíždíme catanskou zástavbou a dosti dlouho trvá, než se ocitneme ve volné krajině. Okolo trati se nachází hromada vyvřelé lávy a místy je trať vedena na betonovém náspu. Krajina je úchvatná a stále se nad námi majestátně tyčí Etna, celá zasněžená.

Městečko Randazzo jsme si vyhlídli k návštěvě a netušili jsme, na jakou perlu jsme narazili. Jako zázrakem toto město vždy uniklo řádění Etny a nachází se v něm řada prastarých budov, nezřídka nás cedule upozorní na palác ze 12. století. Románská okna má snad každý druhý dům a jako stavební materiál je použit, jak jinak, čedič. Nasedáme opět do motoráčku, tentokráte novějšího data výroby, a vyrážíme směr Riposto. Znaveni ale usínáme a probouzíme se až na konečné v Ripostu, nikoliv v Giarre, kde se přestupuje na normálněrozchodnou dráhu. Vlak jede naštěstí hned nazpět, takže se brzy ocitáme na tom správném nádraží.

Zajíždíme opět do Catanie, následuje pár posledních nákupů před cestou a již nás čeká třicetihodinová jízda domů. Máme koupená lehátka v oddíle pro šest lidí. Nacpeme se do vagonu se spoustou dalších a naše kupé se octne pod záplavou nejrůznějších zavazadel, vše za doprovodu pravého sicilského křiku. Všechny kufry  se ale nakonec po policích nějak rozstrkají a usedáme. S čistotou je nejen náš vagon na štíru, již z výchozí stanice chybí mýdlo, pod sedačkami je nepořádek ještě z předešlé jízdy. Vzpomínám na společnosti JLV a Wagon Slovakia, které sice své služby poskytují v obstarožních vozech řad Bc a WLAB, ale vždy jsem se v nich setkal s čistotou a ochotnou obsluhou. V kupé s námi jede tříčlenná rodinka a jeden mladý muž, všichni Sicilané, kteří odjíždějí pracovat do Švýcarska. Na Sicílii prý práci neseženou. Jedou až na konečnou v Miláně, my však chceme vystoupit ve Florencii a prohlídnout si tuto perlu Itálie.

Vše však dopadá jinak. Na trajekt v Messině se naloďujeme s více jak hodinovým zpožděním. Fasujeme jakési povlečení z krepu, které je na jedno použití. Zatímco se snažíme usnout, na chodbičce vydrží celou noc hlasitě klábosit dva dědkové. Evidentně se jim nelíbí narůstající zpoždění. Párkrát je sice někdo po sicilsku seřve, ale příliš to nepomáhá. V době, kdy máme přijet do Florencie, projíždíme nějakým velkým městem a já ke svému zděšení zjišťuji, že jsme teprve v Římě, odkud jsme měli odjíždět již před třemi hodinami. Do Florencie alespoň půlhodinku stahujeme. Jelikož náš vlak zastavuje pouze ve stanici Firenze Campo di Marte, musíme se ještě přesunout na „hlavní“ florentské nádraží, Firenze Santa Maria Novella. Plánovaná čtyřhodinová prohlídka Florencie se smrskává na 45 minut. Stačíme dojít ke světoznámému dómu a již spěcháme na náš Eurostar Italia do Benátek. Svezení je opravdu komfortní, naklápění skříní funguje bezvadně. V Benátkách je čas pouze na přestup do vlaku EC směr Vídeň a než se setmí, kocháme se panoramatem Alp. Ve Vídni následuje přesun do rychlíku Chopin a v jednu ráno konečně přijíždíme do Přerova, odkud máme zajištěný odvoz autem.

Na závěr je třeba se ještě zmínit o jízdném. Slevy typu InterRail nejsou nic jiného než nehorázné odírání cestujícího (pokud ovšem nehodláte jezdit jen sem a tam a nepoznat víc než nádraží). Velmi výhodné je využití rakouské slevy Sparschiene, kdy jízdenka Wien-Roma přijde na 29€ (k sehnání na Internetu). Za stejnou cenu lze zakoupit i jízdenku Venezia-Wien, v tomto případě jsem využil internetového nákupu u Italských drah. Vnitrostátní italské jízdenky jsem taktéž pořídil přes Internet, jízdné je poměrně vysoké, lze alespoň získat slevu 20 % nazývanou „Amica“. Na Sicílii platí zvláštní tarif, nižší než na pevnině, nazývaný „Intera“. Zvláštní tarif platí pro vlaky Eurostar Italia, který je nižší při nákupu přes Internet. Zajímavý je způsob vydání jízdenek přes Internet, který je možný čtyřmi způsoby. Buď vám jízdenku pošlou domů (pouze v Itálii), nebo dostanete kód, který zadáte průvodčímu (bez vydání jízdenky), nebo můžete žádat vydání jízdenky u průvodčího a poslední volbou je vyzvednutí jízdenky v automatu, stačí zadat kód a jméno (tak jsem postupoval i já, aby byla nějaká jízdenka do sbírky). Slevy typu Sparschiene si sice můžete koupit i u ČD, ale jak jsem zjistil, používá se dosti zvláštní kurz (v přepočtu 28,5/€), kdežto při nákupu přes internet platíte devizový kurz příslušné banky (momentálně asi 25,5 Kč). Rozdíl tak může činit i stokoruny.

Pokud by kdokoliv potřeboval poradit ohledně cesty (nejen) do Itálie či internetového nákupu jízdenek, stačí se ozvat na můj mail Etienne.Dubarry@centrum.cz V zahraničí existuje mnoho zajímavých nabídek, jen je umět najít a využít.