Tažení na východ, den druhý: narozeniny

Ne že bychom nevstali včas, ale přece jen nám chvíli trvalo, než jsme se uvedli do provozního stavu a navíc jsem vstoupil do šedesátého roku své existence počinem sice medicinálně vysvětlitelným, ale mne značně deprimujícím. Po ujetí nějaké stovky metrů jsem si uvědomil, že mi má skleróza nastražila léčku v podobě zapomenutého klubového pohlavního pokrytce. Takže jsme se museli vrátit, vzbudit naše přátele, kteří se po našem odjezdu v chatě zamkli a v mžiku zase usnuli, a teprve pak jsme mohli absolvovat ostrý start, už oba patřičně ozdobeni klubovými čepičkami. Oněch asi 10 ztracených minut nám pak chybělo k tomu, abychom mohli s jistotou dojet do Moldavy nad Bodvou, takže se naším cílem stala žst. Slavec jaskyňa. Říkává se ale, že všechno špatné je pro něco dobré – a bylo tak tomu i v tomto případě, jak vyjde najevo.

Cesta pak už plynula bez vážnějších rušivých elementů a já jsem při projíždění Svitu a Popradu mohl vzpomínat na dávnou dobu, kdy jsem se tady vyskytoval s pokrývkou hlavy úplně jinou, patřící k uniformě někdejší ČSLA. Ještě i Kvetnica mi připomněla místo, kam jsme jezdili na střelby a kde jsem vinou pyramidální pitomosti výkonného praporčíka naší roty málem přišel o jeden z prstíků na ruce. Podobnými historkami jsem bavil Milana po značnou část našeho putování – a on mi pak v jeho další fázi oplácel příhodami šotoušskými a turistickými. V družné debatě se nám pak ve finále podařilo přehlédnout odbočku k našemu postupnému cíli a prošvihnout tak také dva z těch nemnoha vlaků, jezdících po trati mezi Košicemi a Plešivcem. Nakonec jsme se ale přece jen ocitli na slavecké stanici, usadili se na sluníčku a pozorovali travou zarostlá nástupiště, charakterizující markantně frekvenci místní osobní dopravy. Nic jiného k pozorování momentálně nebylo.

Tedy až do chvíle, kdy se ze staniční budovy vynořila pohledná výpravčí a upozorňovala nás, že (o důvodu naší přítomnosti ani na okamžik nezapochybovala) na příjezd mimořádného vlaku si ještě hodně dlouho počkáme. Slovo dalo slovo a vyšlo najevo, že tento den neslaví své narozeniny jen VLAKY.NET a má maličkost, ale také ona výpravčí. Takže se jsme si navzájem pogratulovali, já jsem dostal narozeninovou pusu a posléze jsem byli pohoštěni také cukrovím. A jako by kouzlo oné mladé dámy příznivě zasáhlo do dění všeobecného, sobotní ráno se stalo rázem zajímavějším. Nejprve naše už vyprahlé vlakofilní duše potěšila společnost ZSSK Cargo prostřednictvím nákladního vlaku se dvěma „malými somáry“ v čele a „zamračenou“ na postrku a pak se počet osob přítomných na stanici více než zdvojnásobil příchodem Pionýrské skupiny, tedy Pia samotného s Doktorkou, Víchricou a Uragánem, kteří byli příhodně ubytováni v nedaleké obci. 

I nastalo veliké vítání a rozprávění a také už na příjezd narozeninového vlaku chystání. Tato poslední činnost se týkala především Pia, který se hotovil onu událost zvěčnit prostřednictvím pohyblivých obrázků. A konečně se ozvalo hlášení staničního rozhlasu a z oblouku na trati se začala důstojně šinout hurvínkovitá souprava, která by jistě způsobila u domorodého obecenstva na nádraží pozdvižení, kdyby tam ovšem nějaké bylo přítomno. Nicméně i tak nástupiště po příjezdu vlaku rozhodně nezelo prázdnotou, protože se z něj vyhrnulo mračno cestujících, kteří zatoužili po jeho snímku na zastávce v jízdním řádu původně neuvedené. Ani naše fotoaparáty pochopitelně nezahálely, i když jsme museli vyhledat svá rezervovaná místa a přitom se ještě za pochodu vítat s mnoha přáteli.

Tady se má reportáž ocitá ve styčném bodě s onou „oficiální“, kterou jste už měli možnost číst, takže pochopitelně nebudu popisovat známý děj, ale soustředím se spíš na konání a zážitky Milanovy a mé. Totéž platí (v míře omezené monotematičností fotografovaných objektů) o obrázcích, které jsem vybral do připojené galerie. S tímto faktem jsem do jisté míry počítal už v průběhu onoho slavného dne a tak třeba hned v Plešivci jsem se nedal bezprostředně do fotografování naší historické soupravy, ale „nastoupil“ na stojící zde první „bagetu“, která nějakou hodinu před tím profrčela kolem nás, aniž jsme ze silnice dokázali zareagovat. Podobně i další cestou mne zajímal nejen náš vláček samotný, ale hlavně zájem, který budil u lidu domácího - a třeba také pořadatelské zajištění a reakce překvapených řidičů při opakovaných průjezdech na „přejezdových“ fotozastávkách.

Slavošovce jsem, aspoň pokud má paměť sahá, ještě nikdy nenavštívil. I když ony mne prostřednictvím svého stěžejního exportního artiklu důvěrně provázejí po značnou (vlastně přesně poloviční) část mého života. A že mi na ně po první návštěvě této obce zůstanou vzpomínky spojené pro změnu s druhou (štěstím rozzářenou i dojetím poznamenanou) tváří mé postavy, to je zásluha především mých kolegů z redakce VLAKY.NET. Takovou oslavu svých kulatin jsem nepředpokládal ani ve snu a tolik gratulantů pochopitelně nečekal. O milých dárečcích nemluvě – i když onen hlavní, sice velice vtipný a nápaditý, ale přece jen poněkud neskladný, mi pro zpáteční cestu vlakem domů způsobil jisté vrásky na čele. Na místě padly nápady různé, třeba že bych onu ceduli mohl umístit na vagón na místo pro ni určené – jak jsem ostatně musel učinit aspoň pro zdokumentování slavnostní chvíle s využitím vozu našeho narozeninového vlaku.

Ale nejen slávou živ je člověk, i nezbylo nám než jít vystát si frontu na kotlíkový guláš. Vzdor očekávání zástup hladovců postupoval svižně – bylo vidět, že místní myslivci takovou akci nezajišťují poprvé a jejich organizace práce byla naprosto vynikající. Stejně jako produkt, který distribuovali. A po jídle měl nastat variantní program. Vzhledem k tomu, že Milana ani mne tunely nelákají a také papírenská výroba nám není neznáma, zvolili jsme možnost třetí: nevydali jsme se nikam a věnovali se podrobnějšímu (v případě mém) a umělečtějšímu (v případě mého přítele) pojednání ve stanici přítomných vozidel. A také třeba zvídavých dětí či vzorně pózující kočky nádražní. Nezajímavá rozhodně nebyla ani družba zjevně předcházející plánované fúzi a.s. ČD Cargo a ZSSK Cargo v podání Karla Furiše živeného společností první a místní pracovnice teprve krátce (a v sobotu jen kvůli nám zcela mimořádně) sloužící v barvách ŽSR oné druhé.

Příjemné odpoledne pokročilo a nastal čas k odjezdu. Po vesměs už jen proklábosené cestě jsme se ocitli v Plešivci, kde bylo třeba rozloučit se s onou částí narozeninové výpravy, které se vydala posléze směr Zvolen – ale také vyfotit ruch jedné z místních dopravních špiček, k níž naše už rozdělená souprava ovšem přispěla podstatným dílem. Další fáze loučení pak následovala v žst. Slavec jaskyňa, kde jsme s Milanem i Piovci vystupovali. Společně jsme nejen vystoupili, ale také se odebrali ještě na kus řeči do přechodného bydliště našich přátel. Z posezení u kávy se nakonec stalo sice nikoliv usnášeníschopné, leč do jisté míry významné zasedání redakční rady našich stránek. Bylo třeba využít této ne tak časté příležitosti osobního setkání s naším šéfredaktorem.

Ale všechno má svůj konec a tak muselo skončit i ono příjemné posezení na dvorku, zvláště když nás dva čekaly ještě zážitky další. Nikoliv snad nějaké fotografické zastávky během cesty zpět do Východné, ale něco stejně příjemného: během večera se měla naše sešlost v lesní chatě rozrůst o další postavy známé z diskusí na stránkách VLAKY.NET. Na nějaký čas se k nám rozhodli připojit Krokodilko a Matthias. Rozhodování posledně jmenovaného, zarytého to stoupence střídavé trakce, bylo poněkud delší, zjevně bolestné a my jsme je mohli sledovat už od pátečního poledne takříkajíc on-line prostřednictvím mobilní komunikace. Vzhledem k tomu, že by vydalo na samostatný článek, tak je ponechám fantazii čtenáře – popř. doplnění zúčastněných v diskusi.

Podobně požádám své přátele o případné doplnění šťavnatých podrobností toho školení ve věci všelijak obíhajících elektronů, které navázalo v podání dua 362.001 & Matthias na naši všeobecnou večerní debatu a pokračovalo pak už v poloze horizontální až do pozdních nočních hodin. Je pravda, že já jsem tuto záležitost v pohodě zaspal, uondán rušným dnem a posléze ukolébán oním v podstatě konejšivým šššuntováním linoucím se z pod peřiny. Kdyby chudák Matthias tušil, jak kruté k němu bude následující ráno, asi by záludnostem stejnosměrné trakce tolik času v hodinách u běžných lidí vyhrazených spánku nevěnoval. Ale asi by stejně neusnul – když jsem jej večer nachytal, kterak bezostyšně používá stejnosměrnou kapesní svítilnu.

Odkazy:

1. Slavošovce obec
2. SHP Group Váš svet hygieny 

Titulní snímek: Mimořádný vlak č. 30196 dne 3.5.2008 na zastávce Štítnik mesto © PhDr. Zbyněk Zlinský