Tažení na východ, den čtvrtý: zubačka, Horehronec a jiné

Ještě v hodinách, kdy bylo naše dočasné útočiště ponořeno v temnotách, začalo jeho obyvatelstvo pozvolna mizet. V tomto jevu však nebylo nic tak dramatického, jako útok hladových medvědů či působení nadpřirozených sil. To jen Krokodilko a Juraj se museli odebrat za svými všedními úkoly. Dopoledne se od nás měl odloučit také Matthias, jenže ten se jaksi vzpíral postavit se čelem neúprosnosti osudu. Popravdě řečeno na nás ráno vystrkoval ze svého pelechu jen část své postavy právě v opačnou. To už jsme my ostatní byli nepochybně nejen na službu pohotoví, ale dokonce nastartovaní vyrazit k realizaci plánů, jichž jsme si vytýčili nemálo.

Nakonec se nelehkého a hlavně nevděčeného úkolu uvést našeho přítele z krajin střídavých do alespoň částečně provozního stavu ujal Tomáš, který se za to dočkal značně nevlídné reakce značně dotčeného emeritního spáče, dožadujícího se dodržování lidských práv v oblasti dostatku odpočinku a potravy. Na takovou změkčilost jsme s Milanem, oba vychováni ještě „totalitním režimem“ a zejména jeho základní vojenskou službou, shlíželi poněkud nevlídně. Nicméně dobrá (ovšem zjevně ne pro Matthiase) věc se podařila a naše čtveřice se tak kolem deváté hodiny ranní ocitla u trati pod Štrbou. Tři její čtvrtiny se odebraly do terénu pořídit něco snímků projíždějících vlaků a čtvrtina zbývající (můžete hádat která) zatím podřimovala v autě.

Dalším naším postupným cílem byla železniční stanice Štrba, kde nám bylo dáno naložit Matthiase do vlaku k jeho domovu (posteli a stolu). Pak bylo na pořadu dne alespoň letmé seznámení se se zubačkou a tatranskými električkami. Ovšem vzhledem k tomu, že Milanovi podle jeho vlastního vyjádření neříkají nic železniční vozidla, která nemají nárazníky a šroubovku a navíc se pohybují po kolejích s roztečí menší než obvyklou, opustil nás ve prospěch pořízení dalších traťových snímků vlaků pro něj přijatelných a my jsme na štrbském nádraží zůstali jen ve třech. Matthias ještě před odjezdem stihl získat něco málo dalších informací o stejnosměrné trakci (a nechat si vyfotit místní měnírnu) a doprovodil nás také do zubačkového depa, v důsledku čehož s novými technickými zážitky nabyly jeho zraky postupně bývalé jiskry a jeho mluva obvyklé přívětivosti.

Když jsme s Tomášem zamáčkli slzu dojetí nad kamarádem mizejícím ve vlaku taženém stejnosměrnou lokomotivou, neprodleně jsme jej řádně pomluvili a pak už si vyhledali místa v soupravě zubačky mířící na Štrbské pleso. S tím hledáním jsme ovšem mnoho práce neměli, protože její interiér se vyznačoval nápadným nedostatkem cestující veřejnosti. Po dosažení horní stanice jsme vzhledem k blížící se hodině, kdy nás měl poblíž opět naložit Milan do vozidla silničního, mnoho času neměli. Takže jsem začal kmitat po nástupišti, abych digitálně pojednal aspoň nějakou tu (pro mne novou) električku. Dokonce jsem stihl zdokumentovat interiér včetně stanoviště té, která se měla za pouhé dvě minuty vydat směrem k Popradu.

Tuto soupravu jsme pak dojeli už na palubě Milanova přibližovadla ještě na trati, ale bohužel nebyl čas pořídit její aspoň trochu přijatelný záběr. Podobně jsem musel oželet snímky traťových mechanismů pilně se činících ve Starém Smokovci. Důvodem byla Milanova touha dostihnout legendární rychlík „Horehronec“ na přesně určeném místě. Tak jsme se kvůli jedinému snímku řítili přes Svit a Poprad směrem k Dedinkám. Ten dojem řítivosti však byl spíš subjektivní, protože provoz na komunikacích byl poměrně hustý a rychlé jízdě nenakloněný. A když už se zdálo, že nám časový plán vychází, tak nás v kopcích za Popradem zastavila barikáda činících se asfaltérů (a – což jsme ještě v životě neviděli – asfaltérek). Navíc se dalo do drobného deště.

A ve finále jsme skončili na hřbitově. Tedy nikoliv coby oběti zběsilé jízdy Milanovy, ale jako správní šotouši na jednom z kultovních fotofleků slovenských. Nakonec se totiž vše v dobré obrátilo a nejenže jsme se mezi hroby ocitli včas, ale zastihli jsme je dokonce v záři slunečních paprsků, které (věřte nebo ne) dopadaly na krajinu právě jen po dobu průjezdu „Horehronce“ údolím. Když jsme tak uspokojili Milanovo toužebné přání, stál zase před ním úkol zachovat se kladně k nárokům našim. Ten Tomášův byl poměrně nenáročný – potřeboval se dostat na vlak, který by jej odvezl z Popradu za jeho povinnostmi. Já jsem ovšem měl tužbu už poněkud obsáhlejší, ale i ta byla naplněna, jak vyjde najevo dále.

V žst. Poprad-Tatry jsme byli nakonec natolik včas (ač se nám v tom cestou snažili zabránit příslušníci celní správy, kteří kdovíco hledali v ladném nepořádku zavazadlového prostoru Milanova auta), že jsme stihli nejen odjezd Tomášova vlaku, ale před ním také opětovné shledání se s Jurajem a návštěvy dvou členů našeho klubu, jimiž slyne místní nádraží. Jedním z nich byl z našich diskusí známý a populární GG-1 (čili Rasťo) a tím druhým pak Maťko, pravidelně nás na našich stránkách informující o přestavbě stanice, jíž v nikoliv bezvýznamné funkci oddaně slouží. Dlužíme mu omluvu za vytržení z práce, když jsme do jeho kanceláře bez předchozí domluvy vtrhli. A také poděkování za to, že nám při přátelském rozhovoru u kávy nedal nijak najevo, že jsme byli návštěvou nejen neohlášenou, ale také třeba nevítanou.

Tou jsme se ovšem zřejmě stali, alespoň podle některých reakcí, v místním depu, kam směřovaly naše kroky další, v Rasťově doprovodu. Zkrátka přišli jsme zjevně nevhod. Což nás v tu chvíli nepotěšilo, ale posléze se dodatečně vysvětlilo. Já nakonec také nemám rád, když dělám něco, co vyžaduje soustředění, a někdo mi přitom kouká přes rameno. Ono to tak sice doslova nebylo, ale považuji tu věc za uzavřenou a nebudu se tady rozepisovat o tom, co jsme v depu viděli a zažili.

Já jsem tam ostatně potřeboval především pořídit ilustrační snímky do připravovaných článků o vozidlech, která nikde jinde k vidění nejsou. Když jsme depo opustili, tak se Milan nacházel v nezáviděníhodném stavu hrozící podvýživy, takže jsme jej s Jurajem (oba už před tím nasyceni) doprovodili do nedaleké osvěžovny a pak se svěřili jeho řidičskému umu, chutnou stravou posílenému, v cestě za dalšími zážitky.

Vzhledem k tomu, že počasí se ustálilo a na obzoru se skvěly sluncem ozářené zasněžené tatranské štíty, že na lukách podél trati zářily žluté kvítky a po kolejích samotných jezdily barevné vláčky, zachtělo se nám pořídit něco fotografického krásna. Milan šel v jeho tvorbě až tak daleko, že v krajině pod Štrbou rozložil do společnosti oněch žlutých kytiček svou převážně rudou postavu a vytvořil tak na pozadí Tater sám o sobě objekt zvěčnění hodný. (Ve skutečnosti to však byla pouhá přidaní hodnota k jeho snaze pořídit si něco obrázků oněch čarovných květinek do archivu k případnému vylepšení svých doposud jen šedě reálných a tudíž málo přitažlivých snímků. Za stejným účelem si nacvakal potřebnou zásobu tatranských velikánů. Ale PŠT!)

K vyskytování se u oné trati v onom čase jsme měli ovšem i důvod další, sice prozaičtější, avšak nikoliv méně důležitý: těmi místy měl projet na nejmenovaném spoji nejmenovaný stroj s jedním naším nejmenovaným přítelem na stanovišti strojvedoucího. Takže jsem jej hodlali zvěčnit, kterak hrdě kyne z výšin svého postavení šotoušům po kolena v trávě pod náspem pokorně postávajícím. Záměr se nám podařil zajisté k oboustranné spokojenosti, dokonce opakovaně, když jsme ten vlak dostihli ještě jednou na jiném místě.

A když nám v zápětí před zraky a optikou defiloval ještě nízkým už sluncem nasvícený Lidoop První se soupravou ZSSK-corporate identity vagónků, tak jsme si řekli, že lepší konec dne si nemůžeme už ani přát a odebrali jsme se spokojeně do našeho dočasného domova, k prožití své poslední noci pod Tatrami.

Titulní snímek: Úzkorozchodný stroj 706.951-1 dne 5.05.2008 v RD Poprad © PhDr. Zbyněk Zlinský