Tažení na východ, den pátý: návrat ve vlastních stopách

Zatímco naše dvojice cestovatelská si vychutnávala poslední spánek v podtatranském ovzduší, dvojice průvodcovská ponocovala. Na železnici. Vydala se totiž, byť každý její člen způsobem poněkud odlišným, po stopách jisté „žehličky“, která byla vyhnána z domovského depa žilinského na východ. V důsledku toho jsme ráno provedli střídání stráží na postu lůžkovém, neboť právě se navrátivší noční cestovatelé využili doby potřebné pro naše sbalení k alespoň krátké regeneraci svých sil, aby nás pak byli schopni třeba jen kousek cesty doprovodit. Rychlá obnova životaschopnosti měla úspěch, a tak jsme se kolem čtvrt na deset, už vypraveni na cestu, společně vyskytovali na sluncem ozářené místní železniční stanici, abychom si odtud odvezli ještě nějaký ten záběr.

Onen sluneční svit ovšem neměl dlouhého trvání, protože počátek zpáteční cesty byl ve znamení počasí spíše aprílového, k němuž patří i nějaká ta přeprška. A tak jsme se posléze, po několika fotozastávkách na místech Milanem či našimi průvodci vytipovaných, loučili s Jurajem a Tomášem v Liskové ve stavu poněkud navlhlém. Loučení je, krom loučení třeba s tchýní (svokrou), vždy smutná záležitost a v tomto případě to platilo dvojnásob. Naše několikadenní soužití se slovenskými přáteli v nás však zanechalo velice krásné vzpomínky a zejména vděk za jejich neutuchající péči o naše pohodlí, dobrou náladu a v neposlední řadě o co nejzajímavější naplnění našich železničních tužeb. Zkrátka Za železničními zážitky na Slovensko jedině s CK J&T!

Jedinou delší plánovanou zastávkou na naší trase měla být Výhrevňa Vrútky, kde měl Milan předběžně domluvenou schůzku. A já jsem proti tomuto záměru pochopitelně neprotestoval, protože jsem po onom opakovaném postávání u trati zatoužil zase po pro mne přitažlivější procházce po nějakém depu. Jenže to muzejní se zdálo být naprosto nedobytné: vchody zamčené, zvonek neúspěšně zvonící a mobil našeho potenciálního hostitele Ladislava Jambora nedostupný. Takže Milan v nouzi nejvyšší pozvedl ze zoufalství svůj pronikavý hlas a nakonec slavil úspěch: z hloubi depa se vynořil alespoň jeden z jeho pracovitých a tudíž věčně umaštěných udržovatelů a vpustil nás dovnitř.

Z následujícího rozhovoru nejprve vyplynulo, že kolega M2620209 byl služebně odvolán a na cestu se musel vypravit s vybitým mobilem, neboť Výhrevňu právě postihl výpadek elektřiny. Pak už se povídání v doprovodném voze stočilo na otázky rázu obecnějšího, pochopitelně ovšem omezeného na problematiku železniční historie všeobecně a samotných místních mašin pak zvláště. Ne že by mne tato výměna informací a názorů nezajímala, ale přece jen mne víc přitahovaly zdejší exponáty samotné, a tak jsem se za nimi vypravil, abych si je aspoň letmo prohlédl a podle možností také zvěčnil. Po návratu na místo rokování jsme vznesl několik dotazů rázu povýtce identifikačního k tomu, co jsem viděl, a pak už jsme se museli rozloučit a pokračovat v další cestě.

Museli proto, že Milan si předsevzal zastihnout některé konkrétní vlaky na předem vytipovaných fotogenických místech, a proto neustále porovnával jízdní řád se stavem své časomíry. Jenže proti jeho snaze se spikli kamionisté všemožných národností i budovatelé silničních staveb, kteří nám úspěšně bránili v rozletu po pozemních komunikacích, takže ne vše pak vyšlo podle jinak perfektně připraveného plánu. Do toho všeho se začal vměšovat také organismus pána a vládce našeho expedičního vozidla, který se neúprosně dožadoval doplnění kalorií. Přísunu stravy se pak dočkal v restaurantu Dubná Skala, velice příhodně položeném u bývalého tarifního bodu Vrútky zastávka.

Této polohy jsem využil v době Milanova zbrojení (sám jsa už během předešlé jízdy nakrmen z batohu v čase diktovaném mou úplavicí cukrovou) k pořízení nějakých (pochopitelně spíš jen pro mne) zajímavých záběrů projíždějících vlaků či lokomotiv. V poslední fázi této mé aktivity se ke mně připojil i už spokojeností zářící Milan, takže jsme na peronu bývalé zastávky vytvořili asi zde už dlouho nevídané srocení lidu. A to dokonce tak relativně husté, že jsme si navzájem pokazili nějaký ten záběr – třeba ve finále našeho počínání projíždějícího „brejlovce“. Ale i to se stává a s tímto konstatováním jsme vyrazili opět dál.

Milanova nasycená spokojenost nevydržela dlouho, neboť už zmíněné spiknutí provozovatelů a uživatelů silničních komunikací mu pokazilo zažívání. Poskakování číslíček na digitálním časoměrném přístroji totiž v průběhu další jízdy značně předcházelo numerka vytištěná v jízdním řádu. Takže nezbylo než improvizovat a snažit se vyfotografovat alespoň něco z plánovaných objektů na místech pokud možno aspoň přijatelných, když už ne zrovna malebných. Jedno z těch fotogenických (a přiznejme si i chronických) jsme si ovšem ujít nemohli nechat. A tak jsme se ocitli v záři klesajícího už slunce u mostu pod trenčanským hradem, kde jsme zprvu marně hledali rostlinky vlčích máků a pak se spokojili s realitou a na svá paměťová média zaznamenali něco záběrů s kvítky žlutými i bez nich.

Po krátké a nepříliš úspěšné zastávce pod hradem pro změnu beckovským jsme už bez jakékoliv vlakofilní zastávky směřovali k Milanovu domovu, jehož pohodlí jsem měl podle původního záměru využít také. Jenže už při poslední zastávce jsem odhalil poměrně závažnou závadu mého pojezdu, která akutně (a, jak se ukázalo později, i oprávněně) hrozila zmařením mé provozuschopnosti pro několik nejbližších dnů. Proto jsem přes Milanův odpor zvolil co nejrychlejší přesun přímo k domovu svému. Takže jsme se v podvečer loučili na témže místě, kde jsme se na počátku tažení vítali – na nástupišti břeclavské stanice. A dokonce u téhož vlaku, jedoucího ovšem směrem opačným. A tak jsem se ocitl já, klasické hudbě nepříliš nakloněný, opět ve společnosti Antonína Dvořáka. Kruh se uzavřel...

Před rozloučením jsme ještě s mým skvělým souputníkem, jemuž ani nemohu dostatečně vyjádřit svou vděčnost za to, že mne nejen k tažení přizval a bezpečně mne jím provezl, ale také s trpělivostí a neutuchající dobrou náladou snášel po celou dobu mé stařecké rozmary, učinili pár posledních společných záběrů. Pak už jsem uháněl vlakem, symbolicky taženým „gorilou“ slovenského dopravce, přes úrodný kraj jihomoravský, své rodné město Brno, údolím Svitavy a Orlice do nížiny polabské. Cestou jsem odpočíval a vzpomínal na těch několik fantastických dnů plných železničních zážitků a přátelských setkání. Na odpočinek a vzpomínky jsem měl času opravdu dost, protože cesta z Břeclavi do Pardubic je sice dlouhá jen 2 hodiny 9 minut, ale přesně stejnou dobu mi pak trvalo dostat se na hlavní nádraží královéhradecké a z něj na druhý konec města.

Titulní snímek: 362.003-6 dne 6.5.2008 na R 608 "Spišan" Košice - Bratislava hl.st. v Trenčíně © PhDr. Zbyněk Zlinský