Z Čech až na konec světa – 3. díl, jízda do Algecirasu, Gibraltar, Córdoba a Sevilla

 Nezbytná sluchátka jsou již nachystána a během jízdy běží film, na výběr je opět několik rozhlasových kanálů. Celou cestu z Madridu až do Córdoby nezastavujeme, za Córdobou se odpojujeme od vysokorychlostní trati do Malagy a projíždíme zařízením pro změnu rozchodu. Nejprve se odpojuje naše lokomotiva a patrně samospádem (nemáme lokomotivu, nevidím ani žádný vrátek, zato jsme ve slušném klesání), najíždíme do haly, kde probíhá samotné přerozchodování, a dostáváme širokorozchodnou dieselovou lokomotivu. Dále pokračujeme po jednokolejné neelektrifikované trati znatelně pomalejším tempem, ale zato divukrásnou přírodou. Trať překonává pobřežní hory, tyčící se nad námi, pomocí řady tunelů a galerií. Pod námi se občas mihne hluboký kaňon. Trať je vybavena mechanickými návěstidly a osobních vlaků je k vidění poskrovnu, zato nákladních potkáváme hned několik. Po půl deváté večer konečně dojíždíme do Algecirasu. Ubytování tu sice zajištěné nemáme, ale ani ne pět minut od nádraží nabízí své služby hned tři hostely. V jednom z nich nacházíme útočiště, za dvoulůžkový pokoj platíme jen 30€.

Ráno se ubíráme na autobusové nádraží, kde si nejprve dopřáváme snídani ve stylovém prostředí s obrázky plemenného dobytka a vyrážíme autobusem na konečnou zastávku La Línea, která leží přímo na hranici s Gibraltarem. Bus jezdí každých 30 minut a jízdní doba činí zhruba 40 minut. Autobus je plný místní frekvence a cestou zajíždíme do různých obchodních a průmyslových zón. Na konečné po pár minutách docházíme na hranici s velmi laxní kontrolou (Gibraltar, stejně jako Velká Británie, není v Schengenu) a před námi se objevuje několik místních autobusů, mezi nimi dokonce i typický červeně zbarvený double-decker. My si však vybíráme linku č. 3, která má jako cílovou zastávku uvedenu Point Evropa, což je nejjižnější bod Gibraltaru, kdežto hranice je naopak nejsevernější. Autobus je plný, ale cestující jsou řidičem přesně odpočítáni a další už nejsou vpuštěni, teprve až si někteří vystoupí, stejný počet může opět nastoupit. Asi z toho důvodu mají zdejší autobusy pouze jedny dveře, což je jinak pro městský provoz poněkud nepraktické. Na Gibraltaru jsme napočítali celkem 4 autobusové linky, z toho na jedné jezdily zmíněné double-deckery se zvláštním jízdným 2€, naopak na lince č. 2 byl v provozu pouze mikrobus s devíti místy k sezení. Obvyklý interval byl 20 minut.

Cestou k Point Evropa seznáváme, že je to docela daleko a od původního záměru vrátit se zpět pěšky upouštíme. Prozíravě tentokrát zakupujeme denní jízdenku za 1,9€ (jednorázová 0,8€) a z Point Evropa se vracíme směrem k centru. Cestou mou pozornost upoutá cedule vedoucí ke stotunovému dělu, vystupujeme a po krátkém bloudění se dostáváme k úplně opuštěnému muzeu, kde je malá expozice k dělu a následně vyjdete přímo před něj. Je ještě z viktoriánských dob a nedaleko něj se nachází jeho mnohem mladší kolega z 2. světové války. Gibraltar jakožto bývalá pevnost je vůbec protkán množstvím kasemat, různých obranných zařízení i se zachovanými zbraněmi.

Využíváme opět místní autobus, abychom se svezli přímo k hlavní ulici, příznačně pojmenované Main Street. Najdete zde sídlo guvernéra, katedrálu a především množství obchůdků s čokoládou, elektronikou a dalšími věcmi. Gibraltar je totiž bezcelní zóna, tudíž je často užíván k nákupům. Platí se tu sice jak britskými librami, tak eury, ale kurz eura je velmi znevýhodněn, někdy až 1 libra = 2 eura. Jelikož se chceme seznámit se zdejší kuriozitou, jedinou kolonií opic v Evropě, jedeme mikrobusem linky č. 2 na kopec ke zdejšímu hradu. Stoupáme stále výše nad hrad, nalézáme zpřístupněné bunkry z 2. světové války, ale kromě cedulí zakazující krmení opice nikde. Po dotazu u jednoho zřízence nám bylo sděleno, že opice asi spí a hlavně se nacházejí dále po hřebeni. Na to jsme však neměli čas, tak scházíme nejrůznějšími uličkami rovnou na hlavní třídu a autobusem na hranice. Zdejší raritou je umístění letiště, které protíná silnice. Letí-li nějaké letadlo, je provoz přerušen jako někde na železničním přejezdu. Městské autobusy letiště přejíždí a zastavují až těsně u hranic. Autobusem se z La Línea vracíme zpět do Algecirasu, kde dobíháme k již přistavěné soupravě vozů TALGO. I tady naše zavazadla projdou rentgenem a jízdenky jsou zkontrolovány před nástupem do vlaku. Po třech hodinách jízdy vysedáme v Córdobě, kde je i v sedm večer otevřeno informační centrum, takže získáváme mapu a městským autobusem jedeme k našemu hotelu. Má pro zdejší budovy typický dvůr obložený kachličkami a ze zařízení jsme nadšeni (bohužel už ne tolik z (ne)dodržování nočního klidu).

Córdoba je nejznámější svou vyhlášenou katedrálou, nazývanou Mezquita. Byla přebudována z mešity a jedná se o celý komplex, který je podepřen více jak osmi sty pilíři, většinou získanými ještě z antických památek. V této obrovské prostoře pak naleznete řadu kaplí, samotnou katedrálu, a také háj s pomerančovníky. Všude jsou patrné maurské prvky v podobě typických oblouků. Normálně se platí vstupné 8€, ale jak jsme zjistili z materiálů, co nám dali v informačním centru, v době od 8.30 do 10.00 je vstup zdarma. Jelikož náš hotel je nedaleko, ještě před snídaní vyrážíme a obdivujeme tuto pamětihodnost. Teprve poté si dopřáváme bohatou snídani, přičemž se kolem hostů neustále míhá jedna čiperná stařena, která diriguje ostatní personál. Jak z všude vystavených fotek zjišťujeme, jedná se o majitelku. Ani poté neodpočívá, spolu s ostatními popadne mop a vytírá dvůr. My si necháváme batohy na recepci a vyrážíme do centra obdivovat další památky. V Córdobě najdete řadu pamětihodností maurského původu, např. věž Malmuertu a zejména hrad Alcázar s překrásnými zahradami. Jak je v jižním Španělsku obvyklé, obdivuji i zde důmyslný zavlažovací systém, kdy je voda z fontán a jezírek dále rozváděna kanálky. Panorama Córdoby tvoří vedle Mezquity most Puente Romano, na jehož konci naproti městu se nachází až trochu kýčovitě udržovaná věž či spíše pevnůstka Calahorra.

Plni dojmů se večer ubíráme na nádraží, odkud jede náš vlak do Sevilly. Jako nejlevnější vycházel vlak kategorie ARCO, což je druh dálkového rychlíku tvořený klasickými vozy. Je to vůbec poprvé a také naposledy, kdy se setkáváme ve Španělsku s vozy klasické stavby, všude jinak jezdí jednotky nebo vagóny TALGO. Náš vlak tvoří pouhé tři přímé vozy z Barcelony. Ani v nich ovšem nechybí obligátní televizory připevněné ke stropu. Do Sevilly jedeme po staré širokorozchodné trati, přičemž neustále sledujeme normálněrozchodnou vysokorychlostní trasu. Vzhledem ke krátké vzdálenosti by však bylo využití AVE vlaku zbytečnou rozmařilostí. V Seville míříme nejprve na autobusové nádraží, abychom si koupili na příští den jízdenky do portugalského Fara. Těžiště zdejší MHD spočívá v autobusech a zdejší tarif je bohužel nepřestupní, takže platíme dvakrát 1,10€. Jak jsme poučeni, je lepší mít dopředu zakoupenou kartu s deseti jízdenkami, ale tolik jich ani nepotřebujeme a večer už stejně není nikde k sehnání. V Seville jezdí také tramvaje, ale dosti omezeně a pro nás v nevhodném směru. Z autobusového nádraží míříme do hotelu, kde nás příjemně překvapuje Internet a telefon zdarma, lze volat i do ciziny, ale bohužel ne na mobilní telefony.

Sevilla je hlavním městem Andalusie a zdejší dominantou je katedrála patřící k největším křesťanským stavbám na světě. Úchvatný je zejména oltář, který doslova přetéká zlatem. Na náměstí před katedrálou se nacházelo množství drožek a cikánek, které věštily z rukou. Jedna mě stačila odchytit a slibovala mi seňoru a tři bambina, s takovým věštěním jsem ovšem nijak nebyl spokojen a rychle se vytratil. Naproti katedrále se nachází hrad Real Alcázar, jehož interiér je částečně zachován ještě z maurských dob, plný typických zdobených oblouků. I zde se za hradem rozprostíraly nádherné zahrady s bazénky plnými ryb. Za zmínku také stojí původně strážní věž torre el Oro, také z maurských časů, a obrovská býčí aréna s barokním průčelím.

Pak již spěcháme na autobusové nádraží, ve kterém je ukryta jedna zachovalá historická tramvaj. Dále pokračujeme autobusem portugalské společnosti EVA-BUS do centra Algarve, města Fara. Železnice sice vede ze Sevilly dále až do Huelvy nedaleko portugalských hranic a z Fara vede zase železnice ke španělské hranici do města Vila Real de Santo António, vzájemně ale nejsou propojeny.