Nahlédnutí do jaroměřského muzea: motorové lokomotivy

A když jsem to nakousl, můžeme svou virtuální prohlídku jaroměřských exponátů zahájit právě jím. Nakonec proč ne, je to lokomotiva velice zajímavá, která nebyla běžná v době svého vzniku a dnes je zcela ojedinělá. Podívejme na její historii i konstrukci trochu podrobněji, protože v tomto případě ucelený text v internetové podobě, na který bych mohl dát odkaz, neexistuje.

V roce 1915 byly Ringhofferovy závody a.s., Smíchov zapojeny do válečné výroby a potřebovaly urychleně pro svou rozsáhlou síť vleček v provozu nenáročné posunovací lokomotivy. Tak vznikl projekt akumulátorových lokomotiv vlastní výroby, v jejichž konstrukci byly použity díly momentálně vyráběných železničních vozů a tramvají. Na základě předložené projektové dokumentace povolilo vídeňské Ministerstvo železnic svým rozhodnutím ze dne 14.7.1915 stavbu dvou strojů, jejichž elektrickou část navrhl a dodal vídeňský závod firmy Siemens-Schuckert. Práce na nich byly zahájeny ještě na podzim téhož roku a dokončeny v březnu roku následujícího. Podle firemních záznamů byla v roce 1924 postavena jedna další obdobná lokomotiva, avšak s elektrickou výzbrojí vyrobenou podnikem Českomoravská-Kolben, která byla dodána v říjnu onoho roku na vlečku slovenské firmy C.A.Scholtz Matejovce.

Akumulátorová lokomotiva firmy Ringhoffer byla konstruována jako dvounápravová kapotová s vyvýšenou kabinou strojvedoucího uprostřed hlavního rámu. K rámu jsou přinýtovány rozsochy pro vedení ložiskových domků s kluznými ložisky. Vypružení stroje zajišťují čtyři ocelové listové pružnice. Lokomotiva je opatřena klasickým narážecím a spřahovacím ústrojím, doplněným původně i tramvajovým spřáhlem. Strojvůdcovská budka s posuvnými dveřmi na obou stranách i představky s větracími žaluziemi, v nichž jsou uloženy trakční baterie, jsou celodřevěné. Kapoty představků jsou plechové a plechem je kryta i střecha budky.

Pohon lokomotivy zajišťují dva stejnosměrné tlapově uložené trakční motory, jejichž napětí řídí přímým kontrolérem spínaný litinový odporník uložený pod hlavním rámem. Lokomotiva má 7 jízdních stupňů při sériovém spojení trakčních motorů a další 4 při spojení paralelním. Je vybavena pětistupňovou EDB a vyrovnávací řetězovou brzdou, která působí osmi zdržemi na všechna kola a ovládá se klikou ze stanoviště. Vnější osvětlení lokomotivy zajišťuje reflektor tramvajového typu umístěný uprostřed každého z obou čel a svítilny s označením předku a zadku na střeše. K výbavě lokomotivy patří i tramvajový výstražný zvonek. Lokomotivy byly označeny evidenčními čísly 1 a 2 a zařazeny do provozu při posunu na kolejišti Ringhofferových závodů, ale dopravovaly vyrobené vagóny a tramvaje i na nádraží Praha Smíchov.

Akumulátorová lokomotiva č. 2 (103.002-2) byla vyrobena továrnou Ringhoffer v roce 1916 pod výrobním číslem 95319 a jezdila na její tovární vlečce. V nezjištěné době byla odprodána na vlečku cihelny v Hrochově Týnci, odkud se v roce 1961 dostala do cihelny v Pulicích u Dobrušky. Zde sloužila při posunu na nově vybudované vlečce k místní trati Opočno pod Orlickými horami - Dobruška. V roce 1988 byla lokomotiva částečně vzhledově opravena, aby mohla být vystavena v Dobrušce při oslavách 80. výročí zahájení provozu na místní trati. Po roce 1989 byla výroba v cihelně zastavena a nové vedení podniku projevilo ochotu vzdát se této unikátní lokomotivy, o kterou projevila zájem Společnost železniční Jaroměř (SŽJ), výměnou za funkční motorový stroj. Proto SŽJ zakoupila lokomotivu T 211.0066 a ta se pak stala předmětem "směnného obchodu", k němuž došlo v roce 1994.

SŽJ měla v úmyslu lokomotivu č. 2, která sice byla v provozu ještě v roce 1991, ale už byla ve velice špatném stavu a vyžadovala generální opravu, uvést do historické podoby a udržovat ji jako provozní exponát svého muzea. Původní představy rekonstruovat ji vlastními silami se ukázaly jako přehnaně optimistické a proto byla přijata nabídka ŽOS, s.r.o. Česká Třebová, která se zavázala provést sponzorsky její generální opravu a zprovoznění v hodnotě 800 000,- Kč. Lokomotiva byla převezena z Pulic do České Třebové a poté dne 14.2.1994 předána do opravy. V místních dílnách byla kompletně rozložena, všechny použitelné díly byly pečlivě opraveny a neopravitelné součástky byly zdokumentovány a nově vyrobeny, některé externími dodavateli. Prakticky zcela nově musela být postavena dřevěná skříň a náročnou opravu si vyžádal i jeden z trakčních motorů, který byl vážně poškozen.

Po opětovné montáži pak dostal stroj také nový lak a popisy v historické podobě. Oprava byla dokončena dne 9.7.1994 a lokomotiva se vydala na první zkušební jízdu v kolejišti podniku. Na konci srpna téhož roku byla předána do českotřebovského depa Českých drah k provedení potřebných funkčních a zátěžových zkoušek. V září byla přepravena do areálu železničního muzea v Jaroměři, kde na ní probíhaly ještě některé dokončovací práce. Dne 17.12.1995 se podrobila technicko bezpečnostní zkoušce v kolejišti žst. Jaroměř a na traťovém úseku Jaroměř - Smiřice a zpět. Od té doby je lokomotiva provozním exponátem Železničního muzea Výtopna Jaroměř, v jehož areálu slouží i při posunu ostatních vozidel SŽJ. Drážním úřadem jí bylo přiděleno označení 103.002-2, které ovšem nenosí, ale můžeme je využít jako výchozí k uspořádání naší další prohlídky – podle lokomotivních řad.

Motorová lokomotiva T 334.0933 (710.433-4), tedy populární rosnička, byla vyrobena v TSM roku 1966 pod výrobním číslem 4100201 pro n.p. Tonaso Neštěmice. Na vlečce této výrobny sody prožila celý svůj provozní život, V roce 1991 byla tradiční výroba ukončena a podnik se už věnoval jiným činnostem, mj. odstraňování ekologické zátěže coby důsledku více než osmdesátileté produkce. Jeho „rosničku“ posléze dne 4.11.2003 získal KPL, který ji sporadicky využíval k vedení svých vlaků. V současné době je vlastníkem i provozovatelem stroje SŽJ. 

 

 

Kromě těchto lokomotiv československé provenience vlastní SŽJ také jednu motorovou lokomotivu zahraniční. Jde o zástupce zajímavé původní řady V 60 DR, určené pro středně těžkou traťovou a posunovací službu. Východoněmecké lokomotivky VEB Lokomotivbau „Karl Marx“ Babelsberg (LKM) a VEB Lokomotivbau Elektrotechnische Werke „Hans Beimler“ Hennigsdorf, (LEW) dodaly v letech 1959 (prototyp) a 1962 - 1984 Říšským drahám, průmyslu NDR i na export celkem 2 086 těchto strojů. Do tehdejší ČSSR jich bylo v letech 1976 – 1983 dovezeno 144 výhradně pro potřeby průmyslových podniků. Po roce 1995 byly ještě provozované stroje označeny řadou 716.5. 

 

 

Motorová lokomotiva V 60-16995 (716.517-8) pochází z roku 1981 a vyrobil ji pod výrobním číslem 16995 kombinát LEW. Lokomotiva byla z výroby dodána do jaroměřské teplárny, odkud ji posléze, někdy v roce 1992, získala formou zápůjčky do svých služeb SŽJ. K jejímu odkoupení pak došlo až roku 2008. Byla platnou pomocnicí jak třeba na postrku nostalgických vlaků, tak také při zajišťování vlastních či objednaných přeprav. V současné době je bohužel mimo provoz a čeká na opravu.

 

 

Když tuto přehlídku jaroměřských motorových lokomotiv končím, činím tak s pocitem jisté neuspokojenosti. Ten je důsledkem výše už zmíněného nedostatku informací o některých strojích, které jsem mohl z dostupných zdrojů získat a čtenářům takto zprostředkovat. Článek je tak navíc poněkud nevyvážený. Nicméně byl by ještě nevyváženější a informačně chudší, kdyby mi některá data ochotně neobstaral člen SŽJ i našeho klubu, známý zde pod nickem Bulík. Za což mu tímto děkuji.

 

Prameny a odkazy:

1. "Malý atlas lokomotiv … ", kolektiv autorů, Gradis Bohemia s.r.o., Praha 2002, 2003, 2004, 2006, 2007, 2009
2. "Atlas vozidel - Motorové lokomotivy ČD, ZSSK, průmyslu", kolektiv autorů, M-Presse s.r.o., Zlín 2002
3. „Encyklopedie železnice. Motorové lokomotivy ČSD“ [2], J.Vagner, Corona s.r.o., Praha 2008
4. Železniční muzeum Výtopna Jaroměř
5. Atlas lokomotiv
6. Motorové lokomotivy
7. Lokomotiva Ringhoffer
8. „LOKOstatistika“, produkt autorů webu LOKOstránky.net
9. Stránky přátel železnic
10. Klub přátel lokálky (už nefungující internetové stránky)
11. zprávy z médií

Titulní snímek: 716.517-8 (V60-13995) v jaroměřské výtopně dne 1.5.2009 © PhDr. Zbyněk Zlinský