Bourání nádraží, „Modrý blesk“ a další zajímavosti jihovídeňské

 

 

 

 

 

 

O tom, jaká náhoda mne zavála na Wien Südbahnhof, jsem tady už referoval. V oné reportáži jsem se také zmínil o skutečnosti, že jsem tak měl příležitost využít zhruba tříhodinového pobytu k pořízení nějakých zajímavých záběrů. No, zajímavých – pochopitelně jak pro koho. Častého návštěvníka této železniční stanice (a v řadách návštěvníků našich stránek je jich nepochybně docela dost) má fotoreportáž zřejmě nezaujme. Ale asi přece jen více je nás takových, pro něž se nejedná o všední záležitost. A právě těm je můj krátký článek s o něco rozsáhlejší obrazovou přílohou určen.

 

 

Železniční stanice Wien Südbahnhof je rozhodně sama o sobě velice zajímavá a jinde bychom k ní asi marně hledali paralelu. Jde vlastně o nádraží trojjediné, které v jízdních řádech figuruje pod třemi samostatnými názvy, podle tří skupin nástupišť:

Nádraží je však v současné době za plného, avšak postupně přece jen omezovaného, provozu v likvidaci, neboť v dohledné době má zaniknout ve prospěch poblíž budovaného vídeňského Hlavního nádraží (Wien Hauptbahnhof). Nicméně o tomto projektu, ani o historii a současnosti zatím ještě fungujícího Jižního nádraží se zde už šířit nebudu, neboť na to téma existuje dostatek fundovanějších pojednání, z nichž některá najdete v odkazech v textu či na konci článku. Mým cílem nakonec nikterak nebylo toto téma nějak rozvinout, ale především vám nabídnout jakousi obrázkovou procházku po nádraží, jak jsem je zastihl v ony sobotní polední hodiny.

 

 

Také fotogalerie je uspořádána nikoliv snad logicky, ale chronologicky. Jak mne mé kroky vedly nejprve jen zběžně po peronech, pak už trochu záměrněji po nedalekém depu ÖBB Traktion (Stützpunkt Wien Süd) a konečně už zcela cíleně po prostorách staniční budovy a jejím okolí. Proto by bylo zbytečné tady onu procházku zvlášť popisovat – nakonec titulky fotografií jsou snad dostatečně výmluvné. Takže k nim vám nabídnu už jen přehled odkazů na popisy řad jednotlivých hnacích vozidel, která jsem potkal a vyfotografoval jak na nádraží samotném, tak ve zmíněném depu. A dovolím si připojit k nim i vozidla tramvajová kolem nádraží jezdící.

 

druh	řada	druh	řada
elektrická lokomotiva	1014	motorová lokomotiva	2062
elektrická lokomotiva	1042	motorová lokomotiva	2070
elektrická lokomotiva	1044	motorová lokomotiva	2143
elektrická lokomotiva	1116	motorová souprava	5145
elektrická lokomotiva	1216	motorová jednotka	5147
elektrická jednotka	4020	řídicí vůz	6581
elektrická jednotka	4124	tramvaj	typ E
elektrická jednotka	5342 MÁV	tramvaj	typ ULF

 

Drtivá většina oněch odkazy nabízených webových stránek je ovšem v němčině, jak také jinak. Ovšem mohou dobře posloužit i těm, kdož zrovna tento jazyk nestudovali (sám k nim ostatně patřím) – přinejmenším technické údaje vozidel jsou zřejmé víceméně každému. A nakonec vážný zájemce o železnici časem řadu pojmů z cizího jazyka přece jen pochytí – zvláště, když jde o řeč sousedícího státu, který slyne mimo jiné velkým množstvím vlakofilů a tedy i příslušné literatury a jiných informačních zdrojů.

 

 

Na sám závěr už jen několik poznámek osobních. Na Wien Südbahnhof jsem se ocitl podruhé v životě a v obou případech při nějaké zvláštní příležitosti, která mimo jiné přinesla i výraznou úsporu nákladů na takovouto výpravu. Poprvé to bylo na prvního máje památného roku 2004. kdy jsme se stali členy Evropské unie a Rakouské spolkové dráhy onoho víkendu vozily oslavující občany sousedících nově poevropštěných zemí za nulový tarif. No a tentokrát mne tam obdobně dopravily pro změnu České dráhy v rámci oslav železničních.

 

 

Je zajímavé, že v obou případech bylo na nádraží hojně slyšet češtinu a slovenštinu. V případě prvním to bylo zřejmé a souviselo to s oslavami. V případě druhém tomu už tak zdaleka nebylo a s oslavováním to nesouviselo. To jen živel slovenský a český viditelně hojně využívá otevřených hranic k cestám za prací i zábavou. Ale možná i za něčím jiným, protože nějaká ta skupinka ex-československých občanů v nádražních prostorách se pohybujících vypadala na vše jiné, než na normální cestující. Inu, nádraží asi všude přitahuje i nepříliš sociálně přizpůsobivé euroobčany.

 

 

Je pravdou, že jsem při své druhé návštěvě toho nádraží už tolik nezíral na věci u nás nevídané (tedy až třeba na onen v titulku uvedený Modrý blesk). Dílem proto, že se během doby rozdíly poněkud setřely, dílem pak z důvodů souvisejících právě s probíhající výstavbou, či lépe řečeno bouráním. Zkrátka už to nádraží není pro našince tak oslnivé, jak bylo kdysi. Při své frekvenci návštěv Vídně mám ovšem naději, že při té následující zase oslněn budu – už ale oním novým hlavním nádražím, které snad bez přílišných průtahů spatří světlo světa v plné nádheře a v aspoň přibližně plánovaném čase.