O jednom všedním provozním dnu na kolejích a jedné nevšední drážní budově bez kolejí

 

 

 

 

 

A protože jeho předmětem je zase po čase přátelské fotografické setkání dua členů klubu VLAKY.NET, začne na nádraží a zase tam skončí. Mnozí jistě už podle titulního obrázku vytušili, že mám na mysli hlavní nádraží v královském věnném městě na soutoku Labe a Orlice, kterému obyvatelstvo druhé východočeské metropole říká Mechov, ale obecně je známo pod svým oficiálním názvem Hradec Králové. Na druhý peron onoho nádraží jednoho rána uprostřed týdne z motorového vozu jménem Koťátko II. vykročil jistý karel.f, aby mne oblažil svou přítomností.

 

 

 

 

Když jsme se jejího příjezdu dočkali, aniž bychom mezi tím mařili čas, protože můj přítel přece jen řadu objektů digitálního zaznamenání hodných spatřil, vyčkali jsme také odjezdu a pak se vydali do ulic hradeckého centra, které v jeho dnešní podobě Karel neznal. Já jsem se převtělil v (možná otravného) průvodce a za neustálého upozorňování na míjené zajímavosti směřoval naše kroky od nádraží přes pěší zónu k labskému nábřeží. Pak jsme se vydali do starého města, kde jsem se v neznalého návštěvníka do jisté míry proměnil sám, protože hradecký pivovar v sídlo krajského úřadu přestavěný jsem ještě nenavštívil. Do značné míry ze znechucení, které ve mně, coby kdysi zde brigádnicky pracujícího sladovnického dělníka, tato transformace vyvolala.

 

 

Vzhledem k tomu, že letní počasí vyhnalo rtuť teploměru (Evropskou unií ovšem už zakázanou) do výšin zvoucích lidstvo spíš k vodě, naznačeným směrem jsme se vydali i my. Konkrétně do Jiráskových sadů na soutoku Labe a Orlice, které poskytují nejen kýžený chládek, ale také zajímavé pohledy. Nejen na pestré záhony květin a letité stromy, ale třeba na dřevěný putující kostel, který se na toto místo ze svého východoslovenského (ne)původního stanoviště dostal roku 1935 (jak tehdy jinak) po železnici. A vzdor snahám pozdě (o nějakých 260 let) se probudivších obyvatel Haburských zde také zůstane. Po lehkém odpočinku na soutoku jsme se vydali prohlédnout také některé památky technické – třeba zbytky pevnostních staveb či secesní elektrárnu Hučák, která měla hrát svou roli v zamýšleném, leč nikdy nerealizovaném projektu elektrické pouliční dráhy.

 

 

 

S ním je spojen i Pražský most, na němž byly kdysi s předstihem položeny (a po dlouhé době zase odstraněny) také koleje, jak jsem Karla neopomněl upozornit. Ale to už jsme kráčeli k Ulrichovu náměstí, na němž stojí stavba v titulku i úvodu této reportáže zmíněná. Jedná se o budovu Ředitelství státních drah, jež zde byla postavena v letech 1928 – 1932 podle plánů významného československého architekta Josefa Gočára, které nakreslil v srpnu 1928. Její slavnostní otevření se uskutečnilo v říjnu 1932 a instituce, jíž měla sloužit, zde sídlila právě 30 let. V roce 1962 bylo totiž hradecké ředitelství zrušeno a budova byla převedena na ministerstvo vnitra. To zde umístilo jak své složky silové, krajské správy VB a STB, tak úřady civilní – v levé části, kde nějakou dobu zůstaly i nějaké kanceláře ČSD, sídlil Městský národní výbor.

 

 

Takový zhruba byl stav věcí také koncem 70. let minulého století, kdy mne osud do Hradce Králové (bohužel už asi nevratně) z Moravy zavál. Po „revoluci“ se měnily jen tabule u vchodu, souhlasně s přejmenováváním příslušných institucí. Později se radnice (toho času Magistrát města Hradec Králové nazývaná) přestěhovala do jiné architektonicky cenné budovy a její původní kanceláře obsadili pracovníci různých orgánů státní správy, kteří byli „ušetřeni“ na ministerstvech, aby se rozmnožili v krajích. Policejní přesila pochopitelně v baráku přetrvává. Jak nám ostatně dal najevo i (civilní) vrátný, který se dožadoval povolení k fotografování budovy - zvenčí! Co to na nás zkoušel, není nám známo, asi byl je dokladem reklamního tvrzení, že i muži mají své dny.

 

 

Nicméně když se dotyčný, patrně policejní vysloužilec, vyřádil, už si ani nevšiml, že jsme vnikli do vestibulu a posléze i dále, abychom pořídili také něco obrázků, vypovídajících o stavbě samé i jejím původním určení. Vnitřek budovy skrývá nejen zajímavé „pavlačové“ uspořádání, připomínající vazební věznici, ale třeba také dopravní prostředek, který v původní podobě (rovněž podle norem Evropské unie) nebude už dlouho k vidění – páternoster z let 1962 - 1963. Jediné artefakty spojené s drážní historií budovy se nacházejí v jejím vestibulu. Vstupující návštěvník sice asi nezaznamená vpravo umístěnou pamětní desku železničních zaměstnanců popravených a umučených v letech 1939 – 1945, ale určitě ho upoutají vitráže Josefa Kaplického s (nejen) železniční tématikou.

 

 

Před rozměrnou plochou takto vyzdobených oken je umístěna bysta už výše zmíněného starosty Františka Ulricha, která sem byla instalována už v nedávné době porevoluční. Když jsme tedy onu drážní budovu bez kolejí, o jejíž architektuře se můžete dovědět daleko více na městské stránce jí věnované, letmo zmapovali, zatoužil Karel po lehkém pivním osvěžení. Než jsme se usadili na zahrádce jisté osvěžovny na třídě Karla IV., objevil naproti tureckou restauraci, pojmenovanou shodou neuvěřitelných náhod právě po onom letovisku, v němž strávil svou nedávnou dovolenou, takže není divu, že zatoužil nejen po snímku jí samotné, ale také po zvěčnění své postavy před ní. A co by člověk neudělal pro kamaráda...  

 

 

Naše vycházka do města sice nepostrádala také jakési s drážní dopravou spojené prvky, ale přece jen nás to táhlo zpět na nádraží, abychom oba ukojili své zájmy železniční. Vzhledem k popolednímu času jsme tam pochopitelně našli ruch osobní dopravy značně živější a k naší radosti si s ním nezadala ani činnost v dopravě nákladní. ČD Cargo nám pohotově přitavilo jednoho ze svých peršingů ve svých firemních barvách a opodál korporátní identitu našeho státního nákladního dopravce reprezentoval pro změnu jeden z kocourů SOKV Ostrava. U něhož mne Karel nachytal na švestkách mé roztržitosti, neboť jsem mašinku sice podrobně zdokumentoval – ale na celkový snímek zapomněl.

 

 

Nikdo holt není dokonalý. Karel se zase domníval, že všechny ty cargácké mašinky, honosící se ostravskou dislokací, se do Hradce soustředily víceméně náhodně, snad přímo na jeho počest. I musel jsem mu vysvětlit, že pod SOKV Ostrava patří také PJ ČD Cargo Česká Třebová a tím i královéhradecké provozní pracoviště. Nicméně jeho původní přesvědčení ve spojení s jeho nelínou hubou nám přineslo opak holého neštěstí: Zaměstnanci podílející se na činnosti v kolejišti nás nejen nevyhazovali, ale dokonce nás směřovali za dalšími zajímavostmi stávajícími, či v brzké budoucnosti se nabízejícími. Jako třeba transport chorého kocoura v atypických barvách hrbatou v barvách typických do ozdravovny, který jsme nemohli nezaznamenat.

 

 

Jenže ne všichni drážní pracanti byli takto příznivě našim snahám naladěni. Vyskytl se jeden, modrými kalhotami, bílou košilí (jakékoliv visačky prosté) a vysílačkou v ruce opatřený, který nás za použití vulgárního slovníku z kolejiště vykázal. A pak sám zcela nepředpisově přešplhal vedle stojící soupravu nákladního vlaku. Aniž bychom oponovali, odebrali jsme se spořádaně na nástupiště – a cestou počítali, kolik prohřešků proti předpisům máme na kontě my a kolik on. Ono násilné ukončení našeho výletu do nákladního kolejiště nás nijak nebolelo, protože se náš zájem už stejně upíral opět k dopravě osobní a jejím vozidlům.

 

 

V jejich společnosti jsme pak strávili příjemné dvě hodinky, přičemž jsme aktivity fotografické prokládali posezením na lavičce, které krom základního cíle, tedy regenerace našeho pohybového aparátu, posloužilo souběžně k družnému hovoru o všem možné, nepřítomné členy klubu VLAKY.NET nevyjímaje (na každého, kdo tou dobou kdesi právě škytal, se nepochybně dostalo). Všechno nám připadalo krásné – tedy až na nádražní pivnici, kam jsme se vydali opět v důsledku Karlovy pitné tužby (tentokrát ovšem kofeinové). Ona osvěžovna by se dala charakterizovat jen jako „noční můra hygienika“. A pak už se pomalu začala blížit chvíle rozloučení, přičemž ani okamžik odjezdu Karlova osobáku směr Pardubice nemohl uniknout zvěčnění.